Marek a já – 44. kapitola: Naše malá Odyssea

Tu noc bylo trochu chladno, a tak jsme s Markem spali pod tenoučkou přikrývkou.

„Mmmm…,“ začal se Marek protahovat, čímž mě vzbudil. „Kousíčku? Spíš?“

„Trochu,“ zachraptěl jsem rozespale.

„A budem vstávat? Pojedem na výlet. Těšíš se?“ švitořil mi Marek do ucha.

„Jo,“ rozesmál jsem se se zavřenýma očima jeho něžnému štěbetání. Krásnější probuzení jsem si dnes nemohl přát.

„Tak šup šup,“ budil mě Marek a vyskočil z postele.

„Ty vole…,“ zamumlal potichu pro sebe.

„Co je?“ otevřel jsem oči a zvednul hlavu.

Marek stál ve dveřích a díval se ven.

„Asi v noci pršelo,“ otočil se na mě. „Všude je mokro,“ vydal se zpátky a lehnul si zase na postel. „Tak co?“ díval se na mě opřený o loket. „Pojedem?“ ptal se nejistě.

„Fakt pršelo?“ vstal jsem a šel se přesvědčit na vlastní oči.

„No jo…,“ díval jsem se ven ze dveří. Všude bylo mokro. Pohlédl jsem na oblohu. Po nebi se převalovaly rozčepýřené, světle šedivé mraky. Bylo trochu chladno.

„Marku, tak nevim. Je i docela zima.“

„Hm,“ stál už Marek za mnou a díval se ven ze dveří přes moje rameno.

Vzápětí však dostal nápad:

„Hele, tak víš co? Pojedem do města, ten skútr je stejně zarezervovanej, a uvidíme. Třeba se to mezitím vybere… A když ne, tak na to pečem. Nebo se můžeme projet jen po vokolí. Co?“

„Hm,“ odvětil jsem trochu smutně, protože jsem se na výlet docela těšil. „Asi jo.“

Marek mě zezadu objal kolem pasu a položil si hlavu na moje rameno.

„To nějak dopadne,“ chlácholil mě.

***

Sbalili jsme si tedy věci do batůžku, jako bychom na výlet opravdu jeli, a vyrazili na autobus do města.

Cestou autobusem jsem pořád pozoroval z okýnka oblohu a přemlouval Dia, aby se nad námi smiloval a udělal hezké počasí. Možná se na nás zlobí kvůli Michalisovi? Přeci jenom jsme mu včera trochu křivdili… Teda já jsem mu křivdil, Marek ne. Přitom byl na nás Michalis celej večer takovej hodnej a pozornej. Marek má pravdu, nesmím ho soudit, když ho vlastně skoro ani neznám. Ach jo… Promiň, Michalisi…

Konečně jsem ten kámen z písku vyhrabal. Ulevilo se mi.

Autobus vjel do městečka a moje myšlenky, ponuré stejně jako počasí, rozehnal vír nových událostí a já Michalise konečně vypustil z hlavy.

***

Ve městě byly ještě mokré ulice a na náměstí veliké louže. Zamířili jsme s Markem k půjčovně motocyklů a pořád nahlas přemýšleli, zda vyrazíme, nebo ne.

Cestou jsme se ještě zastavili v místním pekařství, abychom si koupili snídani. Uvnitř to krásně vonělo. Měli tu nepřeberně druhů sladkého i slaného pečiva, a navíc tu byl malý stoleček, u kterého jsme se mohli nasnídat.

Vybírali jsme s Markem hlavně očima a také něco, co ještě neznáme. Marek vzal pro jistotu ještě dva kousky s sebou a pytlík strčil do batůžku.

„Když tak to sníme na pokoji. Kdybysme nejeli,“ podíval se na mě.

„Marku, dáme si třeba kafe? Neměl jsem dlouho nic teplýho k pití.“

„Jo, vidiš, můžem. Jaký si dáme?“

„Já bych si dal nějaký veliký, s mlíkem. A pořádně si ho vosladím.“

Marek se rozesmál.

„Tak jo!“

Posadili jsme se ke stolku obloženému dobrotami a trochu jsme snídali natahovali, protože jsme doufali, že se mezitím počasí umoudří.

***

Po sladké snídani s vynikající kávou jsme dostali mnohem optimističtější náladu a vyrazili do půjčovny.

„Tak jak?“ díval se na mě Marek před vchodem.

„Já nevim,“ rozhodil jsem rukama. „Jako zas taková zima neni. Ale abysme někde nezmokli. Taky nevim, jestli nám nebude zima na tý motorce. Až pojedeme.“

„Hm,“ drbal se Marek za krkem. „Tak víš co? Zkusíme to. Prostě vyjedem… a když nám bude zima a nebo se to začne kazit, tak to votočíme a vrátíme se. Jo?“

„Tak jo,“ rozhodnul jsem a vešli jsme dovnitř.

Marek podepsal smlouvu, dostal instrukce, co a jak, vyfasovali jsme každý helmu a dokonce nám dali jednoduchou mapu silnic, kudy je nejlepší jet a kde co stojí za zastavení.

***

„Marku? Já jsem ještě nikdy na skútru nejel,“ rozesmál jsem se, když jsme venku stáli před naším vehiklem a Marek zkoumal mapku, kudy pojedeme.

„Fakt? Tak hele… Na, vem tu mapu k sobě. Sedneš si za mě… a budeš se držet tady tohodle,“ ukazoval na držadlo za sedačkou. „A nebo se můžeš držet mě. Kolem pasu, rozumíš. Teď si nasaď tu helmu,“ nasazoval si Marek už svoji.

„Takhle?“

„Jo. Ukaž? Jestli to máš dobře upevněný. Jo, dobrý,“ kontroloval mě.

Marek si sednul na skútr a podíval se na mě.

„Tak nasedej. Jo počkej, baťoch. Musíš ho vzít ty. Na.“

„A jo,“ nasadil jsem si Markův batůžek a celý rozechvělý usedl za něj na sedadlo skútru. Chytil jsem se Marka rukama kolem pasu a přitiskl se k jeho zádům. Jak hezky hřeje, pomyslel jsem si. A taky krásně voní…

„Dobrý?“

„Jo.“

„Tak se drž! Jedem!“ nastartoval Marek skútr a opatrně se rozjel.

Jeli jsme pomalu uličkami města, já se držel Marka jako klíště a měl pocit, že se všichni dívají jen na nás a cítil se hrozně trapně, protože je určitě vidět, že jsem nemehlo, který neumí ani sedět na motorce.

***

Úspěšně jsme se vypletli z uliček městečka a ocitli se ve volné krajině. Marek zrychlil a já se začal smát.

„Čemu se tlemíš?!“ křičel na mě Marek přes svoje rameno.

„Ničemu! Jak jedem!“ chechtal jsem se.

Marek se také rozchechtal, což jsem cítil svýma rukama, kterýma jsem ho držel kolem břicha. Vítr nám foukal kolem uší a já měl pocit, jako bych byl na světě snad poprvé.

Marek zpomalil a zastavil u krajnice.

„Tak šmoulo,“ otočil se na mě. „Musíme kouknout do tý mapy. Máš ji?“

„Jo!“ vytáhnul jsem mapku z kapsy, rozložil ji a podal Markovi.

„Dík,“ zadíval se Marek do mapy. „Někde by mělo bejt todle,“ zapíchnul prst na ikonku domečku s křížkem na střeše. Těch bylo na mapě hned několik.

„A co to je?“ díval jsem se mu přes rameno.

„Hele, nevim. Počkej…,“ otočil Marek mapu, na jejíž druhé straně byla legenda. „Je tu akorát, jak se to jmenuje. Ale co to je, tu neni. Asi nějakej kostel. Tak uvidíme,“ složil mapu a podal mi ji zpátky.

„Na. Neni ti zima?“

„Ne, zatim dobrý,“ složil jsem mapku a zasunul ji do kapsy.

„Vono se ještě voteplí, je teprv ráno,“ mávnul Marek rukou. „Hele, už vylejzá sluníčko,“ podíval se Marek na oblohu.

A skutečně, světle šedé mraky pomalu odcházely, aby dělaly místo azurově modré obloze, která jako by byla právě čistě vymydlená a ještě se utírala do nadýchaných bílých obláčků.

„Tak jedem!“ zvolal Marek a nastartoval.

Pokračovali jsme v jízdě, já se usmíval jako měsíček a sledoval krajinu ubíhající kolem nás. Míjeli jsme prastaré pastevecké domky, olivové háje i prostou kamenitou krajinu, za kterou vystupovaly z oparu daleké kopce s vysokými cypřiši.

„Támhle jsou kozy!“ křičel jsem Markovi do ucha a ukazoval rukou.

„Jo! Vidim je!“ volal Marek přes rameno.

Zahnuli jsme na kamenitou cestu. Doufám, že jedeme správně, pomyslel jsem si.

***

Po chvíli pomalého kodrcání po hrubě upravené cestě se v křoví objevily zdi nějaké staré rozvaliny. Zastavili jsme.

„Tak to je asi vono,“ sundával si Marek helmu.

Marek opřel skútr o stojánek, pověsili jsme helmy na řidítka a vydali se na průzkum.

„Ty jo, Marku!“ vydechl jsem úžasem. „To je nějakej antickej dům…“

„No jo. Ty kráso, to musí bejt starý, co?“

Prohlíželi jsme si oprýskané kamenné zdi se zbytky omítky, na kterých se daly vytušit pradávné, vybledlé fresky.

„To je krása,“ rozplýval jsem se doslova nad dotekem historie, kterou jsem znal jen z dokumentárních filmů.

„To teda čumim,“ pokyvoval souhlasně Marek. „Kam se hrabe ten náš strašidelnej mlejn, co?“ zasmál se.

„Je! Hele!“ ukázal jsem prstem do trávy.

„Ty vole, to je želva, ne?“ podivil se Marek.

„Ta je krásná,“ skláněli jsme se k malé strakaté želvě, která si před námi schovala krk i nohy do krunýře.

Sedli jsme si k želvě na bobek, abychom si ji prohlédli zblízka. Na krunýři měla černě-béžové hvězdy. Začala zvědavě vystrkovat krk a natočila hlavičku, aby se na nás lépe podívala svým malinkatým očičkem jako černý korálek.

„Jaký má velký drápy, co?“ pozoroval ji Marek.

„Marku? Myslíš, že tady ta želva bydlí?“

„Asi jo. Jak může bejt stará, co? Možná to je zakletej někdo, kdo tu kdysi bydlel. Pán domu, nebo tak něco.“

„Možná…“

Nechali jsme želvu, aby dál pokračovala v hlídání tohoto tajuplného místa, a vydali se na další průzkum bludiště zdí, kamenných sloupů a zašlých pozůstatků kdysi slavných dob.

„Tak to byla paráda, co?“ usmíval se na mě Marek, když jsme vyšli z bludiště ven.

„To teda jo. Marku, kdyby už nic, tak tohle stálo za to vyrazit. Já jsem tak rád, že jsme nakonec jeli,“ objal jsem Marka a přitulil se k němu.

„Jo. Já taky,“ dal mi Marek pusu. „Tak jedem dál?“

Podívali jsme se do mapy a rozhodli se, že pojedeme k další ikoně domečku s křížkem a stromečkem vedle. Cestou ale byla ikona jakéhosi obloučku a kolem hodně stromečků. Vůbec jsme netušili, co to znamená, ale věděli jsme, že to bude naše další zastávka…

***

Zabrzdili jsme na malém vyštěrkovaném plácku vedle silnice, který naznačoval, že se tu občas někdo zastaví. Na jednu stranu byl svah zarostlý křovím a stromy, na druhou stráň s borovicemi.

„Já bych řek, že to bude tady,“ sundal si Marek helmu.

„No jo, ale tady nic neni,“ slezl jsem ze skútru, abych se rozhlédl.

„Puč mi tu mapu,“ natáhnul ruku Marek, který zůstal sedět na motorce.

Vyndal jsem mapu z kapsy a zadívali jsme se do ní.

„Hmm,“ drbal se Marek ve vousech. „Tak zkusíme jet ještě dál? Asi je to jen nějaký odpočívadlo.“

„Asi jo.“

Tak jsem zase nasednul a pokračovali jsme v jízdě. Borový les po naší pravé straně po chvíli skončil a Marek zastavil u krajnice.

„Kousíčku, mrkni ještě do tý mapy. Já mám dojem, že to bylo v lese. A tady už je konec.“

Vytáhnul jsem mapu z kapsy.

„Jo, asi je to v lese. Určitě jo.“

„Tak se vrátíme? A zkusíme to tam prozkoumat?“

„Tak jo.“

Otočili jsme se a vrátili se zpátky na odpočívadlo. Marek zaparkoval skútr, sundali jsme helmy a vydali se na průzkum. Vlezli jsme do lesa.

„Tak nevim,“ rozchechtal se Marek při pohledu na bílé papírky v jehličí. „Bacha, ať do něčeho nešlápneš.“

„Hele Marku, támhle dál vede pěšina,“ ukázal jsem mezi stromy.

A skutečně. Objevila se vyšlapaná stezka, která vedla vzhůru do stráně. Vydali jsme se po ní.

„Hele, skály,“ ukázal Marek mezi stromy před námi.

Přidali jsme do kroku, protože nás hnala zvědavost. Z pěšiny vystupovaly čím dál víc velké balvany a stoupala strmě vzhůru ke skalám.

„Čum, tady taky rostou ty kapary!“ ukazoval Marek na zem.

„A jo,“ všiml jsem si krásných fialových květů kapary plazící se po balvanech.

„Ty kráso! Jeskyně!“ zvolal nadšeně Marek, když jsme konečně stanuli na malém plácku pod skálou.

Nad našimi hlavami se zdvihal vysoký převis, který byl pruhovaný od stékající vody. Pruhy na skále hrály všemi barvami, od žluté, přes červenou, rezavě hnědou až po černou. Pod převisem zela ohromná díra do země.

„Ty vole…,“ žasnul ohromeně Marek a sundal si batoh. „Vidiš? Ještě že máme tu baterku,“ mrknul na mě.

Marek vytáhnul baterku a vydali jsme se na průzkum. Opatrně jsme slézali do jeskyně po kamenitém srázu. Pohltil nás studený vlhký vzduch a tma. Marek rozsvítil.

„Ty krávo,“ říkal potichu a svítil kolem na stěny.

„Čum, krápníky!“ zamířil světlo na místo, ze kterého viselo hnízdo stalaktitů.

„Marku, posviť kousek vpravo.“

„Kam?“ posunoval Marek kužel světla po stěně.

„No, tam. To jsou netopejři!“

„A jó! No ty vole… Netopejři…,“ vydechnul tichým úžasem Marek.

„Jdem ještě dál?“ podíval se na mě.

„Tak jo. Ale vopatrně, ať někam nespadneš.“

„Neboj. Dávám pozor.“

Postupovali jsme opatrně níž do hlubiny. Vzduch se víc a víc ochlazoval a já měl husí kůži, nejenom z chladu, ale i z toho, že jsem se začínal bát.

„Stuj!“ zavelel Marek.

Zastavil jsem.

„Čum, ta džuzna,“ svítil Marek dolů do velké temné díry, která se prudce svažovala do černočerné hlubiny.

„Marku, nepolezem tam, že ne?“

„Počkej…“

Marek samozřejmě hned zkoušel lézt dolů.

„Marku, já se bojim.“

„Neboj. Na, sviť mi.“

Marek sestupoval dolů. Asi po metru se zastavil.

„Podej mi tu baterku.“

Natáhnul jsem ruku.

„Marku, nelez tam. Ještě někam spadneš.“

Marek posvítil baterkou před sebe.

„Hm. To fakt nepůjde. Tady už je to prudký. A pak bysme se nedostali zpátky. Tak na,“ podal mi baterku zpátky. „Lezu nahoru.“

Marek se škrábal po kamení zpátky ke mně a já mu svítil.

„Kurva!“ podsmekla se mu noha.

„Marku!“ zatrnul jsem hrůzou. „Chyť se mě!“ natáhnul jsem k němu ruku.

Marek se mě chytnul za ruku a já ho táhnul vší silou k sobě. Jenže Markovi se pod sypajícím se kamením podsmekly nohy.

„Pusť mě!“ vykřiknul a s rachotem sjel po kamení do temné hlubiny.

„Marku!“ vykřiknul jsem hrůzou. Baterka mi vypadla z ruky a zhasla.

Ticho…

Černočerná tma.

Krve by se ve mně nedořezal.

Roztřásl jsem se hrůzou.

„Do píči…,“ ozvalo se ze tmy.

„Marku?! Nestalo se ti nic?“ zavolal jsem do tmy před sebe.

„Posviť mi sem!“

„Já nemůžu najít baterku! Vypadla mi…“

Šmátral jsem kolem sebe rukama po zemi. Ježišmarja… třásl jsem se hrůzou a snažil se baterku ve tmě nahmatat. Co budeme dělat? Kde je ta baterka, sakra?! Šmátral jsem po studeném, vlhkém kamení. Tady je! Uff… Svítí? Jo.

Posvítil jsem do černé hlubiny: „Mám ji!“

„Super! Hele… musim se nějak dostat nahoru. Ale nelez sem! Sviť mi.“

Svítil jsem dolů a Marek se snažil vydrápat po kamení nahoru. To se mu ale pořád sypalo pod nohama a vždy, když kousek vylezl, sjel zase o stejný kus zpátky.

„Do prdele,“ láteřil, zatímco já se nahoře třásl strachy.

„Nemáš ňáký lano?“ podíval se na mě.

„Ne,“ rozesmál jsem se té absurdní otázce. „Počkej, mám nápad!“ sundal jsem si rychle tričko, chytil ho na jednom konci a druhý podal Markovi. „Došáhneš na něj?“

„Ne…,“ zkoušel Marek natahovat ruku.

„Počkej…,“ sundal si Marek svoje tričko. „Chytej!“ hodil mi ho nahoru. „Svaž je k sobě.“

„Jo…,“ svázal jsem trička uzlem a hodil Markovi improvizované lano.

„Jo, dobrý, už došáhnu. Hele, Kousíčku? Pošli mi sem ještě tu baterku…“

„Proč?“

„No když už jsem tady, tak se aspoň podivám, co tu je.“

Moc se mi nechtělo, ale pustil jsem baterku po kamení dolů k Markovi.

„Mám ji!“

Marek posvítil za sebe.

„No ty píčo…,“ ozvalo se z hlubiny.

„Co tam je?“

„Nic! Na, chytej!“ hodil mi baterku zpátky. „Lezu nahoru!“

Marek se chytil trička a já táhl vší silou k sobě. Markovi se sice dál smekaly pod kamením nohy, ale drápal se postupně nahoru. Položil jsem baterku na zem, abych mohl Markovi podat ruku.

„Jo, dobrý, držim se,“ chytil se mě svou studenou rukou.

Konečně se vyškrábal nahoru…

Uff!

„Ty vole… že jsem tam ale zahučel, co?“ rozchechtal se Marek.

„Marku!“ rozesmál jsem se taky, radostí, že se mu nic nestalo. „Fuj, já se celej klepu. Tohle už mi nedělej!“

„Mmm,“ obejmul mě Marek a přitisknul k sobě. Naše hrůzou ledově zpocená těla se k sobě přilepila. Srdce mi bušilo o Markovu hruď, která se trochu chvěla.

„Promiň, nezlob se,“ omlouval se.

„Hlavně, že ses Marku dostal nahoru.“

„Pojď, jdem ven. Ať tu ještě nenastydnem,“ řekl rychle Marek a sehnul se pro baterku a trička svázaná uzlem.

Vylezli jsme celí rozechvělí, nejen zimou i strachy, z jeskyně ven a ovanul nás teplý vzduch. Jak jsme v jeskyni prochladli, zdálo se nám, že je mnohem větší teplo než předtím. Konečně na denním světle! Mezi borovicemi svítily paprsky slunce do jehličí a klidný, tichý les netušil, jaké drama se před malou chvílí odehrávalo v útrobách země.

„Ty vole, my jsme zaprasený…,“ podíval se na sebe Marek. Jeho tělo bylo celé špinavé od černého bláta.

Konečně se mi podařilo rozvázat utažený uzel na tričkách.

„No… ty trička taky nevypadaj nejlíp. Koukej.“

„Hmm. Sorry,“ řekl omluvně Marek.

Vyklepal jsem ušmudlaná trička od špíny a podal jedno Markovi.

„To uschne a pak to vodrolim,“ zkoumal Marek svůj umazaný nahý trup. „Promiň, Kousíčku. Nezlobíš se?“

„Ne. Hlavně, že se ti nic nestalo. Co noha?“

„Noha dobrá. Ale Kousíčku! Jsme venku! Juchů!“ rozchechtal se Marek, popadnul mě kolem pasu a nadzvedl ze země.

„Markuuu!“ rozesmál jsem se s ním, chytil ho kolem krku a obejmul nohama.

Marek mě držel v náruči, smál se a díval se mi do očí.

„Kousíčku, tys mě zachránil, víš to?“ říkal už něžným hlasem.

„Marku…,“ zakňučel jsem a udělal se mi v krku knedlík. Přitisknul jsem se k Markovi a rozbrečel se.

„Kousíčku? Nebreč, vždyť jsem živej…,“ hladil mě Marek.

„Já vim…,“ vzlykal jsem.

„Já už nikam nepolezu. Fakt ne. Slibuju.“

„Vopravdu?“ podíval jsem se mu do očí.

„Vopravdu. Fakt.“

„Tak dobře,“ popotáhnul jsem nosem a svezl se z Marka zase na nohy.

„Tak pojď,“ chytil mě za ruku a dal mi pusu.

Vydali jsme se pomalu lesem zpátky.

Konečně jsme došli k našemu skútru.

„Hele, čum, už to vosychá,“ prohlížel se Marek a drolil ze sebe špínu. Pomáhal jsem mu čistit rukama jeho ušmudlanou pokožku.

„Tak asi dobrý. Co? Pojedem dál? Neztratil jsi tam tu mapu?“

Hrklo ve mně.

„Ne, mám ji,“ vytáhnul jsem ji úlevně z kapsy.

***

Sedli jsme na skútr a jeli dál. Marek jel už pomalu a připadalo mi, že dává větší pozor. Vyjeli jsme z lesa a minuli místo, kde jsme se otáčeli. Před námi se otevřela nádherná, tmavě zelená krajina kopců, porostlých nízkými keříky a vysokými cypřiši.

Slunce už zase svítilo a po azurové obloze se proháněly bílé nadýchané mráčky.

Silnice se vinula podél strání, každou chvíli byla pozvolná zatáčka a my nikdy nevěděli, jaký další nádherný výhled se vyjeví za ní.

Seděl jsem přitisknutý k Markovým zádům. Sice šťastný, že to v jeskyni dobře dopadlo, ale trochu smutný z toho, že k tomu vůbec muselo dojít. Ach jo… Ten Marek. Už se ani nedivím, proč se kdysi každou chvíli vracel odněkud potlučený. On to asi tak trochu přitahuje. A někdy i svou vlastní neposedností. Protože žije. Žije tady a teď.

Rychle jsem proto zahnal všechny tyhle myšlenky a upřel pozornost na kouzelnou krajinu kolem nás. Nikdy by mě nenapadlo, že i takhle zeleně může vypadat Řecko. Dal jsem tomuhle nádhernému místu i svůj soukromý název – „Zelené kopce“.

***

Zastavili jsme na malém parkovišti u křižovatky, pod obrovským, rozsochatým, prastarým stromem.

„Čum, to je strom, co?“ sesednul Marek ze skútru a sundaval si přilbu.

„To teda. Marku, já myslím, že je to korkovej dub.“

„Korkovej dub? Jako že se z něj dělaj špunty?“

„Jo. Z tý kůry. Koukej.“

Prohlíželi jsme si pokroucený kmen, který by kolem dokola muselo obejmout snad pět lidí. Hladili jsme rukama vrásčitou, rozpraskanou tlustou kůru a dívali se do rozložité koruny, skrz kterou svítily neposedné sluneční paprsky.

„Kousíčku, tady by měl bejt někde ten další domeček s křížkem,“ rozhlížel se Marek.

„Možná že tam vedou támhlety schody, hele,“ ukázal jsem rukou.

„Snad jo. Tak to zkusíme a uvidíme,“ pokrčil Marek rameny.

Stoupali jsme po mírných schodech, které byly zprvu z betonu, ale potom se změnily ve staré kamenné schodiště. Do stupňů byly vyšlapané prohlubně, ze kterých bylo zřejmé, že křivolaké schodiště už něco pamatuje. Nabyli jsme jistoty, že jdeme správně…

Došli jsme k velké kamenné zdi s obrovskými dřevěnými dveřmi, okovanými černými železnými pásy, s obrovskými kulatými nýty. Na dveřích byla černá, ale ohmataná, zlatě se lesknoucí klika.

„Konec. Tak co? Vlezem tam?“ podíval se na mě Marek.

„To je asi k někomu do zahrady, ne?“ díval jsem se přes Marka.

Marek pokrčil rameny.

„Hele… tak jenom nakouknem. Třeba je zamčíno.“

Marek vzal pomalu za kliku, která jemně zaskřípala. Pootevřel dveře a strčil do nich hlavu.

„Pojď,“ vykouknul na mě, otevřel dveře a zmizel uvnitř. Celý napnutý jsem Marka následoval.

Vešli jsme do tajemné zahrady, s chodníčkem vysázeným starými kameny. Podél zdí byly záhony s kvetoucími keříky, udržovanými květinami a svěže zelenými stromy.

„Marku, já nevim. To jsme asi u někoho doma,“ šeptal jsem.

„Tak řeknem, že jsme zabloudili. Jen se podíváme. Pojď.“

Šli jsme pomalu po kamenném chodníčku a rozhlíželi se.

Před námi se objevil prostorný dvůr.

Stará paní v černém hábitu, s bílým šátkem kolem hlavy, uvázaným vzadu, uklízela na dvorku. Zametala prastarou, prošlapanou, kamennou dlažbu a potichu si zpívala světem dávno zapomenutou písničku.

Na jedné straně byly záhony se zeleninou a bylinkami. Po dvoře se líně promenádovalo několik koček.

Zůstali jsme stát na místě.

„Kaliméra!“ pozdravil nahlas Marek.

Babka se na nás otočila a zaskřehotala: „Kaliméra. Eláte mésa, eláte!“ kynula nám rukou, jako že máme jít dál.

Marek spustil anglicky, že jsme zabloudili, ale babka chraptivým hlasem brebentila jen řecky a ukazovala, že máme jít za ní.

Následovali jsme ji do staré kamenné stavby s velkými otevřenými dveřmi. Babka opřela koště venku o zeď a vešli jsme dovnitř.

Ocitli jsme se ve velkém prostoru, se zašlými dřevěnými lavicemi. Podél stěn byly zlatě zdobené obrázky, kolem nichž byly květiny a spousty svíček. Hustý vzduch byl provoněný kadidlem a nasycený kouřem.

„Marku? To bude kostel. Asi jsme v nějakým klášteře,“ zašeptal jsem.

„No jo, vypadá to tak,“ šeptal Marek.

Babka nám dala každému do ruky tenoučkou dlouhatánskou svíčku a ukázala na velikou železnou mísu s pískem, v němž bylo zapíchnuto několik stejných svíček, různě dlouhých či krátkých, podle toho, jak dlouho svými mihotavými plamínky už hořely.

Babka nás stále pobízela, takže jsme pochopili, že máme svoje svíčky také zapálit a zapíchnout mezi ostatní. Marek vytáhnul peněženku, aby jí dal nějaké peníze. Ale babka zakývala hlavou „óchi óchi“, u čehož vždy zvláštně zamlaskala jazykem, a křivým prstem ukazovala na kasičku u dveří.

„Evcharistó,“ poděkovali jsme a vydali se svíčky zapálit.

Babka nás opustila a vyšla zase ven na dvůr.

Zapálili jsme každý svou svíčičku a zapíchli je vedle sebe do písku.

Stáli jsme tiše a pozorovali jejich mihotavé plamínky. Jako by nám odhořívajícím voskem odměřovaly čas, vymezený na tomto světě. Tady a teď.

Děkuju…

Děkuju, bože…, žes mi dal ten dar… být s Markem…

Udělal se mi veliký bolavý knedlík v krku, z očí mi vyhrkly slzy a u nosu se mi udělala nudle. Posmrknul jsem a utřel si hřbetem ruky nos.

Marek mě objal kolem pasu a přitáhl blíž k sobě. Dal mi pusu na spánek.

„Kousíčku… Děkuju… Za všechno…,“ zašeptal mi do ucha.

Rozbrečel jsem se.

„Marku…,“ škytal jsem. „Já taky…,“ bulel jsem a zabořil svůj ubrečený obličej do Markova ramene. „Děkuju… za všechno… moc…“

Stáli jsme ještě chvíli u mihotavě odhořívajících svíček, odměřujících naše životy, a dívali se do svých duší i srdcí.

***

Nastrkali jsme do klášterní kasičky několik bankovek, které nemohly vynahradit naši vděčnost. Ještě jsme prošli kolem stěn, abychom si prohlédli zlatě zdobené ikony svatých, kdysi dávno vymalovaných pečlivou rukou lidového umělce.

Vyšli jsme z kostelíku ven, zpátky do prosluněného dvora.

Babka už tu nebyla. Jen několik koček se seběhlo honem k nám a s mňoukáním se dožadovaly pozornosti. Podrbali jsme je, kočky začaly vrnět a třít se o nás.

„No jó…, ty číčo…, tebe taky podrbu…, pojď sem,“ mluvil ke kočkám mazlivě Marek. Seděl na bobku, hladil je a kočky kolem něj se předháněly v projevech své přízně.

„Tak co? Asi půjdem, ne?“ drbal Marek kočky, které neměly stále dost.

„Asi jo… Ale je to tu krásný, viď?“

„To teda jo. Jsem fakt moc rád, že jsme sem šli,“ podíval se na mě s úsměvem.

„Já taky, Marku.“

„Co ty, číčo? Taky jseš ráda, že jsme tady?“ drbal Marek kočku na hlavičce. „Tak my už zas pujdem, jo?“ Marek se postavil.

„Mňau… mňau…,“ dožadovaly se kočky, abychom tu zůstali je drbat, pokud možno už navždy.

Opustili jsme pomalu dvůr, ještě načerpali do lahve čerstvou, ledově studenou vodu z malé fontánky, naposledy se rozhlédli a přes zahradu se vydali zpátky ke starým vratům.

***

Sešli jsme po schodech zpátky na parkoviště, kde stál zaparkovaný pod mohutným dubem náš skútr.

„Marku? Nepodíváme se ještě tady kolem? Támhle je nějakej potůček,“ ukazoval jsem.

„Jo, můžem,“ přikývnul Marek. „Je to tu moc pěkný místo, viď? Se nedivim, že tu postavili klášter…“

Došli jsme k potůčku, ověnčeného keři a starými stromy. Lemoval skálu, na níž stál nad našimi hlavami starý klášter. Podél vody se vinula pěšina. A tak jsme se bez dalšího přemýšlení vydali po ní.

Po pár metrech jsme stanuli v háji starých, pokroucených olivovníků.

„Ty jo, to je nádhernej sad, co?“ podíval jsem se na Marka.

„To teda. To jsou ty… olivy, ne?“

„Jo. Olivovníky.“

„Olivovníky,“ opakoval si potichu Marek a rozhlížel se po stromech. „Hele, Kousíčku, nesednem si tady na chvilku? Můžem si sníst ty šátečky z pekárny, já už mám docela hlad,“ ukázal si Marek na batůžek.

„Jo, támhle je nějaká lavička,“ ukázal jsem pod mohutný olivovník s pokroucenými větvemi.

Sedli jsme si do stínu, snědli si dva malé šátečky plněné sýrem, a pak se jen dívali před sebe, rozhlíželi se po projasněném sadu a nasávali tu nekonečně pozitivní energii, která z prastarých stromů se stříbřitými lístky sálala.

„Kousíčku? Já ti musim něco říct,“ podíval se na mě Marek.

„A co?“

„Tam v tý jeskyni…, jak jsem tam zahučel…, tak… Víš, co jsem tam dole viděl?“

„Ne, nevim. Co?“

„Když jsem posvítil tou baterkou, cos mi poslal, tak… tam byla hluboká propast.“

Mlčel jsem a díval se na Marka. V hlavě se mi udělal chaos, který nedokázal dát dohromady jedinou kloudnou myšlenku.

„Já… jsem teď už moh bejt to… mrtvej… tam dole…,“ podíval se na mě Marek ustaranýma očima.

„Marku…,“ kousnul jsem se do rtu a vyhrkly mi slzy z očí. Objal jsem Marka a přitiskl ho vší silou k sobě. A rozbrečel jsem se mu do ramene.

Chvíli jsme jen tak seděli a drželi se pevně v objetí.

Marek se na mě podíval smutnýma očima, které se trochu leskly slzami.

„Ale nejsem.“ A na jeho tváři se pomalu objevil širokánský úsměv.

Začali jsme se oba smát i plakat zároveň. Znovu jsme se objali a nechali proudit všechny emoce ven, na svobodu. Do sadu mezi staré stromy, které je pohltily, protože za ta staletí zažily už mnoho lidských emocí a naučily se je léčit.

***

Nabití novou, křišťálově čistou energií jsme se vrátili k našemu skútru a zkoumali mapu, kam se vydáme dál.

„Tak hele, Kousíčku, já bych to viděl teď tady z kopce dolu k moři. Co? Tady je zase nějakej domeček s křížkem. Teda nevim, proč je namalovanej v moři, ale asi tam bude nějakej ostrůvek s kapličkou nebo tak něco. A pak po týhle silnici podél pobřeží do týdle vesnice. Tam by mohla bejt nějaká taverna, kde bysme dali vobídek. Vono už je docela dost hodin. Co ty na to?“

„Jo, to je dobrej plán,“ přikyvoval jsem a přitisknutý k Markovu tělu sledoval, jak jezdí prstem po mapě.

„Tak nasedat a jedem!“

Marek vyjel z parkoviště na křižovatku a místo po asfaltové silnici sjel z kopce dolů na strmou prašnou cestu.

V zatáčce se cesta začala prudce svažovat. Marek zpomalil, brzdil, jak nejvíc mohl, a pomalu sjížděl po kamenech. Skútru se ale občas podsmekla kola a sjel po prachu a štěrku vlastní vahou.

Marek konečně zabrzdil.

„Čoveče, tady to asi nepůjde, čum. Je to hrozně prudký,“ kývnul hlavou před nás. „To bysme spadli. Slez, já to votočim.“

Seskočil jsem, Marek skútr otočil a s námahou ho začal tlačit zpět do kopce. Podsmekávaly se mu ale nohy, protože skútr byl asi dost těžký.

„Počkej, já budu tlačit,“ oběhl jsem motorku.

Chvíli jsme tlačili vehikl do kopce, ale moc dobře to nešlo, smekaly se nám boty a postupovali jsme jen velmi pomalu.

„Počkej…,“ řekl zadýchaně Marek. „Ta kráva je hrozně těžká… Pauza…“

Marek oddychoval a díval se střídavě do kopce před námi a na motorku, které se nahoru vůbec nechtělo.

„Ty vole…,“ položil Marek skútr rezignovaně na bok do svahu u cesty.

„Marku, víš co? Já seběhnu dolu to vomkrnout, jak to vypadá dál. Jo?“

„Hm… Třeba…,“ rozhodil Marek rukama a unaveně si sedl vedle skútru do svahu.

Vydal jsem se dolů. Za zatáčkou se sklon zase zmírnil a mezi keři jsem viděl, že nejsme daleko od moře. Popoběhl jsem dál, až jsem objevil malý kamenný domek, který stál zarostlý v zeleni v další zatáčce. V cestě ale byly položené dvě klády, namísto schodů. Hm, tak tady to fakt nepůjde… Drbal jsem se na hlavě a přemýšlel, co dál. Asi se budeme muset vrátit…

Sešel jsem po kládách, abych se podíval dál. Cesta už měla mírný sklon a vedla pozvolna k moři. Je tam ale ještě jedna zatáčka… Rychle jsem k ní doběhl. Cesta dál se mírně svažovala přímo k moři.

Seběhl jsem na kamenitou pláž v malé zátoce. Rozhlížel jsem se. Hele, támhle je další cesta! Doběhl jsem k ní a zjistil, že vede přímo na úzkou asfaltovou silnici podél pobřeží.

Otočil jsem se a rychle běžel zpátky do kopce podat Markovi zprávu.

Doběhl jsem celý uřícený. Marek ležel na svahu vedle skútru, měl sundané tričko a oba se opalovali na sluníčku.

„Marku!“ mával jsem z dálky.

Marek zvedl hlavu a posadil se.

„Tak co?“ mžoural na mě se stéblem trávy v puse.

„Hele… Jsou tam takový dvě klády…,“ popadal jsem dech, „ty by se možná daly sjet… a pak už to vede k moři… A pak už je asfaltka…,“ podával jsem vyčerpaně svoje hlášení, co jsem zjistil.

„Aha…,“ přemýšlel Marek a drbal se za krkem. Vstal a vyplivnul trávu. „A ty bys to teda jako risknul, jo?“

„Jo…,“ oddychoval jsem.

„No… tak jestli bys to risknul ty…,“ rozesmál se Marek. „Tak by to mohlo jít!“ chechtal se.

Rozesmál jsem se a vyčerpaně usedl vedle skútru. Marek se na mě podíval:

„Ale hele. Je ti jasný, že tady to možná ještě vytlačíme, ale dál už asi ne?“

„Jo,“ přikývl jsem.

„Oukej. Tak to zkusíme,“ oblékl si Marek tričko, nasadil přilbu a popadl skútr. „Tak pojď, ty krávo jedna těžká…,“ postavil ho na kola.

„Hele, Kousíčku, ale musíš sejít tady ten kousek po svejch. Voba jsme moc těžký. Aby to s náma nespadlo, jo?“

„Jo, jasně.“

Marek nasedl na skútr, nastartoval a pomalu sjížděl z prudkého kopce v zatáčce a snažil se brzdit nohama o štěrk.

Chytil jsem motorku za držadlo u sedáku, abych ji zpomalil.

Motorka se začala nekontrolovaně smýkat štěrkem dolů z kopce a mně se podsmekly nohy, takže jsem si kecnul do prachu na zadek.

„Jseš celej?“ křičel Marek přes rameno a snažil se ukočírovat splašenou herku.

„Jo!“ volal jsem a díval se na svoje odřené ruce.

Marek konečně zabrzdil a otočil se.

„Dobrý?“

„Jo, v pohodě!“ oprašoval jsem si zadek.

„Tak nasedej, tady už to pojede,“ ukázal Marek na sedadlo za sebou.

Sakra… Tak jestli nám tahle zatáčka dala zabrat, tak ty klády… to bude teprve oříšek… Začínal jsem pomalu litovat svého rozhodnutí. Ale už nebylo návratu…

Dojeli jsme k domku v zeleni. Marek zastavil.

„A kurva…,“ slezl ze skútru, aby obhlídl klády v cestě.

„Tak hele,“ drbal se Marek za uchem. „Já bych to viděl asi takhle. Ty ji povedeš za řidítka a já ji budu zezadu přibržďovat, jo?“

„Já?“

„No jasně že ty! Tys to vymyslel!“ chechtal se Marek. „Né, ba né. Si dělám prdel. Já mám přeci jen větší sílu, víš? Ty bys ji neudržel. Tak pojď.“

Vzal jsem tady motorku za řidítka a naváděl ji na schody vytvořené ze dvou klád.

„Drž zmáčknutý ty brzdy a pomalinku je povoluj, jo? Jo a hele, šmoulo, kdybys ji nemoh udržet a vona nějak padala, tak zařvi a pusť ji na zem, jo? A uskoč, ať nespadne na tebe. Jasný?“

„Jasný,“ přikývl jsem.

„Tak pojď. Neboj se,“ řekl jsem potichu k motorce a pohladil ji po motoru. Stisknul jsem brzdy a vydali jsme se pomalu ze schodů. Marek popadl herku zezadu za držadlo a hlídal ji, aby se nesplašila.

Drc!

První schod…

Drc! Drc!

Druhý schod.

Drc!

No vidiš, a jsme dole. „Hodná,“ pochválil jsem ji.

„Paráda!“ chválil situaci Marek. „Tak uka, už ji zase vemu. Nasedej.“

Nasedli jsme a pomalu sjížděli po kamenité cestě. Už to šlo mnohem líp a motorka se už přestala zlobit.

Konečně jsme celí zaprášení dojeli všichni tři na kamenitou pláž.

***

„Ty kráso… Laguna!“ rozzářil se Marek a zastavil.

Po kamenech se nedalo jet.

„Kde je ta silnice?“ otočil se na mě Marek.

„Támhle!“ ukázal jsem rukou.

„Jasný. Tak ji tam budem muset dotlačit. Přes ty šutry to nepojede.“

Slezli jsme ze skútru a motorku po kamenech tlačili k výjezdu na silnici.

Konečně!

„No sláva!“ vydechl s úlevou Marek a opřel skútr na kraji kamenité pláže o stojánek. „Stuj,“ řekl potichu motorce.

„Ty vole, to byla štreka, co?“ usmál se na mě Marek a bylo vidět, že je rád, že máme ten očistec za sebou.

„To teda. Ale sjeli jsme to.“ Šťastně jsem se na Marka usmíval.

„Jo. Nakonec jsme to dali. Čum, jak jsme zaprášený,“ plácal se po kraťasech, ze kterých se prášilo.

„Jo, hrozně,“ snažil jsem se také očistit. „Jako bysme se nezamazali dost v tý jeskyni, co?“

„No…,“ zasmál se Marek. „Víš ty co?“ podíval se na mě. „Že bysme se tady vykoupali?“ kývnul hlavou směrem k zátoce.

„Nevim,“ pokrčil jsem rameny. „Nebude to studený?“

„Zkusíme a uvidíme.“

Nechali jsme tedy skútr zaslouženě odpočívat a vydali se na pláž.

***

U vody už byly jen malé šedivé oblázky, ohlazené vlnami a několik obrovitých, zakulacených balvanů.

Marek si hned sundal tričko a vyklepal ho od prachu. Pak také kraťasy. Sundal si ještě tenisky, také je vyklepal, i ponožky. Ze všeho se pořádně prášilo. Dělal jsem stejné věci jako Marek. Vyklepané oblečení jsme pokládali na balvan.

Marek byl celý od prachu, stejně jako já. Chloupky na jeho předloktích byly celé světle šedivé, téměř bílé, stejně jako chlupy na lýtkách. Na hrudi, a vlastně na celém těle byl stále trochu ušmudlaný od tmavého bláta z jeskyně.

„Ty vole, já vypadám, co?“ chechtal se Marek. „Jak prase!“

Marek si stáhnul trenky, hodil je na balvan k ostatním věcem a vydal se k vodě. Jeho kulatý zadek na mě zasvítil.

„No! Jako úplně teplá neni!“ volal na mě.

Rychle jsem se zul, vyklepal tenisky a ponožky, hodil svoje trenky na balvan a běžel za Markem do vody.

„Je! Ta je teda ledová!“ vyjekl jsem.

„Ledová neni. To ti jen tak připadá, jak jsi rozhicovanej vod sluníčka,“ mávnul Marek rukou a žbluknul celý do vody.

„Fuf!“ vystrčil mokrou hlavu a oklepal se. „Ty vole! Je ledová!“ chechtal se.

„Ach jo…,“ stál jsem ve vodě po kotníky a vůbec se mi do studené vody nechtělo.

„Pojď!“ plaval Marek na místě a hecoval mě. „Musíš tam skočit! Pojď, nebo tady umrznu!“ smál se.

„Tak jo… Tak… tak já teda jdu!“ zvolal jsem a skočil celý do vody. „Uah!“ popadal jsem dech a nemohl se nadechnout, jak byla voda studená. Rychle jsem plaval ke břehu, abych vylezl zase ven.

Marek vylezl z vody za mnou.

„Br! Ale osvěžující, ne?“ vrtěl hlavou, až na mě cákaly malé kapičky.

Lehli jsme si na velký balvan k našemu oblečení a slunili se, abychom oschli. Kámen byl vyhřátý sluncem a krásně nás hřál do zad. Naše pinďourky, legračně scvrklé studenou vodou, se schovávaly v porostu pod pupíkem. Marek zavřel oči, nechal se zalívat slunečními paprsky a odpočíval.

Leželi jsme se zavřenýma očima a jen poslouchali tiché šplouchání mořských vln, narážejících do kamení.

Skoro jsem usnul.

Probral jsem se, otevřel jsem oči a zvedl hlavu. Kolem se za tu dobu vůbec, ale vůbec nic nezměnilo. Podíval jsem se na Marka. Jeho tělo už bylo krásně čisté a na slunci se třpytilo jemnými krystalky uschlé soli. Markův penis už byl zase větší, tak jak jsem ho znal. Ležel v hnízdečku chloupků směrem k pupíku a také se slunil.

Začalo mi nabíhat péro. Podíval jsem se na něj. Penis mi s jemným pulzováním pomalu rostl a zvedal se do výšky.

Marek otevřel jedno oko a podíval se na mě.

„Nespíš?“

„Ne. Ale skoro jsem usnul.“

„Tak zase pojedem? Už jsme suchý, ne?“

„Jo, asi můžeme.“

Marek se opřel o lokty a spatřil moje péro, které už trčelo nahoru. Usmál se na mě.

„Nebo ještě ne?“ mrknul na mě šibalským kukučem a obejmul mi penis dlaní.

„Nevim,“ smál jsem se.

„Tak až za chvilku, jo?“ usmíval se a začal mi pomalu honit ocas.

Marek se nade mnou naklonil a něžně mě políbil. Rukou mi dál pomalu honil penis. Začali jsme se líbat. Za chvíli začal Marek vzrušením funět nosem.

Můj dech se zrychloval. I Marek zrychlil svou rukou. Svaly na břiše se mi začaly napínat…

„Ah…,“ vzdychnul jsem mezi polibky. Semeno mi začalo proudit na pupík.

Marek se k němu sklonil a nasál loužičku semene do úst. Olízl mi pupík svými rty a potom i můj žalud, aby sebral všechny zbytky.

Vrátil se ke mně, aby mě sladce a měkkounce políbil.

„Lehni si,“ zašeptal jsem.

Sklonil jsem se k Markovu penisu, který si držel v ruce. Začal jsem ho kouřit. Marek si stáhnul pokožku penisu ke kořeni a vytrčil ke mně svůj kulatý, lesknoucí se žalud.

Objal jsem ho rty a začal pečlivě laskat ústy. Objížděl jsem jeho oblé tvary. Marek držel penis pevně sevřený v dlani, takže žalud byl větší než kdy jindy. Vychutnával jsem jeho velkou kulatou přilbici, objížděl pečlivě její oblé okraje a špičku jazyku zastrkoval do sladké štěrbinky, ze které jsem na jazyku cítil Markův nektar s mandlovou chutí.

„To je krásný…,“ vzdychal Marek. „Ah… ah…,“ vzdychal nahlas a já věděl, že brzy vytrysknou jeho dary.

Ze štěrbiny vyteklo trochu sladkého spermatu. Marek povolil sevření a do úst mi začalo proudit jeho sperma. Polykal jsem ho a jazyk mi zatím zaplavovaly nové dávky Markova dárku. Žalud konečně trochu povolil. Vysál jsem z něj poslední zbytky šťáv.

Vrátil jsem se k Markovi a intenzivně ho políbil.

„To bylo tak krásný,“ oddychoval Marek.

„Miluju tě, Marku,“ díval jsem se do jeho šťastně se usmívajících očí.

„Taky tě moc miluju, Kousíčku,“ zašeptal Marek a zajel mi prsty do vlasů.

Dívali jsme se na sebe a usmívali se…

***

Oblékli jsme se a vrátili se k naší herce, která nás potají pozorovala.

„Tak pojď, ty…,“ řekl Marek skútru a sednul na něj. Sednul jsem za Marka, objal ho kolem pasu a přitiskl k němu svůj ještě trochu nateklý penis. Marek nastartoval.

„Tak jedem!“ odpíchnul se a naše herka s hlasitým řehtáním vyjela po štěrkové cestě z pláže na asfaltovou silnici.

Silnice vedla podél pobřeží, skútr už zase spokojeně vrněl a vítr nám foukal kolem uší. Tisknul jsem se k Markovým teplým zádům a nenápadně ho rukama mazlil po pupíku.

Kolem nás ubíhala krajina, po jedné straně kamenitý svah s keři a suchými stromy, po druhé straně zarostlé útesy, za nimiž se třpytila nekonečná modrá hladina moře.

Podél silnice se brzy začaly objevovat domky a my vjeli do vesničky, nebo spíš malého městečka. Na ulicích téměř nikdo nebyl a městečko jako by líně spalo. Na malém, sluncem rozpáleném náměstíčku jsme zaparkovali a vydali se hledat tavernu na oběd.

Minuli jsme kostelík z bílého mramoru a vydali se uličkou směrem k pobřeží. Dole byl malý přístav s několika lodičkami a plachetnicemi.

„Hele, tady je nějaká taverna. Zaplujem do ní?“ podíval se na mě Marek.

„Jo, klidně. Tady toho asi moc nebude…“

Usadili jsme se na bílou terasu do proutěných křesílek. Terasa měla výhled na přístav a nad hlavami se vznášel smetanově bílý látkový baldachýn. Seděli jsme tu úplně sami, protože čas oběda byl už dávno pryč. Možná se blížil i čas večeří, ale slunce bylo ještě docela vysoko.

„Tak co si dáme?“ dívali jsme se do menu a dostávali větší a větší hlad.

„Marku? Co je to to… pas-ti-cio?“ snažil jsem se vyluštit nabídku.

„Čoveče… to bude asi něco s těstovinama. Jako že pásta, rozumíš?“

„Aha. Tak já si to asi dám. A tzatziky.“

„Tak jo. Já zkusim musaku. A taky si dám tzatziky,“ zaklapnul Marek menu.

Objednali jsme si a k pití si oba dali ovocný džus s ledem, protože Marek nemohl alkohol. Pastitzio chutnalo skoro stejně jako mousaka, akorát místo brambor byla těstovinová kolínka. Rozdělili jsme si jídla na půl. I tzatziky byly vynikající. Jogurt byl řádně hustý, nechyběl česnek, olivový olej, troška kopru i snítka máty.

Protože se na terase velmi příjemně sedělo, objednali jsme si po jídle i kávu a zákusek. Jmenoval se baklava a byl to malý kosočtvereček z několika lístků těsta naskládaných na sobě, bohatě proložených nasekanými oříšky a nakonec zalitý medem. Nevím proč, ale Řekové snad všechny zákusky polévají medem.

Začali jsme zkoumat mapu a přemýšleli, kam se vydáme dál.

„Poslouchej, šmoulíku, já bych řek, že budem tady,“ zapíchl Marek prst do mapy. „A nebo… tady. Co myslíš ty?“

„Ukaž?“ podíval jsem se. „Tady. Protože tohle je napsaný i v tom jídeláku,“ ukázal jsem na název městečka.

„Aha. No tak to je todle. Takže… jak my jsme se… sem… dostali…,“ škrábal se Marek ve vousech. „Jo aha, už vim. Čum. My jsme u toho kláštera měli vodbočit asi až vo kousek dál,“ ukazoval mi. „No to nevadí. Tak počkej. Kam my bysme teď mohli… Jo, už to mám. Čum!“ strčil přede mě Marek mapu.

„My jsme tady, jo?“ ukazoval mi. „A teď, když se vrátíme k tý plážičce a pojedem dál, tak to tákhle celý vobjedem,“ ukazoval Marek prstem kolem polostrova. „A budeme tam, kde jsme chtěli bejt.“

„Hm,“ přemýšlel jsem. „Ale taky se musíme nějak vrátit zpátky. Takhle se akorát vzdalujeme. A vokolo to bude ještě docela daleko.“

„Aha. No vidiš. Tak počkej ještě,“ vzal mi Marek mapu a zahloubal se do ní.

„Už vim. Sleduj!“ strčil mi zase mapu pod nos.

„My pojedem na druhou stranu. Takhle. Tady je zase něco k vidění, jo, a pak takhle kolem moře, až k tomuhle camfrňousku. Tam je asi nějaká rozhledna nebo věž,“ ukazoval Marek trasu, po které byly různé ikonky, kterým jsme pořád moc nerozuměli. „No a pak už jen takhle podél pobřeží a tady jsou hotely a tady bydlíme.“

„Stejně ale ještě musíme vrátit ten skútr,“ poznamenal jsem.

„No jo. Ale vono to asi bude stačit až ráno,“ mávnul Marek rukou. „Stejně bysme to nestihli. Hele, máme ho na celej den a voni už tam večer taky nebudou, že jo.“

Dopíjeli jsme kávu a ještě se chvíli dívali z terasy na přístav, jak připlouvají a odplouvají loďky a bílé plachetnice brázdí hladinu. Ostrý mořský vítr nám čechral vlasy a začínalo být docela vedro. Když teplý vítr od moře zesílil tak, že odvál ze stolu jídelní lístky, usoudili jsme, že je nejlepší čas zaplatit a vyrazit na další cestu.

***

Vrátili jsme se na náměstí pro náš skútr a sjeli uličkou do přístavu. Marek zastavil, abychom si prohlédli lodě. Na některých seděli rybáři. Jeden starý rybář seděl na břehu u mola a opravoval sítě.

„Kalispéra,“ pozdravil Marek.

„Kalispéra!“ zahalasil hlubokým hlasem starý muž a dál se věnoval svým sítím.

Chvíli jsme ho pozorovali, jak člunkem proplétá oka a uvazuje uzlíky.

Zastavili jsme se také u jedné luxusní jachty a pak zamířili do lesa stěžňů, k plachetnicím. Některé měly rozvinuté plachty, které zářily ve zlatém slunečním světle.

„Ty kráso, ty jsou nádherný,“ rozplýval se Marek. „To bych chtěl někdy mít, takovou plachetnici. Brázdili bysme spolu moře, zastavili bysme se na nějakým pustým ostrově, chytali bysme ryby nebo se potápěli…,“ snil Marek.

„Jo, a ty bys určitě bojoval se žralokem!“ rozesmál jsem se. „Ale jsou fakt nádherný.“

Když jsme se vynadívali, zase jsme nasedli na náš skútr, opustili hutný pach rybiny a vydali se po silnici podél moře.

***

Zastavili jsme se na chvíli na kamenitém útesu u bílé kapličky s červenou střechou, na které byl křížek a kamenný oblouk se zvonem. Byla ale zamčená a nebylo zde nic zvláštního k vidění, snad jen kromě mořských ježků pod hladinou, kterými bylo poseté kamenité dno.

Jeli jsme tedy dál podél pobřeží. Asfaltová silnice byla krásně rovná a Marek pečlivě vykružoval mírné zatáčky. Od moře vanul slaný vítr. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a mořská hladina se zlatě třpytila.

„Čum! Maják!“ křičel na mě přes rameno Marek a ukazoval rukou na bílý vysoký útes před námi.

Silnice se stočila z pobřeží do kopců. Vinula se nekonečnými serpentýnami vzhůru, výš a výš.

Moře se vzdalovalo a nám se skýtaly nádherné výhledy na celé pobřeží i na městečko s přístavem, které jsme nechali v dáli.

Konečně jsme vyjeli na vrchol. Marek odbočil z asfaltové silnice na kamenitou cestu směrem k majáku, který byl na dohled.

***

Zastavili jsme.

„Tak to je vono!“ otočil se na mě radostně Marek a široce se usmíval. V jeho očích zářilo štěstí.

„Ty jo. Nikdy jsem maják na vlastní voči neviděl,“ sesednul jsem a sundaval si helmu.

„Já taky ne,“ pověsil Marek helmu na řidítka. „Ten je, co?“ usmíval se šťastně Marek.

Vydali jsme se na průzkum.

Kulatá věž byla přilepená k malému domku. Celá stavba zářila bílou barvou. Na vrcholku majáku byl malý ochoz.

„Marku, myslíš, že v noci svítí?“

„Nevim, asi jo.“

„Ale nikdo tu nebydlí…“

Okenice domku byly zabedněné a na dveřích mříž.

„Hm… Možná že někdo přijede až večer. Nevim…“

Posadili jsme se na nízkou kamennou zídku, která byla kolem stavby, a rozhlíželi se na moře. Sedli jsme si těsně k sobě, abychom se dotýkali.

„Tady je super výhled, co?“ řekl Marek.

Dívali jsme se na moře pod útesem. Slunce už bylo nízko nad obzorem a posílalo z mořské hladiny oranžová prasátka.

„Marku? To je škoda, že tu nemůžeme zůstat na západ slunce, viď?“

„Hm… Tak třeba jindy…,“ Marek mi položil ruku na stehno a hladil mě po jeho vnitřní straně. „Kousíčku? Puč mi ještě tu mapu.“

Vytáhnul jsem z kapsy už trochu pomuchlanou mapu a podal ji Markovi. Zadíval se do ní a škrábal se ve vousech.

„Hele, Kousíčku, já mám takovej nápad. Co bys říkal tomu, že bysme si někde našli nějaký pěkný místečko na západ slunce někde dál?“

„Jo… Ale jak je to ještě daleko zpátky?“

„No právě že vodsud ještě docela dost. Ale koukej,“ strčil přede mě Marek mapu. „Kdybysme jeli tady podél toho pobřeží… a tady někde bysme to zaparkovali…, tak potom už to bude asi hoďka jízdy, možná půl. V jedenáct bysme mohli bejt doma. Co?“

„No tak jo,“ přikývl jsem. „Tak vyrazíme?“

Marek přikývl a my se vydali zpátky k našemu skútru. Nasadili jsme si helmy, nasedli a pokračovali v cestě. Vrátili jsme se na asfaltovou silnici, která se dál vinula podle vysokých útesů. Silnice vedla stále mírně do kopce. Po obou stranách ale byla zarostlá hustými keři.

***

Najednou Marek zpomalil a zahnul na prašnou cestu, která se mezi porostem objevila. Jeli jsme pomalu po cestě, až jsme po pár metrech dojeli téměř ke kraji útesu s jakýmsi kamenným sloupkem.

„Tak co? Tady by to šlo, ne?“ otočil se na mě Marek, když vypnul motor.

„Jo, tady to vypadá dobře,“ sesednul jsem z motorky a sundal si helmu.

Marek postavil skútr na stojan.

„Co to je? Proč je tady model kostela?“ divil se, když si sundaval helmu.

Na vrcholu sloupku byl skutečně zmenšený model kaple, s malým křížkem na stříšce.

„Asi nějakej pomníček,“ pokrčil jsem rameny.

„Možná tady někdo spadnul dolu,“ kývnul Marek hlavou ke strmému srázu, pod kterým se v hloubce tříštily vlny o bílé útesy.

„A nebo skočil. Marku, víš, že ve starým Řecku se milenci z nešťastný lásky vrhali z útesu do moře?“

„Fakt, jo?“

„No jo. Nemohli ty muka vydržet, tak se radši zabili.“

„Hm… To je smutný. Ještě že my skákat nemusíme, viď?“ objal mě Marek kolem pasu a dal mi pusu za krk. „Tak co? Jdem si najít nějakej plácek?“

Vydali jsme se tedy na krátkou procházku po okolí. Já zkoumal kytičky, protože jsme měli do západu slunce ještě dost času, a Marek pořád pátral, která z nich to tak intenzivně voní, že je její vůní prodchnutý všechen vzduch kolem.

„Marku, na tu žlutou asi nešahej,“ ukázal jsem na vysoké proutky s drobnými žlutými kvítky.

„Proč?“

„Protože si myslim, že by mohla bejt jedovatá.“

„Jakože i když se jí dotknu, jo?“

„Jo. Měl bys vyrážku a možná i puchejře.“

„Aha. To je teda potvora.“

Prohlíželi jsme si dál vegetaci.

„Kousíčku, pojď sem!“ mávnul na mě Marek rukou a shýbal se nad zemí. Vydal jsem se k němu a byl zvědavý, jaký učinil objev.

„Čum, ta vosa.“

Na zemi se tetelila veliká černá vosa, která z posledních sil zápasila s mravenci.

„Ty vado… Voni ji asi ulovili…“

„Asi jo. Ty vole, ty jí dávaj, co?“

Pozorovali jsme chvíli zápas. Vosa dobojovala…

***

„Hele, už to bude,“ mhouřil Marek oči na zapadající slunce nad mořem. „Tak kde se uvelebíme?“

„Tady to je dobrý, ne?“ ukázal jsem na místo, které bylo zarostlé suchou trávou, takže jsme se mohli pohodlně uvelebit na zemi. Bylo těsně na kraji útesu a nám vůbec nic nepřekáželo ve výhledu. Před námi byl jen široký obzor s nekonečnou vodní hladinou.

„Čoveče… Já mám takovej dojem… Počkej…“

Marek utrhnul kus trávy a hodil ji přes hranu útesu. Tráva však místo toho, aby padala dolů, vylétla rychle nahoru a spadla nám na hlavu.

„Ty vole,“ rozchechtal se Marek. „Čum! Ještě jednou, jo?“

Marek zase hodil trávu přes útes a ta opět vyletěla prudce nahoru.

„To je co?“ chechtal se na mě Marek.

„Jak to?“

„Nevim. Asi fouká vítr podél tý skály nahoru. Počkej.“

Marek si lehl na břicho a plazil se k hraně útesu.

„Marku, dávej bacha, ať tam nesletíš. Znáš se.“

„Jo, neboj. Abych tady taky neměl pomníček, co? Jenom kouknu dolu.“

Marek se doplazil na kraj a vystrčil přes hranu útesu ruku.

„No jo…,“ plazil se ještě kousek a vystrčil přes hranu útesu i hlavu, aby se podíval dolů.

„Ty vole!“ křičel a smál se. Zase se posunul zpátky a podíval se na mě. Vlasy měl ulízané větrem dozadu. „Tam je hroznej fičák! Pojď to taky vyzkoušet,“ mávnul na mě.

Lehnul jsem si tedy na zem vedle Marka a plazil se pomalu k hraně, protože jsem se bál, že spadneme. Konečně jsem vystrčil hlavu přes hranu. A opravdu, zdola vanul podél bílé stěny neuvěřitelně silný proud vzduchu jako v nějakém větráku.

„Ááá,“ křičel jsem a rozesmál se. Vlasy nám vlály ve větru nahoru, dívali jsme se na sebe a chechtali se tomu zvláštnímu úkazu. Po námi byl nekonečně vysoký bílý útes, o nějž se dole v hloubi tříštily zpěněné vlny příboje.

„Fuj!“ zaklepal jsem hlavou, když jsme zalezli zpátky. „Ty jo, já jsem vyfoukanej,“ smál jsem se spolu s Markem.

„Hele, Marku, už!“ ukázal jsem na oranžové slunce.

Slunce se začalo nořit do moře. Jeho svit se odrážel ve vodní hladině, takže byl dvakrát tak intenzivnější.

Mraky kolem slunce se barvily do oranžova. Postupně získávaly nové odstíny červených i temně fialových barev. Oranžová barva se pomalu měnila do růžova.

Seděli jsme s Markem vedle sebe a pozorovali nebeské představení.

Marek mě objal kolem pasu a přitulil k sobě. Objal jsem rukama jeho nohu a přitiskl ji k sobě. Marek mě hladil něžně na boku a já pomalu hladil jeho heboučce chlupaté lýtko.

Cítil jsem v duši obrovský klid a smíření se vším, co jsme dnes spolu prožili. Cítil nekonečně veliký vděk za všechno, co se dnes stalo. Za každou věc, nad kterou jsme společně s Markem žasli, i za každou maličkost, které jsme si všimli.

„Marku… Já jsem tak rád, že jsme živí.“

Marek mě políbil do vlasů.

„Já taky,“ zašeptal.

Mlčeli jsme. Nevím, co se honilo hlavou Markovi, ale já přemýšlel nad tím, co všechno jsme dnes zažili. Jak nám při jízdě vál vítr kolem uší, jak jsme byli u antické zříceniny, kde jsme potkali želvu, jak jsme lezli do nebezpečné jeskyně, navštívili klášter plný smíření, odpočívali v olivovém háji, bojovali se splašenou motorkou ve svahu, milovali se v kamenité zátoce, prohlíželi si přístav s plachetnicemi, dojeli k majáku… Maják. Já nejsem maják. Kdepak. Ve skutečnosti jseš tím majákem ty, Marku…

Dal jsem Markovi pusu na koleno. Podíval jsem se na něj a usmál se.

Marek měl vlhké oči.

Políbili jsme se.

„Kousíčku…?“ zašeptal Marek hodně pohnutým hlasem.

Zajel jsem prsty do jeho vlasů a začal ho vískat.

„Miluju tě, Marku,“ šeptal jsem.

Marek neříkal nic, jen se mu leskly slzy v očích. Přitáhnul mě ještě víc k sobě.

Slunce kouzlilo na obloze další paletu barev a temně rudý kotouč se pomalu nořil pod hladinu.

Blik.

Slunce s krátkým, smaragdově zeleným zábleskem zhaslo.

***

Pokračování příště…