• Vanggerland
Stylklasika
Datum publikace20. 6. 2022
Počet zobrazení692×
Hodnocení4.50
Počet komentářů3

Vylezli jsme z intimního šera sprchy do světlem prozářené koupelny. Utírali jsme se do měkkých bílých osušek. Všechny nepříjemné emoce se pod proudící teplou vodou, v Markově náručí zcela rozpustily a já se cítil téměř jako znovuzrozený.

„Marku? Zase se mi vodlepuje ta náplast,“ ukázal jsem Markovi prst.

„Uka,“ vzal Marek opatrně můj prst. „Hele, zkusíme to sundat, jo?“

Marek mi opatrně sundal mokrou náplast, šlo to snadno.

„Čoveče, já myslim, že už je to dobrý,“ prohlížel si moji jizvu.

„Nejde mi narovnat,“ zkoušel jsem prst natáhnout.

„To moc nenatahuj, ať se ti ta jizva zas neroztrhne. To časem samo povolí, uvidíš.“

„Hm…,“ zkoumal jsem prst, který při pokusu o natažení trochu bolel, takže jsem ho raději víc nepokoušel a doufal, že nezůstane navždy ohnutý. Vzal jsem mokrou náplast, abych ji odnesl do odpadkového koše.

***

„Kolik je?“ zeptal se Marek, který se ještě upravoval v koupelně před zrcadlem a prohlížel si, jak jsem mu zkrátil vousy.

„Deset.“

„Tak šmoulo, jdeme balit. Víš jak, není čas ztrácet čas,“ usmál se na mě Marek a natáhnul si trenky.

„Tak jo,“ udělala se mi husí kůže.

Marek vyšel bosky z koupelny, pohladil mě po trenkách a zamířil do ložnice:

„Pojď.“

Šel jsem za ním a nejistě se drbal na hlavě, protože jsem vůbec netušil, co všechno na dovolenou k moři potřebujeme.

„Takže… tady mám někde ten seznámek…,“ začal se Marek přehrabovat v zásuvce. „Kde ho sakra… Jo, tady je!“ vytáhl popsaný papír. „Budem to brát jedno po druhým a hned si to vodškrtávat, jo?“

„Oukej.“

„Takže. Čepice…“

„Máme!“ odcapkal jsem do předsíně pro naše kšiltovky na věšáku.

Jak jsme vylezli z koupelny jen tak v trenýrkách, měl jsem pocit, jako bychom se teď připravovali na nějakou naši novou existenci a všechen nepotřebný balast chtěli nechat za sebou.

„Dávej to tady na postel,“ ukázal Marek.

Položil jsem čepice k lahvi minerálky.

„Boty… to je jasný, přeci nepůjdem bosý. Ale vemem si s sebou ještě sandály,“ položil Marek svůj seznam na postel a vydal se do předsíně.

Štrachali jsme chvíli v botníku a hledali naše sandály. Téměř pořád jsme s Markem nosili plátěné tenisky, ale v Řecku se budou sandály určitě také hodit.

„Takže dál,“ pokračoval Marek, když jsme položili obuv na postel. „Ponožky. Ty… asi tak patery. Pro každýho. Když tak si je přeperem,“ zvedl na mě zrak od svého seznamu.

Vytahoval jsem ze zásuvky balíčky ponožek a házel je na postel.

„Kraťasy… No tak to je taky jasný, nepujdem v trenkách. Já si vezmu ty, co jsem měl dneska na sobě, ráno jsem si je bral čistý,“ podal mi Marek kraťasy. „Na.“

„Já je mám taky čistý,“ položil jsem svoje na postel, vedle Markových.

„Potom… troje trička,“ odložil Marek seznam a otevřel šatní skříň. „Nějaký světlý, ať nám v nich není vedro… Na,“ podával mi je.

„Šest triček nám bude stačit?“

„Jasný, v nejhorším si je přemáchnem.“

„Ještě trenky… radši si vemem každej dvoje, jo? Nebo troje. Víš jak, voni by se daly sice taky přeprat, ale nikdy nevíš,“ podával mi ze skříně Marek trenky, mezi nimiž nechyběly moje oblíbené s modro-bílým proužkem.

„Takže… Co tam máme dál?“ vrátil se ke svému seznamu. „Plavky.“

„Plavky…,“ začal jsem hrabat ve skříni. „Tady jsou!“

„Ukaž. To jsou tvoje?“ vzal Marek moje malinkaté slipové plavky do ruky.

„No.“

„Jiný nemáš?“

„Ne.“

„Kousíčku, ale tohle je trochu out. Nejdem plavat se školou. Počkej…,“ ponořil se Marek do skříně.

„Hele, zkus si tyhle,“ podal mi Marek modro-černé koupací kraťasy.

Svlékl jsem si trenky a oblékl si Markovy plavky.

„No…,“ rozzářil se Marek při pohledu na mě. „Co?“ prohlížel si mě.

Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Plavky se mi moc líbily.

„Počkej, ty jsem vlastně už jednou měl, viď? Jak jsme byli kupovat bylinky. Ty se mi líběj. Jsou fakt hezký.“

„Bych řek, že jsou hezký,“ přitulil se ke mně Marek zezadu a objal mě kolem pasu. Jednou rukou sjel na plavky a pohladil mi přes látku penis. Odpověď byla rychlá. Penis se mi začal okamžitě zvedat. Marek to samozřejmě ucítil a zvedající se penis dál lehce hladil. Políbil mě za krk. Zatímco jednou rukou mi jemně mnul penis v plavkách, druhou mě hladil po břiše.

„Tak s takovýmhle krásným klukem já se budu chodit na pláž vystavovat…,“ štěbetal mi roztomile do ucha.

„A nebude ti vadit, že bude vidět, jak nám stojej péra?“ hladil jsem Marka po rukou a díval se na nás do zrcadla.

„Ne, nebude. Jen ať to všichni viděj, že máme velký péra,“ řekl Marek a dal mi pusu. „Tak pojď, pokračujem,“ pustil mě a plácnul po zadku.

Sundal jsem plavky a moje péro se vyhouplo do prostoru. Složil jsem je, položil na postel a natáhnul si přes vztyčené péro zpátky svoje trenýrky.

„Potom ručníky. Voni tam teda určitě nějaký budou, ale dva velký, kdybysme šli na pláž,“ hrabal zatím Marek ve skříni.

„Takže to by byly hadry… a teď to začne bejt zajímavý,“ vrátil se Marek ke svému seznamu. „Poslouchej. Mobily…,“ vytáhnul Marek svůj telefon z kapsy a podal mi ho. Položil jsem ho na postel a přidal k němu ten svůj.

„Kleštičky na nehty…“

„Vim!“ otevřel jsem zásuvku.

„Ještě tam vem jehlu a nit. A zavírací špendlíky,“ uděloval mi pokyny Marek.

Našel jsem všechny věci a položil je na postel.

„Tady nůž…,“ podal mi Marek svůj skládací nožík, který vylovil ze svého batůžku. „Jo a v šuplíku by taky měla bejt taková malá baterčička.“

„Mám ji!“ našel jsem baterku a zkoušel, zda svítí.

„Sorry, ještě tužku a notýsek.“

Sáhnul jsem znovu do zásuvky, abych je vylovil a přidal k ostatním věcem.

„Pak vobčanky, karty a nějaký peníze.“

Vytáhli jsme z batůžků svoje peněženky, ve kterých se už zabydlely nové platební karty od našeho společného účtu.

„Euráče si vyberem z bankomatu až tam. Tak dál… ibáč, živočišný uhlí a náplastě,“ četl Marek ze svého seznamu.

Skočil jsem do chodby a přinesl lékárničku, abych vylovil všechny věci.

„Ještě papírový kapesníčky. Radši dva balíčky. A teď chemii. Pojď do koupelny,“ mávnul na mě Marek rukou.

„Takže…,“ začal lovil v toaletní skříňce. „Opalovací krém… krém na vobličej… jelení lůj. Tady aloi – to je dobrý, kdybysme se spálili. Ještě kartáčky a pastu…,“ podával mi Marek další věci. „Jo, a sprej proti komárům, protože jestli tam budou, tak to bude peklo.“

Vrátili jsme se s věcmi z koupelny do ložnice, abychom je přidali na hromádku na posteli.

„No a už jenom sluneční brejle a foťák,“ podával mi Marek věci, které vytahoval ze skříňky. „Ještě vemu kostky, kdyby náááhodou byla nuda. Ale to nebude,“ mávl rukou a krabičku s kostkami hodil na postel.

„To je všechno?“ zeptal jsem se při pohledu na těch pár věcí, které ležely na posteli.

„No, jasný! Co bys ještě chtěl brát?“

„Já nevim,“ rozhodil jsem rukama. „Lidi vždycky táhnou takový ty kufry na kolečkách.“

„Jo, já vím!“ rozchechtal se Marek. „Hele, ale nevim, co v nich maj. Fakt netušim,“ smál se. „Na, tady je tenhle batoh, ten nám bude stačit. A malý batůžky si vemem taky s sebou.“

Třídili jsme, co si vezmeme na sebe, které věci si dáme do malých batůžků do letadla a které věci naopak patří do většího batohu, protože se prý nesmí brát na palubu. Sandály na dno, oblečení do úhledných ruliček, aby se moc nezmačkalo, lahvičky pro jistotu do sáčků, kdyby se náhodou rozhodly v letadle vytéct, nožík a léky do dalšího sáčku, láhev minerálky do ručníku. Marek dával všem věcem řád.

***

„No a je to. Jsme sbalený.“

„Ty jo,“ posadil jsem se na postel a díval se na naše malé batůžky. „To bylo teda rychlý.“

„No dyť. Jsem ti říkal, že to bude razdva.“

„A fakt už nic jinýho nepotřebujeme?“

„No já nevim, jak ty…, ale já…,“ kleknul si Marek ke mně na postel na všechny čtyři, „to nejdůležitější… s sebou už mám,“ říkal takovým zvláštním pomalým tónem, že jsem se rozesmál, protože jsem začínal tušit nějakou kulišárnu.

„A co?“ smál jsem se a začínal se trochu bát, co z toho vyleze.

„Tebe!“ vyhrknul hlasitě Marek a povalil mě na postel.

Rozesmál jsem se.

Marek klečel nade mnou opřený o lokty a díval se mi do očí.

„Ty jsi totiž můj Kousíček, víš? A já tě strašně moc miluju,“ říkal potichu.

Péro v trenkách se mi okamžitě postavilo.

„Já tebe taky, Marku. Taky tě moc miluju,“ díval jsem se do Markových rozzářených očí, které mě skenovaly. „Ty jsi tak krásnej,“ pohladil jsem Marka po vouskách, které jsem ještě před chvílí upravoval strojkem.

Markovy oči se rozšířily. Jeho tělo se přitisklo na moje a začalo se v pravidelném pomalém rytmu jemně vlnit. Cítil jsem Markův velký penis, jak se přes trenky mazlí s mým.

Marek si mě pořád prohlížel a usmíval se na mě.

„A už je ti líp?“ zeptal se.

„Jo. Už jo.“

„To je dobře,“ hladil mě Marek ve vlasech a dál si mě prohlížel.

„Už máme sbaleno…,“ pokrčil jsem rameny. „A už se nebojim. Protože mám tebe. S tebou se nebojim.“

Objal jsem Markovo tělo nohama.

Marek se široce usmál a díval se na mě svýma velkýma očima.

„Já se s tebou taky ničeho nebojim,“ řekl potichu a lehl si na mě. Začal mě hladit svými vousy po tváři a prsty zajel do mých ještě vlhkých vlasů.

Zavřel jsem oči a poslouchal, jak o sebe naše vousy šustí a jak mi Marek funí do ucha. Občas jsme se mezi mazlením políbili a já cítil Markovy vousy, jak mě píchají do rtů.

Pomalu jsem hladil jeho nahý trup, který jsem svíral nohama. Marek se pomalounku vlnil a naše penisy v trenkách se spolu něžně mazlily, stejně jako my.

***

Marek mi dal pusu, kleknul si nade mnou a pohladil mě po břiše. Péro v jeho trenkách se vzpínalo. Krásně se na mě usmál a vesele mrknul.

„Marku, půjdeme dneska ještě spát?“

„No to né. Ve dvě musíme vyrazit. Pak bysme byli akorát rozespalý,“ zvedl se Marek z postele, s velkou boulí na trenýrkách. „Hele, možná mrknem ještě na ten internet, umyjem nádobí, zalejem kytky, a než se nadějem, tak vyrážíme. Nalejem si víno?“

„Já nevim. Před cestou letadlem by se asi nemělo pít, ne? Aby mi pak nebylo blbě. Až budou ty… turbulence,“ posadil jsem se.

„He he!“ zasmál se Marek. „Ty jsi vlastně ještě neletěl letadlem, viď? Právě navopak, jedna sklenička tě pěkně uvolní. Nebudeš tak nervózní. Věř mi.“

Pokrčil jsem rameny, ale Markovi jsem věřil.

Marek se vydal do kuchyně a já za ním.

Otevřel ledničku a nalil víno do skleniček: „Na.“

„Dík.“

„Tak na tu naši dovolenou. Vlastně na naši první, společnou, dovopravdickou dovolenou, hm?“ usmál se krásně Marek a pozvedl sklenici.

Cinkli jsme si a napili se. Marek pustil pohodovou hudbu a nočním bytem se rozhostila příjemná nálada.

„Pojď, dáme nádobí do myčky. Pamatuješ si to?“ mrknul na mě.

„Nevim. Zkusim, jo?“

„Tak zkus.“

Vybavoval jsem si, co a kam dát, co nastavit, a Marek mě chválil, že už to začínám umět a hladil mě při tom po zadku. Vlastně mě sice musel jednou opravit, ale v podstatě už jsem začínal naši myčku konečně ovládat.

„No vidíš, už to umíš. Zalejem ty kytky?“

„Jsou docela suchý,“ konstatoval jsem, když jsem testoval hlínu v truhlících za oknem. „Hele Marku, já se bojim, že to tady tejden nevydržej. Že uschnou.“

„Hm. To je blbý. Tak co s tim?“

„Víš co, dáme je dovnitř, na zem. Nebude na ně tolik pražit slunce. Když je teď hodně zalijeme, tak to ten tejden vydržej.“

„No tak jo,“ souhlasil Marek.

Podával jsem mu truhlíky z okna a Marek je stavěl vedle sebe na podlahu. Všechny bylinky jsme pak řádně zalili a doufali, že týden bez naší péče vydrží.

***

Museli jsme ještě nějak přečkat nadcházející půlnoc, a tak jsme si spolu zase sedli k počítači a hledali další informace o našem ostrově. Popíjeli jsme u toho pomalu víno, Marek pořád vesele brebentil, stále mi něco zajímavého ukazoval a jeho povídání i jeho jistá nálada mě moc uklidňovaly.

„Hele, šmoulo, budou dvě. Asi pomalu vyrazíme.“

Polilo mě najednou horko a záchvat paniky.

„Ty jo, tak už je to tady,“ rozbušilo se mi srdce.

„Zachovej klid. Ukaž, vopláchnu ty skleničky.“

„Radši jo, abych se zase neříz,“ zasmál jsem se. „A ty se taky neřízni.“

„Ty vole, nestraš, to by scházelo!“ rozesmál se Marek. „Pojedem tágem, jo?“ volal z kuchyně.

Vypnul jsem počítač a raději ho vytáhnul ze zásuvky.

„Víš co, kdybysme jeli nočkou, tak ještě zůstanem někde viset… Bych ti moh vyprávět,“ povídal Marek, když se vracel z kuchyně. „To se ti stane přesně, když to nejmíň potřebuješ.“

Oblékli jsme se a Marek objednal po telefonu taxíka.

„Ještě ustelem, jo? Ať to tu máme hezký, až se vrátíme.“

Překontrolovali jsme očima naposledy byt, zkontrolovali, zda nikde nezůstal nepořádek, zda je všechno vypnuté a zhasnuté, a zabouchli za sebou dveře.

„V pohodě?“ kývnul na mě Marek, když zamknul dveře našeho bytu.

„Jo.“

„Tak pojď,“ chytil mě Marek za ruku a s batůžky na ramenou jsme vyrazili do hluboké noci.

***

Cesta taxíkem proběhla naštěstí bez problémů.

Letiště bylo v tuto noční hodinu téměř prázdné, přišli jsme na čas, takže jsme ještě chvíli museli čekat na odbavení.

„Dobrý, máme čas. Musíme najít nějakej ten bankomat,“ rozhlížel se Marek.

Chodili jsme po letišti a hledali bankomat naší banky. Konečně jsme ho našli, zasunuli do něj naše karty a zadali PIN.

„Co se tak tlemíš?“ smál se na mě Marek.

„Nic. Mám jen radost, že máme společnou domácnost,“ rozhodil jsem rukama.

„Ty jsi šmoula. Né, nejsi. Vždyť já taky. Taky mám radost, že máme společnou domácnost,“ dal mi pusu.

„Co teď?“ zeptal jsem se.

„Teď? Musíme najít, kde máme check-in. Támhle jsou vodlety, tak to musíme najít na těch cedulích.“

Došli jsme k obrovským svítícím obrazovkám.

„Hledej tohle číslo,“ ukázal mi Marek letenku.

„Už ho mám. Pátej řádek vodshora,“ ukázal jsem na obrazovku.

„No jo. Číslo pět. Za patnáct minut. Tak musíme chvilku počkat.“

Sedli jsme si na lavičku, rozhlíželi se kolem sebe a pozorovali ostatní cestující v hale.

Občas přešla kolem nějaká rodinka se řvoucími ratolestmi, které by buď raději spaly, a nebo naopak byly u vytržení z toho, že spát nemusejí. Tátové s vypasenými pupky pod vytahaným trikem, vlekoucí kufry na kolečkách, matky udílející pokyny tu dětem, tu svým manželům. Někteří byly otrávení, protože měli dovolené plné zuby už teď, jiní byli euforicky nadšení a zmateně chodili jedním směrem, aby se po chvíli vraceli se slovy: „Vidíš to. Já jsem ti říkala, že je to támhle. To máš z toho, že mě nikdy neposloucháš.“

„Marku, doufám, že neletěj s náma.“

„Hele, řek bych že jó. Ale neboj, Leonidas říkal, že nemáme žádnej hotel. A tyhle budou na hotelu. Čum, támhle jsou taky dva kluci,“ ukázal Marek hlavou.

„Kde? A jo.“

Halou šli pomalu dva vysocí, vysportovaní kluci, u kterých nebylo jisté, zda spolu chodí, a nebo jsou to jenom bráchové. Zastavili se pod obří obrazovkou a zadívali se na ni. Jeden krátce pohladil druhého po zadku. Tak to asi nebudou bráchové.

„Hele, už nám votevřeli check-in. Pojď,“ vydal Marek pokyn.

Přišli jsme k přepážce jako první, protože jsme prakticky skoro nic neměli a ostatním chvíli trvalo, než posbírali svoje věci i rozdováděné potomky.

„Dobrý večer,“ usmála se na nás slečna u přepážky.

„Dobrý večer.“

„Dejte prosím svá zavazadla na pás. To je všechno? Máte jenom ten jeden batoh?“

„Jo, my nic víc nepotřebujem,“ smál se Marek.

Slečna pokrčila rameny a usmála se.

Marek jí podal naše letenky, slečna chvíli něco ťukala do počítače a za chvíli nám s úsměvem podávala letenky zpátky.

„Tak prosím, přeji šťastnou cestu.“

„Děkujem.“

„Tak co teď?“ podíval jsem se na Marka.

„Počkej…,“ koukal Marek zase na světelnou tabuli. „Jo, hele, už nám svítí gotogate,“ ukazoval prstem.

„Co to znamená, gotogate?“ zeptal jsem se.

Marek se rozchechtal. „Ty vole, to je jako gou tu gejt, chápeš? Jako jít k bráně. Já tomu řikám ze srandy gotogate. Jakože to zní japonsky.“

„Jo aha,“ došlo mi to a rozesmál jsem se.

„Teď musíme projít kontrolou. Támhle,“ ukázal Marek prstem. „Tam dáš batůžek do takový bedýnky na pás. Taky všechno z kapes. Vono to projede rentgenem a vyjede na druhý straně.“

„Mobil taky?“

„Jo, všechno.“

„A nerozbije se nějak? Když na něj bude svítit ten rentgen?“

„Ty jsi šmoula,“ rozesmál se Marek. „Ne, nerozbije. Pak projdeš tím rámem. Nesmíš mít na sobě nic kovovýho, jinak to zapípá. Prostě všechno z kapes. To zvládneš.“

„A nemůžeme jít spolu?“

„Právě že ne. Ale neboj, věř si. Počkáme na sebe na druhý straně, jo?“

„Tak jo,“ začal jsem být nervózní, zda se mi podaří projít poprvé v životě letištní kontrolou.

Postupoval jsem podle Markových pokynů, vykuleně civěl na personál a musel jsem vypadat, že vezu přinejmenším bombu a nebo se chystám každou chvíli odpálit na sobě připevněnou výbušninu.

„Dobrý večer,“ koktal jsem hezkému mladíkovi u kontroly, který se sice tvářil přísně, ale nakonec se na mě usmál, protože viděl, že cestuji letadlem poprvé. „V pořádku, můžete projít,“ pokynul mi rukou, když jsem se chvíli zmateně točil na místě.

„Děkuju…,“ usmál jsem se na něj rozpačitě.

Uff! Tak to mám za sebou. Kde je Marek? Támhle!

„Čůs,“ chechtal se. „Tak co? V pohodě, ne?“

„Jo, dobrý. Byl tam takovej příjemnej pán.“

„Mladej?“

„Jo, mladej. A hezkej.“

„Ty se máš, já měl nějakou starou naprdnutou bábu. Máš všechno? Nenechals tam nic?“

„Ne, mám všechno. Doufám. Tak a co teď?“

„Teď máme čas. Ale než tam dojdem, tak to bude akorát. Podiváme se cestou na vobchody, jo?“

„Jo. A taky na záchod. Docela zase potřebuju.“

„To najdem. Tak pojď. Už je ti líp?“

„Jo, už dobrý.“

Vyrazili jsme pomalu letištním bludištěm. Šli jsme nekonečnými chodbami, blbli na jezdícím chodníku a prohlíželi si předražené nevkusné zboží v halogenově nasvícených výlohách.

„Hele, záchody!“ ukázal jsem. „Jdeš taky?“

„Počkám tady, jo?“

Vykonal jsem potřebu a chystal se umýt ruce. Nikde jsem neviděl žádnou páku ke kohoutku, asi je to na čidlo, napadlo mě. Zamával jsem rukou nad umyvadlem. Z kohoutku najednou prudce vytryskl proud vody, která se odrazila od umyvadla a vycákla na mě.

„Do prdele…,“ zaláteřil jsem.

Vyšel jsem ze záchodu s promáčenými kraťasy.

„Ty vole? Cos dělal?“ rozchechtal se Marek.

„Ani se neptej. Postříkalo mě umyvadlo.“

„Ty jsi šmoula,“ chechtal se Marek. „Pojď, to usušíme.“

Marek se se mnou vrátil na toalety.

„Zalez si do kabinky a sundej si kraťasy. Šoupnu je pod sušák.“

„Jo,“ poslechl jsem Marka a udělal, co mi řekl.

Slyšel jsem jen hučení sušáku na ruce. Nekonečně dlouho…

Najednou se ozvaly nějaké hlasy. Někdo přišel… Ach jo, to je teda situace… Hlasy naštěstí zase brzy utichly. Opět nekonečné hučení sušáku…

Ticho.

„Tak už můžeš,“ ozval se Marek za dveřmi mé kabinky.

Odemkl jsem a Marek mi podal kraťasy, které byly skoro suché:

„Na.“

„Dík,“ rychle jsem se oblékl a s úlevou vylezl ze skrýše.

„Ty jo, Marku, děkuju. Já bych vůbec nevěděl, co mám dělat.“

Marek mi dal pusu.

„Tak pojď, ty muj šmoulíku. Ať nám to ještě neuletí.“

Vyšli jsme ze záchodu a ozval se letištní rozhlas.

„Prosíme poslední cestující, aby se neprodleně dostavili k odletu…“

„Ty vole, to jsme my! Už nás vyvolávaj. Pojď, rychle!“ mávnul rukou Marek a rozeběhli jsme se nekonečnou chodbou k našemu letadlu.

***

„Pardon, my jsme měli malou komplikaci,“ omlouval se udýchaně Marek a podával letušce naše letenky.

„V pořádku. Prosím,“ usmála se letuška a pobídla nás do letadla.

Procházeli jsme úzkou uličkou v letadle, Marek šel první. Míjeli jsme obtloustlé taťky, mamky snažící se zklidnit neposedné potomky a další spolucestující. Někteří se tvářili otráveně, jiní přísně, aby nám dali najevo, že způsobujeme naprosto zásadní zdržení, jiní se vykulenýma očima šťastně rozhlíželi po letadle.

Také jsme míjeli dva kluky z haly, kteří teď seděli vedle sebe a měli co dělat, aby se se svýma dlouhýma nohama do stísněných sedadel naskládali. Jeden z nich pořád koukal do mobilu, ale ten druhý se na nás mile usmál.

Konečně jsme došli k naší řadě sedadel.

„Zalez si tam,“ pobídl mě potichu Marek.

„Jé, já sedim u vokýnka, jo?“ zašeptal jsem.

„No jasný. Sice nic neuvidíš, protože je tma…,“ sedal si Marek, „ale až tam budem, tak už bude ráno.“

Marek se připoutal bezpečnostním pásem a ukazoval mi, jak si jej také mám upevnit. To se mi líbilo, protože se mě přitom pořád dotýkal rukou na břiše. Smál jsem se tomu, Marek kroutil hlavou, ale také se smál.

Připoutaní jsme se uvelebili ve stísněných sedačkách a přitulili se k sobě. Ucítil jsem Markovu chlupatou nohu a jeho teplou ruku, jak se mě dotýkají. Úplně jsem se tak přestal letu bát a byl už jen zvědavý, co se bude dít dál.

Letadlo se dalo pohybu. Absolvovali jsme ještě krátkou instruktáž, co dělat v případě letecké nehody, ale najednou se ozvalo hlasité hučení, nabírající rychlost nás přimáčkla do sedaček a letadlo se odlepilo od země.

Poprvé letím letadlem… Byl jsem z toho zážitku jako u vytržení. Podíval jsem se na Marka a celý šťastný jsem se na něj široce usmíval.

Marek se na mě také krásně usmál a se zvednutým obočím pokývnul hlavou k okýnku:

„Čum, světlýlka.“

Podíval jsem se z okýnka. A opravdu, pod námi zářila magická pavučina ze světel pouličních lamp, která mi připadala jako nějaký zázrak.

„Wow…,“ zašeptal jsem.

„To je, viď?“ pohladil mě Marek po ruce.

Světla na palubě pohasla. Ucítil jsem Markovu ruku, jak mi ji položil přes stehno. Něžně mě hladil po vnitřní straně nohy. Usmál jsem se na něj a také jsem položil ruku do jeho klína.

Díval jsem se z okýnka do tmy, světýlka pod námi pomalu zmizela a Marek si opřel hlavu o moje rameno. Jeho ruka za chvíli povolila. Poznal jsem, že usnul. Za chvíli i na mě přišla dřímota a probdělou noc jsme se pokusili alespoň trochu dohnat.

***

Probral jsem se. Podíval jsem se na Marka. Měl o mě opřenou hlavu a spal. Za okýnkem už bylo bledé světlo brzkého rána. V tom mě ozářil nebývale ostrý paprsek právě vycházejícího slunce na druhé straně letadla, jako když řízne.

„Marečku,“ zašeptal jsem.

„Mmm,“ zamumlal rozespale Marek. „Ty jo, sluníčko?“ mhouřil oči před ostrým světlem. „Kde jsme?“ naklonil se přese mě k okýnku. „Hele, moře.“

„A jo,“ podíval jsem se ven z okýnka.

Moře…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #3 Odp.: Marek a já – 40. kapitola: VylétnutíVanggerland 2022-06-21 15:48
Děkuji za komentáře.
Kdyby vás napadlo, co si zapomněli zabalit, napište, třeba z toho vznikne nějaká inspirace. Další kapitoly se budou odehrávat v Řecku a tam se může stát ledacos.
Citovat
+4 #2 Odp.: Marek a já – 40. kapitola: VylétnutíHonzaR. 2022-06-21 11:56
Jako dobrý, to balení pobavilo. Nevím, jestli se jedou jenom válet k moři nebo i lézt po horách/památkách. Každopádně poměr fusekle/trenky paráda. :lol: Jestli něco zapomněli, mě taky zajímá a teda jehlu s nití mě v životě nikam brát nenapadlo.
Kvituju, že Marek zredukoval počet "ty vole", třikrát na díl fakt stačí. A taky že nám v průběhu povídky přestal kouřit.
Jinak je to velice zevrubně popsaný krátký časový úsek. A je taky pravda, že je to jazykově lepší a lepší.
Citovat
+3 #1 TakGD 2022-06-21 11:07
dobře, neskončili v posteli, ale v letadle. :lol: Opět a zase pěkně napsané. Zvládli odlet suprově, jen mám pocit, že něco zapomněli. :-D Tak jsem zvědavý jaké bude Řecko :D
Citovat