Romány

"Jak se cítíš?" zeptal se a rukou přitom sjel dolů přes krk, až se dostal k hrudníku. Stiskl mi bradavku a dráždivě ji promnul mezi prsty. "Mhmm…," zakňoural jsem. Bolest tříštící se se vzrušením, stejně jako několik posledních týdnů. Psychicky i fyzicky. Oliver neměl nejmenší tušení, co se v mé hlavě odehrává. On nic špatně nedělal, právě naopak. A já se nesnášel za svou nejistotu. Za to, jak moc lpím na dvou prostých slovech. Na slovech.

„Nemohu ti však slíbit, že ti neuteču," pousmál se na něj, „je to takový můj koníček, zdá se. Nemůžu za to. Když cítím problémy, se kterými se nedokážu vypořádat, prostě uteču. Jsem zbabělec, já vím. Promiň mi to, já už jiný nebudu a nejspíš bude jen na tobě vždycky mě chytit a donutit se postavit k problémům čelem."

Stáli na chodbě a čekali. Ve dveřích kanceláře vyšetřovatelů se objevila mladá dívka s dlouhými hnědými vlasy. Sam si ji pozorně prohlédl a na chvilku se zamyslel. Docela se podobala dívkám z případu, s nímž se první dny seznamoval po svém příchodu. I výškou byla mrtvým dívkám podobná. Jenže tahle přišla kvůli smrti Viktora. Už ho předtím napadlo, zda třeba nemají oba případy něco společného, jenže bez důkazů nemůže nic takového potvrdit, ale ani vyvrátit.

Sam při tom vyzpovídání Romana úplně zapomněl na to, v jakém stavu se nachází, a znovu se po těch slovech začervenal. Mezitím, co snídal, na sebe stihl navléct aspoň boxerky. I tak byl pořád skoro nahý a ulepený po předešlé noci. Těm horkým rtům však nešlo odolat a polibku se vůbec nebránil.

Roman celé jeho počínání sledoval, a když pohlédl na pietní místo, bylo jasné, proč to Sam udělal. Nehodilo se to. Ne na místě, kde jeho bratr naposledy vydechl. Modlil se jen, že to byl jediný důvod a nebylo to proto, že ho chtěl nadobro odmítnout.

"Dobře, tak se nepřesuneme do postele," uchechtl se, jeho hlas pozbyl veškeré ospalosti. Přisál se mi rty pod čelist a pomalu se přesouval výš, až se dostal k mým rtům. Horlivě jsem mu polibek oplácel a objímal ho kolem krku, dokud nesjel svýma rukama níž. Pevně mi stiskl obě půlky a roztáhl mi je od sebe. Se zamručením jsem obličej zabořil do prohlubně mezi jeho krkem a ramenem a rukou jsem vklouzl mezi naše těla, abych mohl obemknout prsty kolem jeho napůl tvrdého mužství. "Eriku," napomenul mě, když jsem se o něj začal zároveň otírat. Pleskl mě přes pravou půlku. "Nechápu, o co se snažíš." "Fakt?" ušklíbl jsem se ironicky. "To je zajímavé, protože jsme to před nějakými dvěma hodinami dělali naposled. To, co nechápeš."

„Já jen pevně doufám, že tu nohu budeš zítra cítit, když ses tak upsal tomu jít na svatbu. Nepočítej s tím, že tě před lidmi budu nosit jako princeznu," hučel Olivier, když se krokem ploužili po pastvinách. Kdyby neměl tolik práce, asi by si tu pomalou projížďku i užil, stejně jako Šimon, který vypadal zase jako dítě. Spokojeně seděl na Lady a usmíval se jako sluníčko.

Samovi to ale stejně nedalo a se zájmem začal procházet složky. Věděl, že tohle je práce na delší dobu, ale chtěl si udělat aspoň okrajovou představu o jejich oběti. Honza pak s Petrem stáli chvilku za ním a plánovali, kdy navštíví rodiče bratrů Škárových, když se Samovi rozezvonil telefon. Trošku to s ním škublo, když začala hrát melodie, ale neváhal a hovor přijal. Na druhé straně se ozval hlas realitní agentky, která mu opět nenesla dobré zprávy. Byt, o který měl zájem, musela bohužel pronajmout někomu jinému.

Otočil jsem k němu hlavu a upřel na něj svůj pohled. Kdybych se prostě sebral a odešel, bylo by to nejjednodušší. Už nikdy bych ho nemusel vidět, jelikož od následujícího týdne jsem měl beztak nastoupit na novou pobočku. Jenže pohled na něj mě vábil. Chtěl jsem mu být blíž. Jeho nádherné, jasně modré oči se na mě zaměřily a mně se usadil knedlík v krku. "Takže…," začal jsem opatrně, "co pro tebe jsem?" Srdce mi bušilo až v krku a připadalo mi, že se každou chvíli pozvracím.

Položil se na mě a poslepu mi pouta odepl od čela postele. Stále spoutanýma rukama jsem ho objal kolem krku a tiskl si ho k sobě. Zběsile jsme oddechovali, srdce nám tloukla snad ještě zběsileji a já se cítil, jako by mě někdo vynesl přímo do nebe. To se ale vlastně stalo. Vynesl mě do nebe. Odhalil mi hvězdy. Mohl jsem se jich dotknout.

Nesnášel vlasy za ušima, ale kdyby tohle hnědovlásek dělal každý den, úplně klidně by chodil po dědině jako debil. Ten pohyb byl tak překvapivý, že stihl jen pootevřít pusu a udiveně zamrkat. Věděl, že si z něj Šimon tropí žerty, přesto tohle gesto bylo tak něžné, že se mu po těle rozprostřel krásný pocit. Stále cítil na spánku jeho prsty, které se ho dotkly jen letmo, ale přesto to místo hřálo, a Olivier si přál, aby to udělal znovu.

Olivier… byl zvláštní. Byl to nesnesitelný idiot, který zavinil Šimonovu situaci, idiot, který den ze dne měnil názory. Ostatně, podobně jako Šimon nálady. Štvalo ho to, chtěl vědět, na čem je, a právě to mu černovlásek rozhodně znemožňoval. A proč po tom tak moc toužil? To byla ta druhá věc, která ho trápila. Co bylo na Olivierovi tak sakra zvláštního? Proč Šimona najednou bolelo, když se k němu choval špatně? Byl to idiot. Naprostej idiot se sexy tělem, rty k zulíbání, nádhernýma očima, anděl…

V ten moment se Samovo srdce rozběhlo jako splašené. Uvědomoval si postupně, že již není cesty zpět. A ještě víc si to uvědomoval, když udělal první krok do letištní haly. Tam ho o pár metrů dál čekal starší policista v uniformě, drže papír s jeho jménem. Sotva ho spatřil, vydal se k němu.