• Vanggerland
Stylklasika
Datum publikace1. 8. 2022
Počet zobrazení867×
Hodnocení4.40
Počet komentářů7

„Kousíčku…,“ budil mě něžně Marek.

„Hm?“ zavrtěl jsem se.

„Dobré ráno,“ zašvitořil Marek veselým, už probuzeným hlasem.

„Dobré ráno,“ zachraptěl jsem rozespale.

„Musíme vstávat…“

„Proč?“ snažil jsem se otevřít oči.

„Vrátit ten skútr. Aby po nás nechtěli peníze za další den.“

„Aha…,“ přemohl jsem se a konečně oči rozlepil. „Ty jo… Já jsem po tom vejletě… celej rozlámanej…,“ protahoval jsem se.

Marek mi dal pusu, vstal z postele a odebral se do koupelny.

Oči jsem zase zavřel a znovu se zavrtal do polštáře. Já chci ještě spát…

Marek se za chvíli vrátil z koupelny.

„Kousíčku…,“ snažil se mě zase vzbudit. „Hele a nebo jestli chceš ještě spát, tak já tam sjedu sám. Koupim cestou snídani a za chvilku jsem zpátky. Co?“

„Ne ne…,“ mžoural jsem a snažil se rychle probudit. „Já chci jet s tebou…“

„Tak šup šup,“ sedl si ke mně Marek na postel a hladil mě. Tiše se rozesmál tomu, jak bojuji se spánkem a nemohu se probudit.

Přemohl jsem se, abych vstal. „Uf…“ Celé tělo mě z dvoudenního výletu bolelo. Marek se na mě usmíval. Dal jsem mu pusu. „Já už vstávám.“

V koupelně jsem se naštěstí probral.

„Ach jo…,“ zíral jsem na sebe do zrcadla. Proč nemám tolik energie jako Marek? Opláchnul jsem se ještě jednou vodou se slanou příchutí a vrátil se do pokoje.

„Jedeme hned teď?“ díval jsem se na Marka, který už byl oblečený.

„No jasný. Abysme to stihli co nejdřív. Pak už bude pohodička, jo?“ pohladil mě Marek.

„Hm…,“ rozlámaně jsem na sebe natáhnul tričko a kraťasy. Cítil jsem každý sval.

***

Vyšli jsme ven do zahrady. Slunce už žhnulo a začínalo se dělat zase vedro.

Nasadili jsme si helmy, nasedli na skútr a vyrazili do města.

Sluníčko do nás opíralo své paprsky, ale naštěstí nás ovíval příjemný vánek a jízda svěžím ranním vzduchem, plným vůní Řecka mě rychle probudila.

Projeli jsme vesničkou kolem našeho minimarketu, přes křižovatku s rozcestníkem a dvěma tavernami a po chvíli jízdy po silnici vlnící se mezi vysokými stromy jsme vjeli do městečka. Marek ještě zastavil u pumpy, aby nabral benzín do nádrže, propletli jsme se pomalu uličkami s rozespale se potulujícími turisty, až jsme konečně zastavili před půjčovnou.

„Dneska bude asi pěknej pařák, co?“ sundával si Marek přilbu.

„To teda. Marku? My jsme měli vlastně docela štěstí, že se nám na ten vejlet vochladilo, co?“

„To je fakt. Dneska bysme padali vedrem!“ zasmál se Marek a vešli jsme do půjčovny.

Marek se omlouval, že vracíme skútr až dnes a vysvětloval, že jsme se vrátili až pozdě v noci, protože jsme ztratili mapu, ale světlo nějakým zázrakem už zase svítí. A děkoval za výletní tipy a vyprávěl zábavné historky, jak moc jsme si výlet užili. Takhle pořád brebentil, holka za pultem se pořád chichotala a nakonec řekla, že je to v pohodě a nic už platit nemusíme.

„Tak dobrý, úkol splněn,“ mrknul na mě Marek, když jsme vyšli ven. „Co teď? Jdem asi na snídani, ne?“

„Jo. Půjdeme zase do tý pekárny, co jsme byli včera? Vlastně předevčírem!“

„Jo, můžem, tam to bylo dobrý,“ přikývnul Marek a vydali jsme se do města, které zatím pomalu ožívalo.

***

Vešli jsme do pekařství a začali si vybírat z nepřeberné nabídky pečiva. Rozhodli jsme se, že se nasnídáme venku u stolečku, když je hezky, a tak Marek opět koupil dvě velké kávy, které nám posledně tak chutnaly.

Seděli jsme před pekárnou na malé zahrádce, zakusovali se do pečiva a pozorovali při tom cvrkot na ulici.

Do pekárny najednou zamířili dva kluci, které jsme znali z letiště.

„Čau,“ řekli potichu a kývli na nás hlavou.

„Čau,“ odpověděli jsme s plnou pusou.

Kluci vešli dovnitř.

„Dneska se nehádaj,“ mrknul na mě Marek.

Zasmál jsem se a pokrčil rameny.

Kluci za chvíli vyšli ven a posadili se ke stolku kousek od nás.

„Dobrou chuť,“ zavolal k nim Marek.

„Taky dobrou. Dík,“ odvětili a pustili se do snídaně.

„Kluci?“ otočil se na nás jeden z nich.

„No?“ odvětil Marek.

„Kde bydlíte?“

„U Sofie.“

„Aha. Kde to je?“

„Takový apartmány, kousek vod hotelů.“

„Jo. My bydlíme v hotelu. Blue Bay.“

„Aha.“

„Nechcete přijít dneska večer na dýzu?“

„Na dýzu? Dneska, jo? Co? Šli bysme?“ podíval se na mě Marek.

„Nevim,“ pokrčil jsem rameny.

„Tak možná jo. Na chvilku můžem,“ zavolal ke klukům Marek.

„Super. Je to v Blue Bayi. Vod sedmi. My chodíme tak v devět.“

„Aha. No tak se tam třeba potkáme.“

„Jó, přijďte. Bude sranda. Dělaj tam skvělý drinky.“

„Aha. No tak jo.“

„Marku? Nepůjdeme už?“ podíval jsem se na něj.

„Jo, jdem,“ podíval se na mě Marek, protože poznal, že nemám náladu se moc vybavovat. „Hele, tak my už zas jdem.“

„Jasně. Tak večer?“ ujišťoval se kluk.

„Jo, večer. Tak čus!“

„Čau!“

„Tobě se tam nechce, viď?“ podíval se na mě Marek na ulici.

„Moc ne,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Já jsem to poznal. Mně teda asi taky moc ne. Na dýzu zrovna nemusim. Ale třeba jsou ty kluci fajn a bude s nima sranda. Tak tam jen mrknem, a kdyby to byla votrava, tak se vypaříme. Co?“

„Hm. Třeba,“ pokrčil jsem rameny.

„Nebo tobě jsou nějak nesympatický?“

„Né, to né. Já… prostě jen nerad chodim na diskotéky. A už vůbec ne, když jsme v Řecku. Víš, já bych si to chtěl užít radši… radši někde venku než dýzu v hotelu. Rozumíš mi?“

„Jo. To je fakt. Tak uvidíme večer, jo? Hele, a kam teď?“

„Marku, já bych si chtěl trochu projít to město. Prvně jsme to jen tak prolítli… Pak byl zase ten festival…,“ rozhodil jsem rukama. 

„Jo, jasný. Tak můžem.“

***

Ponořili jsme se s Markem do městečka. Abychom unikli z ulic, plných aut, nejen parkujících, ale i snažících se projet beznadějně vypadající zácpou, vydali jsme se do centra vyhrazeného pro pěší. Procházeli jsme krátkou obchodní třídou plnou nablýskaných výloh, i babylonem stísněných uliček s jedním malým krámkem vedle druhého, kde se zase všude mačkali turisté, z nichž se prodavači snažili vytáhnout aspoň nějaké peníze.

Už jsme měli toho mumraje dost, a tak jsme raději zapluli do bočních uliček. Tady už byl úplně jiný život. Ne ten nablýskaný plný lákadel, ale úplně obyčejný a leckdy i špinavý. A bylo v nich opravdu všechno. Malé i velké domy, jako by kdosi město postavil ze stavebnice, jak mu zrovna přišly kostky pod ruku. Tady autoopravárenská dílna, támhle malá taverna jen se dvěma stolečky, jinde zahrada s pomerančovníky, prádelna, instalatérský obchod, nevábně vonící zákoutí s popelnicemi, úzká ulička tak, že by jí projel jen moped, stolek pod oknem vystrčený do ulice…

Bloudili jsme s Markem tím všedním životem, kam turisté nechodí a kde jsou všechny nápisy jen v řečtině. Došli jsme pomalu až do čtvrti na samém kraji města.

***

„Hele, to je číča, co?“ zastavil se Marek pod zídkou, na které ležel velký bílý kocour se zrzavými fleky a pozoroval nás přimhouřenýma očima, schovaný ve stínu velkého fialově kvetoucího keře.

„Mňau.“

„Nazdar,“ řekl mu Marek.

„Mňau.“

„Chceš podrbat? Pojď.“

Kocour se zvednul, protáhnul se a seskočil ze zídky k nám na chodník. Začal se lísat Markovi kolem jeho chlupatého lýtka.

„No to víš, že tě podrbu, ty fešáku,“ sedl si Marek ke kocourovi na bobek, aby ho podrbal na hlavě.

„Marku, po tobě ty kočky nějak jdou,“ smál jsem se.

„No jó, mě maj kočičky rádi, viď?“ drbal Marek kocoura na hlavě, který se mohl zbláznit radostí.

„Nepořídíme si domu taky kočku?“ podíval se na mě Marek.

„Já nevim,“ pokrčil jsem rameny. „Kam bysme ji dali, třeba teď? Když jsme tejden na dovolený?“

„Hm… To je fakt. No jó, číčo, ale tebe podrbu, neboj… Moje babička s dědou taky měli kocoura. Černýho. Takovej vyzáblík hubenej. Jednou k nim přišel na zahradu sám vod sebe. Už byl starej a neměl zuby. Tak si ho nechali. Žil ještě docela dlouho. Jo a nemňoukal,“ rozesmál se Marek. „Vždycky jen votevřel hubu a místo toho jen tak zasípal. Chudinek. Ale byl moc hodnej. A mazlivej. Ty jsi taky mazlivej, ty fešáku, viď?“ drbal Marek kocoura, který se nemohl nabažit jeho pozornosti. „Pojď si ho taky pohladit,“ podíval se na mě Marek.

Sedl jsem si také ke kocourovi a pohladil ho.

„Mňau.“

Kocour mě hned přijal a nevěděl, ke komu se tulit dřív. Jestli k Markovi, nebo ke mně. Rozesmáli jsme se.

„Ty jo, jak je blahem bez sebe, že ho mazlej dva kluci, co?“ smál se Marek.

„Jo,“ smál jsem se. „Třeba je gay.“

„Jo!“ chechtal se Marek. „Asi jo. Tak ty se rád mazlíš s klukama, jo? Ty fešáku… No my tě pomazlíme, to víš, že jo…,“ drbal kocoura Marek a ten se mohl pominout blahem.

***

Uličkami jsme pomalu došli až na kraj městečka. U silnice stál rozlehlý dům se zahradou a obchůdkem, před kterým bylo vystaveno množství keramiky, od hrníčků, přes džbánky, misky, až po obří hrnce a vázy.

„Ty jo, Marku, tady maj pěknou keramiku, hele!“

„No jo,“ souhlasil Marek. „To neni jako ty hrozně barevný hrnky ve městě, co?“

„Jdeme se podívat dovnitř?“

„No jasný!“

„Kaliméra!“ vstoupili jsme do obchůdku, kde nikdo nebyl, všude jen spousta keramiky.

„Kaliméra!“ vyšla z vedlejší místnosti drobná usměvavá žena s dlouhými kudrnatými, zrzavými vlasy, převázanými vzadu mašlí. Byla opásaná pracovní zástěrou a ruce měla umazané od hrnčířské hlíny. „Do you have any wish?“ usmívala se.

„You have beautiful ceramics,“ pochválil jsem její zboží.

„Thank you,“ rozzářila se. „You are so nice. That's our work. My name is Katerina.“

Představili jsme se.

„Nice to meet you. I am sorry, I am dirty with clay!“ rozesmála se. „Would you like to see how ceramics are made?“

„Yes, of course,“ souhlasili jsme, protože o výrobě keramiky jsme nevěděli zhola nic.

„Come on, let's go!“ mávla na nás rukou.

Vydali se s Markem za Katerinou do vedlejší místnosti.

Katerina zde měla velikánskou hrnčířskou dílnu s obrovskými matnými okny. Všude byly spousty nádob v různé fázi výroby, některé z prosté hlíny čekaly, až vyschnou, jiné už byly namalované a čekaly na vypálení. Ale také spousta nádob s barvami, štětce, všelijaké špachtle a další nástroje. Byly zde také tři hrnčířské kruhy a dva velké masivní stoly upatlané od hlíny a od barev.

Katerina usedla za hrnčířský kruh, na kterém se otáčela rozdělaná váza. Začala dlaněmi hladit její stěny a váza pod jejíma rukama pomalu proměňovala svůj tvar.

„Ty jo, Marku, to je co?“

„To teda. To bych asi nikdy nedokázal, tohle.“

„Určitě jó, to chce jen cvik.“

„Do you want to try it?“ usmála se na nás Katerina.

„Yes!“ přikývnul jsem a rozesmál se. „Why not!“

„So come on. We have workshops. You can make your own pottery. As an original souvenir!“ smála se.

Dostal jsem pracovní zástěru, usedl za hrnčířský kruh a Katerina mi začala předvádět, jak mám s hlínou pracovat. Uchopil jsem do dlaní hroudu hlíny, která mi neposedně klouzala mezi prsty. Rozesmál jsem se tomu pocitu, když mi prsty poskakovaly po nerovnostech. Ale beztvará hrouda hlíny se po chvíli uhladila a začala poslouchat moje dlaně.

„Kousíčku, to vypadá jak nějaký dildo,“ chechtal se Marek mé hroudě, která se pomalu vytahovala do výšky.

Rozesmál jsem se. Hlíně se to vůbec nelíbilo a zkroutila se.

„Never mind, try again!“ smála se Katerina. „Don't mock him, try it too!“ mávla na chechtajícího se Marka.

„No no, I am to… prostě not good at handwork,“ chechtal se Marek.

„Come on! You have to try it!“ smála se Katerina.

„Jen to zkus Marku,“ smál jsem se. „Já jsem zvědavej na tvoje dildo,“ chechtal jsem se.

Katerina se také rozchechtala, protože nám určitě rozumněla, a než se Marek nadál, už mu navlékala pracovní zástěru:

„You have to try. Come on!“ pobídla Marka a ukázala k volnému hrnčířskému kruhu. Položila na něj kus hlíny, kterou trochu zformovala, a kruh roztočila.

A tak jsme s Markem seděli každý za svým hrnčířským kruhem a oba zkoušeli přemluvit hlínu, aby poslouchala naše ruce a dostala nějaký ušlechtilý tvar.

Marek se nejdříve pořád chechtal tomu, jak ho hlína neposlouchá, ale nakonec se zabral do práce a s povyplazenou špičkou jazyka soustředěně tvaroval hlínu ve svých prstech.

Katerina nám občas radila a ukazovala, jak máme postupovat.

„Hele, Marku, už mi vzniká vázička,“ chlubil jsem se po chvíli kroužení hlíny mezi rukama.

„Počkej…,“ sledoval Marek svůj rodící se výtvor. Sundal ruce a podíval se.

„No jo. Jsi dobrej. Já zkoušim vyrobit mističku,“ vrátil se ke své hlíně.

„You are good…,“ chválila nás Katerina.

Vytahoval jsem opatrně hlínu do výšky. Najednou mi ujela ruka a vázička se zkroutila do nevzhledného patvaru.

„Ach jó…“

„Oh no! What a shame…,“ spráskla ruce Katerina.

Marek zvednul hlavu od své misky, která mu vznikala pod rukama.

„Jé… Kousíčku… To je škoda… Hele, zkus to znovu. To se poddá, uvidíš. Musíš pomalu, vopatrně. Nespěchat. Vona ta hlína to má ráda pomalu, víš? Musíš se s ní mazlit, rozumíš?“

„Jo,“ rozesmál jsem se. „Ale tobě to, Marku, jde.“

„No… jen to nezakřikni, ty vole!“ zasmál se Marek.

Zkoušel jsem to tedy znovu. Splácal jsem hlínu zpátky do hroudy a od začátku. Ale hlína už mě neposlouchala a nechtěla se dát vytvarovat. Pořád mi poskakovala mezi prsty. Soustředil jsem se, ale ta hlína se opět nechala přemluvit. Pomalu jsem se s ní mazlil, jak mi radil Marek. Hlíně se to konečně začalo líbit a pod mýma rukama se znovu začal rodit nějaký tvar.

„Tak já mám myslim hotovo,“ zvednul Marek hlavu od svého hrnčířského kruhu, na kterém se otáčela nově zrozená miska, jako by chtěla, abychom si ji všichni prohlédli.

„Teda Marku… Ty jsi normálně hrnčíř.“

„Jo!“ chechtal se Marek. „Dík.“

„Very nice, good work. It is very beautiful,“ chválila Marka Katerina. Zastavila Markův kruh a prohlížela si misku ze všech stran. „Beautiful shape, you are really handy,“ podívala se uznale na Marka.

„Thank you,“ culil se Marek. „Vždyť tobě taky jde,“ podíval se na mě.

„No jo, ale už ne tak dobře. Už mě z toho bolej prsty.“

„Netlač na tu hlínu. Mazli se s ní.“

„Já se mazlim,“ zasmál jsem se a namočil si zase ruce do vody, aby mi hlína lépe klouzala.

„No… dobrý,“ chválil mě Marek. „Vopatrně, nespěchej.“

Soustředil jsem se a hlínu pomalu a opatrně vytahoval mezi prsty. Vázička se znovu začala rodit.

„Please, can you help me?“ podíval jsem se na Katerinu. „I wanted the vase a little taller but I'm afraid I'll mess it up again.“ 

„Yes, it is hard. Let me do it.“ Katerina mě vystřídala u hrnčířského kruhu a chopila vázičku do svých rukou. Vázička pomalu rostla do výšky a byla ráda, že se jí konečně ujal někdo zručný.

„Wow, you are so skilled,“ obdivoval jsem její práci, když vázičku dokončila.

„Thank you. It takes a lot of time to learn. And tones of clay!“ smála se Katerina.

„Katerina, can you please finish my bowl as well?“ prosil Marek.

„Of course,“ sedla si k Markově misce, znovu roztočila kruh, aby misku dotvarovala. Miska se o něco zvětšila a její stěny se ladně ztenčily.

„Yeah, this is beautiful… Thank you very much!“ zářil Marek.

„You are welcome. It's our work together!“ smála se na nás Katerina.

„And what to do now?“ zeptal se Marek.

„Now? We let it dry, then we fire it, then we paint it and dry it again, and finally we fire it. And after a few days, your pottery will be ready,“ vysvětlovala Katerina, co všechno se musí ještě udělat, než bude keramika hotová.

„Wow, that's still a lot of work.“

„Yes, it takes time. I can send them to you by mail when they are finished. If you want?“

„Co? Necháme si je pak poslat poštou?“

„Jo, tak jo.“

„Yes, we want.“

„Okay. But we have to design it. Follow me,“ pokynula nám rukou.

Katerina položila na veliký stůl dvě čtvrtky a podala nám tužky.

„First, draw the pattern you want to decorate.“ Každému nám načrtla na čtvrtku tvar naší nádoby. Mně vázičku z boku a Markovi navíc kruh, aby mohl navrhnout zdobení misky z vnější i vnitřní stěny.

„Marku, jak to vyzdobíme?“

„Já vim. Já tam nakreslim ty olivy, co máš na náramku. Protože si do ní budeme doma dávat olivy, víš? Uka,“ chytil mě Marek za zápěstí.

„Aha. Tak já namaluju ty mořský vlny, co máš ty. Je to vázička, takže v ní bude voda, že jo. A to se hodí.“

„Jo, vidíš! To je dobrej nápad,“ zasmál se Marek.

A tak jsme si sedli vedle sebe, každý ke své čtvrtce, překřížili si vzájemně ruce, abychom si viděli na svoje náramky a obkreslovali z nich jejich vzory.

„Udělám to jen takhle podél vokraje,“ soustředěně Marek zdobil tvar misky na papíru.

„Jo, já taky. Aby to nebylo přeplácaný, že jo?“

„Přesně…,“ soustředil se už Marek na práci. Občas mě chytil za zápěstí, aby si zkontroloval vzor mého náramku.

„Marku, já nevim, ale možná je to takový… trochu chudý, nemyslíš?“

„Hm. Něco by to ještě chtělo,“ drbal se Marek na čele.

„Hele, já už vim. Namaluju doprostřed takovou jednu velkou vlnu, jakože symbol toho moře, rozumíš?“

„Jo, to je dobrý. Tak já zas doprostředka nakreslim jednu velkou olivu, jo? A k ní dva lístečky.“

„Tak jo. To bude hezký,“ souhlasil jsem.

Vykroužil jsem vlnku doprostřed vázičky a dozdobil ji puntíky. Marek se každou chvíli drbal za uchem, různě přitom nakláněl hlavu, když si prohlížel svůj výtvor a potichu u toho mručel: „Hm… hm…“

„Já myslim, že hotovo. Co?“ podíval se na mě Marek.

„Jo, moc hezký. Možná bych tady na tu olivu nakreslil ještě takovou čárku. Víš, aby bylo vidět, jako že je kulatá.“

„Aha. Takhle?“

„Jo, dobrý.“

„No jo, lepší… Docela se nám to povedlo, viď? So, we have finished!“ hlásil Marek Katerině, když jsme návrhy dokončili.

„Really? I'm gonna go take a look. Oh… it's nice. Simple… but beautiful,“ přikyvovala hlavou Katerina. „And what colors?“

„We want it in the natural color. Only to color the ornaments. Just like our bracelets,“ ukázal Marek Katerině svoje zápěstí s pleteným náramkem, stejně jako já.

„Oh yeah! I understand,“ rozesmála se Katerina a na papíry si udělala tužkou svoje poznámky, jak má ornamenty obarvit podle našich náramků.

„Boys, I think… these will be really beautiful pieces of pottery.“

„Can you make the glaze on the inner sides, only?“ ujišťoval jsem se, aby ve vázičce mohla být voda a miska aby se dala umýt.

„Yes, of course, I'll do that,“ přikyvovala Katerina.

Ještě jsme Katerině nadiktovali naši adresu, kam má balíček poslat, zaplatili jsme za náročnou, ale krásnou lekci hrnčířství, Katerina ještě připočítala cenu i za dokončení a poštovné a nadešel čas se rozloučit.

„I am glad I could work with you, it was very nice time,“ usmívala se na nás Katerina.

„Thanks. Yes, it was great! And funny! Evcharistó. Já sas!“ rozloučili jsme se a vyrazili po silnici dál z města.

***

Mezi hustými keři se objevily betonové schůdky. Ani jsme se nerozmýšleli a automaticky se po nich vydali. Uvědomil jsem si, že mám už stejně zkoumavou náladu jako Marek. U něj to je sice přirozené, ale u mě, který se bojí všech neznámých věcí? Jenže s Markem se prostě ničeho nebojím.

Chytil jsem Marka za ruku.

Marek se zastavil, otočil se a podíval se na mě.

Chvíli četl v mých očích a pak se široce usmál. Zvedlo se mi péro v kraťasech.

„Marku, mně je s tebou… tak…,“ říkal jsem potichu a hledal slova.

„Já vim. Mně taky, Kousíčku,“ dal mi Marek krásnou pusu. „Tak pojď, já jsem zvědavej, kam to vede,“ kývnul hlavou.

Netrvalo dlouho a vynořili jsme se v modré zátoce, obklopené bělavými útesy. Skály se postupně svažovaly do vody a o ty, ze kterých vykukovala z vody jen špička, se tříštily vlny. Za postranními útesy u břehu byl na dohled konec mola, městečko bylo doslova za rohem.

„Ty krávo… Taková utajená laguna, co?“ vykulil oči Marek.

„Hele, Marku, jaká je tady azurová voda, viď?“

„Teda. Tady je to super ale!“ rozzářil se.

Marek shodil batoh a hned se vydal na útesy čouhající z moře. „Pojď!“ mávnul na mě.

Vydal jsem se za ním. Opatrně jsme přelézali kameny, kolem kterých šplouchala azurová voda s bílými krajkami.

„Čum, jak je tu vidět hluboko. Hustý, co?“

„Hele, Marku! Támhle těch ryb!“ ukazoval jsem do vody.

„A jo. Tam budou určitě ty… korály.“

„Jo, asi jo,“ sednul jsem si na bobek a zíral do modravé hlubiny, ve které se to hemžilo životem.

„To je škoda, že nemáme potápěčský brejle, co?“ podíval se na mě Marek.

„Ty ses někdy potápěl?“

„Ne, na to musíš mít nějakej kurz. Ale na Krétě jsem měl půjčenej šnorchl. To je náhodou paráda. Jen tak plaveš a čumíš do vody, rozumíš? A pod tebou plavou ryby a je nekonečná hloubka a ty jen zíráš. Taky se můžeš potopit, ale jen kousek. Vona ta slaná voda docela dost nadnáší, víš?“

„Aha.“

„Hele, pojď, přeskočíme támhle na ten ostrůvek!“ ukázal Marek na skálu čouhající z vody, kterou od nás dělila asi metrová mezera, v níž se přelévala mořská voda houpající se hladiny.

„Marku, neblbni, ještě tam spadneš.“

„Nespadnu.“

„Víš, cos mi slíbil? Že už nikam nepolezeš.“

„Hmm…,“ udělal Marek smutný obličej.

„To bysme stejně nepřeskočili,“ rozmlouval jsem mu jeho nápad.

„Přeskočili,“ přesvědčoval mě Marek.

„Já nevim,“ vstal jsem a měřil očima vzdálenost. „Myslíš?“

„Jo,“ přikyvoval Marek.

Znenadání jsem se odrazil a přeskočil na mokrou skálu. Dopadl jsem na všechny čtyři.

„Ty vole!“ rozchechtal se Marek překvapeně.

„Tak pojď, ne?“ smál jsem se a mávnul na Marka. „Ale nesmíš mě shodit do vody!“

„Jo… to se snadno řekne.“

Skála byla totiž velká akorát tak pro dva.

„Tak počkej… Běž kousek na stranu,“ mával na mě rukou Marek.

Ustoupil jsem na samý kraj skály, abych udělal Markovi místo pro doskok.

„Marku, vopatrně na ten kotník.“

„Jasně. Tak bacha, jo…“

Marek se odrazil a doskočil na skálu ke mně.

„He he, už jsem taky tady!“ smál se a objal mě kolem pasu, aby mě políbil.

„Hele, Marku,“ ukázal jsem do vody.

Pod vzdouvající se hladinou se daly vytušit hejna dalších ryb. Voda občas vyšplouchla na skálu a cákla nám do sandálů.

„Ty kráso…,“ sednul si Marek na bobek a zíral do vody.

„Marku, koukej na ty škeble, jak se držej tý skály,“ cloumal jsem malými mušlemi, které byly tak pevně přichycené k podkladu, že se s nimi nedalo pohnout.

Najednou se vzedmula hladina tak, že celá zalila skálu a nám nateklo do sandálů.

„Ty vole!“ rozesmál se Marek.

Hladina zase klesla hluboko dolů pod nás, až odhalila další útesy skryté pod vodou, plné mušlí a mořských řas.

Následovala další mohutná vlna. Roztříštila se o skálu na milion kapek a my byli rázem mokří od hlavy až k patě.

„Wow!“ chechtal se Marek.

„Néé!“ smál jsem se celý promočený. „Marku! Já jsem úplně durch!“

„Já taky!“ chechtal se Marek.

„Pojď, jdem radši zpátky.“

„Teď? Když už jsme mokrý?“

Marek si sundal boty a hodil je na břeh. Stejně jako tričko a kraťasy.

„Co chceš dělat?“

„Skočim tam,“ pokrčil Marek rameny.

„Marku…“

Hup! A než jsem stačil cokoliv dalšího říct, Marek skočil s mohutným šplouchnutím do vody.

„Pojď,“ smál se na mě.

„Ty jsi prdlej…,“ kroutil jsem hlavou. Ale také jsem se svlékl a hodil oblečení na břeh.

„Marku, já se bojim.“

„Neboj. Počkej, až se zvedne hladina. Nebudeš skákat tak vysoko.“

„Jo…,“ čekal jsem na vlnu.

Hladina se zvedla až k mým nohám. Žbluňknul jsem do vody, moře mě doslova pohltilo a odneslo pryč od skály.

„Wow! To děsně houpe!“ smál jsem se nadnášený vlnami.

„Jo!“ chechtal se Marek. „Dávej bacha, ať tě to nehodí na tu skálu, jo?“

Plavali jsme chvíli v moři mezi útesy a pod nohama měli azurově modrou hlubinu plnou ryb.

„Marku, já rozložím ty věci na břehu, aby nám trochu voschly, jo?“

„Jo, tak jo.“

Chtěl jsem vylézt zpátky na břeh. Počkal jsem tedy zase na vlnu, která mě vynesla nahoru a zachytil se rukama za skálu.

„To je jako nějakej vejtah!“ smál jsem se na Marka.

„Koukám!“ smál se Marek z vody.

Rozložil jsem trička a kraťasy na skály, aby na ně svítilo co nejvíc slunce.

Zase jsem počkal na vlnu a hupsnul zpátky k Markovi do vody. Cachtali jsme se v azurové vodě a Marek se každou chvíli potopil pod hladinu, aby vyplaval kousek vedle.

„Marku, neplav dál na hloubku. Já se tam bojim.“

„Jasně,“ vrátil se Marek zase ke mně.

Vydal se do mezery, kterou jsme přeskakovali.

„Pojď sem! Tady je to jako ve vířivce!“ smál se.

A opravdu, jak se voda mezi skalami vzdouvala, byla plná bublinek, které lechtaly na celém těle. Chechtali jsme se tomu pocitu a drželi se pevně skály.

Když jsme si užili koupel, vylezli jsme zpátky na břeh a slunili se na skále. Občas jsem otočil trička a kraťasy a ty pomalu osychaly. Moc se jim sice nechtělo, ale nám to vůbec nevadilo, protože jsme měli naši soukromou lagunu a mohli jsme dál dovádět ve vlnách.

„Kousíčku, už je to trochu suchý?“ zeptal se Marek, když už jsme opět seděli na břehu a chytali sluneční paprsky.

„Jo, už skoro jo.“

„Já už mám docela hlad. Ty ne?“

„Já taky. Zajdem na voběd někam ve městě?“

„Jo. Hele, já jsem koukal, že se to dá podél tohodle útesu. Když přelezem tady tu skálu, tak pak už jsou nějaký baráky,“ ukazoval Marek.

„Hm. A co ten kotník?“

„Kotník už dobrej. Hele, stejně se mi to vodlepuje,“ vzal Marek za plandající konec tejpy a pomalu ji strhnul.

„Myslíš, že už si to můžeš sundat?“

„Jo. To už stejně nic nedrží, čum,“ odlepoval Marek zbývající pásky. „Ale neboj, půjdem pomalu, jo? Budu dávat pozor. Půjdeš zase první a budeš mi ukazovat?“ podíval se na mě Marek.

„Tak jo,“ přikývl jsem.

***

Oblékli jsme na sebe oblečení rozložené na skále. Trička byla sice už suchá, ale kraťasy byly na některých místech ještě trochu vlhké.

„To doschne,“ mávnul Marek rukou.

Přelezli jsme opatrně velký útes a vydali se po kamenech podél pobřeží. Hledal jsem co nejpohodlnější cestu a Marek šel za mnou. Občas jsme objevovali všelijaké škeble, drobné sukulenty, které se držely ve štěrbinách a kvetly nádhernými fialovými nebo žlutými květy, a dokonce i zkameněliny pradávných vodních tvorů ve vápenci.

Slunce na nás pekelně pražilo, ale od moře pofukoval příjemný vánek a občas na nás cákly i drobné kapičky z moře.

Došli jsme ke kamenné zdi. Na námi byla terasa s pergolou, která na jedné straně vedla až na útes omývaný vlnami, na druhé pak byla skála s neprostupným roštím.

„Marku, co budeme dělat? Tady se to nedá.“

„Hm,“ drbal se Marek za krkem. „Ty vole, přeci se nebudem vracet. Víš co? Podrž mi takhle ruce a já se zkusim jen podívat nahoru, jo?“

„Marku, neblbni. Přeci tam nepolezem.“

„Nepolezem. Jen se tam mrknu. Podrž mi ruce.“

„Ale nepolezeš tam?“

„Nepolezu, fakt.“

Dal jsem si tedy ruce k sobě, abych udělal Markovi stup. Marek do nich dal nohu, chytil se za okraj zdi nad námi a odrazil se od země. Hlavu měl nahoře a díval se chvíli přes zeď. Seskočil zpátky dolů.

„Hele… je to dobrý. To je nějaká restaurace. A nikdo tam neni. Akorát ňáký lidi, ale ty zrovna jedi.“

„Hm. Ale nepolezem tam, že ne?“

„Tak přeci se nebudem vracet,“ rozhodil Marek rukama. „Pojď, jen se tam vyhoupnem a hned si sednem ke stolu.“

„Marku, to je blbý.“

„Neni. Nikdo si nás ani nevšimne. Pojď. Udělej mi zase stupátko a já tě pak vytáhnu nahoru.“

„Marku, ještě nás vyhoděj.“

„No bóže, tak půjdem jinam. Pojď,“ kývnul Marek hlavou.

Marek se vyhoupnul nahoru a přelezl zeď.

„Dobrý, polez, dělej,“ podal mi ruku.

Chytil jsem se ho za ruku a vyškrábal se nahoru za Markem. Přelezl jsem konečně zeď.

Na terase už ale stál číšník a měřil nás přísným pohledem.

„Marku, za tebou…,“ řekl jsem potichu.

Marek se otočil.

„Kaliméra,“ pozdravil pohotově do trapné situace.

„Kaliméra,“ odvětil číšník. „We have a door, you can use our entry.“

„Yes, we know. We are very sorry, we got lost. Can we order lunch? You have a very nice restaurant,“ snažil se Marek zachránit situaci.

„I see. When you have to climb over the wall…,“ odvětil ironicky číšník.

„We are very sorry,“ omlouval se Marek.

„Sit down, please,“ ukázal nám číšník ke stolu.

„Evcharistó,“ odvětil Marek.

Číšník nám přinesl jídelní lístky.

„Do you have money? Or want to leave us over the wall again?“

„No no, we have. We are very sorry. We really got lost, trust us.“

„Okay,“ změřil si nás přísně číšník. „Take a look at our menu,“ otočil se a naštěstí odešel.

„Teda Marku, to byl trapas.“

„To teda…,“ chechtal se potichu Marek. „Myslim, že je trochu naštvanej. Hele, dáme si voběd a von bude v pohodě. Ale radši hned zaplatíme, aby neměl strach, že chceme utýct, jo?“

Zadívali jsme se do jídelního lístku.

„Teda Marku, tady to nemaj zrovna nejlevnější…“

„Koukám… Hele, ale tak si něco dáme. Když už jsme sem vlezli.“

„Jo. To už by bylo fakt blbý, kdybysme teď vodešli.“

Pravda, nabídka nebyla vůbec levná, ale zato byla plná lákavých jídel. Mnohá jsme už znali, ale některá ještě ne, a tak jsme se rozhlíželi hlavně po nich.

„Tak co? Ty masa maj pěkně mastný, co?“

„To teda. Ale já si dám tohle – gemista. Plněný rajčata a papriky, to by mohlo bejt dobrý.“

„Hm,“ drbal se Marek ve vousech. „Já nevim… Poraď něco.“

„Tak… co třeba plněnej lilek? Pa-pou-tsakia?“ vybíral jsem Markovi z jídelního lístku.

„Plněnej lilek, jo?“

„No, to bude určitě dobrý.“

„No… když myslíš. Tak jo.“

Číšník se po chvíli vrátil na terasu, obsloužil zákazníky v protějším rohu a zamířil k našemu stolu.

„Please, don't be angry with us,“ podíval se na číšníka omluvně Marek. „We were at the pottery workshop with Katerina, we made a nice vase and a bowl for olives and then we went by the sea. We are really sorry for climbing the wall. Don't be angry with us anymore. Please…,“ omlouval se Marek.

„I’m not angry,“ odvětil potichu číšník. „What is your choice?“

„So…,“ otevřel Marek menu a začal ukazovat prstem, co bychom si dali.

„We can pay you now, if you don't trust us,“ vytáhnul Marek peněženku.

„That’s okay,“ mávnul rukou číšník a bylo na něm vidět, že už se na nás moc nezlobí. „And starters?“

„Starters?“ zaskočil nás číšník svým dotazem. „Ehm… something traditional?“ podíval se Marek s lišáckým úsměvem na číšníka a pokrčil rameny.

„Okej,“ zasmál se číšník Markovu výrazu a zadíval se s ním do menu.

A tak jsme si nechali doporučit jakési smažené rajčatové placičky, prý z ostrova Santorini, a smažené závitky ze sýru halloumi. Číšník si vše zapsal a zase se odporoučel.

„Tak už se nám to prodražuje,“ drbal se Marek za krkem.

„To nevadí,“ mávnul jsem rukou. „Aspoň vyzkoušíme zase nějakou specialitu.“

„No to jo. Tak snad to bude dobrý,“ krčil Marek rameny.

Za chvíli nám už číšník nesl předkrm.

„Where are you from?“ pokládal před nás příbory a talíře s lákavě vypadajícím jídlem.

„From Czechia.“

„Ah… Czecho banditos,“ zasmál se číšník.

„We have accommodation in pension Sofia. Behind the village,“ snažil se Marek navázat hovor.

„I don't know,“ zavrtěl hlavou číšník.

„On Sunday we were in town for the festival,“ hledal Marek téma k hovoru.

„Really? Did you like it?“

„Yes, we did! Very much. Good food everywhere and a cool fire show at night. We also danced to Greek music with nice people, I mean Greeks. We enjoyed it. It was a great day!“

„Yeah, you are right, it was great. So… bon appetit! Enjoy your meal.“

„Evcharistó.“

Číšník už zase dostal dobrou náladu a přestal se na nás zlobit.

„Myslim, že už je v pohodě,“ mrknul na mě Marek. „Tak dobrou chuť.“

Pustili jsme se s Markem do jídla, protože po koupání jsme už měli docela velký hlad.

„Ty jo, to je dobrý,“ pochvaloval si Marek.

Jako vždycky jsme si nabízeli z obou talířů, smažené rajčatové placičky krásně křupaly a smažený sýr přelitý medem zvláštně vrzal mezi zuby.

Když zase přišel číšník, Marek jídlo moc chválil a číšník se usmíval a pořád říkal: „Thank you.“

Následoval hlavní chod. K našemu překvapení byly lilek i rajče a paprika plněné směsí s mletým masem, z čehož měl Marek neskrývanou radost, protože se bál, že dostaneme vegetariánské jídlo.

Číšník nám nakonec vnutil i dezert, který se jmenoval machalepi. Byl to jakýsi bílý rosol v neuvěřitelně růžovém sirupu. Marek se hned rozchechtal, když ho uviděl, ale oba jsme se nakonec jen olizovali.

„Ty bláho, to byla hostina, co? Nakonec dobrý, že jsme sem vlezli. Já bych jinak do takhle drahý restaurace asi nešel.“

„To jo, bylo to všechno moc dobrý.“

„Ale budeme radši platit kartou. Abych nevěděl, co to stálo,“ chechtal se Marek.

„Evcharistó. Já sas!“ rozloučili jsme se s číšníkem, který přikyvoval hlavou.

„Thank you. Come again. And next time use the door!“ zasmál se, aby si ještě trochu rýpnul do našeho nezvyklého příchodu.

***

Došli jsme zpátky do centra. Plácek na nábřeží se od nedělního festivalu změnil k nepoznání. Tehdy byl plný stánků a lidí, a dnes se tu potulovalo jen několik racků, kteří hledali na zemi něco k sezobnutí.

„Hele, Marku, prej je třicet devět,“ ukázal jsem na digitální teploměr na sloupu s hodinami. „Je to možný?“

„No ty vole, určitě! Ještě že fouká vod moře, co? Půjdem zpátky po tom chodníčku, co vede do vesnice? Nebo chceš jet autobusem?“

„Ne, můžem jít pěšky.“

„Čum, támhle maj vejlet lodí do nějakejch jeskyní!“

„Marku, tobě ty jeskyně nedaj spát, co?“ rozesmál jsem se.

Marek se rozchechtal.

„Né no… Ale koukej, to vypadá fakt zajímavě,“ smál se a ukazoval na plakát, na běmž byla fotografie malého člunu asi pro deset lidí, vplouvajícího do jeskyně v mořském útesu, a nápis BOAT TRIP BLUE CAVES.

„Tak si to koupíme?“ pokrčil jsem rameny. „Když už tady jsme. Ne?“

„No jasný,“ vyrazil Marek k budce s malým okýnkem a naklonil se k prodavači uvnitř.

„Tak hele, je to každej den, buď v deset, nebo v jednu. Co? Kolik je?“ vytáhnul mobil z kapsy. „Ty vole, voni už jsou tři, jo? No tak pojedem zejtra?“

„Jo, tak jo.“

Marek se naklonil do okýnka.

„Marku, počkej, zejtra je pátek a to jedeme do toho muzea,“ zatahal jsem Marka za tričko. Do muzea jsem se totiž moc těšil, takže jsem velmi dobře věděl, kdy výlet je.

„Jo, a jo. Počkej, to už je zejtra, jo? Von je zejtra pátek, jo? Ty vole… ne ne. No tak já to koupim na sobotu?“

„No, tak jo.“

„A ráno v deset, nebo v jednu?“

„To je asi jedno,“ pokrčil jsem rameny.

„Hm. Víš co, já to koupim koupim radši až na tu jednu. Budeme po tom vejletu asi utahaný, tak abysme se taky nějak vyspali, že jo. A taky bych si chtěl zase udělat nějakou hezkou snídani, víš? Jakože nakoupit si a tak.“

„Jo, to je fakt,“ přikývnul jsem.

Marek tedy koupil dva lístky na sobotní odpoledne, uložil je do peněženky a vyrazili jsme po pobřežní promenádě, a dál po úzkém betonovém chodníčku podél pobřeží, směrem k vesničce a k našemu penzionu. Už jsme se těšili na odpolední siestu a na to, jak se půjdeme zase koupat na pláž a voda bude jako kafe.

***

Vyšlapali jsme uličkou do kopce, na známou křižovatku se dvěma tavernami uprostřed vesnice.

„Hele Marku, nepamatuješ si, v kolik se zejtra ráno vodjíždí na ten vejlet?“

„Nevim,“ pokrčil Marek rameny. „Proč?“

„No… jestli se stihneme nějak snídat. Já mám totiž dojem, že to bylo nějak už v osm.“

„Hm,“ drbal se Marek na hlavě. „No jako jó, bylo to nějak takhle brzo ráno. Tak víš co? Nakoupíme si radši něco teď. Ale něco, abysme si to v nejhorším mohli vzít do autobusu, kdybysme nestíhali, jo?“

„Tak jo? Kolik je?“ podíval jsem se na mobil. „Bude půl pátý. Hele, to za chvíli votevíraj. Jdeme akorát.“

Za pár minut jsme došli k našemu minimarketu. Bylo ještě zavřeno, tak jsme si s Markem sedli na obrubník malého ostrůvku před obchodem, uprostřed kterého byl vzrostlý olivovník, takže jsme mohli sedět alespoň ve stínu.

„Marku, máme ještě něco k pití?“

„Čoveče…,“ hrabal Marek v batůžku. „Hele, né. Prázdná,“ vytáhnul Marek lahev.

„Ach jo… Umřu žízní…“

Kolem bylo úplné mrtvo. Ani lísteček se nepohnul. Kolem pomalu přešel starý dědula, táhnoucí kárku, která byla plně naložená různou zeleninou. Měl na sobě dlouhé kalhoty a svetr.

„Marku, to nechápu. Jak může bejt v tomhle vedru takhle nabalenej. Co?“

„Hm,“ přikývnul Marek. „Hele, na tý Krétě chodili místní taky takhle navlečený. Já myslim, jestli se tim nějak nechráněj před tím vedrem nebo co.“

„No jó ale… i když je třicet devět?“

Marek pokrčil rameny.

Rozhlíželi jsme se dál. Ale i pes, který ležel ve stínu na protější straně ulice, ležel nehnutě na boku, akorát když jsme promluvili, tak krátce zamával ocasem, jako že nás poslouchá.

Konečně zachrastily klíče v zámku.

„Hurá…,“ zvolal unaveně Marek. Těžce jsme se zvedli a vyrazili do obchůdku.

„Kalispéra!“ pozdravili jsme a zvonek nad naší hlavou zacinkal.

„Kalispéra!“ zahalasil dědula u pokladny.

V krámku bylo příjemně chladno a klimatizace hučela na plné obrátky.

„Tak co koupíme?“ vzal jsem košík.

„Hele, vzal bych… třeba ňáký jabko… Potom… třeba bagetu a ňákej salám? A sejra?“

Vyrazili jsme k chladícímu boxu.

„Co tenhle? Co je tam napsaný? Ty to přečteš,“ podával mi Marek balíček s krájeným strakatým salámem.

„Mor-ta-de-la sar-di-ne-la pro-sú-to,“ luštil jsem řecká písmena.

„No tak to je mortadela se sardinkama a prošutem! Tomu rozumim i já!“ smál se Marek. „A co sejra? Kterej se ti líbí?“

„Tenhle. Na tom je napsaný, že je z Kréty.“

„No tak ten bude dobrej, šup sem s nim,“ nastavil Marek nákupní košík.

„A vezmeme zase ten dobrej jogurt s medem?“

„No jasný, dávej ho sem,“ přikývnul Marek. „Ještě vodu. Vezmem třeba tři lahve, jo? Jednu vypijem určitě teď,“ podíval se na mě Marek.

„Tak vem radši čtyři. Já když tak vezmu do ruky.“

Za chvíli jsme měli nakoupeno. Venku jsme doplnili tekutiny a z posledních sil se trmáceli k našemu penzionu. Slunce do nás pražilo a nikde ani kousek stínu…

***

Vyčerpaně jsme se svalili na postel.

„Uf! Jsem myslel, že cestou umřu!“ rozhodil jsem ruce na postel.

„No ty vole! Ale tady je taky pěkný vedro… Hele, Kousíčku, víš co? Pojď se vykoupat,“ zvednul se Marek.

„Teď hned? Né. Já už nikam nemůžu.“

„Pojď, to nás vosvěží. Uvidíš. Tady zdechnem.“

„No tak jo…,“ zvednul jsem se s námahou.

„Jé, vem prosím tě ten krém na vopalování. Namažem se až tam, jo?“

„Jo…,“ natáhnul jsem se na poličku pod zrcadlem.

***

Na pláži bylo sice docela dost lidí, ale rychle jsme si našli svoje místečko opodál. Hodili jsme ručníky do písku a vběhli do moře. Koupel byla opravdu osvěžující a naše únava byla tatam.

Dováděli jsme s Markem ve vodě, která byla teplá jako kafe. Chvíli jsme jen tak pomalu plavali, a nebo na sebe cákali.

Vylezl jsem z vody na pláž. Na písku se válel kámen. Tak to jseš ty, pomyslel jsem si a vzal ho do ruky. Takovej malej a jak ses tam držel, potvoro jedna. Vzal jsem kámen a zahodil ho do svahu u pláže.

„Co děláš? Uklízíš, jo?“ vylezl Marek z vody za mnou.

„Jo,“ zasmál jsem se.

„Hele, Marku, nebudeme se chvíli vopalovat? Ať nachytáme trochu bronz, když už jsme v Řecku?“

„No tak jo!“ rozchechtal se Marek.

***

Leželi jsme na ručnících, opření o lokty a pozorovali moře a lidi ve vodě.

Po pláži běžel Michalis, s ručníkem v ruce. Podíval se na nás a zavolal:

„Hello, guys! Kalispéra!“ zazubil se.

„Kalispéra, Michalis! How are you?“ zvolal Marek.

Michalis zpomalil a pomalým krokem se rozešel k nám.

„I’m fine. Thank you. Resting for a while. Can I stay here?“

„Yes, of course,“ přikývnul Marek.

„Thanks,“ položil Michalis ručník na zem a vytáhnul z něj opalovací krém.

Michalis si stříknul trochu do dlaně. Krátce si dlaně promnul a krém si pečlivě si rozetřel po svých svalnatých pažích.

„How are you?“ zeptal se.

„We enjoy, thanks.“

Pozorovali jsme ho, jak si roztírá krém po pažích a pečlivě objíždí dlaní svoje svaly. Hladil si bicepsy, které různě zatínal, takže mu legračně poskakovaly. Trošku se mi postavilo péro v plavkách.

Podíval se krátce na nás a usmál se. Věděl moc dobře, že ho pozorujeme.

„Excuse me? May I ask you a favor?“ podíval se zvídavě na nás.

„Of course, what do you need?“ odvětil Marek.

„I need to put sun cream on my back. If you wanna help me?“ mrknul na nás.

„Yes, of course…,“ Marek se zvednul, Michalis mu podal svůj opalovací krém a otočil se k němu zády.

Marek na mě kývnul hlavou: „Pojď mi pomoct.“

Hrklo ve mně. Ale vstal jsem a šel k nim.

„Thank you,“ mrknul na mě s úsměvem Michalis.

Stříkli jsme si opalovací krém do dlaní a začali ho roztírat po vypracovaných, opálených zádech.

Péra se nám s Markem v kraťasech postavila. Doufám, že se teď nevotočí, modlil jsem se. To by byl trapas…

„Michalis, you have very nice muscles,“ řekl Marek.

Marku… tos to teda vylepšil…

„Thanks!“ zasmál se Michalis. „You are so nice. You have soft hands. It’s very pleasant, I like it.“

„So… done. I think…,“ řekl Marek. „Anywhere else?“

Marku! hrklo ve mně.

„If you want?“ zeptal se Michalis.

„Yeah. We like it,“ mrknul na mě spiklenecky Marek.

„So… maybe my chest?“

A sakra, už je to tady! Teď se votočí…

Michalis se opravdu otočil a k mojí velké úlevě měl na bermudách stejně velkou bouli jako my s Markem.

Stříkli jsme si do dlaní novou dávku opalovacího krému a začali se věnovat Michalisovi svalnaté hrudi. Pečlivě jsme roztírali krém po jeho prsou a po pekáči buchet na břiše se zajímavým pupíkem v podobě medailonku. Dlaněmi jsme pomalu přejížděli po oblých tvarech jeho pevných svalů. Michalis schválně svaly zatínal, takže mu pod našimi dlaněmi jenom hrály.

Všichni tři jsme měli na plavkách velikánské boule.

„Guys? You are so sweet. I like you. Both of you.“

„Thanks. We like you too,“ řekl Marek. „You are so nice.“

„Thank you. Do you want anything more?“ usmál se na nás trochu rozpačitě.

„No no. We live together. And we love each other,“ zavrtěl Marek hlavou.

„Yeah. I understand. I’m sorry.“

„Don’t apologize. We like you. Really. It's a pleasure to meet you.“

„Thank you. I’m pleased too. So much. I think that’s enough. Thanks,“ zasmál se Michalis.

„You are welcome.“

„So, it’s time to swim!“ zazubil se na nás Michalis. „Eh… Will you still be here when I return?“ zeptal se trochu smutně.

„Yeah. We'll be waiting for you here,“ ujistil Marek Michalise, že se nevypaříme.

„Thank you very much. I love you!“ zazubil se zase a rozeběhl se do moře, aby se s mohutným cákáním ponořil do vody.

„Ten je hustej co?“

„Jo. Hezky jsi mu to řek. S tim, že se máme rádi.“

„Jo. Řek bych, že to pochopil. A ani se neurazil. Doufám.“

„Já myslim, že ne.“

Lehli jsme si na ručníky a pozorovali Michalise. Plaval jako o život a zdálo se, že chce ze sebe všechno dostat.

„Nebo byses s ním chtěl pomazlit?“

„Ne. Nechtěl. Já jsem se bál, že mu řekneš, abysme se vycákali.“

„Ne!“ rozchechtal se Marek. „Neboj. Já bych taky nechtěl. Ale tohle bylo fajn. Co?“

„Jo. Bylo to moc příjemný.“

„Přesně. Nebudem si to kazit. Nějakým mrdáním… Takhle se nám furt bude líbit a my jemu taky. Snad. Jestli se nám teď nezačne vyhejbat. Musíme na něj bejt hodný. Aby nebyl smutnej.“

Michalis konečně vylezl z vody a zubil se na nás už z dálky.

„Ten je krásnej, co?“ řekl polohlasem Marek.

„Je. Hrozně mi stálo péro, když jsme ho mazali tím krémem.“

„Ty vole a mně!“ zasmál se Marek.

Rozesmátý Michalis došel konečně k nám.

„You are still here! It’s nice. Thanks.“

„You are welcome. We love you.“

„Oh!“ rozesmál se Michalis. „Such a lovely compliment! Thank you guys.“

Michalis si sednul na svůj ručník opodál.

„Come closer to us,“ ukázal Marek vedle sebe.

„Really? You are friendly…,“ zvedl se a sebral svůj ručník z písku.

„Or… come among us! If you want…?“ Marek se zvednul a posunul si ručník, aby udělal mezi námi místo pro Michalise.

„Wow! You are lovely,“ smál se Michalis. Položil si ručník mezi nás a posadil se. Podíval se střídavě na mě a na Marka.

„That's nice,“ řekl nejistě a usmál se. Položil se na záda a opřel se o lokty.

Mezi mnou a Markem se vystavilo jeho krásně opálené tělo s třpytícími se kapičkami vody. Michalis se mě dotknul svou paží. Neucuknul jsem.

„Pomazlíme ho?“ mrknul na mě Marek.

„Marku, já nevim. To je divný, ne?“ začal jsem se smát.

„What are you talking about?“

„Sorry. We can pet you a little bit. If you want?“ vysvětlil Marek.

„Yeah!“ rozchechtal se Michalis. „Looking forward to it!“

„You are so handsome…,“ řekl potichu Marek a přejel dlaní jeho pekáč buchet.

„Thank you,“ zašeptal Michalis, lehnul si pomalu na záda a zavřel oči. Jeho bermudy se začaly rychle nadzvedávat.

Přidal jsem se k Markovi.

Společně jsme ho něžně hladili po hrudi, po břiše a po pažích a vychutnávali si oblé tvary jeho opálených svalů. Občas jsme na sebe mrkli a oba jsme věděli, že péra v našich plavkách divoce trčí a jsou napnutá k prasknutí.

Přejížděli jsme prsty po jeho jemné kůži, pod kterou byly hned svaly. Objal jsem celou dlaní Michalisův prsní sval s drobnou vystouplou bradavkou a něžně objížděl ten nádherně kulatý kopec, který jako by byl pro dlaň přímo ideálně vytvarovaný.

Pokračoval jsem na Michalisův pekáč buchet, který před chvílí zkoumal svou rukou Marek. Prsty mi poskakovaly po hrbolcích svalů, které Michalis schválně zatínal. Obkroužil jsem prstem velký medailonek jeho nezvyklého pupíku. Přejel jsem prstem po pěšince drobných chloupků vinoucí se do jeho bermud.

Michalisův penis nadzvedávající nohavičku dával tušit, že je dlouhý snad dvacet centimetrů. V krátkých intervalech se pod látkou vzpínal nahoru, jako by mával, že se chce na nás podívat, kdo mu to dělá tak dobře.

Pohodlně by se dal uchopit dvěma rukama. Mojí a Markovou… pomyslel jsem si. Jaký by to asi bylo, honit mu ten jeho dlouhatánskej vocas ve dvou?

Vrátil jsem se raději rychle zpátky nahoru, k Michalisově svalnaté paži. Objížděl jsem dlaní oblý kopec bicepsu, který Michalis na chvíli zatnul tak, že byl tvrdý jako kámen. Špičky jeho prstů se opatrně dotkly mého stehna a nesměle mě hladily.

„Where are you from, guys?“

„From Czechia.“

„Yeah…“

„We have two Greek friends there. Georgios, he has a tavern, and Leonidas, he has a travel agency.“

„Really? That’s nice. And I have two Czech friends now,“ zasmál se Michalis.

„Tell us something about youself.“

„About me? I studied geography at the University of Athens.… Living in Athens… Now without a stable job…,“ rozpovídal se Michalis o sobě. „I like sports. Running… swimming… basketball… And guys!“ zasmál se Michalis. „You certainly think I'm looking for sex, don't you?“

„It looks like,“ pokrčil Marek rameny.

„You are right. The single life is so sad. You are happy to be two,“ řekl smutně Michalis.

„Yes, we are.“

„I wish you that. You are very nice. Much different than other people. So friendly. And so happy. So straight… I mean honest! You are much better.“

„Thank you. You are very nice too. You have such a beautiful smile.“

„Yeah?“ rozesmál se Michalis. „Thanks… I thought you said nice body… Just like the others…,“ dodal smutně.

„You have it too. But the body isn’t everything. The soul is more important.“

„Yeah. You are right… Guys? I’m very sorry, but I have to go now. Because I am busy,“ zvedl se Michalis z ručníku a trochu smutně se na nás podíval. „Please, don’t think I am running away. I am busy, really. Do you believe?“

„Yes, we believe you,“ přikývl Marek.

„Michalis… We like you,“ dodal jsem nesměle. Trochu mě mrzelo, že už musí odejít.

„Thank you. Thank you very much,“ položil si Michalis ruku na opálenou hruď. „I’ll be happy to see you tonight. I mean at the tavern!“ rozesmál se.

„Yes,“ zasmál se Marek. „We’ll come,“ ujistil Michalise, že večer přijdeme zase do jeho taverny.

„You are so sweet. Thank you…,“ sehnul se pro svůj ručník a opalovací krém. „Have a good day, guys!“ zamával nám a se zvednutým penisem pod bermudami se rozeběhl po pláži směrem k hotelům.

Divali jsme se za ním, jak krásně běží po pláži a mizí v dálce.

„Marku? Je mi ho trochu líto.“

„Hm. Von se sice furt směje, ale asi je ve skutečnosti nešťastnej, co?“

„Řek bych, že jo. Ach jo…,“ vzdychl jsem. Bylo mi Michalise líto, že je sám. Narozdíl od nás…

„Tak co? Jdem si taky zaplavat?“ vyhrknul Marek.

„Jo!“

Rozeběhli jsme se rychle do moře, stejně jako před chvílí Michalis a žbluňkli se smíchem do vody, abychom se po tom vzrušujícím zážitku zchladili.

***

Zase jsme se vyvalili na pláž a dívali se kolem sebe.

„Marku, chceš jít večer na tu dýzu?“

„Hele, asi jó. Ale skočíme nejdřív k Michalisovi na večeři, jo? Víš jak, aby si nemyslel, že… já nevim co.“

„Hm. Tak jo.“

„Kluci stejně řikali, že choděj až vod devíti. Takže to stíháme voboje.“

„Marku, ale nesmíme dneska moc řádit. Víš, že zejtra jedeme na vejlet do toho muzea. Je to na celej den.“

„A jo vlastně. No vidiš, tak aspoň brzo vypadnem.“

Lehli jsme si na ručníky, zavřeli oči a chytali bronz.

„Marku, já jdu na záchod. Nějak se mi motá hlava,“ zvedl jsem se.

„Jo, jasně. Mám jít s tebou?“

„Ne, to je dobrý.“

Šel jsem rychle zahradou k našemu domečku a hlava se mi motala čím dál víc. Zrychloval jsem, protože jsem se bál, že sebou praštím o zem. Před očima se mi začaly mihotat jiskřičky.

Třesoucí se rukou jsem odemkl a rychle zaplul do koupelny.

Udělalo se mi příšerně špatně.

Svalil jsem se k záchodové míse a začal do ní zvracet. Na celém těle mi vyrazil ledový pot. Měl jsem mžitky před očima. Točila se mi nesnesitelně hlava.

Bezvládně jsem se svalil na podlahu a upadl do bezvědomí…

Tma.

Hukot v uších.

Probral jsem se. Kde to jsem? Snažil jsem se zorientovat. V Řecku. Motala se mi příšerně hlava a znovu jsem začal na prázdno zvracet do mísy.

„Marku…,“ kňučel jsem.

Seděl jsem na podlaze opřený o mísu a modlil se, aby mi přestalo být tak strašně špatně.

„Marku…“

Opět dávení.

Z nekonečné dálky se ozval rachot.

Pootevřel jsem s námahou oči.

Všechno kolem bylo bezbarvé, točilo se a kývalo.

„Kousíčku!“

Marek!

„Kousíčku, co je ti?“ vrhnul se Marek rychle ke mně a chytil mě kolem ramen.

„Marku, mně je hrozně blbě,“ zasténal jsem.

„Ty vole, ty jsi celej ledovej. Vstávej. Musíš do postele,“ pomáhal mi Marek na nohy.

Dovedl mě k posteli, kde jsem si s úlevou lehnul.

„Marku, já budu zase zvracet…“

„Jo, počkej…,“ vyrazil Marek do koupelny a rychle přinesl kbelík z plechového koše na toaletní papír. Naštěstí ho před tím vysypal. Začal jsem znovu naprázdno dávit. Lehnul jsem si na postel a těžce oddychoval.

Marek mi sáhnul na čelo.

„Kousíčku, ty máš asi to… úpal. Nebo úžeh.“

„Marku, je mi hrozná zima,“ třásl jsem se.

„Jo, počkej, já tě přikreju,“ vzal Marek pokrývku a položil ji přese mě.

Marek odeběhl do koupelny. Vrátil se s mokrým ručníkem a položil mi ho na čelo. Ručník byl příjemně studený a krásně chladil.

„Musíš se hodně napít.“

Marek doběhl pro sklenici a nalil do ní minerálku.

„Na. Vypij to.“

Napil jsem se.

„Musíš celý. Vypij to všechno.“

„Jo…,“ snažil jsem se polykat vodu.

Lehnul jsem si.

Zase se mi zvedl žaludek. Rychle jsem se naklonil nad kbelík a všechnu vodu zase vyzvrátil.

„Tak zkus jen trochu. Vždycky si jen jednou lokni a nech to vstřebat,“ podal mi Marek zase sklenici.

Ucucával jsem pomalu vodu ze sklenice. Marek u mě seděl na posteli a ustaraně se na mě díval.

Asi po půl hodině jsem konečně celou sklenici vody vysrkal.

Zase se mi ale zvedl žaludek a vodu jsem opět vyzvrátil do kbelíku.

„Marku, je mi furt hrozně blbě.“

„Hmm… Hele, vydržíš tady sám pět minut?“

„Kam chceš jít?“

„Pro pomoc. Budu hned zpátky, jo?“

„Kam?“

„Vydrž, hned jsem zpátky.“

„Hm.“

Marek vyběhl z pokoje ven.

Ležel jsem rezignovaně na posteli a modlil se, ať už to přestane.

Marku…

Díval jsem se do stropu.

Zavřel jsem oči.

Všechno se se mnou začalo točit.

Zase jsem začal naprázdno dávit do kbelíku.

„Marku…,“ šeptal jsem a zíral do rohu místnosti. To je ještěrka? Nebo se mi to zdá? Já už nevím. Všechno je rozostřené a celá místnost se otáčí…

Strašně jsem si přál, aby se Marek vrátil a byl u mě.

Konečně se otevřely prudce dveře a dovnitř vběhl Marek.

„Tak co? Žiješ?“

„Jo…,“ zasténal jsem a nadzvedl hlavu, která mě bolela jako střep.

„Na, cucni si trochu,“ podával mi Marek plechovku koly, kterou s mlasknutím a zasyčením otevřel.

„Kdes to vzal?“

„U Michalise. Pozdravuje tě. Ani za to nic nechtěl. A vzkazuje, ať je ti brzy líp.“

„Aha. Děkuju…“

Usrknul jsem trochu studené koly z plechovky.

Lehnul jsem si a modlil se, aby mi už přestalo být blbě.

„Dobrý?“

„Jo. Dobrý.“

Za chvíli jsem si znovu usrknul, protože kola mi dělala dobře.

Marek si lehnul ke mně na postel.

„Kousíčku… Co by sis přál?“ hladil mě v mokrých vlasech.

„Abys byl u mě. Aby mi nebylo špatně.“

„Jsem u tebe,“ vískal mě Marek ve vlasech. „To bude dobrý, uvidíš.“

Vyčerpáním jsem usnul…

Probudil jsem se.

Tma.

Noc.

Marek spí.

Mám hroznou žízeň.

Místnost vypadala cize a všechny stíny byly větší než jindy.

Vstal jsem, abych se šel napít.

Vypil jsem naráz dvě sklenice vody.

„Kousíčku? Dobrý?“ zeptal se ze tmy potichu Marek.

„Jo, už je mi líp.“

Seděl na posteli a díval se na mě.

„To je dobře. Pojď si lehnout.“

Vypil jsem další sklenici vody a lehnul si zase do postele. Přitulil jsem se zády k Markovi. Objal mě svou rukou.

Cítil jsem se strašně unaveně.

Snad nebudu zase zvracet… pomyslel jsem si.

Objal jsem Markovu ruku, kterou měl přese mě položenou.

Ach jo…

„Marku… Promiň…,“ řekl jsem tiše.

Marek mě druhou rukou hladil pomalu ve vlasech.

„Ššš… já se přeci nezlobim, ty šmoulíku… Spi… Jsem u tebe.“

Konečně jsem zase usnul…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #7 Tak nakonecGD 2022-08-07 10:27
jsem neodolal a zavolal strýčka Googla. :D Je to zase o fous lepší a dozvěděl jsem se, že Marek je holka. :D a naši kluci jsou jeden. :lol:
Citovat
+3 #6 Odp.: Marek a já – 46. kapitola: Ve znamení herHonzaR. 2022-08-02 16:21
Ptal ses. :-)
Tak třeba se právě ta anglina v tom naopak líbí. Tvůj příběh. ;-)
Citovat
+5 #5 Odp.: Marek a já – 46. kapitola: Ve znamení herVanggerland 2022-08-02 16:05
Taky mě napadlo to psát česky. Nakonec jsem ale rozhodl pro angličtinu z toho důvodu, že když anglicky umíte jen tak trochu, mluvíte úplně jinak než česky. Mluvíte jednoduše, používáte jen slova, na která si vzpomenete, a nepouštíte se do složitějších témat. Proto jsem se nakonec rozhodl pro angličtinu, protože právě ta snaha se s cizincem domluvit a něco smysluplného si přitom říct, má svoje kouzlo. To by se použitím češtiny úplně vytratilo. Když si ten rozhovor přeložím do češtiny, tak bude znít nakonec trochu primitivně, protože tohle v něm zkrátka chybí.
Citovat
+7 #4 Odp.: Marek a já – 46. kapitola: Ve znamení herHonzaR. 2022-08-02 15:50
No a co kdybys to psal normálně česky? Dvě tři věty se právě dají opsat. Takhle dlouhej rozhovor ne, to máš pravdu. Překlad by byl rušivej. Určitě spoustě lidem ta anglina problém nedělá. Jenže i když nějaký cizí jazyk běžně používáš, stejně si o některých věcech budeš nejradši číst v mateřštině, nemyslíš?
A ten rozhovor s Michalisem by v češtině mohl být mnohem víc hot, právě proto, že by ses nemusel omezovat na jednoduchost, aby to bylo snadno přeložitelný. Vypíchnout, že se baví anglicky, v tom přece můžeš i tak. A já nevím jak ostatní, ale i v posteli radši uslyším „šukej mě“ než „fuck me“.
Citovat
+2 #3 AngličtinaVanggerland 2022-08-02 15:32
Ahoj, hodně jsem o tom přemýšlel, jak s tou angličtinou naložit. Protože je v textu hodně přímé řeči, nechtěl jsem pasáže odbýt jen opisem.
Překlad v textu by možná působil zmateně, a dodat ho na konec by asi bylo dost nepřehledné. Snažím se tedy psát tak, aby při přeskočení anglických slov vždy zůstal zachován alespoň smysl, o co zrovna jde.
Michalisova linka se ale ještě docela rozjede, takže jestli je vám jeho postava sympatická, zkuste použít třeba google translator, protože tak víc proniknete do jeho mysli. Ani Michalis není rodilý mluvčí, takže angličtina je opravdu jednoduchá.
Prosím napište, zda byste stáli o překlad.
Citovat
+1 #2 SorryGD 2022-08-02 10:18
já nerozumět jazyku tvého kmene, většinou :sad: Tak doufám, že ty pasáže, které jsem z uvedeného důvodu přeskakoval nebyly důležité pro další děj a vztahy. To co jsem ovšem přečetl bylo pěkné, např. operace Michalis. Za to ten konec byl auvajs. Znám to taky a doufám, že nic vážnějšího to nebude.
Citovat
+1 #1 Co...Tamanium 2022-08-01 22:55
...všechno se dá zažít na jednom ostrově... 8)
Akorát tý angličtiny tentokrát bylo trochu moc a radši jsem to všechno přeskákal. :oops:
Citovat