• Vanggerland
Stylklasika
Datum publikace4. 7. 2022
Počet zobrazení708×
Hodnocení4.70
Počet komentářů3

„Kaliméra!“ pozdravili jsme nahlas, když jsme vešli ráno do minimarketu.

„Kaliméra!“ rozesmál se starý prodavač, když nás spatřil, a zjevně měl radost, že jsme dnes opět zavítali do jeho obchůdku.

Vzali jsme si košík a zapluli mezi regály. Vůbec jsem se v místním zboží neorientoval, ale všechno jsem si pozorně prohlížel a vybíral hlavně podle obalů a obrázků na nich, protože řeckým nápisům jsem nerozuměl ani trochu. Řecká písmena jsem sice jakž takž rozluštil, ale slova mi nic neříkala.

„Hele, Marku, co tohle?“ ukazoval jsem Markovi malou plechovčičku, na které byla zobrazená rajčata, olivy a kapary.

„Co to je?“ prohlížel si Marek barevnou plechovku.

„Nevim,“ pokrčil jsem rameny. „Ale vypadá to dobře,“ rozesmál jsem se.

„No to jó,“ smál se Marek. „To bude určitě dobrý. A máš votvírák?“ podíval se na mě.

„Nemám.“

„Ha! Vidíš? Ale já mám!“ zasmál se Marek. „Hele, tak to zkusíme a uvidíme. Dáme si to s bagetou, jo? Protože v tom bude asi hodně volej.“

„Tak jo. A taky bych si dal něco sladkýho. Hele, tady maj sušenky, co se jmenujou jako Leonidas – Papadopulos.“

„He he, to bysme mu mohli přivýzt. Ale to by bylo trapný,“ zasmál se Marek. „Já si sušenky nedám. V tomhle vedru jsem vysušenej dost.“

Vrátil jsem sušenky zpátky do regálu a vydal se za Markem, který se dál rozhlížel po krámu.

„Hele, a co bys říkal tomuhle? Čum. Jogurt s medem,“ ukazoval mi Marek svůj objev.

„Hmm, to zní dobře. Tak jo, vem ho. Ještě tu bagetu,“ pohladil jsem ho nenápadně po zadku.

„Támhle maj pečivo,“ ukázal Marek.

Vzali jsme z regálu dlouhou, dozlatova vypečenou bagetu a zadívali se na sladké pečivo hned vedle.

„Co? Dáme zase něco na zub?“ podíval se na mě Marek.

„Jo. Já chci ten čokoládovej,“ ukázal jsem na šáteček z listového těsta, ze kterého vykukovaly kousky tmavé čokolády.

„Tak já si dám ten vedle,“ vložil Marek do sáčku dva kousky pečiva. „Taky musíme zaplatit ty dva kousky ze včerejška. To bylo tohle, že jo?“ ujišťoval se Marek, abychom zjistili, kolik včerejší darované pečivo stálo.

„Tak můžem jít. Jo a ještě něco k pití. Ta voda z kohoutku je docela hnusná.“

„To teda,“ vzpomněl jsem si na slanou pachuť, kterou jsem zjistil včera večer při čištění zubů a ani dnes ráno jí nepřivykl.

Vydali jsme se s nákupem k pokladně. Když Marek platil, snažil se prodavači vnutit ještě pět eur za včerejší pečivo, ale protože ten nemluvil anglicky, byla s ním těžká domluva. Marek to zkoušel rukama nohama, ale nedařilo se. Prodavač se jen smál a peníze nám pořád strkal zpátky.

A tak jsme nakonec poděkovali „evcharistó“, rozloučili se „jásas“ a vydali se s nákupem zpátky na pokoj.

***

„Hele, Marku, jsou tu i nějaký talíře,“ otevřel jsem dvířka u malého kuchyňského koutku, pokud se to tak dá vůbec nazvat. Ale byla tu i varná konvice a pár příborů, včetně nože na pečivo.

A tak jsem nakrájel bagetu a Marek se zatím svým otevíracím nožíkem probojoval do plechovky. Uvnitř byla v olivovém oleji směs drcených rajčat, oliv a kaparů.

Improvizovaně jsem prostřel stolek na terásce, nanosil na talířích všechno jídlo, které jsme koupili, nalil džus do sklenic a minerálku do malého skleněného džbánku.

„Tyjo, ty umíš vždycky tak hezky prostřít,“ pohladil mě Marek po zadku a dal mi pusu.

Usadili jsme se s Markem ke stolu a pustili se do snídaně.

Obsah plechovky chutnal s čerstvou křupavou bagetou opravdu báječně.

Pak jsme se pustili do šátečků. Ten můj byl s čokoládou, což bylo vidět na první pohled.

„To jsem zvědavej, s čim je ten muj,“ podíval se Marek na svůj šáteček a zakousl se do něj.

„Mmm…,“ žmoulal chvíli pusou a pak sousto polknul. „Ty vole, špenátovej!“ rozesmál se. „Ale je moc dobrej, chceš vochutnat?“

„Jo, chci. A chceš kousek čokoládovýho?“

„Jo,“ přikývl Marek.

Tak jsem oba šátečky rozpůlil nožem a my si oba mohli dát špenátovou i čokoládovou tečku.

Vlastně na nás ještě čekal jogurt s medem. Jogurt byl krémově hustý a med v něm nádherně voněl. Chutnal báječně. Marek soustředěně vyškrabával kelímek lžičkou, jak to ostatně dělal vždy, když mu něco moc chutnalo. Vzpomněl jsem si na naši vůbec první společnou snídani v kavárně, jak úplně stejně čistil Marek misku od panna cotty.

***

„Tak co, vyrazíme někam na výlet?“ zvedl Marek oči od dokonale vyčištěného kelímku.

„Jo. A kam půjdeme?“

„Nevim, kouknem do tý mapy, co jsme vyfasovali.“

„No jo vlastně. Tak já to nejdříve sklidím,“ zvedl jsem se, abych uklidil po snídani ze stolku.

„Počkej, já ti pomůžu,“ zvedl se Marek společně se mnou.

Než jsem stačil nádobí opláchnout, Marek už vytáhnul z batůžku mapku a plácnul sebou na postel, kde si ji rozložil před sebe.

Posadil jsem se k Markovi a ten mi začal ukazovat, kde jsme teď a kde všude jsme byli včera. Tak jsem si hned lehnul a přitulil se k němu. A Marek najednou začal vypravovat všechno strašně moc podrobně a povídat spoustu nepodstatných maličkostí, abychom si tu hezkou chvilku spolu v posteli ještě trochu užili.

„Tady bysme to mohli vzít takhle a vylízt na ten kopec, co řikáš? Moh by tam bejt výhled. A pak zpátky tadyhle voklikou, že bysme došli do tý vesničky, a tam si dáme voběd. V jedný tý taverně, co?“ plánoval cestu Marek.

„No tak jo. A půjdeme se taky koupat?“

„No jasný, ale zase až vodpoledne. Aby byla teplá voda. Dneska si vemem tenisky, jo? V sandálech by se nám blbě šlo.“

„A taky tu… vodu.“

„No jasně, vodu hlavně,“ přitakal Marek. „Tak pojď, jdem. Než začne bejt zase to děsný vedro,“ zvedal se.

A tak jsme si rychle sbalili malý batůžek a vyrazili na výlet.

***

Byl jsem z místní řecké přírody u vytržení. Všude rostly spousty neznámých rostlin, mnohé z nich krásně kvetly všemi možnými barvami a nebo měly jen neobvyklý tvar listů. A tak jsem se pořád zastavoval a fotil si je, abych si je doma určil.

„Ty jo, Marku, koukej, tadyta! Víš, co to je?“

„Ne.“

„Tos měl dneska k snídani.“

„Tuhle kytku? To přece neni rajče,“ smál se Marek.

„Ne,“ rozesmál jsem se. „Kapara.“

„Kapara? Jo počkej, to jsou takový ty mrňavý kuličky, děsně slaný.“

„No. Tak to jsou poupata týdle kytky,“ ukázal jsem na fialové květy rostliny, pnoucí se u cesty po kamení.

„Fakt? Ty jo, to je hustý. To jsem nevěděl. Poupata, jo?“ prohlížel si Marek rostlinu. „No jo… vypadaj tak…“

„Hele, Kousíčku, a tohle vypadá trochu jako jedna, co máme doma za voknem. Viď?“

„A jo. Počkej…,“ utrhnul jsem si pár lístků, abych je rozemnul v prstech a přivoněl k nim. „A taky že je, čuchni,“ podal jsem Markovi prsty.

„No jo, to je vona. Počkej, počkej… to je ta… rozmarýna, ne?“

„Jo, rozmarýna,“ usmál jsem se na Marka a měl jsem radost, že bylinku poznal.

Šli jsme dál po kamenité cestě a všude to vonělo po bylinkách. Pořád jsem zastavoval a fotil každou nově objevenou rostlinu.

„Kousíčku?“ pohladil mě Marek. „Já vim, že tě ty kytičky hrozně moc bavěj, mě taky, ale z toho zastavování mě už začínaj bolet nohy, víš?“

„Aha. Tak… já si je vyfotim jindy. Promiň,“ pokrčil jsem rameny.

„V pohodě. Víš co?“ objal mě Marek. „Koukej se kolem sebe, jo? Takhle pořád koukáš jen do země. Tady nejsme v botanický, ale na dovolený. Rozumíš mi?“

„Jo. Promiň, Marku, nezlob se.“

„Já se nezlobim. Já jen chci, abysme si to tady spolu užili. Spolu, víš?“

„Jo, vim. Já si je budu pamatovat… a nebo si je vyfotim jindy,“ mávnul jsem rukou, zastrčil foťák do batůžku a dal Markovi pusu.

Rozhlédl jsem se kolem. Marek měl pravdu. Jak jsem pořád koukal jen na zem, úplně jsem přestal vnímat krajinu kolem nás. Na svazích přitom rostly cypřiše a borovice, kamenitá krajina byla posetá roztodivnými pichlavými keříky a žlutě kvetoucími keři.

„Hele Marku, támhle ten obrovskej kaktus, koukej!“ ukázal jsem před nás.

„To je ta… opuncie,“ vzpomněl si Marek. „To se jí.“

„Kaktus?“

„No, rostou na tom takový šištičky. Pojď,“ mávnul na mě Marek rukou.

Došli jsme k obřímu kaktusu, který nás převyšoval snad o metr.

„Tohle se jí?“ prohlížel jsem si načervenalé plody, vyrůstajících na okrajích ostnatých listů.

„Jo. Bacha, na to nešahej!“ varoval mě Marek. „Vůbec!“

„Proč? Se nepíchnu, budu dávat pozor…“

„Co jsem ti řikal? Fakt bacha, vole, to nemá jen ty velký pichláky. Všude na tom rostou takový neviditelný štětičky. A ty když se ti zapíchnou do prstu, tak je nevytáhneš, ani za nic. Maj na koncích takový háčičínky, takže se zaseknou a nejdou vytáhnout. To znám z Kréty, tohleto. Pěknej prevít.“

„Štětičky, jo? I na těch plodech?“

„Jo. Nejvíc na těch plodech. Fakt na to nešahej.“

„Aha. A jak se to teda jí?“

„Hele, prej to nějak vopucujou rukavicema nebo co. Ale nevim. Tak to když tak můžem někde koupit. Ale tady to fakt netrhej.“

***

Pokračovali jsme dál a kamenitá cesta začala stoupat. A slunce na obloze také. Do kopce jsme se pěkně zapotili, takže jsme si sundali trička a dál pokračovali jen do půli těla.

Naštěstí se objevily borovice, takže cesta ve stínu stromů nebyla tak úmorná. Ale i v lese bylo horko, vonělo to však sytou vůní borové smoly a všude kolem cvrlikaly cikády, až chvílemi zaléhalo v uších.

Stoupali jsme stále výš a výš.

Konečně na vrcholu!

„Uff!“ svalili se Marek do vyschlého jehličí pod borovicemi.

Já se ale vydal ještě kousek dál, abych se zde porozhlédl.

„Marku, pojď sem!“ mávnul jsem na něj rukou.

„Eeh… Já už nemůžu,“ zanaříkal Marek.

„Pojď, sedneme si tady. Tady se ti bude líbit. Fakt!“

„Uf…,“ zvednul s Marek s námahou a vydal se za mnou.

Mezi stromy se objevil nádherný výhled na moře. Hrálo všemi barvami, od bílé a azurové, přes blankytnou modř, až po tmavě modrou a temně fialovou. Byli jsme už docela vysoko a pod námi byly skalnaté útesy.

„Ty jo, tady je super výhled,“ zaradoval se nadšeně Marek. „Hele, plachetnice! Škoda, že se nedá jít támhle na tu skálu,“ ukázal rukou dolů ze srázu.

„Marku? Nechceš tam doufám lízt?“

„Neboj,“ objal mě Marek kolem pasu. „Vždyť já vim, že nemám nikam lízt,“ dal mi pusu. „Já jsem rád…,“ kecnul si Marek na zem, „že sedim!“ rozesmál se.

***

Uvelebili jsme se spolu na jehličí, abychom se napili a načerpali nové síly. Mezi stromy pofukoval větřík od moře a ve stínu voňavých borovic bylo moc příjemně.

Marek si rozložil na jehličí tričko a lehl si na něj. Dal si ruce pod hlavu a zavřel oči.

Prohlížel jsem si ho. Jeho huňatý pupík se nadzvedával v pravidelném rytmu Markova dechu. Na zpocené hrudi se třpytily drobounké kapičky potu. Zajel jsem očima do podpaží, která na mě Marek vystavoval. Chloupky v nich byly úplně mokré potem. Zvedlo se mi péro v kraťasech.

Marek otevřel jedno oko. Vycítil, že ho pozoruji. Usmál se. Oko zase zavřel a zavrtěl trochu hlavou, jako by se chtěl víc uvelebit.

Zanořil jsem ruku do jeho měkoučkého, huňatého pupíku. Chloupky byly celé vlhké. Vzrušilo mě to ještě víc. Opřel jsem se vedle Marka o loket, probíral se mokrými chloupky a hladil jeho nadýmající se hruď. Marek měl zavřené oči a usmíval se. Určitě čekal, co budu dělat.

Přivoněl jsem si k jeho mokrému podpaží. Nádherně vonělo. Olíznul jsem ho. Na jazyku jsem ucítil slanou, krásně pikantní chuť. Položil jsem se a zanořil se ústy do chlupaté jamky. Olizoval jsem ji a chuť byla stále víc intenzivnější.

Druhou rukou jsem sjel po hrudi do chlupatého pupíku, polaskal prsty huňatý ostrůvek, a pak ještě níž, abych začal pomalu rozepínat jeho kraťasy. Knoflík mě neposlouchal. I proto, že jsem se dál soustředěně věnoval lízání Markovy chlupaté podpažní jamky, která mě tak vzrušovala, až se mi rozbušilo srdce.

Knoflík konečně povolil. Zajel jsem rukou do kraťasů, potom do trenek a nahmatal Markovo vztyčené péro. Objal jsem ho do dlaně a začal pomalu mnout. Ale opravdu velmi pomalu, protože jsem se stále věnoval vychutnávání Markova hnízdečka plného chutí a vzrušující vůně.

Vykouřím mu ho, napadlo mě. Naklonil jsem se k Markově penisu a vytáhl ho ven z kraťasů. Přede mnou se vztyčil nádherně růžový penis s hladce nalitým žaludem. Obejmul jsem ho rty. Další nádherně vzrušující chuť. Olizoval jsem Markův žalud a vychutnával si jeho kulaťoučký tvar.

Zanořil jsem penis do svých úst. Ucítil jsem mohutné tělo Markova penisu, jak mi vyplnilo ústa. Jel jsem pomalu žaludem po svém patře a zanořil si ho až téměř do krku. Zpátky… a ještě jednou. Pomalu. Hladil jsem soustředěně Markovým žaludem svoje patro, abych vnímal ten krásně oblý tvar.

Marek už začal funět a chytil mě za vlasy. Naznačil mi, abych přidal. Zrychlil jsem. Kulatý žalud mi hladce jezdil po patře a já objímal jazykem tlusté tělo penisu.

Marek začal potichu vzdychat: „Ah… ah…“

Přidal jsem na intenzitě. Markovy prsty silně sevřely moje vlasy.

„Ah!“ vykřikl tlumeně Marek, jeho tělo se nadzvedlo v krátké křeči a do mých úst začalo ze žaludu proudit jeho teplé sperma. Nepřestával jsem, Marek sebou znovu opakovaně škubnul a ze vzpínajícího se penisu se nezadržitelně řinuly další dávky hustého semene, které plnilo moje ústa. Sperma mi začalo vytékat ústy, ale já se ho snažil nashromáždit co nejvíc.

Proud semene ustal. Propustil jsem penis ze svých úst a naklonil se k Markovi. Otevřel oči a moc dobře věděl, co jsem mu přinesl. Pootevřel ústa, já přiložil naše rty k sobě a jazykem vytlačil sperma do jeho úst. Semeno proudilo našimi ústy oběma směry, jak jsme si jej vzájemně posílali jazykem. Vychutnávali jsme si společně mandlově smetanovou chuť Markovy nadílky.

Měl jsem spermatu stále plná ústa. Objal jsem jimi Markovy vousy na bradě, vtlačil do nich jazykem voňavé šťávy a vousy začal olizovat.

„Mmm…,“ mručel vzrušeně Marek, aby mi dal najevo, jak se mu to líbí. Olizoval jsem dál jeho vousy, které mě nádherně škrábaly do jazyka. Vysával jsem z nich šťávy a objímal celými ústy Markovu zarostlou bradu.

Marek mě chytnul v rozkroku a začal silou mnout moji bouli v kraťasech. Cítil jsem, jak mi ze žaludu vytéká mazlavá šťáva do trenek. Marek mnul přes látku střídavě moje koule, mačkal je rukou, střídavě jezdil dlaní přes tělo mého vzpínajícího se penisu.

Rozepnul jsem si kraťasy. Nešlo to, protože jsem se dál soustředěně věnoval Markovým drsným vouskům. Zajel jsem tedy do trenek rukou a objal svůj penis. Marek svou dlaň přitiskl přes látku kraťasů na mou ruku a naznačil mi, že si mám začít honit péro. Poslechl jsem. Dlaň mi začala hladce klouzat po mém mazlavém žaludu. Marek mi rukou pomáhal v honění. Zrychloval.

Začal jsem vzdychat a věděl, že brzy vystříknu. Podíval jsem se rychle dolů, abych vytáhl penis ven a nasměroval ho na Markův huňatý pupík. Semeno ale začalo prýštit místo do ostrůvku chloupků na Markovu ruku, která stále mnula přes kraťasy můj penis.

Marek nadzvedl hlavu, aby se také podíval.

„Wow…,“ vzdychnul, když jsem jeho předloktí ozdobil svým bílým spermatem. „Ty jo,“ prohlížel si svou ozdobenou ruku. Dal si ji k obličeji a celé předloktí si dlouze olíznul.

Podíval jsem se na svou dlaň, která byla olepená mým mazlavým neklarem. Slíznul jsem ho pečlivě jazykem a vrhnul se k Markovi, abychom si společně vychutnali také moje dárky.

Převalovali jsme moje husté sperma po našich jazycích, které se mísilo s mým sladkým nektarem i s dalšími Markovými chutěmi a vůněmi.

„Wow…,“ vydechnul Marek. „To bylo skvělý,“ dýchal zhluboka Marek a usmíval se.

„Marku, ty jseš tak dobrej. Chutnáš jako mandlovej krém.“

Marek se rozchechtal.

„Ty zas jako smetanovej!“ zasmál se Marek. Podíval se na mě tak krásně, že se mi zase postavilo péro. „Hrozně moc mi chutnáš, Kousíčku…“

Lehnul jsem si na Markovo zpocené tělo, abychom se ještě chvíli pomazlili a něžnými polibky sbírali poslední zbytky našich nádherných chutí.

„Ty vole! To bylo jak ňákej energy drink, co? Já jsem úplně napumpovanej,“ vykulil na mě Marek oči.

„Jo! Já taky!“

Rozchechtali jsme se a přitulili k sobě. Na Markově tričku v jehličí, ve stínu voňavých borovic…

***

Rozpumpovaní a nabití energií jsme vyrazili svižným krokem na další cestu. Přidali jsme do kroku i proto, že jsme les opustili a další cesta vedla kamenitou krajinou pod stále víc připalujícím sluncem. Začali jsme se pomalu vracet dolů, zpátky k pobřeží.

„Hele, Marku, není to už ta vesnice?“

„Doufám, že jo. Protože jestli ne, tak jsme zabloudili, kámo,“ smál se Marek.

Ale poznali jsme kostelík, který jsme viděli včera na kopci. U kostelíku byl malý pes, který se na nás rozštěkal, tak jsme se mu raději vyhnuli a pokračovali z kopce dolů do vsi.

Došli jsme konečně na známou křižovatku s rozcestníkem a už se nemohli dočkat, až si dáme nějaký dobrý oběd. Dnes nás naštěstí nikdo nevyvolával, a tak jsme si mohli vybrat.

„Tak co? Do který zaplujem?“ zeptal se Marek.

„Nevim. Tak si hodíme?“

„Můžem,“ pokrčil Marek rameny a začal si sundávat batůžek, aby vytáhnul peněženku.

V tu chvíli se vynořil z jedné taverny starší muž se zástěrou kolem pasu a zahalekal na nás:

„Hello, come here for lunch! You will enjoy! Delicious food!“

„Tak ten asi vyhrál, ne?“ rozesmál se Marek a bylo rozhodnuto.

Taverna měla starou dřevěnou terasu, na kterou se muselo vystoupat po několika rozvrzaných schůdkách. Terasa byla tak úzká, že omšelé stolečky zde byly jen pro dvě osoby.

Dostali jsme ohmatané jídelní lístky. Všechna jídla měla řecké názvy, které byly v podstatě jen přepsané do latinky, takže jsme jim moc nerozuměli. Jen některým, která jsme znali z Georgiovy taverny.

„Tak co? Vybrals něco?“

„Marku, já nevim. Vůbec tomu nerozumim,“ krčil jsem rameny a drbal se za krkem.

„Hm. Já taky moc ne. Tak si necháme poradit?“

„Tak jo.“

Muž uměl docela dobře anglicky, takže se ním Marek snadno dorozuměl. Říkal mu, ať nám něco doporučí, že bychom si rádi dali nějaké typické řecké jídlo. Muž se začal škrábat ve strništi, díval se do jídelního lístku, na nás a moc si nevěděl rady. Ale Marek, že nemusíme mít žádnou specialitu, že bychom si dali prostě něco jen typicky řeckého, něco, co má rád on sám.

„I know! Juvetsi!“ zvedl muž prst. „You will like it. I like it too!“ rozesmál se, vzal nám jídelní lístky a zmizel uvnitř.

„No… tak to jsem zvědavej.“

„To teda,“ smál jsem se. „Snad se to bude dát jíst.“

„To bude dobrý, uvidíš,“ mávnul rukou Marek.

A za chvíli už se to neslo. Dostali jsme takzvané giuovetsi, což bylo jehněčí maso v malých těstovinách podobných rýži, nasáklých rajčatovou omáčkou, bohatě posypané sýrem. Jenže giouvetsi bylo v jedné velké míse, kterou muž postavil před nás doprostřed stolku, k tomu nám dal dva malé talířky, abychom si naběračkou nandavali sami dle libosti. Ještě jsme dostali velké zeleninové saláty se sýrem feta a také dvě sklenky červeného vína.

„Tak co? Chutná?“ podíval se na mě Marek s plnou pusou.

„Moc. Je to strašně moc dobrý.“

„Viď? Poslouchej, juvetsi, juvetsi… To zní trochu jako džuveč, co? Vlastně, to je džuveč!“

„A jo. Tos přece nedávno vařil! Ale s rejží.“

„No jo vlastně. A s hovězím. Čoveče, to je ale zajímavá vobměna, tohle. To někdy doma zkusíme,“ zaradoval se Marek, že má zase další inspiraci do své kuchyně.

S obědem jsme byli moc spokojení, na rozloučenou jsme dostali panáčky ouza, a když jsme platili, muž se nás ptal, jestli prý jdeme do města. Že prý je tam dnes celý den nějaký festival. Aha! A tak bylo o odpoledním programu téměr rozhodnuto.

„Tak co, vyrazíme do toho města hned? Nebo sebou pudem chvilku plácnout na pokoj?“

„Tak… k nám je to kousek, ne? Snad nám to neuteče,“ pokrčil jsem rameny. „Jsem už docela utahanej…“

„Já taky,“ řekl unaveně Marek.

A tak jsme se vrátili do penzionu, abychom si aspoň chvíli odpočinuli. Vyzkoušeli jsme společně naši novou sprchu, pod kterou jsme opláchli naše zpocená a zaprášená těla, a osvěženi sebou unaveně plácli na naši velkou postel. A byli jsme rádi, že ležíme.

***

Po odpolední siestě jsme se vydali na festival do města. Protože jsme měli už docela nachozeno, Marek dostal nápad, že bychom se mohli svézt autobusem. Zastávka byla až ve vesnici, ale druhá, opačným směrem k hotelům, byla podle mapky blíž. A tak jsme vyrazili k ní.

„Ty jo, ňák to nejede. Tak já nevim. Nepůjdem pěšky? Zas tak daleko to neni,“ podíval se na mě Marek.

„Hm. Já bych tomu dal ještě tak… patnáct minut. A když to nepojede, tak půjdeme pěšky. Co?“

„Tak jo.“

Sedli jsme si na obrubník a vyhlíželi autobus.

Po deseti minutách se ale nakonec vynořil ze zatáčky, my nastoupili a vyrazili do města.

Autobus byl klimatizovaný a docela narvaný, protože do města jelo i spousta turistů z hotelů. A byl také trochu zmatek, protože jeden starší turista, co špatně chodil, chtěl pořád platit, a tak se potácel uličkou přeplněného autobusu, ale jak mi Marek vysvětlil, máme počkat, až přijde průvodčí, protože jinak budeme dělat zmatky jako ten turista. A v nejhorším zaplatíme, až budeme vystupovat.

***

Ve městě vystoupil celý autobus a hned nám bylo jasné, že festival je už v plném proudu. Všude byly davy lidí, spousty stánků a mnohem větší chaos než včera.

„Hele, Kousíčku, než se vrhnem do těch davů, tak jsem se chtěl ještě podívat, jestli se tady nedaj koupit nějaký vejlety. Když už jsme tady.“

A tak jsme se vydali do uliček, kde jsme včera nějaké cestovky zahlédli.

„Ty vole, tady se daj pučit skútry! Co kdybysme si zajeli někam sami?“ rozzářil se Marek.

„Marku, když já neumim řídit. Ani nemám řidičák.“

„Aha,“ drbal se Marek na hlavě. „Ale můžem si půjčit skútr pro dva. Co? Jel bys?“

„Nevim, možná,“ pokrčil jsem rameny. „Ale trochu se bojim.“

„Neboj, pojedu vopatrně. Nebo kam by ses chtěl podívat?“

„Já bych chtěl do nějakýho muzea.“

„Do muzea, jo?“ podíval se na mě nedůvěřivě Marek.

„No. Na nějaký archeologický památky.“

„Aha,“ drbal se Marek na hlavě. „Hele, tak proč ne. Tak se zeptáme.“

Marek zarezervoval skútr na pozítří a hned se ptal, jak je to s dalšími výlety. Ale poslali nás do jiné cestovky, a tak jsme museli zkusit štěstí jinde. Doporučenou cestovku jsme ale docela rychle našli a začali se rozkoukávat po nabídkách ve výloze.

„Hele, čum, tady je ňáký muzeum,“ zapíchl Marek prst do skla. „Ty kráso, tam se jede lodí! To bude super. Tak jo, tak pojedem do muzea!“ rozzářil se nadšeně Marek a hned jsme vlezli dovnitř, abychom si výlet objednali.

***

Konečně jsme se mohli vrátit do centra a vydat se do víru festivalu. A přišli jsme akorát včas. Městečkem právě procházel malý orchestr dechové hudby, následovaný průvodem lidových řeckých krojů. Připojili jsme se s Markem do davu na konec průvodu. Všude vládla veselá atmosféra a nám se rozzářily úsměvy na rtech.

Průvod po chvíli skončil na náměstí, kde se za velikého jásotu rozpustil, ale všude už čekalo spousta stánků se všelijakými dobrotami, rukodělnými výrobky i suvenýry. Procházeli jsme s Markem stánky a nemohli se vynadívat na nepřebernou nabídku všemožných výrobků.

***

„Hele, Marku, to jsou ty kluci, co letěli s náma.“

„A jo.“

Prošli jsme kolem nich. Ani si nás nevšimli.

„Ježišmarja, ale já to nechci, rozumíš?“

„Musíš se furt nasírat?“

„Já se nenasírám. Tak mi to prostě jenom nenuť! Musí bejt furt po tvým?“

„Nó, tak hlavně že po tvým neni nikdy, co?“

„Prosim tě, dej mi pokoj…“

Minuli jsme je a Marek na mě spiklenecky mrknul:

„A jéje, manželská hádka…“

„Marku, doufám, že my dva se takhle nikdy hádat nebudeme.“

„My? Ne!“ rozhodně prohlásil Marek. „My?“ vykulil na mě nevěřícně oči.

„Já vim, že my ne.“

„Přesně. A víš, proč?“

„Proč?“

„Protože jseš muj Kousíček. A kdybych se s tebou hádal, tak to by bylo, jako bych se hádal sám se sebou, chápeš? A to je pěkná blbost.“

„Marku…,“ rozesmál jsem se. Ale věděl jsem, že má pravdu. „Já tě miluju. Hrozně moc tě miluju. Takovýho, jakej jseš. A nechci, abys byl jinej. Protože jseš nejlepší na světě.“

Marek se zastavil a podíval se na mě svýma velkýma očima.

„Co je?“ zeptal jsem se a začal se smát, protože jsem v tu chvíli nevěděl, jestli jsem omylem neřekl nějakou hloupost.

„Ty vole, já chci mrdat. Teď!“ vyhrknul Marek.

Rozchechtal jsem se a Marek se mnou.

„Pojď za mnou!“ mávnul na mě rukou.

„Kam?“ smál jsem se.

„Uvidíš. Pojď!“ zamířil Marek zpátky mezi stánky.

Vydal jsem se za Markem, který přidal do kroku, a byl jsem zvědavý, co ho zase napadlo. Zastavil se až u jednoho stánku, kde prodávali různé ozdoby.

„Já bych ti chtěl něco hezkýho koupit, víš?“ podíval se na mě. „Třeba tady nějakej náramek. Chtěl bys?“

„Tak jo,“ přikývl jsem a zadívali jsme se do stojanu, ověšeného nepřeberným množstvím náramků. Z kožených řemínků, z pletených barevných provázků, z dřevěných i skleněných korálků, všech možných velikostí, tvarů a barev.

„Kalispéra!“ zahalasil Marek na kluka s dredy, který ozdoby prodával.

„Já su!“ zahalasil chraplavým hlasem kluk, který měl na sobě batikované tričko a hned několik náramků i korálků kolem krku.

„Líbí se ti nějakej?“ podíval se Marek na mě.

Přebíral jsem se chvíli náramky.

„Jo. Tenhle,“ vzal jsem do ruky náramek z koženého řemínku, s malým keramickým korálkem.

„Jo, ten je hezkej,“ přikývnul Marek.

„Já bych ti, Marku, chtěl taky nějakej koupit. Jakej se ti líbí?“

„Mně…,“ vybíral Marek. „Asi tenhle. Ne, tenhle!“ ukázal mi náramek z malých dřevěných korálků, střídavě tmavých a světlých, ve dvou řadách.

„Ten je taky hezkej. Tak jo. Já ho zaplatim, jo?“ vytáhl jsem peněženku ze svého batůžku.

„Já zase zaplatim ten tvuj,“ vyhrknul Marek a hned vytahoval také svoji peněženku.

Když jsem platil já, tak kluk s dredy, který korálky prodával, mi hned začal nutit k náramku i náhrdelník, který byl ze stejných dřevěných korálků, že prý za výhodnou cenu.

„Marku, chceš k tomu i korálky na krk?“

„Já nevim,“ drbal se Marek rozpačitě za uchem. „Asi né.“

Zaplatil jsem tedy jen náramek, Marek zaplatil také a otočil se zpátky ke mně.

Vyměnili jsme si náramky a navlékli si je na ruce.

„Tyjo, ten je hezkej,“ prohlížel si Marek svoji ruku. „Uka…“

Podal jsem Markovi svoji ruku.

„Jo, sluší ti. Hodí se k tobě,“ prohlížel si Marek moje zápěstí.

„Marku, tobě taky moc sluší. A nechceš si ty korálky na krk aspoň zkusit?“

„Hele, nevim. Tak zkusit si je můžu,“ pokrčil Marek rameny.

Podal jsem mu korálky ze stojanu. Byly navlečené na gumičce, a tak si Marek sundal kšiltovku a korálky si jen jednoduše přetáhnul přes hlavu.

„Ty jo,“ rozzářil jsem se při pohledu na něj. „Ty ti ale taky slušej…“

„Fakt?“ rozesmál se Marek a podíval se na sebe do malého zrcátka připevněného na stojanu. „Jo, docela jo,“ prohlížel se.

„Marku, já ti je koupim, jo?“

„No… A tak jo.“

Zaplatil jsem, a když jsem se otočil, Marek už se také přehraboval v náhrdelnících na stojanu, až jeden vítězně vylovil a podal mi ho:

„Hele, tady jsem našel jeden k tomu tvýmu náramku. Zkus si ho.“

Kožený řemínek se musel uvázat, byl na něm navlečený stejný keramický korálek jako na náramku a po jeho stranách ještě dva menší.

Zkusil jsem náhrdelník jen tak přiložit ke krku a podíval se do zrcátka.

„Jo, líbí se mi,“ otočil jsem se na Marka s úsměvem. „Ale musíš mi ho vzadu uvázat.“

„Tak jo, počkej.“

Marek mi uvázal řemínek kolem krku a asi mu to moc nešlo.

„Ty vole, já jsem levej… Počkej… Jo, už dobrý. Uka, votoč se?“

Otočil jsem se.

„Jo,“ kývnul spokojeně Marek.

Podíval jsem se na sebe ještě jednou do zrcátka. Marek zatím podal prodavači peníze, poděkoval „evcharistó“ a otočil se zpátky ke mně.

„Hey, guys! Come back!“ zahalasil na nás kluk s dredy. „Come here, it’s free for you. Choose one. Each of you,“ ukazoval na nás a nabízel nám další pestrobarevné náramky pletené z provázků.

Byli jsme docela překvapení, ale kluk pořád opakoval, že je to pro nás „free“ a ať si vybereme.

„Víš co?“ podíval se na mě Marek. „Tak mi vyber teď nějakej ty,“ mrknul na mě s lišáckým úsměvem.

„Já ti mám vybrat, jo?“

Ajaj, tak to je zatrolená zkouška, napadlo mě. Prohlížel jsem si pletené náramky a přemýšlel, který by se k Markovi hodil nejvíc. Jakou barvu má vlastně Marek rád? Myslím, že modrou. Moje oči zakotvily na náramku, na kterém byl z tmavě modrých, blankytně modrých a bílých bavlnek vypletený řecký vzor mořských vln. To je on!

„Tak já už mám,“ otočil jsem se na Marka.

„Jo? Kterej?“ podíval se zvědavě na mě.

„Tenhle modrej, s vlnkama,“ ukázal jsem na vybraný náramek.

„Tyjo. Dobře ty,“ uznale pokýval Marek hlavou.

„A ty? Kterej bys mi vybral ty?“ podíval jsem se šibalsky na Marka.

„Já… už myslím vím,“ drbal se Marek na hlavě. „Tenhle?“ podíval se na mě Marek tázavým pohledem a ukázal na světle béžový náramek, na kterém byly vypletené světle zelenou barvou olivy a tmavě zelenou barvou olivové lístky.

„Jo, ten je krásnej,“ souhlasil jsem.

Kluk náramky odvázal, aby nám je podal.

„Evcharistó,“ poděkovali jsme oba.

„Jásu,“ řekl na rozloučenou Marek.

„Jásu,“ opakoval jsem.

„Já sas! Have a nice day!“ usmál se kluk na nás a věnoval se dalším zákazníkům.

„Na kterou ruku ho chceš uvázat? Na pravou?“ zeptal se Marek.

„Na levou,“ podal jsem Markovi levou ruku.

„Proč na levou?“

„Protože na pravou mi stříkáš,“ zašeptal jsem Markovi do ucha.

Marek vyprsknul smíchy a náramek mi uvázal na levé zápěstí.

„Já ho chci na pravou,“ podal mi svoje zápěstí.

„Proč?“

„Protože pravou honim, tak abych ho přitom vždycky viděl.“

Uvázali jsme jeden druhému náramky a když jsme od stánku celí vyzdobení odcházeli, pořád jsme si jeden druhého prohlíželi, jak nám to oběma sluší, jako psovi uši.

***

Za chvíli náměstí znovu ožilo. Malá kapela složená ze starších mužů totiž začala hrát tradiční lidové písně na buzuki.

Procházeli jsme dál tržištěm. Pozorovali jsme výrobce keramiky při práci, prohlíželi si rukodělné výrobky – od dřevěných naběraček, přes tradiční hračky, až po vyšívané šátky, poslouchali malý ženský sbor zpívající řecké lidové písně…

Chvíli jsme ještě na plakátu zkoumali další program festivalu. Ani jsme si nevšimli, že mezitím zapadlo slunce…

***

„Hele, Kousíčku, čum. Tady maj škeble,“ zastavil se Marek u dalšího stánku. „Dáme si?“

„Nikdy jsem to nejed,“ pokrčil jsem rameny.

„Ne? Já jednou. Ale to už je dávno. Tak to aspoň vyzkoušíme. Co?“

Přikývl jsem a Marek koupil slávky, které prodavačka nabrala cedníkem z obrovského kotle nad ohněm a nasypala nám je do jednoho velkého papírového kornoutu.

Opatrně jsme ochutnali.

„Ty vole, to je dobrý,“ olízl se Marek.

„No jo. Hrozně dobře vochucený, viď?“ olizoval jsem skořápku.

„Víš, co myslim, že v tom je?“ vzal si Marek další slávku. „Víno…, určitě je tam česnek…,“ ochutnával Marek, „citrón… a na tuty oregano. To je ten… dobromysl, že jo?“

„Jo, dobromysl,“ souhlasil jsem. „Teda Marku…, já bych to nepoznal. Ale je to teda děsně dobrý.“

„Ty vole, to je slabý slovo,“ hrábnul Marek do našeho kornoutu pro další.

Šli jsme pomalu dál, zobali slávky z velkého papírového kornoutu a pořád se jen olizovali, jak jsme se nemohli nových chutí nabažit.

„No. Tak todle teda bylo vynikající,“ olizoval si Marek konečky prstů. „Akorát nevim, kde se teď umejem,“ podíval se na svoje umaštěné ruce a rozesmál se.

„Já mám ubrousky v zadní kapse. Šáhneš tam?“

„Jo. Tak počkej ale, abych tě to… nezamastil…,“ vytahoval Marek opatrně ubrousky z mé zadní kapsy kraťasů. „Dobrý, mám je.“

„Marku? Do mě by se teda vešlo ještě sladkýho,“ podíval jsem se na Marka.

„Sladkýho, jo? Ty jsi zvíře,“ rozchechtal se Marek. „Ale jó. Do mě taky. Ale asi už jen něco malýho.“

Procházeli jsme tedy dál mezi stánky a hledali, čím bychom si udělali tu správnou sladkou tečku.

„Hele, čum, támhleta babka,“ kývl Marek hlavou. „Ta se ve sladkým určitě vyzná.“

A opravdu, opodál byl malý stolek, za ním stála starší paní v šátku, pěkně při těle, měla před sebou vystaveno několik pekáčů s různými buchtami, závitky, šátečky a dalšími rafinovanými sladkostmi, od kterých neustále odháněla dotěrné vosy. Když jsme přišli ke stánku, všude to vonělo medem, ořechy a skořicí.

Marek se s paní dal hned do řeči a ptal se, co je co. Nevím, jak to Marek dělal, ale snad vždy, když se někým cizím dal do řeči, tak se oba brzy začali smát a všechen ostych byl ten tam. Paní nám vysvětlovala, co je co, a my nevěděli, který kousek si vybrat dřív.

Nakonec jsme si vybrali jakousi buchtu, která se jmenovala portokalopita. Chutnala a voněla po pomerančích, byla politá nějakou šťávou, a tak jsme se oba řádně upatlali. A jako by to nestačilo, tak Marek, který ještě před chvíli prohlašoval, že si dá jen něco malého, koupil ještě loukomades, což byly malé nadýchané koblížky, obalené medovým sirupem a skořicí.

Vyšli jsme z tržiště plní dobrot i nových zážitků, s ulepenými prsty, na které už ubrousky nestačily.

Mezitím se setmělo a uprostřed rozsvíceného náměstí začala další podívaná – představení tanců v lidových řeckých krojích. Sledovali jsme s Markem samozřejmě hlavně mužské tanečníky. Někteří měli bílé sukně a červeno-černé vyšívané vesty.

„Marku? Já bych si šel někam vopláchnout ruce…“

„Hm… já taky,“ podíval se Marek na svoje ulepené prsty.

Rozhlíželi jsme se kolem, ale nikde nebyla žádná fontánka. A tak jsme folklór opustili a vydali se hledat nějakou kašnu, nebo aspoň toaletu.

***

„Zůstanem na tu ohňovou show?“ podíval se na mě Marek.

„Marku, nevim. Já už jsem docela unavenej.“

„Hm. Tak si na chvíli někde sednem? Je to za půl hoďky. Co?“ přemlouval mě Marek.

„Tak jo,“ souhlasil jsem. „A kam?“

„Tak…,“ rozhlížel se Marek, „třeba támhle?“ ukázal rukou k molu. „Podíváme se na moře, chceš? A můžem si tam i vopláchnout ruce…“

„Jo, to je dobrej nápad.“

Na molu jsme se shýbli nad vodu, abychom se alespoň trochu opláchli. Voda asi nebyla nejčistší, ale ve tmě to nebylo vidět a pořád lepší než nic.

Posadili jsme se a zadívali se na noční hladinu moře, ve které se odrážela světla lamp promenády.

Začínal jsem už únavou zívat a strašně moc se těšil do postele.

„A nebo chceš už jít?“

„Ne, dobrý. Jen jsem trochu unavenej. Půl hoďky ještě vydržim,“ mávnul jsem rukou.

„Oukej,“ objal mě Marek jednou rukou kolem pasu a upřel na mě svůj zrak.

Podíval jsem se na něj.

Marek měl kšiltovku obrácenou kšiltem dozadu, pod svými vousky měl kolem krku malé korálky a díval se na mě svýma velkýma očima. Na mých rtech se bezděčně objevil úsměv. Moc mu to slušelo. Měl jsem pocit, jako bych se do Marka ještě víc zamiloval. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno. Chtěl jsem ještě zůstat, ale zároveň se mi chtělo strašně moc spát.

„Polož si mi hlavu na klín.“

Marek mě nemusel dvakrát pobízet. Lehnul jsem si na bok, položil hlavu do jeho klína a zavřel oči. Marek mě vískal ve vlasech. A já, ani nevím jak, jsem z ničeho nic usnul…

„He!“ s trhnutím jsem se probudil.

„Copak?“ zeptal se Marek.

„Tyjo, Marku, já jsem usnul.“

„Já vim.“

„Jak dlouho jsem spal?“

„Nevim. Pět minut,“ smál se Marek.

„Jenom?“ posadil jsem se. „Marku, tady nemůžeme sedět. Já fakt jinak usnu. Víš co? Pojď se projít. Třeba na konec toho mola.“

„Hm. Tak jo. A nekoupíme si k tomu nějaký pití? Támhle dělaj drinky,“ ukázal Marek hlavou.

***

Zamířili jsme k venkovnímu baru, kde pod bambusovou stříškou barman míchal drinky všech barev. Předváděl, jak umí míchat šejkrem, nalévat z výšky do sklenic, a další barmanské kousky.

„Tak co si dáme?“ podíval se na mě Marek.

„Marku, já nevim. V koktejlech se vůbec nevyznám.“

„A znáš aspoň mochíto?“

„Jo, to znám. To je s mátou, ne?“

„Přesně.“

„Tak to bych si klidně dal.“

„Dobrý večer, tak co to bude, pánové?“ zeptal se barman.

„Jé, vy jste Čech?“ zasmál se Marek.

„Jasné,“ mrknul na nás. „Já si sem jezdím přivydělávat. Tak co jste vybrali, chlapi?“

„Aha. Tak my bysme si dali dvě mochíta. S sebou.“

„Hned to bude…,“ začal se kluk předvádět, co všechno umí za triky.

Marek se s ním dal samozřejmě hned do řeči a kluk při míchání mojita povídal, odkud je a že sem jezdí pravidelně každý rok, protože se mu ve městečku moc líbí a on spojí příjemné s užitečným.

Za chvíli jsme dostali dva krásné drinky s brčky, plné ledu a máty, ozdobené limetkou, zaplatili jsme a vydali se na promenádu.

Pomalu jsme se courali po nábřeží, míjeli davy dalších lidí, nejen turistů, ale i místních, kteří si všichni užívali krásný tropický večer. Jak jsme se vzdalovali od centra, ubývalo našeho mojita i lidí kolem, až jsme se ocitli sami na konci mola. Kolem nás tajemně šuměly mořské vlny, které narážely do vlnolamů, a nad vodou pokřikovali ptáci, kteří se prali o sebemenší kousek jídla, který právě některý z nich ulovil.

„Tak co? Nejseš už moc unavenej?“ zeptal se Marek.

„Hele, už ani ne. Docela mě to nakoplo.“

„Viď?“ objal mě Marek kolem pasu a přitulil k sobě.

Objal jsem ho a splynuli jsme v náručí jeden druhého. Začali jsme se líbat. Zpočátku jen tak jemně, ale čím dál tím víc intenzivněji. Cítil jsem mezi našimi kraťasy naše vztyčené penisy, jak se k sobě tisknou a mazlí se spolu, stejně jako my.

Z náměstí se ozvalo bubnování.

„Kousíčku? Už to asi začíná. Jdem?“

Dali jsme si ještě jednu pusu a s boulemi na kraťasech se rychlým krokem vraceli do centra dění.

***

Všechna světla na náměstí už byla zhasnutá. Dva kluci svlečení do půl těla obcházeli s hořícími loučemi přihlížející dav. Dělali si prostor a ukazovali divákům, kam až se mají postavit. Jeden z kluků měl krátké dredy a druhý bradku z dlouhých rozcuchaných vousů spletených do malého copánku.

V tom se z reproduktorů rozezněla hlasitá dramatická hudba a kluci začali plivat oheň. Hudba však nabírala na tempu a kluci také. Za chvilku už divoce žonglovali hořícími loučemi, dvěma, třemi i čtyřmi, přejížděli si ohněm po svých pažích a roztáčeli kolem sebe hořící řetězy, ze kterých sršely ohnivé jiskry.

Nahá těla obou kluků byla zřejmě potřená nějakou ochrannou vrstvou, takže se v ohni celá leskla. Kluci byli sice trochu oplácaní, ale vypadali hrozně moc mužně. Hra světla a stínů na jejich nahých trupech krásně doplňovala jejich žonglérské kousky, nad nimiž se tajil dech. 

Ohňová show skončila a všichni ocenili jejich vystoupení burácivým potleskem.

„To bylo hustý, co?“ usmívali jsme se s Markem na sebe.

„Jo,“ přikyvoval jsem. „To stálo za to. A byli hezký, ty kluci, viď?“

„Jo jo, takový mačo týpci, co?“ smál se Marek. „Tak co? Asi už pojedem, viď?“

„Asi jo…“

Ovšem festival jako by snad neměl nikdy skončit… Světla na potemnělém náměstí se rozsvítila a kolem nás se opět rozbzučel babylon návštěvníků a stánků. My však už pomalu vyrazili ke stanovišti autobusů…

***

V tom začala hrát temperamentní řecká lidová hudba. Uprostřed uvolněného místa na náměstí začali tančit mladí kluci, kteří vypadali, že jsou místní. Předváděli tradiční tance, které spočívaly především v umění práce nohou. Někteří kolem klečeli na jednom koleni a povzbuzovali tanečníky uprostřed tleskáním do rytmu.

A tak jsme je s Markem ještě chvíli pozorovali, protože pohled na tancující kluky jsme si nemohli nechat ujít…

Následovalo ještě další taneční s číslo, při němž jeden kluk tančil s pohárkem v ruce, pak ho během tance postavil na zem, aby chvíli tančil kolem něj, aniž by ho rozlil. Během tance z pohárku upíjel a byla sranda ho pozorovat.

A pak jeden starší Řek začal nahánět lidi kolem, aby se přidali, a předváděl, jak tančit do rytmu. Lidé se samozřejmě ostýchali, ale kluci tančili do veselé hudby tak chytlavě, že se pár lidí přidalo a brzy se na náměstí roztančil řetěz desítek lidí, kteří se drželi za ruce a se smíchem poskakovali do temperamentního rytmu buzuki.

Samozřejmě jsme neušli pozornosti muže organizujícího tanec a ukázal i na nás.

„Éla, éla!“ kynul na nás rukou, že se máme přidat.

„Co? Zatancujem si?“ rozzářil se na mě Marek s rozesmátýma očima.

„Marku, já nevim… Já na tohle nejsem…,“ bránil jsem se.

„Pojď!“ mávnul na mě Marek, chytil mě za ruku a zatáhnul mě do reje.

Než jsem se nadál, už jsme oba byli uprostřed roztančeného řetězu. Za jednu ruku mě držel Marek a za druhou nějaký mladý kluk. Zkoušeli jsme opakovat kroky ostatních, moc nám to nešlo, ale veselá nálada byla tak nakažlivá, že jsme se brzy rytmu chytli a jednoduché kroky jakž takž zvládli. S Markem jsme se na sebe chechtali a se smíchem křepčili s ostatními do rytmu veselé hudby.

„Ty vole, ze mě leje!“ oddechoval se smíchem Marek, když tanec skončil.

„Ze mě taky! Hrozně mě z toho bolej nohy!“ smál jsem se.

„Ale dobrý, ne?“ sršela z Marka energie.

„Jo!“ rozchechtal jsem se na něj.

Marek mě krátce objal a dal mi pusu.

„Tak co, šmoulo? Už chceš jet? Nebo dáme ještě drink?“

„No tak teď… rozhodně potřebuju drink…,“ popadal jsem ještě dech a větral si propoceným tričkem úplně mokrou hruď.

A tak následovalo další mojito, a další, a hudba pořád hrála, kluci dál tancovali a všude bylo pořád plno lidí, jako by nikdo neměl zábavy stále dost, přestože večer se už dávno přehoupl přes půlnoc…

***

Jeli jsme nakonec zpátky posledním autobusem.

A já přemýšlel o tom, kolikrát jsme se dnes museli s Markem na něčem dohodnout. Někdy udělat kompromis, někdy akceptovat přání toho druhého, a nebo to prostě jen nechat svému osudu. Byl jsem šťastný, že jsme vždy spokojeně propluli a nikdy to mezi námi nezaskřípalo. A že jsme díky tomu někdy zažili i věci, které by se jinak možná nestaly…

Byl jsem šťastný, že jsem s Markem. S mým milovaným Markem. A já, že jsem jeho „kousíček“.

Chytil jsem Marka za ruku, s modrým náramkem.

A Marek, ozdobený korálky, se na mě podíval a překrásně se usmál. Tak krásně, jak to umí jen on. Můj Marek.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #3 Odp.: Marek a já – 42. kapitola: Mezi Skyllou a CharybdouVanggerland 2022-07-11 19:56
Cituji GD:
Koukám, že Mára už zdráv. :D

Mám dojem, že pod vlivem mojita na kotník oba dva úplně zapomněli ;-) Ale asi už dobrý :-)
Citovat
+1 #2 Odp.: Marek a já – 42. kapitola: Mezi Skyllou a CharybdouGD 2022-07-11 18:49
Pěkný díl, takový zeměpisně kulinářský. Nemůžu si pomoci, ale bere mne jak si vzájemně chutnaj. :lol:
Koukám, že Mára už zdráv. :D
Citovat
+4 #1 Odp.: Marek a já – 42. kapitola: Mezi Skyllou a CharybdouMartin2 2022-07-05 15:48
Ahoj, tak tenhle díl je zatím snad nejlepší ze všech !
Moc děkuji za tak skvěle napsaný další díl. Už teď se nemůžu dočkat dalšího dílu.
Citovat