• Vanggerland
Stylklasika
Datum publikace11. 7. 2022
Počet zobrazení616×
Hodnocení4.43
Počet komentářů0

Po předchozím dni plném nečekaných zážitků, ale i dobrého jídla, jsme samým rozrušením nemohli pořádně spát. Leželi jsme rozvaleni na obrovské posteli nazí, protože bylo celou noc úmorné vedro. Já se každou chvíli budil, protože se mi pořád zdálo něco o Řecku, a sotva jsem trochu zabral, tak sebou pro změnu začal vrtět Marek.

Probudilo mě až šplouchání vody.

Rozespalý Marek se vypotácel z koupelny a dlouze zíval.

„Čůs,“ mhouřil na mě oči.

„Dobré ráno, Marečku,“ protahoval jsem se.

Marek sebou plácnul zpátky do postele a přitulil se ke mně:

„Mmm… Dobré ráno, Kousíčku. To už budem vstávat?“

„Nevim. Kolik je hodin?“

Marek se otočil, aby nahmatal mobil, kouknul na něj a zase ho položil zpátky.

„Sedum,“ zavřel zase oči.

„Teprv? Co budeme dneska dělat?“

„Nevim,“ mumlal rozespale Marek. „Pudem pro snídani.“

„Tomu ty říkáš plán na dnešek, jo?“ rozesmál jsem se.

„Jo. A pak se budem válet,“ pokračoval Marek, aniž by otevřel oči. Přitulil se ke mně ještě víc a bylo jasné, že vstávat jen tak nehodlá.

Začal jsem zívat, a tak jsem také zavřel oči. Za chvíli se začalo ozývat Markovo slabé chrupání. Usnul. Převalil se ode mě na druhý bok.

Nechám ho spát, pomyslel jsem si. Zato já už neusnu ani za nic. Ach jo…

Opatrně jsem vstal a potichu vyšel na terasu.

Rozhlížel jsem se po kvetoucí ranní zahradě a přemýšlel, co budu dělat. Ani knížku jsem si nevzal. To bych usnul hned. Podívám se třeba do mapy.

Vrátil jsem se do pokoje pro mapku. Marek stále tvrdě spal.

Sedl jsem si s mapkou ven ke stolku na terasu a zkoumal, kde všude už jsme byli, a přemýšlel, kam bychom se mohli vydat dnes. Dostal jsem hlad.

Ty jo… že bych zatím skočil sám na nákup? drbal jsem se za krkem. Zvládnu to? Tak… vim, kde to je… Už jsme tam byli… Ten dědula anglicky neumí, takže se s ním beztak nedorozumím… Rozbušilo se mi srdce a do žil mi začal proudit adrenalin. A tak jo! Vyrazím sám nakoupit!

Potichu jsem se vkradl do pokoje, oblékl si kraťasy a tričko, vzal batůžek, a aniž by se Marek probudil, vyšel jsem ven.

Ty jo, a neni to blbost? Nemám radši počkat, až se Marek vzbudí? Ale co, když už jsem se dal na vojnu, tak musím bojovat. Vyrazil jsem…

***

Otevřel jsem dveře minimarketu a zvonek nade mnou zacinkal.

„Kaliméra,“ řekl jsem opatrně.

„Kaliméra!“ zahalekal dědula od pokladny, ale dál se věnoval svým účtům.

Tak dobrý. Vydal jsem se sebejistě mezi regály. Co bych tak mohl koupit k snídani… přemýšlel jsem a prohlížel si neznámé zboží. Hmm, škrábal jsem se ve vousech.

Tak určitě nějakou zeleninu… Vzal jsem okurku, dvě papriky a několik rajčátek, která nádherně voněla.

Co ještě? Olivy. Když jsme v Řecku, tak olivy, to je jasný. Našel jsem v chladícím boxu kelímek oliv, které byly naložené v oleji s jakýmsi kořením. A sýr! No jasně, sýr. Bylo zde několik druhů. Ale radši se nebudu pouštět do žádných experimentů, vezmu fetu.

Tak co dál? Máslo? No jo, ale co je z tohodle tady máslo? Abych nakonec nekoupil nějakej tuk na pečení. Ach jo, to je složitý. Kdyby tak ten dědula uměl anglicky, tak bych se zeptal. Tak máslo radši ne. No jo, ale něco by to chtělo. Aby to nebylo tak suchý…

Tak třeba… Co mlíko? Tohle vypadá jako mlíko. A ještě nějakou pomazánku. Nebude tohle hummus? Co je na tom vlastně napsaný? Luštil jsem řecká písmena. Choumous. Tak to je hummus. Na obrázku je olej a citrón. Tak jo, vezmu malou lahvičku olivového oleje, ten má Marek rád. A citrón taky. No jo, ale k tomu se mlíko nehodí. Tak mlíko ne, vrátil jsem ho do regálu.

Ale co budeme pak dělat s tím olejem? Ach jo, vrátil jsem lahvičku oleje zpátky. Tak že bych vzal pesto? Ne, to ne. Sakra… Co bych teda… moh ještě tak… koupit… přemýšlel jsem a rozhlížel se po obchůdku.

Hele, támhle mají nějaký salámy. Tahle klobáska vypadá dobře. Tak jo, vezmu tuhle klobásku.

Jo a ještě bagetu! Že bych zase koupil nějaký koláček? Máme tu klobásku, tak koláčky dneska ne. Vlastně můžu vzít jogurt! Ten s medem byl moc dobrej. Ale zase abysme neměli furt to samý… Tak že bych vzal ty sušenky? Ale Marek je určitě nebude chtít. Tak něco jinýho. Ale co? Co?

Bezradně jsem se rozhlížel po regálech, čím bych Marka překvapil. Ha! Fíky. No jasně, čerstvý fíky, to bude Marek mrkat. Vezmu tyhle dva velký.

Jo a džus. A láhev vody. Nebo radši dvě.

Podíval jsem se do nákupního košíku, který už byl docela plný. Tak jo. A jde se platit.

U pokladny se na mě dědula usmál, něco říkal řecky, ale já jen krčil rameny. Markoval zboží a já se rozhlížel kolem. Hele, támhle maj pohled týhle vesničky. Kdybych ho tak měl komu poslat… Do práce. Kašlu na ně. Voni pohledy taky neposílaj. Já můžu poslat pohled leda tak Markovi. No jo! Zasmál jsem se tomu nápadu a ukázal rychle na pohled. Posunky jsem z děduly vydoloval i poštovní známku a zaplatil jsem.

Vyšel jsem z obchůdku s batůžkem plným nákupu a začal vymýšlet, jak tajně poslat Markovi domů ten pohled. No jo, ale když jsme pořád spolu. To musím napsat teď. Ale nemám tužku. Tak zpátky do obchůdku.

Pantomimou jsem naznačil, že bych potřeboval psát na pohled, a dědula mi půjčil propisku. Rychle jsem na pultu napsal Markovu adresu, kterou jsem si naštěstí pamatoval. No jo, co tam mám ale napsat? Pozdrav z dovolený? To je pěkně trapný. To je to nejtrapnější, co bych moh napsat. A tak jsem nakreslil veliké srdce a k němu připsal SAGAPÓ.

Ještě musím zjistit, kde mají schránku. Tak jsem začal dědulovi naznačovat, jako že chci hodit pohled do schránky. Ale on vrtěl hlavou, něco řecky povídal a ukazoval mi, ať mu pohled dám. Možná ho do schránky hodí? No jo, ale když jsem tam napsal… Ale co, stejně neví, komu to posílám. Tak jsem mu pohled dal, poděkoval „evcharistó“ a jen věřil, že pohled možná někdy dojde.

„Já sas!“

„Já su,“ mávnul dědula rukou a ponořil se do svých účtů.

Vyrazil jsem rychle zpátky do penzionu, abych se vrátil dřív, než se Marek vzbudí.

***

„Ty vole, kdes byl?“ vykulil na mě Marek oči s ustaraným výrazem, když jsem otevřel dveře do pokoje.

„Na nákupu, hele!“ smál jsem se a ukazoval plný batůžek.

„Já měl strach, kde jseš,“ díval se na mě vyčítavě.

„Promiň. Ty jsi spal. Já tě chtěl překvapit.“

„No to jó, tos mě teda překvapil!“ rozchechtal se Marek. „Ty vole, já ti píšu esemesku, a tys nechal mobil tady, čum!“ podával mi můj mobil.

„A jó,“ drbal jsem se na hlavě. „Marku, promiň, nezlob se.“

„Já se nezlobim. Ale když někam půjdeš sám, tak si ber s sebou mobil, jo?“

„Já už nikam nepůjdu sám. Já jsem ti chtěl jenom udělat radost, tak jsem šel koupit snídani,“ říkal jsem omluvně. „Promiň, to jsem zvoral.“

„V pohodě. Hlavně, že ses neztratil. Ty šmoulo. Já jsem se bál, že ses mi ztratil, víš?“ objal mě Marek, přitulil mě k sobě a dal mi pusu. „A cos koupil?“ mrknul na mě už veselým, usmířeným pohledem.

„Tak sleduj,“ vzal jsem batůžek a začal vytahovat nákup.

„Ty bláho, takovejch věcí…,“ žasnul Marek a pokládal vše na kuchyňskou linku.

„Uděláme si snídani, jo?“

„Tak jo,“ řekl už vesele Marek. „A spolu?“ mrknul na mě.

„No jasně, že spolu!“ zasmál jsem se.

„Ty vole, fíky! Tys koupil fíky?“ rozchechtal se Marek.

***

Marek oloupal okurku a já zatím všechnu zeleninu očistil, nakrájel a zdobně rozložil na talíř. Marek se zatím pustil do krájení sýru, pěkně na kostičky. Vyškrábal jsem hummus z krabičky na talířek a vedle nasypal olivy. Zbytkem oleje s bylinkami jsem zakápnul nakrájený sýr. Marek mě po očku sledoval. Usmál jsem se na něj a Marek na mě vesele mrknul.

„Ty vole, klobáska,“ chválil si Marek. „Jak voní, čuchni,“ podal mi ji.

„Hezky, viď?“

Marek nakrájel klobásku na kolečka. Já zatím připravil džus s vodou, rozkrojil na talířek fíky a začal prostírat stolek na terase. Marek ještě krájel bagetu.

„Ty kráso, to jsou úplný hody,“ rozzářil se Marek, když vyšel s pečivem na terasu a podíval se na stolek.

„Tak pojď. A dobrou chuť,“ vysunul jsem mu židli.

„Dobrou chuť…,“ říkal pomalu Marek, když si sedal a rozhlížel se přitom po stolku plném dobrot.

Pustili jsme se do snídaně.

„Dobřes to koupil,“ chválil mě Marek. „Ta klobáska je výborná, co? A ten sejra taky. I ta zelenina. Úplně jiná, než u nás, viď? Všechno je to moc dobrý,“ pochvaloval si Marek s plnou pusou.

Pochutnávali jsme si a užívali si labužnické ráno.

„Marku? Co budeme dneska dělat?“

„Hele, nevim. Víš co, je třetí den. A třetí den se má vodpočívat. Abyses to… jak se to řiká… a-kli-ma-ti-zoval,“ vykoktal.

„Aha. A to jako budeme celej den tady?“

„To né,“ rozesmál se. „Půjdem někam na prochajdu…,“ cpal se Marek dobrotami, „Mohli bysme jít vomrknout pobřeží. A pak zajdem na voběd do tý druhý taverny ve vesnici, jo? No a vodpoledne zase koupačka, hm?“ podíval se na mě s plnou pusou.

„Tak jo.“

„A zejtra si uděláme velkej vejlet. Tyjo, už se těšim,“ pustil se zase do jídla.

***

Sbalili jsme si pár drobností do malého batůžku, hlavně láhev vody a pro jistotu vzali i plavky. Protože jsme chtěli jít podél pobřeží, vyrazili jsme tentokrát místo na silnici přímo na pláž.

„Tak co, kterým půjdeme směrem?“ zeptal jsem se na pláži a rozhlížel se na obě strany.

„K těm hotelům bych nešel. Půjdem vomrknout támhle ty útesy,“ rozhodl Marek.

V sandálech se nešlo po písku moc pohodlně, a tak jsme si je sundali, vzali do ruky a šli po písku bosí. Příjemně chladná voda nám šplouchala pod chodidla.

„Marku, víš, co je divný? Že vždycky, když šlápnu na ten mokrej písek, tak se kolem nohy udělá sucho. Koukej,“ předváděl jsem Markovi svůj záhadný objev.

„A jo,“ zkoušel Marek také šlapat na písek.

„Jak to? Já bych předpokládal, že se tam udělá víc mokro. Jako že ten písek stlačíš a tu vodu vymáčkneš… rozumíš?“

„Jasný. No hele… nevim. Záhada,“ rozhodil Marek rukama.

Smířili jsme se s tím, že neumíme vysvětlit všechno, a pokračovali dál.

***

Najednou nás předběhl muž, který byl svlečený do půl těla, jen v bermudách a teniskách. Na jeho opáleném těle hrály všechny svaly.

„Hello,“ podíval se krátce na nás, když nás míjel, ale běžel dál. Po několika metrech však zpomalil, zastavil se a otočil se k nám.

„Ty vole, to je ten… Michalis. Z taverny, jak jsme tam byli na večeři,“ řekl potichu Marek.

„A jo.“

Michalis se opřel o kolena a vydýchával se. Zvedl hlavu a podíval se na nás. Zjevně na nás čekal, až dojdeme k němu.

„Kaliméra,“ zahalasil Marek.

„Kaliméra,“ zasmál se Michalis a rozešel se nám pomalu naproti.

Znervózněl jsem.

„Nice morning, isn’t it?“ zazubil se na nás. „Where are you going, guys?“

Marek hned začal povídat, že se jdeme jen podívat po pobřeží, protože dnes chceme jenom odpočívat. Michalis se na nás usmíval ze svého tmavého strniště a občas se mi podíval přímo do očí, čímž mě znervózněl ještě víc.

Říkal, že chodí každé ráno běhat na pláž. Pak nám svalnatou paží ukazoval, že pod útesem na konci pláže se dá potápět, a když půjdeme ještě dál, tak dojdeme k malé kapličce a pak že vede cesta nahorů do vesnice. Marek hned, že ve vesnici už to známe a že tam chodíme nakupovat.

Michalis byl sice samý sval, ale měl štíhlou, atletickou postavu. Během rozhovoru se občas pohladil po svalnatých, opálených prsou, na kterých se tyčily malé tmavé bradavky.

Několikrát si přejel rukou po pekáči buchet na břiše. Pupík měl Michalis úplně jiný než my s Markem. Zatímco my měli každý dolíček, Michalis neměl téměř žádný podkožní tuk a jeho pupík byl rovný a vypadal jako malý koláček. Od zajímavého medailonku se směrem do kraťasů vinula pěšinka z drobných tmavých chloupků.

Občas si pohladil svá vyběhaná stehna, na kterých byly jen úplně drobounké chloupky. Vypadalo to, jako by nám předváděl své nádherné, vysportované tělo, ošlehané větrem a sluncem.

„It was nice to meet you. Have a nice day, guys. Are you comming to dinner tonight?“

„Maybe,“ pokrčil Marek rameny.

„Come on. It will be a pleasure to see you again!“ zamával na nás a rozeběhl se po pláži zpátky k hotelům.

„Ty vole, ten byl hustej, co?“ vykulil Marek oči.

„Jo, nádhernej. Jaký měl svaly, co?“ souhlasil jsem.

„To teda, takovej sameček, mrduchtivej. Jak se před náma natřásal, co? Řek bych, že po nás jede. Co myslíš?“

„Asi jo. Marku, já se ho bojim.“

„Proč?“

„No že třeba po nás bude chtít nějakej sex, nebo tak něco.“

„A ty bys nechtěl?“ usmál se šibalsky Marek.

„Ne.“

„Proč? Takovej krásnej chlap.“

„Já vim. Ale… Marku, já mám tebe. Já nechci mít sex s někým jiným.“

„Vždyť já taky ne. Já si dělal srandu. Víš co, jedna věc je si to představovat a druhá je realita. Vono to taky vůbec nemusí bejt hezký. Mně se to líbí s tebou. Protože si rozumíme, víš? A že se milujeme. Že to není jen vo šukání.“

„No právě. A co budeme dělat? Co když na nás bude něco zkoušet?“

„Nebude,“ mávnul Marek rukou. „A kdyby, tak… Tak to nech na mě. Já ho vodpálkuju. S tim mám zkušenosti. Neboj.“

„Hm,“ podíval jsem se do země a trochu se začal večera bát.

„Kousíčku? Fakt se neboj. Třeba je fajn. A vůbec po nás nejede. Třeba s ním bude nakonec sranda. Vždyť byl milej. A já jsem to jen tak plácnul. Hm? A jestli s náma flirtoval, tak co. Vždyť byl hezkej. A kdyby chtěl něco víc, tak mu řeknem, že se milujeme a že jsme tu spolu a von dá pokoj. Co?“

„Hm. Asi jo.“

„Pojď. Nemysli na to. Když tak na něj pošleme Leonidase a ten už mu dá za vyučenou.“

„Tak jo,“ rozesmál jsem se a vzpomněl si na Leonidase, ze kterého jsem byl sice také trochu nervózní, ale úplně jinak a vůbec jsem se ho nebál. „Jako myslíš, že ho vošuká, jo?“

„No jasný!“ rozchechtal se Marek. „Leonidas, to je samec. Ten už ho zkrotí!“

***

Došli jsme po pláži až k útesům.

„Ty jo, Marku, potápět se tady určitě dá, ale nevím, jak se dostaneme za ten útes.“

„Hele, to vemem tady po těch šutrech,“ ukázal Marek na balvany, které se jako rozsypané obří korále skoulely kdysi dávno ze svahu až do moře.

„Marku, ale s tím tvým kotníkem… Asi bys neměl poskakovat po kamenech jako koza.“

„To už je dobrý,“ mávnul Marek rukou. „Ty vole, vždyť já jsem s tím včera tancoval!“ rozchechtal se Marek.

„No… právě…“ Díval jsem se vyčítavě na Marka a měl strach, že si s kotníkem ještě něco udělá. „Marku, víš co? Já to radši prozkoumám, jo?“

„Jak, prozkoumáš?“

„No vylezu nahoru a podivám se, jak to vypadá dál, jo?“ ukázal jsem na třímetrovou haldu balvanů, za kterou nebylo vidět.

„Hm,“ drbal se Marek za uchem. „No tak asi jo.“

Vydal jsem se tedy po balvanech vzhůru. Místy to půjde, pomyslel jsem si. Ale budu muset hledat nějakou bezpečnou cestu pro Marka. Pořád jsem se rozhlížel a hledal, kudy dál, abychom pokud možno nemuseli nikde skákat. Konečně jsem vyšplhal nahoru.

„Jé. Marku!“ otočil jsem se.

„No? Jak to tam vypadá?“ halekal zezdola Marek.

„Hele, dobrý. Tady se to zase sleze a pak už je taková kamenitá pláž.“

„No tak já jdu za tebou!“ vydal se Marek na balvany.

„Budu ti řikat, jo?“

Sledoval jsem Marka, po kterých balvanech se vydává.

„No a teď támhle na ten,“ ukazoval jsem mu cestu.

Marek poslouchal moji navigaci, až vylezl konečně ke mně nahoru.

„Dík,“ dal mi pusu.

„A teď dolu. To bude asi trochu horší. Polezu zase první, jo?“

„Tak jo,“ souhlasil Marek.

Vydal jsem se po balvanech dolů a zkoušel najít nejlepší možnou cestu. Marek opatrně postupoval za mnou.

„Tady bacha, tendle se viklá,“ ukazoval jsem.

Za chvíli jsme slezli dolů a já si s úlevou oddechl, že se Markovi nic nestalo.

„Tak co noha, dobrý?“

„Jo, dobrý. Dík.“

***

Další pobřeží před námi už bylo sice jen z menších či větších kamenů, ale i tak jsme museli jít opatrně, aby se nám noha nesmekla do nějaké mezery mezi nimi.

„Je, bacha!“ zastavil jsem.

„Co je?“ díval se mi Marek přes rameno.

„Koukej, ten krab,“ ukázal jsem do louže vody ve štěrbině mezi kameny, ve které se ukrýval velký červený krab.

„Ty kráso, to je macek. Je živej?“

„Nevim.“

„Šťouchnem do něj, jo?“

„Marku, nech ho, ještě na tebe vyskočí a kousne tě.“

„Ty vole!“ rozchechtal se Marek. „Krab nekouše! No i když… těma klepetama… asi jo, co?“

Sehnuli jsme se nad tůňku a pozorovali kraba, jestli se pohne.

„Hele, hejbe se,“ ukázal Marek. „A teď asi něco žere.“

„A jo. Jak si vokusuje to klepeto, co? Nikdy jsem kraba neviděl. Jen v akváriu. Jak jsme tam spolu byli,“ vzpomněl jsem si.

„No jo, tam byly takový. Já jsem taky nikdy kraba v přírodě neviděl,“ odvětil Marek.

Nechali jsme kraba svému osudu a vydali se dál.

„Čoveče, támhle nahoře možná vede ňáká pěšinka,“ zadíval se Marek na kamenitý sráz nad námi. „Zkusíme tam vylízt? Po tom kamení se blbě jde.“

„Tak počkej, já to zase prozkoumám,“ vydal jsem se do svahu.

„No jo. Marku, je tady cestička! Pojď!“ mávnul jsem na něj.

Marek opatrně vylezl za mnou.

Podél srázu vedla vyšlapaná pěšina.

„To možná povede do tý vesnice,“ přemýšlel Marek. „A na druhou stranu nahoru na ten útes. Půjdem se podívat ještě nahoru?“

„Tak můžeme,“ pokrčil jsem rameny.

„Pojď, třeba tam bude vyhlídka.“

Vydali jsme se tedy po pěšině do kopce. Cesta stoupala stále strměji a bylo jasné, že Marek měl pravdu.

***

Konečně jsme celí zpocení vyčerpaně stanuli na vrcholku útesu.

„Ty krávo, tady je výhled!“ rozzářil se Marek.

Na útesu vanul čerstvý vítr od moře a ve vzduchu byla cítit sůl.

Marek si sundal tričko a roztáhnul ruce, aby ho vítr ovíval.

„To je paráda. Ty vole, ze mě leje. Mám úplně nacucanej pupík. No šáhni!“ otočil se na mě.

Zanořil jsem ruku do Markova propoceného chlupatého pupíku a mokré chloupky pečlivě projel prsty. Postavilo se mi při tom péro.

„No jo,“ olízl jsem ruku. „Marku? Ty chutnáš jako moře.“

„Já chutnám jako moře, jo?“ zašvitořil Marek.

„Jo,“ špitnul jsem.

„Ty jsi brebta,“ rozesmál se Marek, objal mě, přitulil ke svému mokrému pupíku a zadíval se mi do očí.

Péro v kraťasech se mi postavilo.

„Kousíčku, já tě hrozně moc miluju,“ upřel na mě svoje velké oči.

„Marku…,“ místo odpovědi se mi vzepjalo péro, přitisknuté k Markovi a já věděl, že za chvíli budu mít v trenkách vlhko, nejen od potu.

„Vykulíme se tady na chvilku?“ zeptal se Marek.

A tak jsem si také sundal tričko, aby mě mohl ovívat osvěžující mořský vítr.

Posadili jsme se do trávy, na kraj útesu, abychom pozorovali modravé moře pod námi. Vlnky na hladině se třpytily od slunce a vítr nádherně voněl mořskou solí.

Marek mě hladil po stehně a já občas zajel rukou do jeho chlupatého pupíku, abych zkontroloval, zda už oschnul. Marek se při tom na mě vždy podíval a krásně se usmál. Trčelo mi péro a vlhká skvrna mi začala prosakovat až přes kraťasy.

„Vycáknem se tu?“ mrknul na mě šibalsky Marek.

„Marku, já nevim. Asi ne. Tady by moh někdo přijít.“

„Hm…,“ položil se Marek do trávy. „Ale už mě tlačej koule.“

„Mě taky!“ zasmál jsem se a lehl si k Markovi.

Chytli jsme se za ruce a zavřeli oči.

***

„Ty jo, už to pěkně připaluje, co?“ posadil se Marek. „Půjdem? Nejsme namazaný, tak ať se nespálíme,“ podíval se na mě a pohladil mi mou bouli na kraťasech.

„Asi jo…,“ posadil jsem se.

„Ty vole, koník, čum!“ ukázal Marek na velikého světle zeleného koníka v trávě před námi. „Ten má ale péro, co?“

„Marku, to není péro, ale kladýlko.“

„Kladýlko? Ten má ale kladýlko, co?“ pozoroval Marek soustředěně koníka.

Potichu jsem se zasmál.

Koník, jako by se vystavoval, abychom si ho mohli prohlížet. Stříhal tykadly, jako by nás pozoroval. Hop a byl pryč.

***

Slunce opravdu stále víc připalovalo, a tak jsme se raději zvedli a vydali se zpátky dolů. Pokračovali jsme po pěšině a doufali, že nás zavede do vesnice.

Za chvíli se objevil první domek, obehnaný kamennou zdí, porostlou popínavými keři. A po něm druhý domek a další, až jsme se vynořili v uličce, kterou jsme již poznávali. Vedla od moře nahoru ke křižovatce s rozcestníkem a dvěma tavernami.

„Tak dneska vyzkoušíme tu druhou,“ mrknul na mě Marek. „Jseš zvědavej?“

„Jsem. Jen doufám, že nás zase nebudou nahánět.“

„Počkej…,“ zastavil se Marek před křižovatkou, aby nenápadně nahlédnul za roh.

„Je to dobrý, můžem,“ mrknul na mě s výrazem špióna a my vyrazili rychlým krokem do taverny přes ulici.

Druhá taverna neměla terasu, ale sedělo se uvnitř. Interiér byl zařízený prostě, ale útulně. Na stolech byly červeno-bílé kostkované ubrusy. Usadili jsme se.

„Zkusíme dneska stejnej trik jako včera?“

„Jako jak?“

„No že mu řekneme, ať nám dá něco, co má sám rád.“

„Jo takhle. No tak jo.“

Za chvíli byl u nás vysoký starší muž, zarostlý a trochu se mračil. Měl snad přes dva metry a vypadal jako obr.

„Kaliméra,“ pozdravili jsme.

„Kaliméra. To eat?“ zabručel na nás přísně.

„Yes we want,“ souhlasil Marek, trochu překvapeně, protože muž se s námi nehodlal nijak zvlášť vybavovat, otočil se a prostě odešel.

„Ty vole, co to bylo?“ smál se na mě potichu Marek.

„Hele, Marku, támhle maj nějakou tabuli. Já bych tipoval, že tam je napsaný dnešní menu.“

„Ajaj,“ drbal se Marek na hlavě. „Tak to jsme nevychytali. Co tam je?“

„Nevim, je to hrozně naškrábaný. Počkej… k… l… klé… f… ti… ko. Kléf-ti-ko. Kléftiko. Asi.“

„Kléftiko? Co to je?“

„Vim já?“ rozesmál jsem se.

A tak jsme jako na trní čekali, co dostaneme a zda vůbec.

Ale za chvíli už se to neslo. Muž před nás položil dva talíře, na každém byl z hnědého umaštěného papíru balíček.

„Evcharistó…,“ poděkovali jsme.

„Kalí órexi,“ zabručel obr už ne tak nevrle, změřil nás krátce přísným pohledem a zase odešel.

„Ty vole, dáreček,“ chechtal se potichu Marek. „Tak co pak máme uvnitř…,“ rozbaloval opatrně papír.

Vylinula se pára a nádherná vůně. V každém balíčku bylo jehněčí maso, s česnekem a bylinkami, pečené v bramborách a zelenině.

„Ty kráso…,“ žasnul Marek. „Hele, to se asi peče v tom papíru. Ty jo, to voní… wow!“

Pustili jsme se do jídla a rozplývali se nad tím, jak bylo vynikající. Maso se odsypávalo od kosti a jen se rozplývalo na jazyku, šťáva z něj byla nasáklá do brambor a zeleniny. K tomu jsme dostali stejně jako včera dva tradiční řecké saláty s fetou, zalité olivovým olejem, a také dvě sklenice vína.

„Tak nevim, která taverna je lepší,“ hladil se Marek spokojeně po pupíku. „Co?“

„No… Je to těžký. Já myslím, že vobě jsou vynikající.“

„Taky myslim,“ uznale přikyvoval Marek. „No je to nerozhodně. Tak ale teď se fakt chci vodkulit na pokoj… Uf!“

Z posledních sil jsme se dotrmáceli do penzionu, plácli sebou na naši obrovskou postel a téměř okamžitě jsme oba usnuli…

***

Probral jsem se. Marek spal a spokojeně chrupal. Prohlížel jsem si ho. Jeho krásně rovný nos, husté obočí, nádherné vousky, které jsem mu včera v lese olizoval…

Začalo se mi stavět péro. Opřel jsem se o loket a pozoroval Marka dál.

Jednu ruku měl položenou přes pupík, mezi prsty vykukovaly tmavé chloupky jeho hnízdečka, které bylo neposedně rozcuchané.

Vzpomněl jsem si na útes a na Markův slaný pupík. Péro v trenkách se mi opět vzepjalo.

Penis v Markových trenkách zřejmě také stál, protože mírně vydouval látku.

Břichem mi projel proud energie…

Prohlížel jsem si Markova chlupatá stehna, spirálky chlupů z jejich vnitřních stran, lýtka s dlouhými chlupy, které na nich vytvářely hebký kobereček.

Marek tiše zamručel a oddychl si. Probouzí se…

„Čůs,“ řekl rozespale a usmál se na mě svým nádherně širokým úsměvem. Ruku, kterou měl položenou vedle těla, mi položil na stehno, aby mě po něm pohladil. Lehnul jsem si a mazlivě se k němu přitulil.

„Marečku, slanečku… Vstávej, semínka dávej,“ zaštěbetal jsem na něj se šibalským úsměvem.

Marek se rozchechtal, popadl mě a přitáhl na svůj trup. Chvilku se na mě díval. Pak se se mnou převalil, takže jsem ležel pod ním. Naše vztyčené penisy byly sevřené mezi námi a tlačily se na sebe. Marek na mě shora upíral svoje šibalské oči, plné jiskřiček.

„Tak ty chceš moje semínka, jo?“ zeptal se laškovně.

„Jo,“ smál jsem se.

„A kam?“

„Já nevím. Kam třeba?“

„Tak třeba… chceš semínkama nakrmit?“

„Možná. Nebo?“

„Nebo… chceš, abych do tebe svoje semínka naklad svým kladýlkem?“

Rozesmál jsem se.

„Jo,“ špitnul jsem.

„Takhle ty? Tak ty chceš moje kladýlko, jo? A moje semínka?“

„Chci.“

„No tak jo…“

Marek si kleknul a stáhnul mi trenky. Rychle sundal i svoje a uchopil svůj vztyčený penis. Vypustil si sliny do dlaně a penis si s mlaskáním krátce promnul. Všimnul si, že mi z péra vytéká trochu nektaru. Nabral ho ze žaludu prstem a otřel si ho o svůj.

Pak mi uchopil nohy pod koleny a zvednul je nahoru. Moje hýždě se otevřely. Nasměroval svůj penis do mé jamky. Žalud začal pomalu pronikat dovnitř.

Marek postupoval opatrně. Pomalu nořil penis do mé skuliny. Žalud se zastavil a nechtěl pokračovat. Marek se ke mně naklonil a začal mě líbat.

Zvednul mi ruku za hlavu, aby otevřel moje podpaží, a přivoněl si k němu. Pak ho začal lízat. Teplý jazyk v mém podpaží mě vzrušil ještě víc. Markův penis se do mě pomalu zanořoval. Marek mi plivnul do podpaží a začal mě mazlit svými vousky. Rozbušilo se mi srdce a Markův penis se celý hladce zanořil do hlubin mé skuliny.

Měl jsem skrčené nohy, Marek začal přirážet a s funěním dál divoce lízal moje chloupky v podpaží. Jeho penis pronikal hluboko do mě a intenzivně mě začal masírovat.

Marek se nadzvedl, chytil mě pod koleny, díval se na mě a mračil se: „Tyjo… to je krásný…,“ vzdychal.

„Hrozně moc, Marku…,“ vzdychl jsem plný vzrušení.

Přitáhnul jsem nohy ještě víc k tělu. Marek se mi opřel o vnitřní strany stehen a přidal sílu do svého přirážení. Svými boky narážel do mých hýždí a mezi námi se začalo ozývat mlaskání.

Marek se opřel nade mnou o svoje ruce a díval se mi do očí. Propletl jsem nohy pod Markovýma rukama a položil si je přes jeho ramena. Marek mě obkročil pokrčenýma nohama. Stál na všech čtyřech jako divoké zvíře a jeho přirážení o to víc zesílilo.

„Ah… ah…,“ vzdychal jsem vzrušením.

Můj penis se divoce kýval nad mým obličejem. Byla na něm velká kapka mého nektaru. Marek si toho všimnul a ještě víc se nade mě naklonil, takže jsem měl svůj penis přímo před očima. Ze žaludu začal vytékat nektar přímo na má ústa. Otevřel jsem je.

„Wow!“ vydechl vzrušeně Marek a zrychlil svoje pohyby.

Prudce do mě narážel. Jeho boky mlaskaly o moje vystrčené hýždě a Marek hlasitě vydechoval. Byli jsme celí zpocení a mezi našimi těly se vznáčel intenzivní opar samčího potu. Marek zarážel svůj penis silou hluboko do mě.

„Marku…, Marku…, to je krásný…,“ vzdychal jsem vzrušením.

Z mého penisu se začalo nekontrolovaně řinout sperma na můj obličej.

„Ty vole…, jo…,“ vzdychal nahlas Marek. „Aaah!“ vykřiknul Marek, přirazil co nejvíc ke mně a začal do mě pumpovat svoje sperma. „Aaah!“ přirazil znovu. Cítil jsem ve své skulině jeho pulzující penis, jak se křečovitě stahuje a plní mé útroby bohatými dávkami semene.

Z mého penisu vytekl dlouhý provázek nového nektaru.

„Wow… To je hustý…,“ vzdychal těžce Marek.

Naklonil se co nejvíc ke mně a začal mi olizovat sperma z mého obličeje. Pak se přisál k mým rtům, aby mi dal ochutnat. Líbali jsme se mokrými ústy, já měl hlavu mezi svými koleny a Marek mi z obličeje všechno moje sperma vysával, aby mi ho předával do úst.

„Ty kráso!“ narovnali jsme pomalu se s úlevou, protože jsem se už začínal cítit trochu jako hadí muž.

„Marku, zůstaň ještě ve mně. To je tak hezký.“

„Tobě se líbí moje kladýlko, jo?“

„Jo. Hrozně moc. Takový veliký… dlouhý… Ještě chvilku,“ žadonil jsem.

Marek se široce usmál. Pomalu mi sundal nohy ze svých ramen, vzepřel se dlaněmi o vnitřní strany mých stehen a pomalými pohyby mě dál masíroval svým penisem.

„Veliký, jo? A dlouhý?“ usmíval se na mě.

„Jo,“ špitnul jsem.

Marek zašeptal: „Dík. Já mám možná v sobě ještě nějaký semínka…,“ mrknul na mě.

Začal do mě zase rychle přirážet a s otevřenými ústy vzdychat do rytmu. Díval se mi vzrušeně přímo do očí. Vzepřel jsem ruce o jeho zpocenou, mokrou hruď. Marek se o ně opřel celou svou vahou a já prsty sevřel jeho prsní svaly.

„Marku… Ty umíš tak nádherně mrdat.“

„Jo…,“ vzdychal Marek. Zamračil se a přirazil silou ke mně.

„Ah! Ah!“ škubal sebou v křeči dalších výstřiků, kterými mě uvnitř znovu obdarovával.

Marek se na mě úlevně svalil, ale držel dál moje pokrčené nohy pod koleny, aby mohl nechat penis zasunutý v mé skrýši. Začal mě nádherně měkce líbat. Soustředěně jsme si vychutnávali naše intenzivní polibky, vyčerpaně při tom oddychovali a nechali v sobě doznívat chvíle plné vyčerpávajícího vzrušení. Byli jsme úplně zpocení.

„Fuf! Já jsem úplně mokrej,“ přejel se Marek rukou po lesknoucí se hrudi. „Nejdem se zchladit do sprchy?“ podíval se na mě.

„Asi jo…“ Cítil jsem na sobě loužičky potu.

Marek mi pomalu položil nohy na postel, naklonil se ke mně a dal mi pusu. Zvednul se vyčerpaně z postele a podal mi ruku:

„Tak pojď,“ mrknul na mě šibalským kukučem.

„Já půjdu až po tobě, jo? Nevadí ti to?“

„Proč?“ udělal Marek smutný obličej.

„Běž, Marku…,“ naklonil jsem hlavu do strany.

„Hm, tak jo…,“ pokrčil Marek rameny a odeběhl do sprchy.

Markovo sperma, kterým jsem byl uvnitř tolik napumpovaný, mě totiž začínalo tlačit a chtělo mermomocí ven.

„Ach jo…,“ vzdychnul jsem si a se zataženým zadkem šel rychle do koupelny.

Sednul jsem si na toaletu a doufal, že si mě Marek nevšimne.

Marek ale pomalu pootevřel dvířka sprchy a vykouknul na mě s lišáckým výrazem.

„Marku…, nekoukej… Zavři!“

Marek na mě šibalsky mrknul a zavřel se zpátky do sprchy.

Ulevil jsem si. Konečně… Spláchnul jsem a zaplul rychle k Markovi do sprchy.

„Co ty tady?“ smál se šibalsky na mě.

„Tak,“ zasmál jsem se. „Chci se s tebou vosprchovat.“

„Aha…,“ obejmul mě s úsměvem Marek.

Zajel mi pomalu rukou mezi hýždě a moc dobře věděl, proč jsem s ním nešel do sprchy hned.

„To jsem do tebe naklad tolik semínek, jo?“ zašvitořil.

„Jo,“ špitnul jsem.

Marek mi prstem jemně laskal mou kluzkou skulinku a pak špičkou prstu zajel dovnitř. Jen jsme tak stáli v proudu vlažné vody a něžně se mazlili. Marek měl celou dobu zanořený svůj prst do mě a jemně mě uvnitř masíroval.

„Marku…, to je tak krásný…,“ vzdychal jsem.

„Fakt?“ usmál se široce Marek.

„Jo, hrozně moc.“

„Mmmm,“ přitulil mě Marek k sobě, aby mohl svůj prst zanořit ještě o kousek hlouběji…

„Marku…“

Z mého penisu vystříkla nová dávka semene do Markova pupíku.

***

Osvěžení jsme hupsli nazí zpátky na naše letiště, abychom se ještě chvilku jen tak váleli. Marek si vzal mapku, lehnul si na břicho a ponořil se soustředěně do jejího studování. Prohlížel jsem si Marka a hladil ho prsty po zádech.

Ten Marek mi dal ale semínek, zasmál jsem se v duchu. Jak mě nádherně mrdal… Přehrával si v mysli ty krásné chvíle, které jsme spolu před chvílí zažívali. A už mi zase stojí péro…

„Ty vole, já umřu vedrem!“ zahodil Marek mapu. „Kousíčku? Půjdem si zaplavat?“

„Můžeme…“

„Tak pojď, než tu zdechnem…,“ vyskočil Marek z postele.

Vyskočil jsem za ním se svým zdviženým ocasem.

„Voda už bude krásně teplá,“ chytil mě Marek za penis a jemně ho promnul.

„Já vim,“ zasmál jsem se a také objal Markův stále mírně nateklý ocas. „Marku, namažeme se zase tím opalovacím krémem?“

„No jasný,“ zaradoval se Marek.

Honem sáhnul pro tubu pod zrcadlem a znovu jsme se navzájem pomazlili. Péra už nám zase trčela nahoru.

„Kousíčku, to bylo dneska nádherný mrdání, co?“ říkal Marek, když mě hladil mazlavou rukou krémem po pokožce. 

„Jo,“ zasmál jsem se. „Byl jsem hrozně moc plnej těch tvejch semínek,“ smál jsem se a objížděl krémem Markovo tělo.

„To je škoda, že to nefunguje jako vopalovací krém, viď? Vždycky bysme jeden druhýho jen pořádně pocákali.“

„Třeba to tak funguje?“ pokrčil jsem rameny. „Akorát to nikdy nikdo nevyzkoušel.“

„Tak to někdy musíme zkusit my,“ zasmál se Marek. „Ale radši až než pojedem. Protože bych se nerad spálil, kdyby to náhodou nefungovalo. Tak hotovo. Jdem?“

Oblékli jsme si plavky, urovnali si neposedné boule na nich a vyrazili na pláž.

Venku nebylo takové vedro jako uvnitř pokoje. Bylo tu příjemně a stromy v zahradě tiše šuměly ve vánku.

***

K našemu překvapení dnes na pláži nikdo nebyl. Paráda! Máme celou pláž jen pro sebe.

Hodili jsme ručníky do písku a vběhli do vody.

„Ty vole, ta je studená!“ vykřiknul Marek.

„To teda. Jak to?“

„Asi nějaká změna počasí,“ pokrčil Marek rameny a žbluňknul do chladné vody.

Ponořil jsem se také do vody, ale po pár tempech jsem věděl, že to není nic pro mě a zase vylezl ven.

Coural jsem se jenom tak studenými vlnami a hledal v písku mušličky. Na jednom místě vykukoval z písku velký kámen, který omývaly vlny, a voda kolem něj vymílala malý příkop. Rozhodl jsem se, že zkusím balvan vyhrabat.

Vzpomněl jsem si při tom na Michalise, jak jsme ho ráno potkali na pláži. Ach jo. Bojím se ho. Jak se na nás furt tak divně usmívá… Jo, je milej, jak říká Marek, ale stejně. To Georgios je takovej rozšafnej, veselej, zkrátka tomu to věřím. Ale Michalisovi ne. Bůhví, jestli tady nebalí turisty. Jo, určitě jo. Užít si a nazdar. A jestli začne dotírat a Marek ho bude muset vodpálkovat…, to bude asi pěkně nepříjemný. Prej na něj pošleme Leonidase, zasmál jsem se v duchu. Jó, Leonidase… To je týpek. Takovej dovopravdickej chlap. Taky je veselej. Asi jsou všichni Řekové takoví veselí. Dimitris se taky furt chechtal. No ale ten obr dneska v taverně, ten ne. Toho by se bál v noci potkat. Takovej dědek nevrlej. Jak se na nás mračil.

Hrabal jsem pořád v písku, ale kámen byl hluboko a vůbec se nedalo dostat k jeho konci. Vršil jsem písek vedle na hromadu, stejně jako svoje myšlenky. Měl jsem pocit, že ten kámen musím prostě vyhrabat ven.

Ale co, taveren je kolem těch hotelů spousta. Tak budeme chodit jinam. Řeknu to Markovi, že už tam nechci chodit. Ať si to Michalis zkouší na někoho jinýho. Jen abysme ho tady zase nepotkali. Ale ne. Ráno na pláž nechodíme a večer musí bejt Michalis v taverně. Jak se před náma furt vystavoval. Sameček… No ale taky měl co. Jaký měl krásný svaly. Vopálenej byl… A ten jeho zvláštní pupík. To jsem nikdy neviděl. A ani nebyl moc chlupatej. Takovej Leonidas, ten je chlupatej hrozně. A hezky. Ty jo, jak si furt jezdil v tom svým hnízdečku na prsou, když jsme u něj byli. Těma svejma nádherně chlupatejma rukama. To Marek nemá chlupatý prsa. Já taky ne. Ale zato má Marek krásně huňatej pupíček. A taky ty jeho hustý, krátký chloupky v podpaží. To je krásný. To Michalis neměl.

Marek vylezl z vody a rychle přetrhnul moje myšlenky.

„Br!“ oklepal se a zatřepal mokrou hlavou. „Co děláš? Stavíš hrad?“

„Ne. Zkouším vyhrabat tenhle balvan.“

„Aha. Hele a nepostavíme si hrad?“

„Hm. Můžeme,“ pokrčil jsem rameny.

A tak jsme společnými silami začali stavět hrad. Vymýšleli jsme, kde bude mít ochoz, kde nádvoří, vodní příkop, jak bude vypadat věž. A já brzy na Michalise zapomněl. Soustředili jsme se Markem jen na naši společnou stavbu.

Marek pečlivě uplácával mokrý písek a já do něj pečlivě zasazoval drobné barevné kamínky namísto oken, ze stébel trávy vytvářel plůtek na hradbách, věž jsem zdobil mušličkami a na nádvoří jsem zasadil strom z větvičky.

„Ty jo, ten se nám poved, co?“ prohlížel si Marek zálibně dokončený hrad.

„Jo, je suprovej.“

Dali jsme si s Markem pusu.

„To je hezký, jak jsi ho dozdobil,“ chválil mě Marek.

„Dík.“

Připadalo mi, že ten hrad je jako náš vztah. Budujeme ho spolu z beztvarého písku, plánujeme, kde co postavíme, navazujeme na naše předchozí dílo, neustále ho nějak dotváříme a dozdobujeme hezkými drobnostmi. A občas musíme z písku vyhrabat a zahodit i nějaký ten kámen. 

„Hele, Kousíčku, ale už mi začíná bejt trochu zima. Půjdem na večeři?“

„Hm, mně už taky. Tak jdeme,“ přikývnul jsem.

Podívali jsme se naposledy na náš hrad a nechali ho moři napospas.

Osprchovali jsme se krátce pod venkovní sprchou.

„Hele, už se mi začínaj nějak vodlepovat,“ ukazoval si Marek na tejpy kolem kotníku.

„A nevadí to nějak?“

„Ne. Ten doktor stejně říkal, že se mi tady vodlepěj. Tak pojď.“

***

Oblékali jsme se a chystali se vyrazit na večeři, do společnosti.

„Tak Kousíčku, jdeme k tomu Michalisovi,“ upravoval se Marek před zrcadlem. Vzal si korálky i náramek a moc mu to slušelo.

„Ach jo. Marku, mně se tam moc nechce. Nemůžeme jít jinam?“

„Pojď. Aspoň budeme vědět, na čem jsme. Jinak na to budeš furt myslet.“

„Hm… No tak jo,“ rozhodil jsem rezignovaně rukama.

Vydali jsme se tedy na cestu k hotelům.

Zapluli jsme do Michalisovy taverny.

„Hello, guys! Nice to see you again,“ zubil se na nás Michalis. Zavedl nás k volnému stolu. Taverna byla naštěstí docela plná, takže jsem se přestal bát, že by nějak dotíral. Michalis nám podal menu, usmál se na nás a šel si po svém, protože práce měl kolem naštěstí dost.

„Tak co? V pohodě, ne?“

„Jo. Asi jo. Když já pořád nevim…“

„Co nevíš?“

„No furt na to musím myslet, když ho vidím. Jak jsi říkal, že po nás jede.“

Marek se rozchechtal.

„Ach jo,“ drbal se střídavě na čele a ve vousech. „Já jsem to neměl řikat. To jsem jen tak plácnul, ze srandy. Taková blbost prostě… Hele… nesmíš na něj koukat skrz prsty. Vždyť je milej. Koukej, na vostatní lidi se taky furt tlemí. A hezky si s náma povídal. To si přeci nezaslouží, abysme ho takhle dopředu vodepsali, ne?“

„Hm. To asi ne.“

„Vzpomeň si, jakej byl na nás milej na tý pláži. Jak si s náma krásně povídal… a smál se na nás… A říkal, že je rád, že nás vidí… Co?“ pomáhal mi Marek vyhrabat ten kámen z písku.

„Jo, to jo…,“ Vzdychl jsem. „No tak jo, já mu dám ještě šanci.“

Zadíval jsem se raději do jídelního lístku.

„Marku, co si dáme? Já ani nemám moc hlad. Po tom dnešním vobědě,“ pročítal jsem nabídku.

„Já taky ani moc ne. Dáme si jen něco malýho,“ začal Marek listovat.

Hledali jsme v menu, co bychom si tak mohli dát, a v tom se objevil Michalis. Zase se krásně usmíval a ptal se, zda už jsme si vybrali, nebo zda nepotřebujeme poradit. Marek se s ním hned dal do řeči a Michalis se s ním díval do menu, prstem ukazoval na různá jídla a pořád něco povídal. Choval se opravdu moc mile a vstřícně. Asi je to fakt celý nesmysl…, pomyslel jsem si. I když jsem se na něj pořád ještě trochu mračil.

„Dal bysis nějaký mořský potvory? Jakože ryby, chobotničky a tak?“

„Jo, klidně,“ přikývl jsem.

Marek se podíval na Michalise, že souhlasíme.

„Thank you,“ pokývl na nás Michalis s úsměvem, vzal menu a odkráčel k dalšímu stolu.

„Tak vidíš, je v pohodě,“ mrknul na mě Marek.

„Jo. Bylo to celý nesmysl,“ usmál jsem se na Marka.

Marek převedl řeč na dnešní zážitky z dopolední procházky po pobřeží. A za chvíli nám už Michalis nesl velikánský talíř s plody moře a bílé víno. Dokonce nám dal na stůl svíčičku, kterou zapálil, a usmál se na nás širokým úsměvem.

„Enjoy your meal. And have a nice evening!“ zazubil se a odešel zase za svou prací.

Na velkém talíři byly krevety, kousky grilované ryby, malé chobotničky, několik slávek a pak nějaká kolečka. Vše bylo bohatě posypané kořením, dozdobené citrónem, malými miskami s různým dipem a čerstvým kudrnatým salátkem. Vypadalo to báječně. A nádherně to vonělo. K tomu byla i ošatka s několika čerstvě opečenými toustíky.

Nandávali jsme si s Markem na talířky různé kousky a vyměňovali si spolu chuťové dojmy. Zapíjeli jsme sladkým bílým vínem a užívali si klidný večer. Moje temná nálada se pomalu rozpustila.

„Hele, Marku. Támhle jsou zas ty dva kluci z letadla,“ ukázal jsem hlavou.

„Kde?“

„Támhle. Teď k nim jde Michalis.“

Michalis si s kluky něco živě povídal a zubil se na ně stejně jako na nás. Ale s kluky byla asi větší sranda než s námi, protože Michalis se občas hlasitě rozesmál a vůbec se jim věnoval s mnohem větším zaujetím než nám.

„No vidiš, už si našel lepší kámoše, než jsme my,“ otočil se Marek na mě a pozvedl sklenici: „Tak na Michalise?“

„Na Michalise,“ přiťukli jsme si.

Dojedli jsme.

Když přišel Michalis, ptal se, jestli nám chutnalo, my jsme jídlo chválili a já se na něj už přestal mračit. Věnoval jsem mu krátký omluvný úsměv a Michalis na mě se širokým úsměvem vesele mrknul.

„Hele, Kousíčku, já už bych docela šel,“ hladil se Marek po rukou. „Začíná mi bejt zima.“

„Mně taky. Měli jsme si vzít s sebou nějakou mikinu. Nebo aspoň tričko s dlouhým rukávem.“

„No jo, mě nenapadlo, že v Řecku může bejt večer chladno. Doufám, že se nám na ten zejtřejší vejlet nějak nepokazí počasí.“

„No… taky doufám…“

Zaplatili jsme a rozloučili se s Michalisem.

„Kalinýchta.“

„Kalinýchta! I’ll be happy to see you again next time!“ zubil se na nás Michalis.

Vydali jsme se svižným krokem zpátky, protože mimo tavernu bylo už opravdu chladno a začal foukat studený vítr. A také jsme chtěli jít dřív spát, abychom brzy ráno mohli vyrazit.

Mraky na obloze v dáli prozářilo mdlé světlo blesku a tiše, ale temně zahřmělo…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!