• Vanggerland
Stylklasika
Datum publikace25. 7. 2022
Počet zobrazení817×
Hodnocení4.81
Počet komentářů2

V minulé kapitole si kluci půjčili skútr pro dva a vyrazili spolu na výlet po ostrově. Viděli antickou ruinu, kterou hlídala želva, lezli do nebezpečné jeskyně, nahlédli do svých duší v klášteře s prastarým olivovým hájem, prožili peklo se skútrem na prašné cestě, užili si koupání v zátoce, projeli přístavem, navštívili maják… Rozhodli se, že zůstanou na vysokých bílých útesech, aby pozorovali západ slunce nad mořem. A zpátky že pojedou až po setmění…

***

„To byla nádhera,“ řekl potichu Marek, když se slunce zanořilo za vodní hladinou.

„Krásný. Marku, jsem moc rád, že jsme tu počkali.“

„Viď? Já taky,“ dal mi Marek pusu. „Tak pojď, pojedem… Dokud neni úplně tma.“

Zvedli jsme se, nasadili si helmy a nasedli na skútr. Marek nastartoval.

„Kurva… Co je?“ mumlal Marek.

„Co se stalo?“

„Hele kámo, asi nám nesvítí světlo.“

„Fakt?“

„No jo. To je blbý ale…“

„A… tak ještě není úplně tma… Jsi říkal, že je to kousek…?“

„No kousek to je. Ale za půl hodiny bude tma jako v pytli. A po tmě nepojedem. To bysme se ještě někde zabili.“

„Aha. A co budeme dělat?“

„Ještě nevim… Slez.“

Marek sesednul z motorky.

„Drž ji,“ podal mi řidítka a šel dopředu ke světlometu.

„Tak co, ty krávo? Budeš svítit, nebo ne?“ láteřil potichu Marek a párkrát zkoušel do světlometu praštit. „Nebudeš… Kurva…“

Marek otočil klíčky ve skútru a podíval se zase na světlomet.

„Ach jo… No nic,“ pokrčil rameny. „Tak pojď, ty…,“ postavil Marek skútr zpátky na stojánek. Opřel si ruce v bok a vzdychnul si.

„Hele, tak víš co?“ poškrábal se Marek za krkem. „Zima neni… tak že bysme tu přespali?“

„Marku, já nevím. A náhradní žárovku to nemá?“

„Ne. Tady nic neni!“ rozhodil Marek rukama.

„A co zavolat do tý půjčovny?“

„Jo vidíš, to můžu ještě zkusit. Dej mi ten baťoch.“

Podal jsem Markovi batůžek a ten v něm chvíli štrachal.

„Na, sviť mi,“ podal mi Marek baterku.

Marek vylovil z batohu smlouvu z půjčovny. Vzal mobil a vyťukal telefonní číslo.

„Hele nic, neberou to,“ típnul mobil a strčil ho do kapsy. „Víš co?“ vzdychnul Marek a sundal si helmu. „Najdem si tady nějakej plácek, kde je tráva, a do rána to nějak přečkáme. Jo? Pojď, dokud není úplně tma. Pak už nic nenajdem.“

„Hm. Tak se vrátíme tam, co jsme koukali na západ slunce? Tam to bylo docela měkký.“

„Jo, to asi můžem. Tak počkej, dotlačím tam ten skútr, ať ho máme u sebe.“

Marek popadl herku a roztlačil ji k našemu místu, které bylo nedalelo.

***

Marek zaparkoval motorku a já zatím hledal místečko, které bude aspoň trochu měkké, hledal, kde je nejméně hrbolů, a vybíral kamínky z trávy, aby nás netlačily.

Sedli jsme si do trávy a dívali se na noční moře. Obloha brzy potemněla a na nebi svítilo několik světle šedých obláčků.

Marek se na mě podíval. Otočil jsem se na něj. Markovi se na tváři objevil nakažlivý úsměv, který se postupně rozšiřoval, až jsme se oba hlasitě rozesmáli a svalili se do trávy na záda.

„Ach jó!“ vykřiknul hlasitě s úlevným smíchem Marek. „Tak v Řecku jsem fakt pod širákem ještě nespal…,“ chechtal se.

Marek si dal ruce pod hlavu. Přitulil jsem se němu a položil si ruku na jeho hruď. Marek mě objal rukou a hladil mě po zádech.

Najednou se ozval motor auta přijíždějícího po prašné cestě.

„A sakra…,“ zvednul Marek hlavu. „Někdo sem jede…“

Pomalu přijíždělo auto, které nás krátce osvítilo svými světlomety. Zastavilo. Kdosi vystoupil a ozvalo se dvojí zabouchnutí dveří.

Z auta vystoupili dva muži, jeden z nich rozsvítil baterku a vydali se pomalu k nám.

„Marku, jdou sem…,“ řekl jsem s obavou.

„Jo. Kdo to může bejt?“ zvednul se Marek.

„Good evening!“ zahalasil jeden z mužů.

„To jsou policajti…,“ podíval se na mě Marek. „Good evening!“ vydal se jim naproti.

„What are you doing here?“

Marek hned začal vysvětlovat, jak jsme se tu zastavili, abychom se podívali na západ slunce, a že nám ale nesvítí světlo a nechceme jet po tmě. Takže jsme se tu rozhodli přespat a pokračovat až ráno.

„Okej, okej…,“ svítil si policajt baterkou na náš skútr a prohlížel si ho.

„Do you have any documents?“ posvítil zase na nás.

„Yes, we have. Wait a moment please…,“ a otočil se na mě. „Uka baťoch, chtěj vidět papíry…“

Podal jsem Markovi batůžek, ten našel doklady a smlouvu ke skútru.

„Máš vobčanku?“ mrknul na mě.

„Jo, v tvým batohu.“

Marek našel naše občanky a svůj řidičák a podal je policajtovi.

„Hm… hm…,“ bručel policajt a svítil si baterkou střídavě na naše doklady, které pečlivě zkoumal, a střídavě nám do obličeje, aby si nás prohlédl.

Policajt s baterkou byl starší muž s přísným výrazem. Měl zarostlou tvář, husté obočí a hodně chlupaté ruce. Ten druhý byl mladší, měl hezký černý plnovous a trochu nejistě si nás prohlížel. Když se na mě podíval, usmál jsem se na něj s trapným výrazem a bezradně pokrčil rameny. Také se na mě krátce usmál.

„Éla, sa synechísume,“ kývnul ten mladší na policajta s baterkou.

„Né,“ zabručel na něj starší policajt. „No camping!“ podíval se přísně na nás. „We don't want to see you here in the morning, do you understand?“ podával Markovi zpátky naše doklady.

„Yes, of course,“ zakýval Marek hlavou. „Thank you. Evcharistó!“

Policajti se otočili, vydali se pomalu zpátky ke svému autu a něco si řecky polohlasem povídali.

„Tak dobrý,“ řekl potichu Marek a podíval se na mě.

Policajti nasedli do auta, otočili se a vrátili zpátky na hlavní silnici. Červená světla mizela v dálce.

„Fuj!“ oddychl jsem si. „Marku, já měl strach, že nás seberou.“

Marek se rozchechtal a obejmul mě.

***

„Hele, čum,“ ukázal Marek rukou z útesu.

Na temném moři v dálce svítil člun. Směřoval do malého přístavu v zátoce. Malinkaté domky rybářského městečka svítily ve tmě jako lidský ostrůvek bezpečí a večerní pohody. Někde v dálce jsou lidé už doma nebo ve svých postelích, možná sedí venku na terase, zpívají a popíjejí víno, někteří se veselí, jiní smutní. Možná sedí na molu a dívají se na noční moře, stejně jako my. Ale my jsme tady, ne mezi lidmi. Sami uprostřed noci, a široko daleko ani živáčka.

„To je tak krásný…,“ řekl jsem potichu při pohledu na světýlka v daleké tmě.

Marek se přitisknul k mým zádům a objal mě rukama kolem pasu. Políbil mě za krk.

Pozorovali jsme černající se moře pod tmavě fialovou oblohou, podkůvku světýlek civilizace i osamocené svítící tečky loděk na moři, ke kterým se jako odraz na nebi přidávaly probouzející se hvězdy.

Uvelebili jsme se v suché trávě a lehli si na záda.

„Hele, Marku, ty hvězdy…,“ ukázal jsem na kropenatou oblohu nad našimi hlavami.

„Támhle je Velkej vůz. To jediný poznám,“ zvednul Marek ruku nad hlavu.

„Marku, víš, že souhvězdí pojmenovali kdysi dávno Řekové?“

„Fakt, jo?“

„No. Třeba Perseus, kterej vysvobodil Andromedu – to je taky souhvězdí, nebo Kasiopeja, to byla její matka. A Pegas, kterej se zrodil z hlavy medúzy… Nebo takovej Herkules třeba. Jak bojoval s Hydrou, s Kentaurem, se Lvem a obřím Rakem, to jsou všechno souhvězdí. A nebo když se Iáson vypravil za zlatým rounem, to je zase Beran, tak je tam i ta jeho Loď – Argo se jmenovala, dokonce je i souhvězdí Plachty…“

„To všechno tam je, jo?“

„No jo. Nebo třeba takovej Orion…“

„Toho znám. Ten je vidět hlavně v zimě, ne? Toho vždycky pozoruju, ten je krásnej. A ten je taky z řeckejch bájí, jo?“

„Jo. To byl bájnej lovec. Pak ho teda zabil Štír, ten je taky na obloze. Ale úplně na druhý straně, aby na něj na tom nebi nemoh.“

„Ty jo… To je hustý…“

Vyprávěl jsem Markovi příběhy z řeckých bájí. Marek mě poslouchal a každou chvíli dodal, co z toho zná, a nebo žasnul nad nekonečnou fantazií oněch pradávných příběhů.

Obloha se stále víc černala a nad našimi hlavami se rozsvěcovalo čím dál víc hvězd.

„Ty jo… to je hvězd, co?“ řekl do ticha Marek.

„Jo… Miliardy…“

„Myslíš, že je tam někde život?“

„Určitě jo.“

„Já si taky myslim, že jo.“

Dívali jsme se spolu na hvězdy, kterými byla černá obloha posetá.

„Takovejch hvězd… To jsem v životě neviděl…,“ říkal potichu Marek. „Ale tady je to stejně nejlepší.“

„Jo. Tady je to krásný…,“ chytil jsem Marka ve tmě za ruku.

„Ty jsi krásnej. Kousíčku… já tě hrozně moc miluju,“ otočil se ke mně Marek na bok, položil ruku na mou hruď a začal mě hladit.

„Já tě taky miluju, Marku…,“ prostrčil jsem ruku pod jeho podpažím a zezadu ho obejmul.

„A víš, proč tě miluju?“

„Ne?“ zasmál jsem se.

„Protože… Prostě ty umíš povídat takový krásný věci. A vůbec. Jseš takovej jinej než vostatní. Já tě miluju takovýho, jakej jseš. Protože jseš nejlepší na světě, víš? Né na světě, v celým vesmíru. Víš… já jsem nikdy v životě nezažil tak krásný chvíle jako dneska… s tebou…,“ šeptal Marek.

„Marku…,“ sevřelo se mi dojetím hrdlo, jak mi vyznává lásku. „Já taky ne… Miluju tě, Marku…,“ přitáhnul jsem Marka k sobě.

Marek se ke mně přitulil a začali jsme se něžně líbat. Vískali jsme se navzájem ve vlasech a hladili se. Věděli jsme, že patříme k sobě. V celém nekonečném vesmíru jenom my dva…

Pod hvězdnou oblohou, ze které se na nás dívali bájní hrdinové…

***

V noci bylo sice trochu chladněji, ale zcela určitě bylo před dvacet stupňů. Navíc jsme byli zvyklí spát doma úplně nazí, kolikrát i nepřikrytí, a také jsme se s Markem k sobě tulili, takže nám vůbec nevadilo, že spíme pod širákem jen tak, bez přikrývky.

Horší to bylo s tvrdým podkladem. Měl jsem každou chvíli otlačený bok, takže jsem se pořád musel převalovat. A když jsem konečně trochu zabral, tak se zase vrtěl Marek.

Také se mi zdál divoký sen, jak Marek padá z útesu, já se ho snažím udržet za ruku a dole na něj čeká s otevřenou tlamou Kraken, aby ho spolknul. Pusť mě! Zachraň se aspoň ty! křičel. Marku, né! křičel jsem já. Brr!

Zkrátka jsme se nevyspali úplně nejlépe. Nad ránem jsem konečně vyčerpáním usnul…

***

Probudil jsem se. Marek vedle mě nebyl. Zvedl jsem hlavu, abych se rozhlédl kolem. Támhle je. Kouká do země, ruku má položenou na tváři a chodí na místě sem a tam. Co dělá? Nad něčím přemejšlí? Nebo ho snad bolí zub?

„Marku?“

Marek zvedl hlavu. Vesle se na mě usmál a krátce mi zamával. Telefonuje! Rozesmál jsem se.

„Tak Kousíčku, je to dobrý,“ vracel se ke mně Marek a strkal mobil do kapsy. „Skútr si můžeme nechat celej den. Za to světlo se vomlouvaj a prej to máme dneska grátis. Dobré ráno,“ dodal něžným hlasem a sednul si ke mně na zem.

„Dobré ráno, Marku.“

Dali jsme si pusu.

„A jak jsi se vyspal?“ zašvitořil.

„Eh… Ani mi nemluv. Jsem celej votlačenej…,“ zvedal jsem se. „Jau!“ chytil jsem se za rozlámaný bok, kterým jsem zřejmě ležel na nějakém hrbolu.

„Pojď se podívat na moře,“ podal mi Marek ruku, aby mi pomohl vstát.

Stáli jsme na kraji útesu a dívali se na hladinu moře, která byla pokrytá světlounkým, bledým oparem jako nějakým tajemným závojem.

„To je zvláštní…“

„Viď? A tos měl vidět před hodinou, to bylo úplně celý bílý!“

„To už jseš tak dlouho vzhůru?“

„No jo. Já jsem už nemoh ležet, jak mě všecko bolelo!“ rozesmál se Marek. „Nemáš hlad?“

„Docela jo…,“ snažil jsem se rozkoukat.

„Já taky. Jed bych hřebiky. Kdyby tu nějaký byly. Pučíš mi, prosím tě, tu mapu?“

„Jo, tady je,“ sáhnul jsem do kapsy a vysvobodil mapu, která byla nocí plnou převalování značně poznamenaná.

„Jdu se vyčůrat…,“ odpotácel jsem se stranou.

Marek se zatím ponořil do studování mapy.

„Tak hele, myslim, že to mám. Koukej!“ ukazoval mi mapu, když jsem se vracel zpátky.

„No?“

„Pojedem ještě kousek, tady zahnem a tady – je nějaká ikonka košíčku. Tak tam asi bude vobchod. Co?“

„No tak jo.“

Na rozdíl od Marka, který už byl plný života a energie, jsem stále bojoval s únavou a snažil se probrat.

A zase jsme si nasadili helmy, nasedli na motorku a vydali se na další cestu…

„Tak jedem!“

***

Vrátili jsme se po cestě zpět na asfaltovou silnici, která se dál vinula podél útesu. Svěží ranní vzduch, který vál kolem nás, mě rychle probudil. Silnice se začala svažovat dolů k moři. Na velké křižovatce jsme ale zahnuli a vydali se do vnitrozemí, zpět mezi kopce.

Krajina s oblými stráněmi byla posetá kamením a nízkými keři, sem tam bojoval o svoje místo na horkém slunci rozsochatý strom s pokroucenými větvemi.

„Ajajaj…,“ začal Marek pomalu brzdit.

Zastavili jsme. Podíval jsem se přes Markovo rameno. Přes silnici si pomalu štrádovalo obří stádo koz.

„Tak co vy? Kozy… Bude vám to trvat dlouho?“ ptal se stáda Marek.

Stádo koz se pomalu vydalo k nám.

„Ty vole, jdou na nás!“ rozchechtal se Marek.

Desítky koz se vydaly směrem k nám. Rohy měly zahnuté dolů a dlouhá srst jim vlála ve větru. Některé byly bílé, jiné rezavě hnědé, další černé a několik strakatých.

Občas některá zpomalila, aby nás prozkoumala. Jedna koza se zastavila a začala nás očuchávat. „Méé!“

„No to víš, že jo…,“ řekl jsem koze, ale bál se jí dotknout, aby mě svýma velkýma zubama nechtěla ochutnat.

Naštěstí ji další kozy zase postrčily, aby pokračovala dál.

Ozval se plechový zvonec. Houpal se na krku té největší koze s obrovskýma zakroucenýma rohama.

„Hele, to je kápo,“ ukázal Marek ke statnému kozlu, který běžel k nám. „Musíme dělat, jako že nic. Abysme ho nenaštvali.“

Trochu jsem bál, že se kozlovi nebudeme líbit. Kozel se u nás zastavil. Natáhnul hlavu, aby nasál, a s trhnutím hlavy si odfrknul.

„Ty taky smrdíš,“ řekl mu Marek.

„Mé!“ zařval na nás kozel, znovu si odfrknul a naštěstí pokračoval dál za svým stádem.

Za ním proběhlo ještě několik opozdilých koz se svými kůzlaty. Konečně byla silnice volná.

***

Cesta se ladně vinula mezi kopečky a před námi se otevřelo zelené údolí, plné stromů.

Už z dálky na nás svítila bílá cedule s dlouhatánským řeckým nápisem, který jsem nestihnul během jízdy rozluštit, ale Marek u něj sjel na prašnou cestu, aby se vydal k několika nízkým kamenným domkům, obklopených rozlehlými sady.

„Tak jsme tady,“ sundal si Marek helmu, když jsme zastavili na malém štěrkovém parkovišti.

„To vypadá jako nějaká farma…,“ slézal jsem z motorky. „Myslíš, že tady budou něco prodávat?“

„Nevim. Vomkrnem to. Pojď,“ mávnul na mě Marek rukou a vydali jsme se do otevřeného průjezdu, který strážil starý olivovník s tlustým pokrouceným kmenem.

Ve dvoře nikdo nebyl, ale bylo jasné, že jsme skutečně na farmě. Po prašném dvorku se procházelo pár slepic, které hledaly něco k sezobnutí. Velká zrzavá kočka se líně rozvalovala na kamenné zídce a dělala, že nás nevidí, ale začala naštvaně mrskat svým huňatým ocasem.

Prostorná terasa přilepená ke stavení byla zakrytá pergolou, která poskytovala příjemný stín. Pod ní stály prosté dřevěné stolky s bílými židlemi.

Ze dveří kamenného domu vyšel rozespale malý chlupatý pes. Když nás uviděl, vydal se pomalu k nám se skloněnou hlavou a vrtěl při tom ocasem. Zastavil se asi metr od nás a dvakrát štěknul.

„Čau,“ řekl mu Marek. „Ty tady hlídáš, jo?“

V tom vyšla ze dveří usměvavá žena, která si utírala ruce o zástěru. „Kaliméra!“

„Kaliméra!“ pozdravili jsme.

Žena řekla řecky něco psovi a ten začal kroužit pomalu kolem nás a z dálky nás očuchávat, přičemž se víc a víc přibližoval a čím dál rychleji vrtěl svým ocasem.

Marek se hned rozpovídal a od ženy jsme se dozvěděli, že jsme na farmě a že se tu můžeme najíst, nakoupit místní výrobky, od potravin až po drogerii, a dokonce se tu můžeme ubytovat.

Marek vysvětloval, odkud jsme, přidal pár zážitků z naší cesty, takže žena se jeho brebentění hned rozesmála a občas kroutila nevěřícně hlavou.

„Tak pojď, můžem si tu prej koupit snídani,“ mrknul na mě po záplavě informací.

Vešli jsme dovnitř domu, kde bylo příjemně chladno. Byla zde velká jídelna a na stěnách visely tabule s nabídkou jídel. Žena se Marka zase na něco ptala a ukazovala na tabule.

„Dáme si omeletu?“ podíval se na mě Marek.

„Jo,“ přikývl jsem.

Marek si chvíli se ženou povídal, pořád se dívali na cedule a žena mu vysvětlovala, co je co.

„Evcharistó! Tak vobjednáno. Jdem si sednout ven? Nebo chceš bejt tady?“

„Šel bych ven.“

Posadili jsme ke stolům na terase pod pergolou a rozhlíželi se po dvorku.

Žena vyšla ze dveří a něco nahlas řecky zahalekala směrem do dvora. Z dalšího stavení se vynořil statný muž s černými kudrnatými vlasy a hustým strništěm.

„Kaliméra!“ zahalasil, mávnul na nás a vydal se k nám.

„Kaliméra!“ pozdravili jsme.

Žena mu krátce něco řecky povídala a otočila se zpátky dovnitř.

Muž se ptal, zda se chceme porozhlédnout po farmě, a Marek se hned rozpovídal a vysvětloval, že jsme si právě objednali snídani. A on, že to bude chvilku trvat, tak si zatím můžeme prohlédnout farmu a podívat se, jaká tu mají zvířata. Přikývli jsme a vydali se za ním.

Muž nás provázel usedlostí, měli zde několik budov, ukazoval nám všechno zvířectvo a pořád něco vyprávěl. Viděli jsme malá strakatá prasátka, stádečko ovcí, pár krav, dokonce několik kachen i králíků a jednoho oslíka. Všude to všelijak vonělo venkovem a skoro všechna zvířata o nás jevila zájem a chtěla alespoň trochu podrbat. Celou dobu nás následoval pes, který pořád vrtěl ocasem.

***

Za chvilku se zase ozvalo halekání ženy ze dvorku a poznali jsme, že snídaně už asi bude na stole…

„Ty kráso…,“ užasnul Marek, když jsme viděli stůl. „To jsem nevěděl, že toho vobjednávám tolik!“ rozchechtal se.

Na stole už byly připravené velké omelety, miska plná oliv, salátek, nechyběl jogurt, byl tu i džbánek s mlékem a malé mističky se sladkým ovocem. Nenechali jsme se dvakrát pobízet a pustili se do jídla.

„Kalí óreksi!“ mávnul na nás muž a zmizel uvnitř domu.

Omeleta vůbec nevypadala tak, jak jsme ji znali z domova. Byla řádně tlustá, z vajec, z brambor a hlavně s kolečky vynikající domácí klobásky, dochucená tymiánem a mátou.

„Ty vole, to bych taky chtěl umět, takovouhle omeletu…,“ rozplýval se Marek.

„Marku, chceš nalejt mlíko?“

„Jo,“ přikývnul Marek. „Dík.“

„Ty vole… to nějak divně…,“ čuchal si k mléku.

„To je asi kozí.“

„Kozí mlíko?“

„No,“ zasmál jsem se. „Tos nikdy neměl?“

„Ne. Tak snad se po něm ne to…,“ opatrně se napil. „Ale jo, je dobrý. Zajímavý… Takový jiný,“ olízl si bílý knír od mléka.

Muž vyšel ze dveří s talířkem v ruce.

„Can I join you?“ díval se na nás.

„Of course!“ zakýval hlavou Marek.

Muž si přisedl k našemu stolu a pustil se do svého jídla.

„You have the same food as us!“ zasmál se na něj Marek.

„Yes!“ zasmál se muž s plnou pusou. „I like it!“

„We too. Is this an omelette? Or what's the name of this dish?“

„Frutália!“

„Frutália? It’s very tasty.“

„I know,“ rozesmál se muž. „These are our homemade sausages!“ chlubil se.

„Hmm… really delicious…,“ huhlal Marek s plnou pusou.

Muž se nás začal vyptávat, odkud jsme. A tak jsme se cpali všemi těmi dobrotami a povídali si u toho. Jmenoval se Giannis a jeho žena Eleni. Obnovili zde farmu po jeho prarodičích a teď zde provozují něco jako agroturistiku. Povídal, že se tu lze dokonce ubytovat a podílet se na různých farmářských pracích. Ale nejvíc se zde zastavují jen zájezdy autobusů, které vyloží turisty, vracející se často jen z nějakého výletu po ostrově, aby zde nakoupili místní výrobky.

Eleni nás slyšela až vevnitř, jak si hlasitě vyprávíme a pořád se něčemu smějeme. A tak vyšla zvědavě ven, opřela se jednou rukou o Giannisovu židli a občas, když po Giannisovi dodala pár slov, pohladila ho po zádech.

„Vyndej tu mapu,“ kývnul na mě Marek. „Ukážem jim, kde jsme byli.“

Vytáhnul jsem mapu z kapsy a rozložil ji na stůl. Ukazovali jsme, která místa jsme už navštívili, a Giannis pokyvoval hlavou. Některá místa sice znal, ale jak říkal, celý čas je uvázaný u farmy, což mu však nevadí, protože ho práce tady moc baví a se svou ženou jsou tu moc spokojení. Podívali se na sebe a krásně se jeden na druhého usmáli.

Eleni vysvětlovala, že jí moc baví vařit, přičemž jsme pochopitelně museli její umění pochválit, a večer že se věnuje své oblíbené výrobě kosmetiky z olivového oleje a bylinek. A hned nás zvala dovnitř, aby se pochlubila, co všechno vyrábí.

Byly tu k zakoupení mýdla, šampony i všelijaké oleje a krémy na pokožku, ale tomu jsme s Markem moc nerozuměli a převedli řeč raději na pochutiny vedle. V lahvičkách totiž byly různobarevné oleje a sirupy, ve sklenicích med a v malých sáčcích rozličné směsi koření a bylinek. A Marek hned začal nakupovat, aby měl něco do své kuchyně…

„Marku? Vem mi tohle mejdlo. To je z kozího mlíka.“

„Mejdlo z kozího mlíka?“ divil se Marek.

Eleni se hned chytla tématu, rozpovídala se jeho výrobě a ptala se nás, jestli nám kozí mléko, které jsme měli k snídani, chutnalo. Chválili jsme ho, a tak nám Eleni přinesla ochutnat také kozí kefír, který byl hodně tučný a měl nakyslou, osvěžující chuť.

Zkrátka zážitků bylo víc než dost, my konečně zaplatili za nákup i za bohaté pohoštění, načerpali do lahve čerstvou vodu a s Giannisem i Elenou se rozloučili.

„Já sas! Evcharistó!“ zamávali jsme.

„Já sas!“ zvolal se smíchem Giannis, objal Elenu kolem pasu a políbil ji. Eleni se rozesmála a přitulila ke svému Giannisovi.

***

„Tak to bylo super, co?“ zářil spokojeně Marek, když jsme vyšli na parkoviště.

„To teda. Ani se jim nedivím, že jsou tu spokojený. Já bych byl asi taky.“

„Viď? Taková pohodička tam byla. Ale asi si dost máknou… Chtěl bys žít v Řecku?“

„Nevím,“ zasmál jsem se. „Ale jo, klidně! Akorát nevím, čím bych se živil. Když skoro nic neumím,“ rozhodil jsem rukama.

„Hm… no vono to tady nebude zas tak růžový… Ale hele! Strávit tady takovej důchod, co?“ smál se Marek.

„Jo!“ rozesmál jsem se. „A nezapomněls, že jsme chtěli mít domeček se zahrádkou?“ připomněl jsem Markovi naše plány z víkendového výletu, který skončil podvrtnutým kotníkem.

„No to můžeme přeci mít tady!“ rozchechtal se Marek. „Tak co? Jedem do toho muzea, co nám ten Giannis doporučoval?“

„Jo, jedem. Začíná už bejt docela vedro. Zastavíme se zase někde u moře na koupání?“ nasazoval jsem si helmu.

„Jasný!“ odpíchnul Marek skútr a nastartoval. „Nejdřív jedem do toho muzea a pak zas mrknem do mapy, jo? Tak nasedat, jedem!“ zvolal Marek plný elánu.

Na příjezdové cestě jsme se ještě vyhnuli autobusu, který supěl proti nám a vezl na farmu nové návštěvníky. Vyjeli jsme na na asfaltovou silnici a pozvolnými serpentýnami uháněli dál.

***

Silnice se stočila z kopců dolů, k malé vesničce ve svazích. Všechny domky kolem křivolakých uliček byly postavené z hrubě opracovaných kamenů. Zastavili jsme na křižovatce.

Ve stráni byla stará taverna, která stála trochu nakřivo. Měla malou dřevěnou terasu, na kterou se muselo vyjít po schůdkách. Pod terasou byl opřený o zeď starý rozvrzaný bicykl a nahoře na terase pod střechou seděl opřený o hůl starý děda, který nás ostřížím zrakem pozoroval.

„Kaliméra!“ zamával na něj nahoru Marek. „We're looking for a folklore museum! Do you know about it?“

„Tý?“ dal děda ruku k uchu, protože asi špatně slyšel.

„Museum!“ volal nahlas Marek.

„Periménete!“ zaskuhral děda a naklonil se do dveří taverny, aby dovnitř něco zahalekal.

Vyšla stará babka a něco se nás řecky ptala.

„Museum! Do you know about? Museum!“ volal Marek nahoru.

„Ách! Muséjo?“ zaskřehotala babka.

„Né,“ přikyvoval hlavou Marek.

Babka začala něco drmolit řecky a ukazovat směrem do jedné uličky.

„Tak asi je to támhle,“ podíval se Marek na mě a pokrčil rameny. „Evcharistó!“ zavolal nahoru.

„Tak co? Necháme to zaparkovaný tady a trochu se tu porozhlídnem?“

„Jo, můžeme jít pěšky. Tady to není velký. A je to tu pěkný,“ souhlasil jsem.

Vydali jsme se tedy úzkou uličkou mezi kamennými domky, směrem, kam nám babka ukazovala.

„Taková romantická vesnička, viď?“ pohladil jsem Marka po zadku.

***

Muzeum jsme nakonec našli. Byl to malý kamenný domek. Uvnitř seděla žena kolem padesátky, na nose měla nasazené brýle a háčkovala. Naštěstí mluvila anglicky. Vysvětlila nám, že je to v podstatě stará škola, kde je kromě ukázky, jak se zde kdysi dávno učilo, také malá světnička pro učitele, který zde bydlel. Marek jako vždy pořád zvídavě brebentil, až žena odložila háčkování a vstala, aby s námi výstavu prošla.

V domku byly dvě malé místnůstky, jedna sloužila pro vyučování a druhá jako byt. Ukazovala nám spoustu starých předmětů, nejen potřeb k výuce, ale i osobní potřeby zdejšího obyvatele, nebo vybavení skromného koutku na vaření. Na zdech visely obrázky svatých.

Vyprávěla o těžkém životě ve zdejší kamenité krajině, která nenabízí moc možností k obživě. Ve vsi už prý moc místních nebydlí, jen pár starých lidí, protože všichni mladí odešli dolů do města, za pohodlnější prací i pohodlnějším bydlením.

Ona sama jako malá pamatuje, že se zde už nevyučovalo, ale naposledy sem chodili ještě její rodiče. A že jako malá musela chodit do školy dole ve městě každý den pěšky se svým malým bratrem a cestou zpátky spolu naháněli ze strání kozy, které se zatoulaly příliš daleko.

Poděkovali jsme za prohlídku. Vlastně byla trochu smutná. Když jsme měli možnost nahlédnout do těžké minulosti zdejší drsné krajiny.

Žena nám ještě doporučovala zastavit se v místní taverně. Tu jsme už znali, alespoň z venku, a tak bylo rozhodnuto, že se uvnitř zastavíme a dáme si alespoň něco malého.

***

Vrátili jsme se na křižovatku a vystoupali po schůdcích taverny.

„Kaliméra,“ pozdravili jsme opět dědu, který stále seděl na stejném místě.

Vešli jsme do taverny. Taverna sloužila zároveň jako malý obchůdek. Měli zde základní potraviny, ale i několik věcí, které se vždy mohou hodit, jako třeba drogerie nebo žárovky.

Marek začal pantomimicky vysvětlovat, že bychom si dali něco k pití. Babka pořád brala do ruky lahve nějaké pálenky.

„Óchi alkoól,“ snažil se Marek vysvětlit, že řídí a nemůže pít.

„Ný ný,“ kývala babka hlavou a do velkých sklenic nám nalila bílou kalnou tekutinu.

„To je zas nějaký mlíko, ne?“ čuchnul Marek ke sklenici a druhou mi podal. „Na. Doufám, že v tom taky neni chlast…“

Ochutnali jsme.

„Ty vole, to je mandlová limonáda!“ rozesmál se Marek a zakroutil nevěřícně hlavou.

„Dobrá, co?“ ochutnal jsem.

„Výborná! Evcharistó!“ otočil se Marek zase k babce. „Parakaló, káti ja fajitó. Mikró?“

„Sa félate strapatsáda?“

„Né,“ pokrčil Marek rameny.

Babka pokývala hlavou, zabrebentila něco řecky a odebrala se dozadu do kuchyně.

„Marku, ty už mluvíš řecky?!“ rozesmál jsem se.

„Jo, ty vole!“ chechtal se Marek. „Hele to mi nějak vytanulo, že jsem se naučil na Krétě. Víš že, čím dýl tu jsme, tak jim začínám i trochu rozumět?“

„Jo!“ chechtal jsem se s ním, protože Markovo umění se vždy a s každým domluvit bylo zkrátka obdivuhodné a pro mě pořád nepochopitelné. A byla to jedna z mnoha věcí, které jsem na Markovi tolik miloval.

„A cos jí vlastně říkal?“

„Že bysme si dali něco malýho k jídlu. Ale dál už jsem jí nerozuměl,“ smál se Marek. „Nevim, co je strapatsáda.“

„Proto jsi pak říkal, že ne?“

„Ne? Já jsem říkal jo. Jo takhle!“ rozchechtal se Marek. „Hele, jó se řekne řecky né, a né se řekne óchi. Chápeš?“

„Ne.“

„Né jako že né, nebo jako že jó?“ smál se Marek. Rozchechtali jsme se a vyšli s mandlovou limonádou ven na terasu, kde jsme se posadili k malému stolečku a rozhlíželi se po vesničce. Děda nás po očku pozoroval.

„Marku, to je krásná vesnička, co?“

„Jo. Ale žít bych tu nechtěl.“

„Hm… Já asi taky ne… Stejně je to zvláštní, jak se ten život za pár let strašně změnil, co?“

„To teda…,“ přikyvoval Marek. „Ty vole, představ si, že jsi teplej a narodíš se tady. Třeba před padesáti lety. Víš, co to znamená, kámo? Doživotní celibát! Maximálně tak vyhonění péra, když jdeš pást kozy. Hrozný,“ kroutil Marek hlavou.

Za chvíli vyšla na terasu babka z taverny. Nesla nám každému dva talíře s barevnou míchanicí. Něco řecky zadrmolila, vzala nám prázdné sklenice a podívala se tázavě na nás.

„Né, evcharistó,“ přikývl Marek.

Míchanice byla z vajec, feta sýra, rajčat a oliv. Se zdejším podomácku pečeným chlebem chutnala výborně.

„To je dobrý, Marku. To bysme si doma taky zvládli udělat.“

„Jo,“ přikyvoval Marek s plnou pusou. „Jak říkala, že se to jmenuje?“

„Stra… stra… strapatsáda! Myslím…“

„Jo, strapatsáda. Hmm… hrozně dobrý,“ přikyvoval Marek.

Babka přinesla další sklenice mandlové limonády a rozesmála se, když viděla, jak se olizujeme. Něco zakřičela řecky na dědu. Ten se také krátce zasmál.

Babka mě pohladila krátce po zádech a něco řecky se smíchem drmolila.

„Éj!“ zavolal na nás děda a zamával holí. Otočili jsme se na něj, děda něco zabrebentil řecky, ale nerozuměli jsme mu ani slovo. Tak jsme jen krčili rameny. Děda se smál a mávnul rukou, protože věděl, že si s námi asi nepopovídá. Babka něco řecky dodala, poplácala mě jemně po zádech a vydala se zpátky dovnitř.

„Ježiš, to bylo dobrý,“ vytíral Marek kouskem chleba zbytky z talíře. Strčil poslední sousto do pusy. „Tak Kousíčku, vytáhni mapu. Je čas naplánovat další cestu.“

Koukali jsme ještě chvíli do mapky a rozhodli se, že je čas, stejně jako kdysi všichni místní obyvatelé, sjet dolů k moři.

„Hele, čum. Když to tady to vezmem po tý cestě, tak se dostanem k tomu místu, kam jsme včera původně chtěli vod toho kláštera. Pamatuješ?“

„Jo, to bylo hrozný,“ rozesmál jsem se. „Na to nikdy nezapomenu.“

„Já taky ne!“ chechtal se Marek. „Jak jsme tu mrchu museli krotit, co?“

A bylo rozhodnuto. Pojedeme k tomu záhadnému místu, které je označené ikonkou domečku s křížkem a je obklopené mořem.

„Evcharistó! Já sas!“ loučili jsme se, když jsme zaplatili.

„Já sas, já sas!“ zamával na nás děda opřený o hůl a drmolil zase něco řecky.

Nasedli jsme na náš skútr, nasadili helmy, zamávali ještě dědovi na terase a vydali se po strmé silničce, z minulosti zpět do jedenadvacátého století.

***

Úzká silnička se jako had vinula údolím, obklopeném vysokými, kamenitými stráněmi.

Městečko dole byla spíš veliká vesnice, ale základní vybavenost zde byla. Městečko nemělo přístav, protože bylo rozeseté na kamenitých útesech. Do kamenitých svahů se šplhaly nově postavené domky, jako by se chtěly navrátit zpět, odkud jejich obyvatelé kdysi sestoupili.

Protože jsme byli dosyta najezení, a nebylo proč zde zastavovat, tak jsme jen projeli a pokračovali dál podle plánu.

Odbočili jsme z hlavní silnice a vydali se po prašné, kamenité cestě. Cesta vůbec nebyla rovná a pěkně to s námi drncalo. Marek po chvíli zastavil.

„Kousíčku? Tohle se nedá,“ otočil se na mě. „Co? To ze sebe vytřesem duši. A ten skútr úplně dojebem. Máš tu mapu?“

„Jo!“ slezl jsem rychle z motorky a vytáhnul z kapsy pomuchlanou mapku.

„Hm…,“ drbal se Marek ve vousech. „To je debilní…,“ mumlal si pro sebe.

„Co je?“ podíval jsem se s Markem do mapy.

„No koukej,“ ukázal mi Marek mapu. „Když se vrátíme na tu silnici, kde jsme teď vodbočili, tak buď po ní budeme pokračovat…, jenže to tákhle musíme celý vobjet, jo?“ jezdil prstem po mapě. „A nebo… se vrátíme zpátky nahoru, co jsme sjeli do toho muzea. To budem zpátky u tý farmy. A pak pojedem po silnici dál.“

„Hm,“ škrábal jsem se za krkem, protože jsem nevěděl, která varianta je lepší.

„Tak co? Chceš se vrátit? A nebo to vobjet?“ podíval se na mě Marek.

„Já nevim. Moc se mi nechce se vracet,“ rozhodil jsem rukama.

„Mně taky ne.“

„Hele, Marku, třeba ta cesta bude dál lepší?“ ukázal jsem před nás. „Že bych se tam…“

„No tak to ani náhodou!“ přerušil mě Marek. „Na to ani nemysli. Kousíčku, já vim, že jseš moc dobrej průzkumník, ale to bysme museli celou dobu tlačit a v tomhle vedru bysme zdechli. Víš?“

„Hm. No tak to asi vobjedem?“ pokrčil jsem rameny.

„Já jsem pro. Tak na…,“ podal mi Marek mapku. „Počkej, já to nejdřiv votočim…“

Marek se se skútrem po hrbolatých kamenech otočil, nasedl jsem a vrátili jsme se na silnici. A dobře jsme udělali, protože ke konci už nám chrastily všechny kosti. Konečně asfaltka! Silnice se odklonila od moře a my se vraceli zpět do vnitrozemí.

Dostali jsme ale dobrou náladu, protože rovná silnice se ladně vinula mezi pozvolnými stráněmi, kolem nás byl výhled do daleka a nám foukal vítr kolem uší. Marek si silnici užíval a ladně projížděl zatáčky. Každou chvíli mi někam ukazoval rukou. Míjeli jsme olivové háje, kamenné domečky ve stráních i stáda koz, které hledaly, co by se dalo sežrat.

Před námi se objevilo malé stavení, u kterého stál velký autobus.

***

Zastavili jsme.

„Čum, to je asi vinařství,“ kývnul Marek hlavou k ceduli, na které byl kromě dlouhého řeckého nápisu vyobrazený vinný hrozen. „Jdem se tam mrknout?“ otočil na mě hlavu.

„Jo, podíváme se. Když už jsme tady…,“ sesedal jsem z motorky.

Marek hodil skútr na stojánek a vydali jsme se dovnitř.

Turisté postupně zalézali do klimatizovaného autobusu. Někteří se hlasitě smáli, zatímco jiní vzdychali horkem.

„Hele, Marku, to jsou zase ty kluci z letiště,“ kývnul jsem k autobusu.

Seděli už vevnitř a dívali se z okýnka. Jeden si nás všimnul a krátce na nás kývnul hlavou.

„Čau,“ řekl jsem polohlasem, i když mě nemohli slyšet.

„Čau,“ přidal se Marek. „Tak pojď, jdem se mrknout dovnitř,“ kývnul na mě hlavou.

Vešli jsme do prodejny plné vín. Naštěstí už zde bylo prázdno, jen dvě opozdilé turistky si honem ukazovaly, co právě šťastně nakoupily. Prodejna byla spojená s rozlehlou otevřenou terasou, plnou bílých stolů a židlí. Celé vinařství bylo zařízeno elegantně a moderně, ale s ohledem na řecké tradice.

„Kalispéra!“ pozdravili jsme.

„Kalispéra!“ nadšeně zvolala za pultem žena s kudrnatými černými vlasy a zubila se na nás.

Marek se rozpovídal, že jedeme na výlet na motorce a že už jsme byli na farmě a ve folklorním muzeu a že všude moc dobře vaří a žena Marka se zaujetím poslouchala a pořád říkala „Oh yeah?“ nebo „That's amazing!“ a smála se Markovu brebentění.

Jmenovala se Paraskevi a vysvětlovala nám, že tu mají rodinné vinice a vyrábějí skvělé víno a že dělají prohlídky pro turistické zájezdy, zrovna jeden odjel. Ale jestli chceme, tak že nás zde mohou provést, protože to byl poslední turnus a dnes už nikdo další nepřijede.

A dodala, jestli se budeme chtít také najíst. Protože prý zrovna zavírají kuchyni. Tak jsme souhlasili, protože večer se blížil a kdoví, kdy natrefíme zase na nějakou tavernu. Paraskevi zahalekala něco do okénka kuchyně a otočila se na nás.

„Wait a minute, please,“ zazubila se a zahalekala zase něco do chodby vedle.

Vyšel statný muž kolem čtyřicítky, se zarostlými tvářemi a veselým usměvavým výrazem. Jmenoval se Nikos a že nás zde provede.

Nikos se nás tedy ujal a zavedl nás dovnitř jejich vinařství.

***

Všude byly dřevěné regály napěchované až ke stropu lahvemi s vínem. Poslouchat Nikose bylo mnohem zábavnější. Měl černé kudrnaté vlasy, trochu už prořídlé, ale hlavně měl hluboký mužný hlas, husté tmavé strniště a strašně moc chlupaté ruce a u krku rozhalenou košili se vzrušující dečkou uvnitř.

Ukazoval nám různé odrůdy vín a ke každému něco zajímavého vyprávěl. Ve vínech jsme se s Markem trochu vyznali, takže jsme se občas chytali a věděli, o čem mluví. A tak jsme hltali každé jeho slovo a pořád přikyvovali hlavou. I když já místo lahví pozoroval spíš našeho průvodce.

A jestli se chceme také podívat do sklepů, kde víno zraje. S nefalšovaným zájmem jsme souhlasili a vydali se za Nikosem. Mrkli jsme na sebe s Markem a oba jsme si mysleli to samé. Že s ním půjdeme snad kamkoli.

Nikos nás po prohlídce zavedl zpátky do prodejny a předal opět Paraskevi. Poděkovali jsme ještě Nikosovi za prohlídku, ten se na nás naposledy usmál a jak znenadání se objevil, tak stejně rychle zase zmizel.

Paraskevi nám ukázala, že se můžeme porozhlédnout buď po prodejně, a nebo se posadit na terasu, protože za chvíli dostaneme jídlo. A skutečně, netrvalo dlouho a už se to neslo. Dostali jsme naše oblíbené souvlaki, které jsme s Markem znali z Georgiovy taverny. K těmhle ale byly navíc hranolky, kopeček rýže, hrášek, fazolky i salát, zkrátka talíře hrály všemi barvami a my se s chutí pustili do jídla.

***

Když jsme dojedli, tak Paraskevi už byla zpátky s táckem deseti malých kalíšků. V každém bylo trošičku vína na ukázku a my měli za úkol ochutnávat.

„Hele, já radši nebudu,“ podíval se na mě Marek a zavrtěl hlavou. „Já kdybych si v tomhle vedru teď dal víno, tak se někde vybouráme. Vochutnej ty a něco vyber, jo?“

„Hm, to je škoda, že nemůžeš,“ byl jsem smutný, že nemůžeme ochutnávat spolu. „Tak já něco vyberu.“ Ochutnával jsem vína, ale vždy jen trochu, protože jsem nechtěl, abych se opil, byť jen trochu, a Marek musel zůstat nasucho.

Které by asi chutnalo Markovi? přemýšlel jsem v duchu. Tohle ne, to je moc sladký. To by sice chutnalo mně, ale Marek by se smál, že je to lepidlo. Tohle taky ne, to je moc suchý. Tohle? Možná. Co tohle? Jo, to je dobrý. A krásně voní.

„Marku, tak si k nim aspoň čuchni. Který ti bude nejvíc vonět.“

„To můžu,“ pokrčil Marek rameny a rozesmál se. A tak se pustil se do degustace kalíšků svým nosem.

„Marku, tak já mám. Co ty?“

„Já taky. Tak který?“

„Za mě buď trojka… a nebo šestka.“

„Jo, trojka mi vyšla taky dobře,“ přikývnul Marek.

„Koupíme si lahvinku?“

„No jasný. Vymlasknem ji večer na pokoji,“ zasmál se Marek. „Tak ji koupíš? Když už umíš nakupovat?“

Zasmál jsem se a vyrazil za Paraskevi.

Paraskevi měla samozřejmě radost, že jsme nakoupili. A víno nebylo nejlevnější, stálo třicet eur. Ale nechtěl jsem dělat kompromisy a rozhodl se, že si to tady s Markem prostě pořádně užijeme. Ještě, že mám platební kartu. Zaplatil jsem i večeři a mohli jsme konečně vyrazit.

***

Přiblížili jsme se ke křižovatce. Marek pomalu přibrzdil a zastavil u krajnice.

„Kousíčku, vytáhni mapu. Musíme se podívat, kudy teď.“

Vytáhnul jsem hodně pomuchlanou mapu z kapsy a podal ji Markovi. Zadíval se do ní a škrábal se ve vousech.

„Ty jo… To je divný…“

„Co je?“ podíval jsem se mu přes rameno.

„No… já totiž moc nevím, kde jsme.“

„No a to vinařství tam není?“

„Nevim. Možná jo. Ale já nevim, jak se to jmenovalo.“

„Hm. Počkej!“ dostal jsem nápad, sesednul a sundal si batůžek. Vytáhl jsem láhev koupeného vína. „Tady by to mohlo bejt napsaný…,“ zkoumal jsem etiketu s řeckými nápisy. „Něco jako oi-no-po-i-e-í-o tam není?“

„Cože?“ rozchechtal se Marek mému koktání. „Jaký í é í ó?“ chechtal se a otočil mapu. „Počkej…,“ hledal v legendě na její druhé straně. „Ne, nic takovýho tu neni.“

„A… Ka-ra-gi-a-nis?“ smál jsem se.

„Jo! To tu je!“ zvolal radostně. „Čum,“ ukázal mi mapu. „Tady je to vinařství a tady budem teď. Asi. Takže pojedem takhle… no… nebo spíš takhle, a jsme doma. Tak na,“ podal mi mapu zpátky.

Radostně jsem strčil víno a mapu rychle zpátky do batohu a nasednul na motorku.

Pokračovali jsme v jízdě a večer se pomalu blížil. Slunce už se sklánělo nízko nad obzorem.

Marek po chvíli opět zastavil.

„Co je? Jedeme blbě?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ sesednul Marek z motorky. „Se jen potřebuju vychcat!“ zasmál se. „Podržíš ji zatím? Nebo jdeš taky?“

„Počkám tady.“

„Oukej. Tak drž.“

Marek si stoupnul před motorku a začal močit. Díval jsem se na něj. Jak vytáhnul svoje péro a rozstříkal se do kamení u silnice. Otočil na mě hlavu a lišácky na mě mrknul. Asi se mu líbí, když se na něj dívám. Usmál jsem se.

„Ty vole, čum, jak fouká vítr!“ rozchechtal se, stříkal daleko před sebe a horký vítr unášel jeho proud pryč. Rozesmál jsem se a péro v kraťasech se mi postavilo.

Marek si vyklepal svůj ocas, párkrát ho promnul a zastrčil zpátky do kraťasů.

„Kolik je?“ vytáhnul Marek mobil kapsy. „Ty vole, někdo mi volal…? To je řecký číslo…“

Marek vytočil zmeškaný hovor a dal si telefon k uchu. Za chvíli se anglicky rozbrebentil.

„To byli z tý půjčovny. Už se ptaj, kde jsme,“ strčil mobil do kapsy. „Ale to stíháme,“ nasednul na skútr a nastartoval. „Držíš se?“

„Jo.“

„Tak jedem!“

***

Slunce se schovalo za kopce a celá obloha se rozzářila oranžovou barvou. Horký vítr stále zesiloval. Oranžová barva byla stále sytější a nebe vypadalo, jako by všude kolem nás hořelo.

Marek opět zastavil.

„To jsou efekty, co?“ otočil se na mě. „Hele, ale je to nějaký divný. Měla už bejt křižovatka a furt nic. Ukaž ještě tu mapu.“

„Jo,“ sáhnul jsem do kapsy.

Hrklo ve mně.

Kde je?

Sesednul jsem ze skútru a prohrabával zmateně svoje kapsy.

„Marku? Já tu mapu asi ztratil?“

„Ty vole, si nedělej srandu. Dej si sem.“

„Marku, já si nedělám srandu. Já ji fakt nemám!“

„Ach jo…,“ rozesmál se Marek, slezl z motorky a postavil ji na stojánek. „Ty chceš zase nocovat venku, přiznej se!“

„Marku, ty si děláš prdel, ale já ji fakt nemůžu najít,“ panikařil jsem.

„Hele ty šmoulo, kdys ji měl naposled?“

„Na tý křižovatce! Jak jsme hledali, kde jsme.“

„Hm… To už je dost daleko…,“ vzdychnul Marek.

„Marku, promiň, nezlob se. Já to nechápu, celou dobu ji mám…,“ chtělo se mi brečet.

„Počkej, šmoulo,“ podrbal se ve vousech. „Jak vono to tam bylo…?“ zkoušel si Marek vzpomenout, když se naposledy díval do mapy.

„A nemůžeme se tam vrátit? Asi mi tam někde vypadla…?“

„No jestli ti vypadla, tak už ji moh vítr vodnýst kdovíkam. Hele, víš co? Pojedem ještě kousek a uvidíme. Tady nic nevymyslíme.“

„Marku, promiň. Nezlob se…“

„Vždyť já se nezlobim, ty šmoulo. Pojď, než začne bejt tma. Víš, že nesvítíme. A jestli nás zase vyhmátnou policajti, tak jsme v prdeli, kámo.“

Marek vzal skútr a zakopnul nohou stojánek zpátky.

„Do píči… Bacha!“ motorka sebou plácla s rachotem na bok.

„Kurva…,“ zaláteřil Marek.

Pomáhal jsem mu zvednout skútr ze silnice.

„Dobrý, snad se jí nic nestalo. Dík.“

Nasednul na skútr a zkusil nastartoval.

Motor zavrněl a rozsvítil se světlomet.

„Ty vole!“ vykřiknul Marek. „Svítíme! Čum!“ rozchechtal se. „No ty vole, já se z ní picnu! Tak aspoň něco! No ty krávo…,“ kroutil Marek nevěřícně hlavou. „Tak nasedat, jedem!“

Posadil jsem se za Marka a dostal znovu trochu optimismu, že se možná zvládneme vrátit zpátky ještě dnes a hlavně že už nám funguje světlo.

Marek se odpíchnul a rozjel se do neznáma.

Oranžové nebe pomalu potemnělo.

Konečně křižovatka!

Marek zastavil.

„Tak hele, šmoulo, doufám, že tohle je ta křižovatka, co si myslim. Takže teď to risknem a pojedem furt rovně. Jestli se vobjeví moře, tak už to bude easy.“

„Hm. Promiň, Marku.“

„V pohodě. Hele… hlavně, že svítíme. Ne? Tak jedem!“

Marek odbočil a já doufal, že skutečně jedeme k moři.

Už se začínala dělat tma a oranžová barva oblohy se změnila v temně hnědou. Světlomet prořezával šero před námi.

Konečně. Moře!

„Hele!“ zavolal Marek přes rameno a ukázal před sebe.

Zastavili jsme.

„Šmoulo? Myslím, že jedem správně. Už jsme kousek. Čum, támhle ty světla jsou hotely! Teď už to bude easy… Jen nepojedem tak rychle, klikatí se to lesem. Ale tak za půl hoďky jsme doma. Tak jedem!“

Marek se odpíchnul od země a vyjeli jsme do tmy, pozvbuzení nedalekým cílem. Cesta sice už neubíhala tak rychle, ale kolem uší nám foukal teplý večerní vzduch, který se zvláštně rozvoněl, světlomet ozařoval keře kolem silnice, mezi kterými jsme každou chvíli zahlídli blížící se světýlka hotelů v dálce…

***

Konečně jsme dojeli do hotelové zástavby. Všude bylo plno lidí, kteří se promenádovali kolem rozsvícených taveren, kterých tu bylo nespočet. Odněkud duněla hudba diskotéky a všude se ve větru mihotala barevná ozdobná světýlka.

Marek zabrzdil u Michalisovy taverny.

„Kousíčku?“ otočil se na mě. „Já mám hroznou chuť na jedno pivo. Co? Dáme si?“

„No… ale když řídíš,“ namítl jsem.

„To je v pohodě. Vždyť je to deset minut pěšky.“

„A nezajedeme nejdřív k nám? Pak se sem vrátíme. Když je to kousek…“

„Hm. Tak jo. Ale jen zaparkujem a hned jdem, jo?“

„Jo.“

Marek se odpíchnul od země a za pár minut jsme zabočili na prašnou cestu a vjeli do zelené zahrady našeho penzionu.

Sesedli jsme z motorky, pověsili přilby na řidítka a hned se vydali svižným krokem zpátky. Už jsem se na pivo také těšil.

Rozfoukal se silný horký vítr.

„Ty vole, jak se najednou voteplilo, co?“ divil se Marek.

„Počkej,“ točil jsem se na místě a zkoumal světové strany. „No jo, fouká vod jihu. Tak to je asi vítr z Afriky.“

„Z Afriky? No, je to možný. I tak zvláštně voní, viď?“

Došli jsme za chvilku k Michalisovi a zapluli do jeho taverny.

Jenže v taverně nikdo nebyl a Michalis už jen uklízel stoly.

„Kalispéra, Michalis!“ zahalasil Marek.

„Kalispéra, guys! Nice to see you again! Welcome. But it’s over here, you are too late,“ zubil se na nás.

„We know. We were on a trip. Do you have two beers for two tired guys?“ brebentil Marek.

„Two beers for two nice guys like you? Every time. Come on!“ mávnul na nás rukou a vydal se k baru.

Následovali jsme ho. Michalis nám natočil dvě piva do sklenic.

„Here you are. Where were you on the trip?“ ptal se Michalis a usmíval se.

Marek začal vyprávět, kde všude jsme byli, detaily samozřejmě taktně zamlčel, a Michalis se smál a pořád říkal buď „Wow! That’s interesting…“ a nebo „I know that place, it’s beautiful.“ Košili měl rozepnutou na několik knoflíčků až doprostřed hrudi a prsty si jezdil ve výstřihu po opálené pokožce. Pořád se na nás usmíval. Já jsem nechal vyprávět Marka, ale Michalis se na mě občas také podíval a vesele přitom mrknul.

Dopili jsme piva, která do nás jen zahučela.

„Sounds like you had a great time!“ zubil se na nás Michalis. „I thought… you found a better tavern…,“ zasmál se.

„No!“ smál se Marek. „It’s very good here.“

„Thanks, guys. You’re cool. I like you.“

„So… kalinýchta, Michalis! You are so nice. Evcharistó!“

„You are welcome. Kalinýchta, guys! Come tomorrow again! I’m glad to see you, every time,“ zubil se Michalis.

***

Došli jsme zpátky do penzionu. Odemkli jsme náš domeček. Já rozsvítil jen lampičku na nočním stolku a svalili jsme se únavou na měkkou postel.

Marek ležel na posteli a zpod trička mu vykukovaly neposedné chloupky jeho pupíku.

„Kousíčku? Co kdybysme se šli vykoupat?“

„Teď? V noci?“

„No jasně. Teď. Pojď,“ mrknul na mě šibalským pohledem.

„Já nevim…“

„Pojď…,“ přemlouval mě. „Jen se vosvěžíme po tý cestě. Jo?“

„Tak jo,“ přikývl jsem. Normálně bych asi nešel, ale po tom všem, co jsme společně na cestách prožili, jsem si uvědomil, že už nic nebudu odkládat a kývnu na každou blbost, kterou Marek vymyslí. Ale budu na něj při tom dávat pozor a hlídat ho.

A tak jsme se rychle převlékli do plavek a vyrazili noční zahradou na pláž.

Na pláži foukal teplý vítr a černá obloha byla posetá hvězdami.

Vlezli jsme do vody. Čekal jsem zase studenou koupel.

„Ty vole, ta je teplá, co?“ smál se Marek a s mohutným šplouchnutím žbluňknul do vody.

Hupsnul jsem za ním. A opravdu. Voda byla zase jako kafe.

Plavali jsme spolu podél břehu.

„Wow!“ cákal rukama Marek do vody a rozchechtal se. „Kousíčku! To je paráda!“

Rozesmál jsem se jeho nikdy neutuchající dobré náladě, jeho touze neustále něco objevovat a hledat další hranice možností.

Vylezli jsme z vody a posadili se do písku.

„Wow…,“ zatřepal Marek hlavou. „To bylo osvěženíčko, co?“

„Jo!“ smál jsem se. „To bylo skvělý!“

***

„Počkej tady, hned jsem zpátky,“ vyskočil Marek a odeběhl z pláže směrem k penzionu.

Asi se šel vychcat, pomyslel jsem si. Zadíval jsem se na černé moře. Tady je to krásný. Takový tajemný… Nikdy by mě nenapadlo jít se v noci koupat.

Hele, už se vrací.

Marek měl jednu ruku za zády a šibalsky se usmíval.

„Co tam máš?“ rozesmál jsem se.

„Ta dá!“ zvolal Marek a odhalil láhev vína, kterou jsme dnes odpoledne zakoupili ve vinařství. „Dáme si, chceš?“

„Ty jsi prdlej!“ smál jsem se. „Tak jo.“

„No bodejť. Když už jsem ji votevřel… Jo hele, ty šmoulo. Kam si myslíš, že se poděla ta tvoje ztracená mapa? Co bys tak řek?“

„Nevim,“ pokrčil jsem rameny. „Asi ji už sežrala nějaká koza.“

„Jo, prdlajs. Byla v baťohu s tím vínem!“

„Cože? Fakt?“ rozesmál jsem se.

„Jo!“ chechtal se Marek.

„Ježiš! Já jsem blbej!“ chytil jsem se za hlavu.

„Nejsi, jsi jen trochu šmoula,“ pohladil mě Marek. „Hele, hlavní je, že jsme neztratili. A na to se napijem! Na štastný návraty,“ nahnul si trochu z láhve. „Hmm, je vynikající. Na,“ podal mi, abych se také napil.

„Dík. Tak na šťastný návraty… A na další cesty…“

„Jo!“ rozchechtal se Marek.

Víno bylo příjemně sladké, i když trochu teplé, ale to nám vůbec nevadilo. Bylo nám zkrátka báječně.

Políbili jsme se.

Marek se uvelebil vedle mě, opřel se o lokty a zadíval se na noční moře. Vlny jemně šplouchaly v písku. V dálce svítila malá světýlka.

„Marku, víš co si myslim? Že ten skútr včera nesvítil schválně.“

„Jak? Schválně?“

„No že chtěl, abysme s ním jeli i druhej den. Protože to bylo všechno tak hezký, co jsme zažili. A jinak bysme to nezažili, víš? Třeba bysme teď nebyli tady, neměli bysme to dobrý víno…“

„Kousíčku?“ přitulil se ke mně Marek a zadíval se mi hluboce do očí. „Já tě tak hrozně moc miluju,“ zašeptal a políbil mě.

Přitulil jsem se k Markovi a začali jsme se intenzivně líbat. Péra v našich plavkách trčela a dotýkala se přes látku.

Marek se ke mně přitisknul, začal funět a hladit mě po celém těle.

„Kousíčku? Já bych tě chtěl postříkat…,“ šeptal vzrušeně.

„Jo… Já to taky chci…,“ vzdychal jsem.

Marek si jednou rukou trochu stáhnul plavky a vytáhnul ven svoje péro.

Na moje břicho začala proudit jeho horká tekutina.

„Marku…,“ vzdychal jsem vzrušením a srdce se mi rozbušilo.

Marek mě pomalu povalil na záda. Rozstříkal se naplno svým proudem na mou hruď. Hladil mě při tom a svou tekutinu mi roztíral po těle. Občas si olíznul ruku. Druhou rukou si pomalu honil stříkající péro a divoce skrápěl celé mé tělo.

Pak se sklonil ke mně a nasál tekutinu z mé pokožky do úst. Přinesl mi ji ochutnat. Přitiskli jsme k sobě svoje rty a Marek mi do úst vtlačil slanou chuť sebe i moře, aniž by přitom přestal dál stříkat.

Zesílil svůj proud tak, že nám tekutina začala stříkat až do vousů. Vzdychali jsme oba vzrušením. Marek sklonil hlavu a namířil si penisem svůj proud přímo do svých úst. Se srkáním nabral tekutinu a rychle ji předal zase do mých.

„Marku… ty jseš tak dobrej…,“ vzdychal jsem vzrušeně, když jsem osvěžující tekutinu spolknul.

„Jo…,“ vzdychal potichu Marek a nepřestával skrápět mou hruď. Znovu se nadzvednul, aby nasál do úst tekutinu ze svého mohutného proudu, který mi stříkal až do vousů. Vetřel jsem si do nich jeho tekutinu dlaní a Marek mi opět předal novou dávku, které měl plná ústa. Jeho proud zatím dál stříkal do našich vrušených polibků, mezi naše mazlící se voňavé vousy.

„Marku…,“ šeptal jsem.

„To je krásný…,“ vzdychal Marek. Jeho proud pomalu ustal.

Marek si lehnul na moje mokré tělo a dlouze jsme se líbali, abychom si vychutnávali jeho nádhernou osvěžující chuť.

„Marku… já…,“ vzdychal jsem mezi polibky. „Já mám… ulepený péro…“

„Fakt?“ podíval se na mě Marek a usmál se. „To je dobře.“

Sklonil se k mým plavkám, trochu je stáhnul a vysvobodil můj napružený ocas.

„A jo… wow…,“ usmál se na mě, olíznul svými rty můj žalud, z něhož vytékal nektar, něžně ho polaskal v ústech a pečlivě moje šťávy nasál.

Vrátil se ke mně nahoru, abychom naše chutě spojili. Mazlavý sladký nektar se propojil se slanou chutí v mých ústech.

„Kousíčku… Ty jsi tak dobrej… Takovej slaďoučkej… Já už se… musim vycáknout… už to nevydržim…,“ vzdychal Marek.

„Pocákej mě…,“ zašeptal jsem do jeho úst.

„Jo…,“ vzdychnul Marek.

Zvednul se a několika pohyby povzbudil svoje trčící péro. Mohutná dávka jeho semene prudce vycákla přes celou moji hruď. Zajel jsem do něj hned rukou a rozetřel si ho po vlhké kůži.

„Jo…,“ vzdychal Marek, rychle si kleknul blíž ke mně, aby mi stříkal ještě další semeno do vousů i na obličej. „Ty vole…,“ vzdychal. „To je nádherný…“

Objal jsem si postříkané vousy do dlaně, abych si do nich vetřel Markovo sperma.

„Wow…,“ vzdychl prudce Marek a vrhnul se k mým vousům. Nasával z nich svoje sperma do úst a vkládal ho do mých. Marek bral slepené chomáčky mých vousů mezi své rty, občas je stisknul zubama a jemně za ně zatahal. Byl jsem tak vzrušený, že se mi opakovaně stáhlo břicho v křeči.

„Ah!“ vykřikl jsem do Markových úst, plných jeho mandlové chuti.

Mezi naše pupíky vystříkla dávka mého semene.

„Ah… ah…,“ vzdychal jsem a můj penis pulzoval další dávky na moje v křeči stažené břicho.

„Ty jo…,“ vzdychal vzrušeně Marek. „Ty ses udělal… Wow!“

Hned se naklonil k mému pupíku, aby nasál mou nadílku a otřel si do ní svoje vousy.

Přiložili jsme k sobě naše rty a spojili nové chutě. Hráli jsme si s mým semenem v našich ústech a posílali si ho navzájem oběma směry. Mazlili jsme se svými jazyky a pečlivě mezi nimi převalovali všechny naše voňavé dárky.

Když se pomalu rozpustily, Marek mi ještě několikrát olízl zbytky své nadílky z mého obličeje a mých vousů.

„Wow!“ zavýsknul nadšeně. „To bylo hustý! Takový mrdky, co jsme voba měli, viď? Mňam!“ Marek zhluboka oddychoval. „Uff! Miluju tě, Kousíčku. Dáme si víno?“ natáhnul se rukou pro láhev v písku.

„Jo,“ zasmál jsem se. „Taky tě miluju, Marku… Hele… jak jsem vod tebe celej ulepenej. To bylo tak hezký, jaks mě postříkal…,“ usmál jsem se na něj a hladil vlhce mazlavou pokožku na své hrudi.

„Jo! Mně se to taky moc líbilo. Taky tě ještě můžu pokropit tím vínem!“ zasmál se Marek. „Ale to by bylo škoda…,“ nahnul si z láhve. „Na.“

„Dík,“ vzal jsem si láhev, abych se také napil. Chuť sladkého řeckého vína se propojila se všemi chutěmi Marka.

Lehli jsme si a přitulili se k sobě. Marek mě hladil po mazlavé pokožce. Zadívali jsme se na hvězdy. Poslouchali jsme šumění větru v rákosí i šplouchání vln tajemně černého moře do písku. Vůbec nic nám nechybělo a bylo nám spolu jednoduše krásně.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #2 To GDVanggerland 2022-07-26 15:08
Je jasné, že řecky skoro nikdo neumí, proto taky některé věty píšu takhle schválně, protože ani kluci jim nerozumí, úplně stejně, jako jim nerozumí čtenář. (((tedy snad kromě na Marka :lol: )))
Jinak angličtina je záměrně hodně snadná. Ale pokud jí někdo ani tak nerozumí (což úplně chápu), tak nevadí - je to jen pár vět, ve kterých se neříká nic zásadního, co by chybělo pro další děj. Je to spíš pro dokreslení nálady a pocitů zúčastněných.
Ale pokud by byl zájem, mohu připojit překlad.
Jinak se vždy inspiruji svými zážitky a zkušenostmi, ale také čistě fantazíruji. Je to mix obojího.
Citovat
+2 #1 KrásnýGD 2022-07-26 10:45
cestopis. :D Já je žeru, jak jsou takový....
Musím se přiznat, že cizojazyčný pasáže přeskakuji, neb mi nic ,naprosto nic neříkají.
Musím souhlasit, že i já, jazykový hotentot, když jsem někde v cizině delší dobu(více než 1-2 dny) začínám lehce zlepšovat své vnímaní o čem je řeč. Má neschopnost se nevyjadřovat ovšem zůstává na stejné úrovni až do konce pobytu.
Mám otázečku na autora. Přijde mi, že to tam znáš dosti dobře. Mýlím se nebo je to čistá fantazie?
Citovat