Marek a já – 39. kapitola: Nervák

Z naší společné ranní sprchy a čištění zubů se pomalu stával rituál. Stejně jako ze společné snídaně, z naší ranní procházky do pekárny. Z toho, jak mi Marek před odchodem z domova nasazuje kšiltovku a upravuje vlasy. Ze spousty maličkostí, které nám dělají radost a dávají pocit, že žijeme spolu a patříme k sobě.

„Takže víš jak?“ zeptal se mě Marek cestou do práce, když jsme jeli tramvají. „Zkus si zařídit co nejdřív tu dovolenou, ať si dáme hned vědět, jo?“

„Jo, jasně. Jé, už musím vystupovat! Tak čau.“

„Čůs,“ smál se na mě Marek od ucha k uchu a z tramvaje mi pak ještě s krásným úsměvem přes okýnko zamával.

***

V kanclu byl při pátku naštěstí docela klid. Půlka lidí byla někde na dovolených a mě už také jedna čekala. Tedy skoro…

Když šéfová dorazila, chtěl jsem se jít hned zeptat, jestli mi schválí tak nečekaně týdenní volno. Jenže v tom přivezli fasování kancelářských potřeb ze skladu, takže vznikl trošku chaos a ani trochu se to nehodilo. Vzrušení z nových propisek a bloků ale naštěstí po chvíli opět utichlo.

Píp píp:

„Cus. Tak jak? Dostanes tu dovolenou? 0:)“

A sakra, Marek už mě nahání… Ach jo. No nic, jdu se zeptat, zvedl jsem se od počítače.

„Paní šéfová?“ vlezl jsem opatrně do její kanceláře.

„Co chcete?“ zvedla na mě oči od nějakého lejstra a dívala se na mě přes brýle. 

Ajaj, zrovna jsem ji vytrhl z nějaké práce… Zavřel jsem za sebou dveře.

„Chtěl jsem se zeptat…, jestli bych si… nemohl vzít příští týden to… dovolenou,“ soukal jsem opatrně ze sebe.

„Který den?“ přimhouřila oči.

Tak to se nevyvíjí dobře, pomyslel jsem si.

„Nó… jako celý týden. Jestli by to teda šlo.“

Šéfová položila lejstro na stůl, sundala si brýle a zhluboka se nadechla nosem.

„Víte, že delší dovolenou máte hlásit nejméně s týdenním předstihem?“

„Vím,“ tvářil jsem se provinile.

„No,“ dívala se na mě přísným pohledem a začala ťukat prsty do stolu. Její prsty jeden po druhém jako by vybubnovávaly zlověstnou melodii šamanského náčelníka.

„Kam se chystáte?“

„Do Řecka.“

„Do Řecka?“ zeptala se výrazným tónem. „Takže nějaký last minute. Mno…,“ ťukala dál prsty do stolu a nechávala mě pomalu kvasit.

„Vzhledem k tomu, že jste mě včera zachránil s tím kabelem…, tak vám udělám pro tentokrát výjimku. Ale příště hlásit dopředu, ano?“ zvedla na mě obočí, nasadila si zpátky brýle a vrátila se ke svému lejstru.

„Ano, jasně! Děkuju!“ otočil jsem se radostí a narazil do zavřených dveří.

„No, abyste se před tím Řeckem ještě nezmrzačil,“ dívala se přes brýle na moje téměř klaunské vystoupení.

„Pardon,“ rozesmál jsem se, otevřel rychle dveře a s trapným pocitem se snažil co nejrychleji vypadnout z její kanceláře. „Děkuju,“ houkl jsem ještě škvírou.

Uf! Tak hurá!!!

Hned jsem Markovi poslal radostnou esemesku:

„Je to dobrý, dovolenou jsem dostal :-)“

Píp píp:

„Jsi nejlepsi :*** Tak du volat Leonidase :)))“

To jsem tedy zvědav… Rozbušilo se mi srdce. Trochu jsem znervózněl a začínal se obávat nějakého zádrhele. Co když už to bude prodaný? Nebo… ježiš! Ani nevim, jestli nemám propadlej pas! zpotil jsem se. Sakra! Radši ještě napíšu Markovi.

„Nevím, jestli nemám propadlý cestovní pas :-(“

Bez odpovědi. Ach jo, už mu asi telefonuje. Ježišmarja… orosilo se mi čelo studeným potem.

Několik minut jsem trnul hrůzou, aby Marek všechno neobjednal a já potom nemohl ani odletět. Pořád jsem kontroloval mobil.

Nic. Žádná zpráva. Panebože, potil jsem se.

Píp píp.

Marek!

„V poho. Staci obcanka :D“

Uff… Ach jo. Já to asi nedám… Jsem vynervovanej a to jsme ještě ani nezačali balit.

Odepsal jsem:

„A jak to dopadlo?“

„Jeste vydrz. Musi prej neco overit“

A sakra. Komplikace. Už je to tady… Začala se mě zmocňovat nervozita a stres.

Dlouhé minuty čekání…

Píp píp:

„Tak zitra letime :D Bude ti volat Leonidas ;)“

Ježiš, to snad ne… hrklo ve mně. Leonidas? Co mi může chtít?

Telefon se mi najednou v ruce rozezvonil, až jsem se lekl tak, že mi vypadl z ruky na zem. Chvíli jsem lovil třesoucíma se rukama telefon po podlaze.

Neznámý volající… Leonidas…

„Ano?“

„Dobrý den, tady Leonídas Papadópulos,“ ozval se známý mužný hlas.

„Jé, dobrý den,“ řekl jsem nervózně, ale hned se mi vybavil jeho krásný úsměv, temperamentní oči, jeho husté vousy a chlupaté ruce.

„Nevím, jestli už vám to váš přítel říkal, ale abych mohl vše zařídit, potřebuji ještě číslo vašeho občanského průkazu, vaše rodné číslo a také adresu trvalého bydliště.“

„Aha. Jo… tak… tak moment, musím najít vobčanku… Hned to bude…“

Začal jsem nervózně hrabat v batůžku a hledat svůj občanský průkaz. Ha, tady je!

„Takže… můžu?“ přiložil jsem telefon zase k uchu.

„Ano, ano, poslouchám vás.“

Začal jsem Leonidovi diktovat všechny údaje.

„Tak děkuji, už mám všechno, co je potřeba. Hned vám jdu zařídit potřebné dokumenty. Jakmile je budu mít, všechny je pošlu vašemu příteli, Markovi, ano?“

„Ano, určitě. Děkuju.“

„Já děkuji. Tak ať se vám v Řecku líbí. Mějte se tam hezky a užijte si dovolenou!“

„Jé, děkuju. Tak… nashledanou.“

„Nashledanou!“

Hned jsem psal zprávu Markovi:

„Tak už mi volal. Chtěl moje osobní údaje.“

Píp píp:

„Ja vim ;) A cajk?“

„Jo, všechno jsem mu nadiktoval.“

Píp píp:

„ :*** V 16 hod jdu na rehabko. Sejdem se pred nemocnici? ;) “

Ve čtyři? No… vlastně je pátek, šéfová snad zmizí dřív… v nejhorším se prostě vypařím.

„Ok“ odepsal jsem.

Píp píp:

„ <3 “

***

Marek už čekal před nemocnicí.

„Čau. Promiň, asi jdu pozdě, co?“

„V pohodě. Tak pojď, je to támhle…,“ ukázal Marek směr.

Vešli jsme s Markem do čekárny rehabilitace, která byla bez oken. Na stropě svítily zářivky, na podlaze bylo zažloutlé linoleum, podél zdí stály červené koženkové lavice a nad nimi visely reklamní a informační plakáty. Posadili jsme se.

„Dneska ti to sundaj?“ zeptal jsem se.

„Čoveče asi jo. Hele, stejně se mi to začíná nějak vodlepovat,“ ukazoval si Marek na svůj kotník s ušmudlanými tejpami.

„A co Leonidas? Říkal ještě něco?“

„Jo hele,“ začal Marek hrabat ve svém batůžku, „Leonidas mi to naposílal mailem. Tak jsem to všechno vytisknul. Čum, tady všechno je. Letenky… Voucher na ubytko… Vobjednávka… Smlouva… Faktura…,“ začal se Marek přehrabovat papíry a podávat mi je.

„Ty jo… to je papírů. Už je to zaplacený? Kolik ti mám poslat?“

„To teď neřeš. To vyřešíme, až budeme mít ten společnej účet, jo?“

Otevřely se zprudka dveře a vykoukl muž ve středním věku, v bílých kalhotech a bílé košili s krátkými rukávy, se stejně chlupatýma rukama, jako má Leonidas.

„A! Vy už jste tady. Pojďte dál!“ zahalasil energickým hlasem na Marka.

„Na, podrž to,“ vrazil mi Marek zbytek papírů do ruky. „Dobrý den!“

„Dobrý den. Tak co dělá kotník…,“ zavřely se za Markem dveře.

Prohlížel jsem si lejstra a zkoumal, co v nich všechno je. Takovýho papírování… Vůbec tomu nerozumím. Nechápu, jak někdo může jen tak odletět k moři na dovolenou. Taková složitá věc… Vůbec jsem se v těch dokumentech neorientoval, tak jsem všechny raději složil a čekal na Marka. Stejně mám radši, když mi věci vysvětluje on. Tak rád ho poslouchám, když na mě brebentí…

No takže to vypadá, že zítra opravdu jedeme. Vlastně letíme… Ach jo… Začínal jsem být nervózní před cestou. Tyjo, já jsem vlastně nikdy neletěl letadlem, orosil jsem se a stres už začínal být na pochodu.

„Tak děkuju a nashledanou!“ otevřely se najednou dveře, ze kterých vycházel Marek, a ještě halasil dovnitř pozdrav na rozloučenou.

„Čum. Mám nový!“ smál se na mě Marek, když zavřel dveře, a ukazoval mi kotník se zbrusu novými tejpami.

„Ty to ještě nemáš uzdravený?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Neboj, dobrý to je. Jen si to mám ještě tejden nechat. Prej když letím k moři, tak pro jistotu. Ale prej se mi to tam stejně brzo samo vodlepí.“

Otevřely se zase prudce dveře.

„Vy jdete k nám?“ zeptal se hlasitě muž ve dveřích.

„Ee… ne. Já…,“ začal jsem koktat.

„Von jde se mnou,“ otočil se Marek.

„Jo tak. No tak si užijte dovolenou!“ Muž se najednou podíval na mě: „Dávejte na něj pozor, ať už nikam neleze. Jestli jedete s ním.“

„Žádnej strach, ten mě pohlídá. Viď?“ podíval se na mě Marek.

„Tak to je fajn. No tak šťastnou cestu!“ kývl na nás muž a už za sebou zavíral dveře.

„Děkujem!“ stihnul ještě zahalasit Marek.

„Já jsem mu to vykecal, že jedem k moři. Ale pustil mě,“ usmíval se na mě Marek. „Tak co, jdem?“

„Ee… Jo…,“ rezignoval jsem na přemíru informací a zvedl se.

„Počkej,“ řekl Marek.

„Co?“

„No ty papíry. Dej mi je, dám je do batohu.“

„Jo, a jo!“ rozesmál jsem se, když mi došlo, že si nesu papíry v ruce, jak jsem zvyklý z kanclu.

Vyšli jsme z čekárny do parku v nemocnici.

„Hele, Marku, a v kolik vlastně zítra odjíždíme?“

„No ty vole, právě že nakonec skoro dneska. Ve tři ráno musíme bejt na letišti.“

„Cože?“ zeptal jsem se překvapeně.

„No jo. Moc nekoukej, zabalíme a frčíme!“

„No ty vado…, Marku, já to asi nedám. Vůbec nevím, co si vzít s sebou,“ rozhodil jsem rukama.

„Klid, šmoulo. To zvládnem, neboj,“ objal mě Marek kolem ramen, přitulil mě k sobě a dal mi pusu. „Hele, mám takovej chytrej seznámek, kam jsem si sepsal, co je nutný mít, když někam jedu. Takže to bude raz dva.“

***

Otevřeli jsme domovní dveře a vešli do temného chladného průjezdu našeho domu.

„Počkej…,“ zastavil se Marek. „Něco tam máme…,“ zíral dírkami v plechu naší poštovní schránky dovnitř.

Marek odemknul schránku a vytáhnul dopis.

„Kdo mi to píše?“ mumlal. „Jé hele, banka! Že by naše karty?“ mrknul na mě. Hned roztrhnul obálku a juknul dovnitř. „No jo! Máme karty!“ zasmál se na mě. „Čum!“ podal mi obálku.

Nahlédl jsem dovnitř a skutečně, mezi papíry se choulily zbrusu nové platební karty, které čekaly jen na nás.

Rychle jsme vyběhli po schodech, odemkli dveře našeho bytu a celí netrpěliví vklouzli dovnitř. Hned jsem začal zkoumat obsah obálky.

„Jé,“ rozzářil jsem se při pohledu na naše nové karty. „Na, ta je tvoje,“ podal jsem jednu Markovi.

„Dík,“ vzal si Marek kartu. „Ukaž, jakou máš?“

„Stejnou,“ ukázal jsem Markovi svoji kartu.

„Taky nám tam mohli dát nějakej lepší vobrázek, co?“ prohlížel si Marek kartu.

„Marku, musí se to nejdříve aktivovat. Prej v nějakým bankomatu,“ luštil jsem instrukce.

„To zvládnem na letišti. Tam bude bankomatů jako sraček,“ mávnul Marek rukou se samozřejmostí, jako by aktivoval platební kartu každý den. „Jo, počkej. Dá se s nima vůbec platit v zahraničí?“

„Nevim. Asi jo, když je to Master Card, ne?“

„No tak fajn… Ale musíme si tam nasypat nějaký prachy.“

„To můžeme přes internet, ne?“

„No jo vlastně, vidiš. Tak kolik tam dáme?“

Sedli jsme si s Markem hned k počítači a začali počítat naše finance, kolik asi za měsíc společně utratíme a kolik budeme potřebovat na dovolenou. Marek zkoušel odhadnout, na kolik nás asi přijde stravování v Řecku a raději něco navíc. Nakonec jsme tedy každý na náš společný účet poslali odhadnutou částku a já při té příležitosti hned poslal Markovi polovinu ceny za naši dovolenou.

***

„Nemáš hlad? Uděláme si toustíky, chtěl bys?“ pohladil mě Marek, když jsme seděli u počítače.

„Třeba,“ pokrčil jsem rameny.

„Nebo ne? Co by sis dal?“

„Já nevim. Nějak nemám chuť. Začínám bejt nervózní z tý cesty.“

„Jdi ty, šmoulo. Hele, uděláme si tousty a podíváme se na internet, kam to vlastně jedem, jo? Když už tam budem, tak ať něco zajímavýho nevynecháme, víš?“

„Hm. Tak jo. A kdy budeme balit?“

„Potom,“ mávnul Marek rukou. „Nejdřív se najíme.“

Pomáhal jsem tedy Markovi s přípravou toustů, ale čím dál tím víc se mě začínal zmocňovat stres před cestou. Na nic jiného jsem nemyslel.

Tousty jsme si vzali k počítači a Marek hledal něco o ostrově, kam jedeme. Četl mi různé zajímavosti a ukazoval na mapě, kde co je, včetně letiště, nebo kde budeme ubytovaní.

„Hele, tady je počasí. Ty krávo, zejtra třicet dva! Čum. No vlastně vidíš, ty vole, nesmíme zapomenout vodu…,“ natáhl se Marek ke stolku pro láhev s minerálkou, se kterou jsme včera cvičili, a hodil ji na postel. „Víš co, voda je důležitá. Kdybysme pak zůstali někde viset, tak ať neumřem žízní.“

„My bysme mohli někde zůstat viset? Jako proč?“ sevřel se mi žaludek.

„No já nevim, něco se podělá… To nikdy nevíš,“ zakousl se Marek do dalšího toustu. „Jez, ty vůbec nejíš,“ pobídl mě Marek a přistrčil ke mně talíř. „Budeš mít hlad, kdoví kdy budem snídat.“

Trochu jsem si kousnul, ale začalo se mi z toho všeho nějak svírat břicho. Zůstaneme někde viset, nevíme, kdy budeme jíst, umřeme žízní a pořád jsme nezačali balit…

„Já jsem hned zpátky, potřebuju na záchod…“

***

„Marku? Mně je nějak blbě,“ držel jsem se za břicho, ve kterém mi škrundalo.

„Ajaj. A co ti je?“ zeptal se Marek.

„Bolí mě břicho a mám průjem. Já asi budu nemocnej…“

„Hele a nemáš ty jen cestovní horečku?“

„Já nevim. Asi jo. Ale je mi fakt blbě,“ posadil jsem se na postel a na čele mi vyrazil studený pot.

Marek si sedl vedle mě a začal mě hladit po zádech. Sáhl mi na čelo.

„Hm… Víš, co? Lehni si.“

Lehl jsem si na postel a schoulil se do klubíčka.

Marek si lehl ke mně, přitulil se k mým zádům a objal mě.

„Kousíčku?“ vískal mě Marek ve vlasech. „A nejsi jen nervózní z tý cesty?“

„Já nevim,“ zakňučel jsem a chtělo se mi brečet. „Marku…,“ udělal se mi knedlík v krku. „Já… jsem takovej ňouma…,“ rozbrečel jsem se.

„Jak to?“ hladil mě Marek.

„Já…,“ vzlykal jsem. „Nikde jsem pořádně nebyl… A… když chci někam jet…, tak jsem nemocnej…,“ bulel jsem.

„Ty šmoulo jeden,“ hladil mě Marek. „A ty se něčeho bojíš?“ zeptal se.

„Jo,“ kníknul jsem.

„A čeho?“

„Nevim… Že… se něco posere…, že nebudu vědět, co mám dělat…,“ vzlykal jsem.

„Poslouchej, Kousíčku. Koukni se na mě.“

Otočil jsem se na Marka a podíval se na něj ubrečenýma očima.

„Se mnou se přeci nemusíš bát. Nic se nám nestane, uvidíš. Já se vo všechno postarám. Věříš mi?“

„Jo. Věřim…,“ zase jsem se rozbrečel. Ale jako by tím zároveň ze mě všechno spadlo a ulevilo se mi.

„To bude hezký, uvidíš. Vždyť jedeme na dovolenou. Abysme si to užili. Víš?“ hladil mě Marek.

„Jo. Marku…, promiň,“ zabořil jsem obličej do Markovy náruče.

Marek mě hladil ve vlasech a konejšil mě.

„Víš, co bych potřeboval?“ zeptal se potichu Marek.

„Nevim. Co?“ podíval jsem se na něj.

„Trošku zkrátit fousy,“ přejel si Marek rukou po tváři. „Abych po dovolený nevypadal jako Krakonoš. A taky tam bude vedro. Pomůžeš mi?“

„Tak jo,“ utřel jsem si oči a nos a pomalu se posadil. „Tak jdeme do koupelny?“ otočil jsem se na Marka.

„To bude dobrý, uvidíš,“ hladil mě Marek po zádech.

***

Přesunuli jsme se do koupelny. Marek si sundal tričko a jen v trenkách se posadil na stoličku.

Vzal jsem holicí strojek a začal upravovat jeho vousy. Pečlivě jsem je zkracoval, aby sice byly kratší, ale ne zase moc, protože se mi Markův plnovous moc líbil. Hladil jsem jeho vousky prsty a při pohledu na spirálky, které tvořily na jeho lících, jsem přestal myslet na cestování. Vzpomněl jsem si na středu, kdy jsem měl svoje vousy nasáté Markovými tekutinami, i na čtvrtek, jak Markovy vousy voněly našimi šťávami, jak mě jimi jemně škrábal v podpaží.

Prohlížel jsem si Marka, jak je krásný. Zajel jsem rukou do jeho vlasů a pomalu je vískal. Přemýšlel jsem o něm a o sobě. Přemýšlel jsem o tom, jaký jsem nemehlo, jak jsem marnej, a začal pochybovat, jestli si tak krásného člověka, jako je Marek, vůbec zasloužím.

„Copak?“ podíval se na mě Marek.

„Nic.“

Marek mě objal rukou kolem stehna a přitáhl k sobě.

„Ale jo. Nad něčim přemejšlíš. Já to poznám,“ říkal tichým hlasem.

„Nad tebou. Jakej jsi krásnej. Jak jsi na mě hodnej, všechno zařídíš, umíš tolik věcí. A já neumím vůbec nic. Jsem úplně nemožnej.“

„Poslouchej, ty šmoulo. Pamatuješ si, co jsem ti včera večer říkal?“

Zamyslel jsem se a vybavila se mi Markova slova. Že jsi se mnou šťastnej. Že ti díky tomu všechno jde. A že když jsi se mnou, tak se cejtíš bejt lepším člověkem…

„Jo, pamatuju. Všechno.“

„No tak vidíš. A to nikdo jinej neumí. Jenom ty. Víš?“

„Marku,“ sedl jsem si na bobek a podíval se na něj.

Díval se na mě shora, svýma krásnýma očima.

„Promiň, Marku, omlouvám se. Víš, když já tě hrozně moc miluju…,“ objal jsem ho kolem pasu a chtělo se mi zase brečet.

„Já vim,“ zajel mi Marek prsty do vlasů. „Vždyť já tě taky hrozně moc miluju. Víš to?“

„Jo.“

„Určitě?“

„Jo. Vím to určitě.“

„To jsem rád,“ pohladil mě. „Půjdeme do sprchy?“

„Hm.“

Odložil jsem holicí strojek, Marek si sundal trenky a vlezl do sprchy, já se taky rychle svlékl a vlezl si za ním.

Marek pustil sprchu. Stáli jsme proti sobě a nechali na sebe proudit příjemně teplou vodu.

„Kousíčku?“ začal mě hladit Marek po hrudi, po které mi stékala voda. „Nepochybuj vo sobě. Dáváš mi hrozně moc. Jenom vo tom nevíš. Víš?“ říkal mi potichu a pomalu mě hladil.

Usmál jsem se tomu, jak roztomile říká Marek zásadní věci. Netušil jsem, co přesně Markovi dávám, ale věřil jsem mu. Bezmezně jsem mu věřil.

„Děkuju, Marku,“ objal jsem jeho mokré tělo. „Ty mi taky dáváš hrozně moc.“

„Já vim, cejtim to. Jseš můj kousíček víš? A já bych bez tebe nebyl celej. Proto jsem s tebou šťastnej. A chci, aby tys byl taky šťastnej.“

„Já jsem,“ přitulil jsem k Markovu mokrému tělu. „Jsem s tebou šťastnej.“

„To je dobře. Protože kdybys nebyl, tak já bych to poznal. A taky bych pak nebyl šťastnej, víš?“

Moje duše se naplnila zvláštní směsicí pocitů zahanbení i pochopení. Přitiskl jsem Marka k sobě.

„Miluju tě, Marku. Strašně, strašně moc tě miluju. Já chci, abys byl se mnou šťastnej,“ zabořil jsem hlavu do jeho ramene, aby nebylo vidět, že mi vhrkly slzy do očí.

„Já to vim… A já jsem s tebou šťastnej. Já nevim, jak to děláš. Ale umíš to jenom ty a nikdo jinej. Proto tě miluju. Taky strašně, strašně moc, víš?“ šeptal Marek a hladil mě po zádech.

Jen jsme tak stáli v objetí a něžně se hladili.

Voda ze sprchy po nás stékala a omývala naše těla, omývala i naše duše. Omývala moje slzy, moje pochyby. Uklidňovalo mě Markovo objetí a já měl pocit, jako bychom se vzájemně drželi nad nějakou hlubokou propastí, abychom se nezřítili do hlubin bezedné temnoty. Neměl jsem ale strach. Věděl jsem totiž, že naše spojení, naše láska jsou mnohem silnější.

Nepochybuj vo sobě… Nebudu. Slibuju.