Romány

Atmosféra se změnila jako lusknutím prstu: rozveselené špičkování se ztratilo někde mezi stromy – a mezi očima obou kluků začaly poletovat rozžhavené jiskry. Ben na tu Kamilovu pobídku už nijak slovně nezareagoval. Prostě ji splnil. A dokonce dal úplně automaticky ruce za záda. A Kamil se s ním ještě chvíli propaloval pohledem… a pak mu přikázal: „Zavři oči.“

„Nevybral jsem si tě jako princeznu, co zlomí prokletí, nebo tak něco. Neříkám ti to, abys to vyřešil. Mám spoustu věcí, co vyřešit potřebují, včetně té úlohy, co jsem ti na ni dal podklady tehdy v autě. Vymyslím ti další, jestli chceš. Ale tohle, co ses teď dozvěděl, to už nechávám být i já. Nijak mě to netrápí. Naučil jsem se s tím žít. Když jsem to řekl Johaně, snažila se mě ochránit před rodičema, skoro o nich nemluvila, aby mě neranila, vypínala televizi, když se tam objevili horolezci. Tohle já nepotřebuju. Jsem v pořádku. Přijal jsem to. A teď to všechno víš ne proto, že bych se nutně potřeboval svěřit, ale protože ti na rozdíl od ostatních věřím, že to uneseš."

Ten moment byl důvěrnější a intimnější, než očekával. Zvláštně komický, ale jiným způsobem než běžně. Z těla schovaného za mléčným sklem toho skutečně moc neměl, ale už jen to, že je nedělilo nic dalšího, donutilo jeho srdce bít o něco rychleji. Krev v jeho žilách zdála se o pár stupňů žhavější. Tušil, že David to má stejně. Otevřel čtečku a začal číst. „Do pr… Co to má znamenat?" zařval David přes hučení vody, když uslyšel známý hlas téměř recitující desátou kapitolu Malého prince. „Valento! Okamžitě odtud vypadni."

Roztřesenýma rukama mu sundal helmu, v rychlosti jej nadzvedl a nešikovně mu z tváří a očí setřel krev, aby se zadíval do ledových studánek. Potřeboval zjistit, jestli byl jejich majitel stále ještě při vědomí. Možná tvrdil, že ovládá základy první pomoci, a možná si to i myslel. Co myslel, on tomu pevně věřil. Ale pravda byla taková, že přestože by si to nepřipustil, cítil se ztracený a neschopný udělat cokoli, co by mohlo pomoct. Jen tam seděl a vnímal, jak se mu jeho přítel ztrácí pod rukama. „Neumírej, pitomče," promluvil na něj opět a neznatelně s ním zatřásl.

„Je docela pochopitelné, že jsem si nebyl jist tvým postojem k tomu dotýkat se těla svého učitele češtiny. Nechtěl jsem tě uvést do rozpaků," ušklíbl se David. „Taky to byla úplně jiná situace. Včera nebyla moje záda v ohrožení té pekelné hvězdy a sedět ve stínu rozhodně nemíním. Mám slunce poměrně v lásce, narodil jsem se v létě, tak je nejspíš přirozené, že ho vyhledávám. Pokud ti to ale vadí, půjdu požádat tu milou paní, která nás propaluje pohledem. Jistě mi tu laskavost neodmítne, co říkáš?" Jeho tvář zvážněla, zmlkl a užíval si horkých šikovných prstů, které nejen roztíraly krém, ale také hnětly a uvolňovaly svaly. Bylo to tak příjemné, že málem předl jako kočka.

Jeho tvář na moment zmrzla, v hlavě se mu znovu přehrála všechna slova a vrátily se všechny myšlenky. A on před sebou viděl čistou pravdu, odhozenou zbroj stupidních pocitů a snahy hrát si na hrdinu. David mu vlastním způsobem ukázal tu nejčistší formu vlastní povahy, ale rozhodně u toho pomyslně neklečel. Doplnil Sydovy úvahy, odkryl svůj skutečný záměr, skutečnou otázku proč. Bylo to jako přijetí nevyslovené výzvy. Kde končily hloupé hry stupidního stáda, začínala fascinující cesta. A Syd se v ten moment rozesmál.

„Já se za svou orientaci nestydím, já nenávidím to, jak se na ni dívají ostatní. Vnímám, jak ji mnozí z toho stáda odsuzují natolik, že dokáží ublížit na celý život. Vážně chceš vědět, proč ji skrývám stejně jako své tetování? Má to totiž souvislost," zavřel oči a tím zadržel slzy, které se mu tlačily ven. Možná by se měl vyzpovídat, měl by vypustit z úst démona, který ho strašil už skoro patnáct let.

Kde všude ten člověk byl? On ho snad pronásledoval! Jejich oči se prolnuly, ještě předtím si však mohl všimnout zvláštní emoce schované za pohledem, který muž věnoval onomu „Viktorovi". Dát si jedna a jedna dohromady pro Syda nikdy nebylo nic těžkého. Žádný normální člověk by se nikdy dobrovolně, sám a bez záměru něčemu uniknout nevydal do podobné galerie umění, čemuž odpovídala i mizerná návštěvnost, a přestože jejich češtinář rozhodně normální nebyl, tohle už bylo moc i na něj.

Inkoustově černá linka ležaté osmičky svítila do tmy, zobrazujíc tak cosi věčného, co nešlo zachytit pár hloupými slovy vyřčenými jednoho teplého léta na kraji Máchova jezera. Cosi, co se tehdy teprve zrodilo, a přesto rozhodně nekončilo, cosi, co symbolizovalo dlouhé dny a ještě delší noci, nevyřčená slova a utrpení, ale taky zvonivý smích a hřejivý úsměv rozsvěcující noc. Jedna jeho strana se možná zdála až příliš zachmuřená, a hned nato, po bližším přezkoumání, příliš energická. Symbolizovala dlouhé slovní hry, těžké rány a nezvladatelnou povahu, kterou vyvažovalo cosi možná až příliš křehkého, pečlivě schovaného a zamčeného na tisíce západů. Druhá pak obnášela věcně uvažující a nesmlouvavý pohled na svět, který byl však omámen ledovostí modrých očí a stahován do podsvětí, kde převládala touha po věcech zapovězených. Snad spolu nebyly kompatibilní, snad byly až moc odlišné – a přesto se obě strany protínaly, jak už to tak bývá, křížily se a vytvářely cosi nebezpečného a věčného. Dvě sluneční znamení, vodní a ohnivé. Jednomu vládne Slunce, druhému pak vzdálené Pluto. V jednom planou denní síly, druhý je pak pod ochranou nočních hvězd a luny. Jsou jako černá a bílá, přesto spolu dokáží vytvořit jin-jang a dokonale vyplnit kruh. Vítejte ve světě, v němž je příliš mnoho náhod, pálícího slunce, romantismu, matematiky, knih a skal. #MÝDLOVÁ OPERA #KLIŠÉ #VZTAH - UČITEL/ŽÁK

Přehoupl jsem se do bublinkami vířící lázně. Sevřel jsem jej do náruče a toužebně políbil. Pokračoval jsem v prozkoumávání těla krásného Michela. Jeho tělo s lehce vyrýsovanými svaly, bez chloupků, jen trochu jemně zarostlý v klíně, a i tam decentně upravený zastřižením. Byl tak odlišný od… To mi stále poleze do hlavy? Budu každého teď srovnávat s ním, nezbavím se ho. Je to k zbláznění.

„Tak ten Karlos se mi minule montoval do přítele, stále mu dělal nějaké návrhy a on byl z toho několik dní špatný. Tak vás varuji oba dva, jestli se na něj jen podívá, tak mu utrhnu koule, nacpu mu je do krku, skopu ho do kulata a pak ho hodím sviním.“

„Miluji tě!“ slyšel jsem známý milý hlas. Bál jsem se otevřít oči. Hlavou mi proletěl celý večer. Tlačily se mi slzy do očí. Miluji jej, přestože nesmím. „Miluji tě, André!“ tekly mi slzy. André mi je slíbával z tváře. „Nebreč!“ „André, za pár dnů odjedu, co bude pak?“ 

Čítam tie zápisy, sú strohé, krátke. Často o žalúdočných problémoch. Kde tu sa objaví aj spomienka na incident, kde sa snažil ochrániť 13-ročného chlapca pred Stanom Hojstričom a nakoniec ho obvinili, že to on bol útočník. Ani jedna jediná zmienka o mne. Až mi to začínalo byť ľúto. Neskutočne ľúto. Na násilníkov si spomenie a na mňa nie. Ja, ktorý ho stále milujem. Milujem ho doslova a do písmena až po hrob. O mne ani jedna zmienka, ani jedno písmenko, ani čiarka. Plačem.