Marek a já – 41. kapitola: Pod křídly Herma

Měl jsem nos přilepený na okýnku a začínal rozeznávat vlnky na mořské hladině. Klesáme. Za chvíli se pod letadlem začaly tu a tam objevovat i lodičky a my se stále víc blížili k pevnině ostrova před námi. Pobřeží lemovaly místy písečné pláže, místy skály, suchá země byla posetá malými keříky, mezi nimiž svítily nízké bílé domky s taškovými střechami.

Drc!

Letadlo se rozdrncalo a ozval se hlasitý hukot.

Přistáli jsme.

Někteří spolucestující začali nadšeně tleskat, jako kdybychom právě těsně unikli smrti.

Z letadla jsme vystoupili přímo do řeckého podnebí zalitého sluncem. Sice bylo teprve devět hodin, ale bylo už teplo jako u nás odpoledne.

Odbavení na malém letišti proběhlo hladce a na otráveném personálu bylo vidět, že si přeje, aby skupinka rozjívených turistů co nejdříve z letiště zmizela.

„Marku? Jak se dostaneme do toho penzionu?“ zeptal jsem se, když jsme s batůžky na zádech mířili z letištní haly ven.

„Čoveče… počkej… Tady to někde bylo napsaný, myslim, že nějakým autobusem…,“ začal se Marek přehrabovat papíry. „Jo, tady to je. Autobusem B. Prej byl měl čekat před letištěm.“

„Pro nás přijede autobus? Vždyť jsme jenom dva.“

„Ty šmoulo,“ rozesmál se Marek, „ten není pro nás. Ten veze všechny tyhle lidi do hotelu. My vystoupíme po cestě.“

„Jo aha.“

Autobusy před letištěm skutečně čekaly.

Marek si pro jistotu ověřoval u řidiče, zda nás opravdu vyloží, kde potřebujeme, a já se začal pomalu smiřovat s tím, že budeme muset ještě nějakou dobu povykující a zmatené spolucestující přetrpět.

„Mister Marek?“ zaklepal mi někdo na rameno.

„Eh, co? Sorry?“ otočil jsem se.

Za mnou stál starší snědý muž s velkým břichem, s rozesmátýma černýma očima a obrovským knírem, oblečený do rozhalené košile, za kterou vykukovala jeho kudrnatá hruď.

„Are you Mister Marek?“ probodával mě očima.

„No, no,“ vrtěl jsem hlavou. „Marku?“ zatahal jsem za tričko Marka, který se zrovna bavil s řidičem. „Tady tě asi někdo hledá…?“

„Hello, you are Mister Marek!“

„Hello, yeah, that’s me,“ odvětil Marek a dal se s ním anglicky do řeči.

Vyrozuměl jsem jenom něco, že na nás čeká, ale vůbec jsem nechápal, kdo to je, nebo co se to vlastně děje.

Marek se chechtal, protože muž pořád něco hlasitě povídal lámanou angličtinou a byl mnohem víc upovídanější než Marek a to je říct.

„Hele, tak máme jít s ním,“ otočil se na mě Marek, když muž skončil a mávnul na nás rukou, že ho máme následovat.

„Jako kam?“

„No prej nás tam vodveze. To nám zařídil Leonidas. Ten je dobrej, co?“

„To teda jo…,“ odvětil jsem nedůvěřivě.

„Neboj. Jo, počkej, ještě musíme říct řidiči, že s ním nejedem!“ odeběhl Marek zpátky k autobusu.

„Tak pojď, můžem jít,“ vrátil se a pokynul mi hlavou.

„Marku, já se trochu bojim. To je nějaký divný.“

„Neboj, zná se s Leonidasem. Vodkud jinud by nás znal. Pojď.“

Rychle jsme doběhli muže, který právě odemykal auto na parkovišti. Oprýskané auto už mělo něco za sebou a moc důvěry nevzbuzovalo.

Nasedli jsme si dozadu, Marek se hned dal s mužem do řeči a lámanou angličtinou si pořád něco povídali a každou chvíli se něčemu nahlas rozesmáli.

„Tak hele, je to brácha tý pani, kde budeme bydlet. Jmenuje se Dimitris. Říkal, že nám to domluvil Leonidas, abysme se nemuseli trmácet tim turistickým autobusem. Prej abysme se tu necejtili jak turisti, ale jako to… no prostě jako doma, nebo jako hosti, tak něco.“

Dimitris řezal rozhrkaným autem zatáčky a každou chvíli troubil. Pořád se chechtal a dozadu na nás něco povykoval. Rozuměl jsem každé páté slovo, ale Marek se s ním bavil bez problémů, jak ostatně bylo jeho zvykem.

***

Asi po čtvrt hodině jízdy odbočil Dimitris z hlavní silnice, rozvířil prach na cestě a pomalu vjel do jakéhosi dvora.

Vystoupili jsme a ocitli se v téměř zahradě, plné pestrobarevně kvetoucích keřů. Mezi zelení prosvítaly malé domky, ve kterých jsem rozeznal ty, které nám ukazoval Leonidas na svém notebooku.

„Kaliméra!“ hned nás začala s úsměvem vítat starší paní, která byla Dimitrovi docela podobná. Měla obrovská prsa a vlastně měla trochu i ten knír.

„Kaliméra!“ halasil vesele Marek.

„Kaliméra,“ přidal jsem se, aniž bych věděl, co to znamená, ale zřejmě něco jako „dobrý den“.

Paní se anglicky značně řeckým přízvukem ptala, jakou jsme měli cestu.

Dimitris se mezitím rozloučil, zamával na nás a svým odřeným autem zase odjel. Ze zatáčky se ozval smyk, jak dupl na plyn, a jeho oblíbené hlasité troubení.

Paní majitelka potom začala povídat směsí angličtiny a řečtiny spoustu dalších informací, které jsem nepobíral. Ale Marek se s ní dorozuměl, i když občas za pomocí rukou a nohou. Bylo legrační je pozorovat a paní se také pořád hlasitě smála, stejně jako Dimitris.

Jmenovala se Sofia, předala nám klíčky, ještě Markovi chvíli něco vysvětlovala, potom na nás krátce zamávala a kolébavým krokem se odebrala za svou prací.

„Evcharistó,“ halasil za ní Marek.

„Evcharistó,“ opakoval jsem po Markovi a domýšlel se, že je to nejspíš „na shledanou“.

„No vidíš, už umíš řecky,“ usmíval se na mě Marek.

„Marku neumim. Vůbec nevím, co to znamená, jen jsem to po tobě vopakoval.“

„Tak hele, poslouchej. Evcharistó je děkuju. To říkej furt. Kaliméra – dobré ráno, kalispéra – dobré odpoledne a kalinýchta – dobrou noc.“

„Aha. Takže evcharistó, kaliméra, kalispéra, kalinýchta,“ opakoval jsem.

„No vidíš. Sagapó. Ale to nikomu neřikej. Jenom mně.“

„Proč? Co to znamená?“

„Miluju tě,“ dal mi Marek pusu. „Tak pojď, jdem najít náš domeček. Máme pětku,“ podíval se Marek na klíče v ruce.

„To už je dneska druhá pětka.“

„Jak to?“

„No ta přepážka na letišti. To byla taky pětka.“

„Aha,“ rozesmál se Marek.

Šli jsme po chodníčku mezi růžově a fialově rozkvetlými keři, které jsem viděl poprvé v životě, a hledali náš domek. Hektický chaos byl tentam a my dostávali dovolenkově uvolněnou náladu. I když jsem byl pořád trošku napnutý, jak asi bude vypadat naše ubytování…

„Hele, tady to je!“ ukázal Marek.

Zastavili jsme se před malým, bíle natřeným domkem uprostřed rozkvetlých keřů. Měl malou terásku, obehnanou nízkou kamennou zídkou. Na terase stály dvě židličky a malý kulatý stolek.

„To je hezký,“ chytil jsem Marka za ruku.

„Viď? Tak na, vodemkni,“ podal mi Marek klíč.

Netrpělivě jsem odemknul dveře a otevřel.

„Jé,“ rozzářil jsem se. Před námi byl decentně zařízený velký pokoj, s malou kuchyňskou linkou, s dveřmi do koupelny a hlavně s obrovskou manželskou postelí, na které ležely složené čisté bílé ručníky, a hned vedle na zdi vedle viselo veliké zrcadlo s toaletním stolkem. Veškerý nábytek byl ze světlého přírodního dřeva, měl trochu patinu, a celý pokoj působil jednoduchým, ale elegantním dojmem.

„Ty vole…,“ vydechl Marek. „Takový letiště…“

„To už je dneska druhý, vlastně třetí,“ poznamenal jsem.

„Ty jsi brebta,“ zasmál se Marek. „No ty krávo. To je ale hustý, co?“

„To teda…,“ souhlasil jsem.

„Wow!“ shodil Marek batoh, plácnul sebou na obrovskou postel a rozhodil ruce.

„Pojď, udělám ti letištní prohlídku,“ mrknul na mě šibalsky Marek.

„Ty jsi prdlej,“ zasmál jsem se a svalil se vedle něj na postel.

„To je krásnej pokoj, Marku. Viď?“

„To je,“ přitulil se ke mně Marek. „Tady se bude krásně mrdat…“

Rozesmál jsem se.

„Jdeme se podívat do koupelny?“

„Tak jo,“ vyskočil Marek.

Rozsvítil jsem koupelnu.

„Ty jo… Leonidas nekecal. Taková suprová sprcha, co?“ poznamenal Marek.

„Je to dohromady se záchodem.“

„Bude to intimčo,“ objal mě Marek zezadu kolem pasu a políbil mě za krk.

„Poslouchej, víš, že se tady nehází hajzlpapír do záchoda?“ zeptal se mě.

„Ne. A kam?“

„Tady vedle, do toho koše.“

„Do koše? A proč?“

„Hele, na to se mě neptej. Prej maj nějaký úzký trubky nebo co. Prostě to tak je.“

„Aha.“

„Tak co, šmoulo? Vybalíme si a jdem se podívat na moře?“

„Tak jo. Taky bych si to tady chtěl prohlídnout vokolo, co tu je.“

„No jasný,“ začal Marek vytahovat z batůžků naše věci a já je umísťoval do skříněk, na poličku u zrcadla, do koupelny, zkrátka jsme se začali zabydlovat.

„Vezmeme si sandály?“ zeptal jsem se.

„Jo, můžem. Tenisky si vemem, až vyrazíme někam na vejlet.“

Byl tu dokonce botník, a tak jsem ukládal naše tenisky do něj.

„Hele Marku, tady je asi trezor.“

„Uka. No jo, to je trezor. Dáme si tam doklady a peníze, jo? No vidíš, taky musíme vybrat ňáký ty euráče. Tak to tu vomrknem a pak zajdem do tý vesnice, jak řikal Leonidas. Doufám, že tam bude bankomat. Ty vole, jsme si měli radši vybrat na tom letišti. Ale to se vyřeší.“

„Tak jdeme?“

„Jo,“ přikývl Marek.

Zamkli jsme, Marek si uložil klíče do batůžku a vyrazili jsme prozkoumávat okolí.

***

Šli jsme po chodníčku mezi rozkvetlými keři opačným směrem, než jsme přišli, s intuicí, že k moři to bude tímto směrem. Minuli jsme pár dalších domečků v zeleni. Některé vypadaly dle visících ručníků na teráskách zabydleně.

Všude kolem nás kvetly stromy a keře, některé se dokonce pnuly po domcích.

„Marku, tyhle kytky vůbec neznám.“

„To nevadí,“ pohladil mě Marek.

„No jo, ale mě by to docela zajímalo, co tady roste.“

„Hm. Tak leda to najít nějak na internetu,“ pokrčil Marek rameny. „Pak si to vyfotíš a doma si to najdem, jo?“

Došli jsme na konec zahrady a před námi byl asi metr vysoký val, zarostlý vysokou trávou a rákosím.

„Jsme na konci. Tak kde maj to moře?“ rozhodil jsem rukama.

„Ty vole, někde tady musí bejt,“ rozesmál se Marek. „Přeci jsme ho nepřehlídli,“ chechtal se. „Hele, támhle jsou schody,“ ukázal rukou na kamenné schůdky vedoucí do svahu.

Vystoupali jsme nahoru. Nedočkavě jsem Marka předběhl.

„Ty jo, Marku… To je krása!“ rozzářil jsem se při pohledu na azurové moře. Hladina se jen mírně vlnila a bělavé vlnky jemně šplouchali do světlého písku.

„Ty vole, je tady! Tak co?“ vykulil na mě Marek kukadla. „Hupsnem tam, ne?“

„Teď?“

„No jasný, kdy jindy. Pojď!“ seběhnul Marek svah, rychle si sundal tričko i kraťasy, hodil je do písku i se svým batůžkem a sandály a vběhnul v trenkách do moře.

„Tak dělej!“ volal a mával na mě z mělké vody, kterou měl pod kolena. „Pojď. Je krásně teplá!“

Taky jsem se rychle svléknul do trenek a vběhnul za Markem do vody.

„Juchů!“ křičel Marek a začal na mě cákat vodu.

„Né!“ bránil jsem se se smíchem a na oplátku začal na Marka také cákat.

„Ty jo, Marku?“ zastavil jsem se.

„No?“

„Ta voda je hrozně slaná. Ale hrozně.“

„Uka,“ nabral si Marek vodu do dlaně a olízl ji. „No. Jako na špagety.“

„A jo!“ zasmál jsem se. „Jsi špageta!“ rozesmál jsem se a začal na něj zase cákat.

„Tak já jsem špageta, jo? Počkej, ty… nudle jedna!“ rozchechtal se Marek a začal cákat tak, že jsem musel utéct zpátky na pláž.

„Pojď!“ mávnul na mě Marek, abych se vrátil. „Zaplavem si,“ lákal mě zpátky.

Vracel jsem se pomalu do vody.

„A už nebudeš cákat?“

„Já?“ zapíchl si Marek prst do hrudníku. „Budu,“ naklonil šibalsky hlavu a dal si ruce v bok.

„Tak to já nejdu.“

„Ale až večer,“ usmíval se svým krásně lišáckým úsměvem a začal se pohupovat v bocích ze strany na stranu.

„Aha,“ rozesmál jsem se. „Tak to já chci večer taky.“

„Tak pojď,“ vydal se Marek víc do hloubky, až konečně žbluňknul do vody a začal plavat.

Vydal jsem se za Markem, který plaval na místě a čekal na mě. Ponořil jsem se do průzračné vody. Na písčitém dně tančila zrcátka slunečních paprsků lámajících se ve vodní hladině.

„Tak co? Jaká je voda?“ ptal se Marek.

„Super. Docela teplá.“

„Viď?“

Marek připlaval ke mně a dotkl se mě pod vodou.

„A nevycákáme se teď? Do vody?“

„Já nevim. Zas tak teplá není. Nestojí mi péro.“

Martek se rozchechtal a ponořil se celý pod hladinu.

„Fuf!“ vynořil se a zatřepal mokrou hlavou. „Mně taky ne. Ale přes den se vohřeje. Večer bude určitě jako kafe!“ udělal Marek několik temp a vesele se na mě díval z vody.

Doplaval jsem k němu a otočil se. Konečně jsme viděli celé pobřeží. Pláž našeho penzionu byla lemovaná vysokou trávou a rákosím, které chránilo zahradu před navátým pískem. Na jednu stranu byly další penziony se slunečníky a za nimi na dohled turistické centrum s hotely, na druhou stranu pak vystupovaly z vody vysoké skály, porostlé malými keříky.

„Marku, tady je to tak krásný,“ otočil jsem se k Markovi a pohladil ho pod vodou.

Marek se na mě nádherně usmál, obejmul mě pod vodou rukama a políbil mě slaným polibkem.

„Sagapó.“

„Sagapó,“ rozesmál jsem se.

Naše dovolená začala.

***

Vylezli jsme z vody.

„Musíme nějak voschout, než vyrazíme do města,“ díval jsem se na svoje mokré trenky.

„No jo. Ale to bysme se tady museli válet a pak budem stejně vod písku. A ty trenky jen tak neuschnou. Slaná voda je prevít. Tak se skočíme převlíct. Vždyť jsme stejně ještě ani nevodešli.“

„Hm, tak jo. Ještě že jsme si vzali ty náhradní trenky.“

„Viď?“ dal mi Marek pusu a vydali jsme se zpátky k našemu domečku.

Šli jsme po chodníčku mezi keři jen tak bosí, v mokrých trenkách a naše věci si nesli v ruce. Z námi zůstávaly mokré ťápoty. Dlaždice, které byly na sluníčku, nesnesitelně pálily do chodidel, a ty, co byly ve stínu, naopak příjemně chladily.

„Hele, támhle je sprcha!“ ukázal Marek mezi keře. „Vosprchnem se jo? Ať nejsme slaný.“

„Jo, stejně se vod tý mořský vody pořád nějak lepim,“ sahal jsem si na svou lepkavou pokožku.

„No. To dělá právě ta sůl.“

„A nevosprchujeme se radši u nás ve sprše?“

„Hele né, jsme vod písku. Aby se nezanes vodpad, víš?“

„Jo aha.“

Rychle jsme se sprchovali pod studenou vodou, ale vzhledem k tomu, že jsme byli rozpálení sluncem, tak nám vlastně připadala příjemně chladivá.

Marek si sundal trenky, aby je pod čistou vodou vypral. Také jsem si trenky sundal a pozoroval během praní Marka. Vlastně jsem ho nikdy s takhle malým pérem, jaká jsme teď pod studenou vodou oba měli, neviděl. Markův penis totiž zůstával dlouho nateklý, i po té, co jsme se vycákali. Vlastně můj také. Ale ani teď pod studenou sprchou Markovi penis nijak nevisel, naopak trčel do prostoru, jako by mu nemělo nic ujít.

Marek zavřel sprchu, vyždímali jsme trenky a mokré je na sebe natáhli. Vzali jsme věci a vydali se do našeho domečku převléknout.

Osušili jsme se, oblékli si na sebe suché oblečení a mokré trenky pověsil Marek ven na terásku, kde byla u zídky praktická šňůra na prádlo.

Konečně jsme se mohli vydat na průzkum okolí.

***

Vyšli jsme ze zahrady příjezdovou cestou, kterou nás přivezl Dimitris, a ocitli se na asfaltové silnici.

„Kterým směrem půjdeme?“ podíval jsem se na Marka.

„Čoveče,“ drbal se Marek na hlavě. „Počkej, támhle jsme přijeli… Na tý mapě, co nám ukazoval Leonidas, byly hotely támhle tím směrem. Myslím.“

„Asi jo. Protože jsme je viděli od moře. A to bylo tím směrem.“

„No vidiš. Takže vesnice musí bejt na druhou stranu. Tak jdem,“ mávl Marek rukou a vyrazili jsme.

Po pár minutách chůze se začaly skutečně objevovat malé domky místních obyvatel.

„Hele, támhle je asi nějakej krám,“ ukázal Marek rukou před nás. „Už mám docela hlad, ty ne?“

„Jo, já taky. Po tom koupání mi docela vyhládlo.“

„Tak to tam vomrknem?“

Přikývl jsem a přidali jsme do kroku, protože teď jsme skutečně dostali hlad.

Na malém krámku visela cedule „Minimarket“. Otevřeli jsme dveře, které rozcinkaly zvonek nad našimi hlavami.

„Kaliméra,“ pozdravil Marek.

„Kaliméra,“ přidal jsem se.

Mezi regály se vynořil starý opálený muž, menší zavalité postavy, s pleší na hlavě. Hned začal něco brebentit řecky.

Marek se s ním dal do řeči, jak bylo jeho zvykem. Jenže pán anglicky moc neuměl a ani zřejmě neměl nejlepší den, takže začal dělat obličeje a bylo na něm vidět, že turisty nemá právě v oblibě. Po chvíli mávnul rukou a nahlas zavolal něco do krámu.

Vynořil se mladý opálený kluk. Vysoký, hubený, s černými kudrnatými vlasy a pronikavýma očima.

„Hello,“ pozdravil anglicky.

Marek mu hned začal něco povídat, vyrozuměl jsem, že říká, jak jsme právě teď přijeli a kde jsme ubytovaní.

Kluk něco zavolal řecky na staršího muže u pokladny, ale porozuměl jsem, že zmiňuje jména Sofie a Dimitrise.

Starší muž mávl rukou, něco řecky zamumlal, jako že ví, a bylo na něm vidět, že hned dostal lepší náladu, a přestal se na nás mračit.

Kluk si s Markem ještě chvíli povídal a ukazoval mu, kde co v krámku najdeme.

Marek poděkoval, s klukem se rozloučil, ten na nás ještě mávnul rukou a vydal se zase zpátky po své práci.

„Tak hele, tu paní z penzionu znaj. Prej sem máme chodit nakupovat, že tu maj každej den čerstvý pečivo a zeleninu,“ vysvětloval mi Marek, co se dozvěděl. „Ale neberou karty. Takže nejdřív musíme do toho bankomatu. Jenže – tady ve vesnici žádnej není, takže musíme do města. To je složitý, co?“

„To teda. A kam do města?“

„Je to kousek, prej máme jet autobusem. Akorát když nemáme peníze, tak budeme muset pěšky. Ale neboj, je to asi jen půl hoďky.“

Vydali jsme se tedy k východu. Marek už otevíral dveře, otočil se na muže u pokladny a mávnul na něj: „Jásas.“

„Jásas,“ opakoval jsem, protože mě napadlo, že je to zřejmě „na shledanou“.

„Ej!“ začal na nás muž řecky cosi halekat a ukazovat rukou, ať se vrátíme.

„Marku, co je?“

„Já nevim,“ pokrčil Marek rameny.

„Periménete!“ gestikuloval na nás, ať počkáme, a vydal se mezi regály.

„Co nám chce?“

„Nevim, já mu nerozumim!“ smál se Marek.

Muž se za chvíli vrátil, podával nám papírový sáček, který cpal Markovi do ruky, a něco řecky brebentil. Marek sáček otevřel a nahlédl dovnitř. A hned spustil anglicky, že nemáme peníze, ale muž se nedal odbýt, smál se a sáček nám pořád nutil. Marek si ho tedy vzal a položil si ruku na hruď: „Evcharistó, evcharistó.“

„Fíjete, fíjete, já sas,“ chechtal se muž a mával na nás, ať už jdeme.

Cinknuly se za námi dveře a my vyšli na ulici.

„Čum, co nám dal,“ otevřel Marek sáček, abych do něj nahlédl.

V sáčku byly dva kousky nějakého pečiva.

„Ty jo, to nám dal jen tak, jo?“

„Hele, já nevim,“ smál se Marek. „Až půjdem zpátky, tak se tu zastavíme na nákup a dáme mu za to nějaký prachy, jo?“

„Tak jo.“

Vytáhli jsme pečivo ze sáčku a zakousli se do něj. Byly to jakési šneky, jeden byl plněný vanilkovým pudinkem a druhý čerstvým bílým sýrem. S Markem jsme se rozdělili, abychom si každý vychuntali oba druhy, a vydali se na pochod do městečka.

Po několika minutách chůze jsme byli teprve ve vesničce. Vlastně ani neměla žádné pořádné centrum, jen jednu velkou křižovatku se dvěma tavernami. Opravdu to nevypadalo, že by zde měl být nějaký bankomat.

„Hele, Marku, támhle je nějakej rozcestník.“

„A jo!“

Začali jsme zkoumat šipky se symboly. Jedna ukazovala z kopce dolů k moři, další k autobusové zastávce a poslední nahoru do kopce ke kostelíku, pod nímž byly ve svahu rozeseté malé domky.

„Tak co? Kam teď?“

„Asi musíme rovně,“ drbal se Marek na hlavě.

***

Pokračovali jsme tedy dál. Minuli jsme autobusovou zastávku, kde sice nebylo napsáno, v kolik hodin autobus jezdí, ale aspoň jsme zjistili, že vesnička je od městečka jen jednu zastávku. A tak jsme pokračovali dál po plánované cestě, s vidinou nedalekého cíle.

Zástavba opravdu začala asi po půl hodině chůze opět houstnout a my se brzy ocitli v malém živém městečku ve svahu, plném úzkých uliček, kamenných i bíle natřených domů, starých prošlapaných schodišť mezi nimi, dveří všech tvarů i barev, malých prodejen, stánků a taveren, pobíhajících dětí, skútrů proplétajících se mezi turisty, i koček dožadujících se pozornosti.

„Marku? Támhle je nějaký infocentrum. Možná tam budou mít nějakou mapu. Co myslíš?“

„Jo, dobrej nápad,“ souhlasil Marek.

Obdrželi jsme malou mapku okolí městečka, kde byl i náš penzion „Sophia“ a hotely pokračující za ním. Dokonce jsme dostali i jízdní řád autobusů, takže jsme hned věděli, v kolik hodin a kam všude jezdí.

Bankomat jsme brzy našli a Marek vybral peníze.

„Tak Kousíčku, to nejdůležitější z dnešního dne máme za sebou,“ podíval se na mě Marek. „Na, tady máš ňáký euráče, kdybys chtěl někde něco koupit,“ podal mi Marek několik bankovek.

„Stejně budeme chodit všude spolu, ne?“

„No to jo, ale nikdy nevíš. A taky nemusím furt platit já. Hm?“

„Tak jo,“ uložil jsem si peníze do peněženky.

„Zajdem někam na voběd?“

„Můžeme. Tam byla taková pěkná taverna,“ ukázal jsem rukou, odkud jsme přišli. „Se zahrádkou.“

„Myslíš tu na náměstí?“

„Né. Taková pod schodama. Měla dřevěnou terasu.“

„Jo tahle! No tak jo. Ta se mi taky líbila,“ souhlasil Marek a vydali jsme se kousek zpátky.

Jenže tavernu jsme nemohli najít, protože jsme se v bludišti uliček ne zcela orientovali.

„Hele a neni to jedno?“ rozhodil Marek rezignovaně rukama. „Prostě někam zapadnem a je to.“

„Hm, asi jo,“ pokrčil jsem rameny. „Počkej… Támhle tudy jsme už šli…“ drbal jsem se za krkem. „Hele, já už asi vim, pojď!“

A skutečně, tavernu jsme za rohem objevili. Ve stínu dřevěné verandy byla pohodlná křesílka, uvelebili jsme se a stačilo nám ke štěstí už jen to, že konečně sedíme.

***

„Tak co si dáme?“ otevřel Marek menu, které nám donesl číšník.

Z nabídky oči přecházely, vůbec jsme nevěděli, co dřív. Některá jídla jsme znali z Georgiovy taverny, ale mnohá neznal ani Marek, přestože v Řecku už byl.

„Tak já už mám vybráno, já si dám ten vepřovej steak se špenátem a citrónovou vomáčkou. Co ty?“ podíval se na mě.

„Já asi… Zkusím ty smažený závitky plněný slaninou, s mátovou vomáčkou. Co myslíš?“ podíval jsem se na Marka.

„Hele, jó. Vyzkoušet se má všechno. Záleží, jakej je kuchař. Ale Řekové vařej dobře.“

Objednali jsme si jídlo a protože jsme měli žízeň, dali jsme si k obědu i pivo. Přinesli nám sklenice, které byly vychlazené tak, že z nich klesal studený kouř a na skle se dělala stříbřitá námraza. Ale pivo mělo teplotu akorát.

Samozřejmě nechyběl předkrm. Jmenoval se saganaki a byl to grilovaný sýr, se zlatavě křupavou krustičkou, uvnitř vláčný, přelitý medem, s plátkem citrónu a snítkou čerstvého oregana. K pivu se báječně hodil a my měli pocit, že hlavní chod už snad ani nepotřebujeme.

Nicméně v taverně nebylo všechno hned, a tak jsme měli dost prostoru na to, abychom si mezi chody odpočinuli. A tak než přinesli další, dívali jsme se do mapky a plánovali, kam se můžeme jít podívat další dny.

Konečně nadešel hlavní chod…

„Ty jo, Kousíčku,“ olíznul se Marek, když dojedl. „Ti řeknu, žes to dobře vybral.“

„Viď? Já jsem si taky pochutnal. A jsem docela přežranej.“

„Mi povídej. Nejradši bych si šel na chvilku lehnout,“ rozesmál se Marek.

A to jsme ještě nevěděli, že při placení dostaneme navrch zákusek…

***

Řádně posilnění a odpočatí jsme však vyrazili na další průzkum městečka. Vyšplhali jsme na kopec ke starému kostelu s kamennými zdmi, odkud byl krásný výhled na městečko.

Stáli jsme u starého kovového zábradlí a dívali se dolů na střechy domečků, lidičky hemžící se v uličkách, azurové moře v pozadí a olivové háje kolem.

„Marku, tady je to tak hezký,“ objal jsem Marka kolem pasu.

Marek mě objal kolem ramen a přitulil k sobě.

„Viď?“ souhlasil Marek.

Byl jsem z toho pohledu dojmutý. „To je krása,“ zašeptal jsem.

Marek mě políbil do vlasů.

Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a chtělo se mi štěstím brečet.

„Všim sis, že kostely tu maj věž postavenou vždycky vedle? A ne jako u nás, dohromady?“ podíval se na mě Marek.

„No jo, vlastně jo,“ zamyslel jsem se. „To má nějakej důvod?“

„No právě, že jo. Protože kdyby bylo zemětřesení a ta věž se zvonem spadla, tak s sebou neveme i ten kostel, víš?“

„Aha. A tady bejvá zemětřesení?“

„Si piš, každou chvíli.“

„Marku…“

„No fakt!“ smál se Marek.

„No tak doufám, že teď žádný nebude.“

„Se uvidí…,“ krčil Marek rameny.

Vrátili jsme se zpátky dolů a malými křivolakými uličkami došli až k moři, kde jsme objevili úzký betonový chodníček podél pláže. A tak jsme se po něm vydali směrem k našemu penzionu.

Pláž brzy vystřídaly skály a chodníček skončil. Jediná cesta vedla do strmého kopce úzkou uličkou mezi starými domky. Vyšplhali jsme tedy nahoru, kde jsme s překvapením zjistili, že se nacházíme zpátky ve vesničce, na křižovatce s rozcestníkem.

Z jedné taverny na nás začal halekat muž a mávat rukou, ať jdeme dovnitř. Jenže my jsme po předchozí hostině neměli na jídlo ani pomyšlení, a tak jsme s úsměvem museli odmítnout. V tom však vyběhl další muž z taverny naproti a také na nás začal pokřikovat, ať navštívíme jeho tavernu. Takhle se o nás oba dva přetahovali, ale nám nezbylo, než se pantomimicky omluvit, že už máme plná břicha. Ale řekli jsme si, že v příštích dnech navštívíme obě. Protože vyzkoušet musíme přece všechny…

Dorazili jsme konečně zpátky k minimarketu. Jenže jsme zjistili, že mají před poledne zavřeno.

„Votevíraj až v pět. Kolik je?“ vytáhnul Marek z kapsy mobil. „Tři. Vlastně počkej, v Řecku je posunutej čas. Kolik máš?“

„Čtyři,“ podíval jsem se na svůj mobil.

„Hm. Tak teď by mě zajímalo, kolik teda je hodin!“ rozchechtal se Marek.

„No… tak Řecko je vod nás spíš na východ, než na západ, ne?“ drbal jsem se na hlavě a přemýšlel, který čas je ten řecký.

„No to jo,“ souhlasil Marek.

„Takže když je na východ, tak je v Řecku o hodinu dřív. Což znamená, že kdyby se tvůj čas posunul a můj ne, tak bys musel mít o hodinu víc,“ vysvětloval jsem.

„No asi jo. Ale já mám vo hodinu míň.“

„No. Takže jsou čtyři. A v Česku jsou tři.“

„Aha. No vidiš. Ty jo… na to bych nepřišel. No ale stejně votevíraj až za hodinu,“ šteloval si Marek čas na svém mobilu.

A tak jsme se vraceli do penzionu a těšili se, až sebou na pokoji plácneme na postel, protože jsme jednak už docela dost nachodili a také začínalo být nesnesitelné vedro.

Dotrmáceli jsme se konečně zpátky a pod tíhou všech těch zážitků usnuli, jako když nás do vody hodí.

***

Probudila mě Markova ruka, která mě hladila ve vlasech.

„Kousíčku…“

„Uááá,“ protáhnul jsem se. „Ty jo, já jsem zabral…“

„Koukám,“ smál se Marek. „Ale já taky. Hele, nepůjdem se vykoupat?“ hladil mě po břiše.

„Tak jo,“ rozkoukával jsem se a nechal se od Marka příjemně hladit.

„Ale musíme se namazat. Ať se nespálíme hned první den,“ zvednul se Marek z postele. „Mám takovej dobrej krém proti sluníčku, že se s tim dá i koupat. Čum,“ ukázal mi Marek tubu, kterou vytáhnul ze zásuvky u toaletního stolku. „A je to ekologický, prej.“

„Ekologický?“

„No. Že prej v něm nejsou nějaký ty chemie, co škoděj rybám.“

„Aha. A to se jako namažeme teď?“

„No jasný. Namažeš mě? Já pak namažu tebe, jo?“

„Tak jo.“

Marek si sundával tričko i trenky.

„Musíš mě namazat pěkně celýho, víš?“

„Jo takhle…,“ rozesmál jsem se a začal se těšit. Zvednul jsem se z postele a vzal si tubu s opalovacím krémem.

Marek stál naproti mě, s mírně zvednutým penisem. Zmáčknul jsem tubu a stříknul si krém do dlaně. Rozetřel jsem ho po Markově hrudi. Dlaň s krémem hladce klouzala po Markově pokožce. Pokračoval jsem na ramena a paže. Marek se na mě usmíval a evidentně se mu to moc líbilo, protože se mu penis vztyčoval.

„Já tě taky namažu, sundej si to,“ zatahal mě za tričko.

Rychle jsem si sundal tričko a trenky, ze kterých se vyhoupnul můj vzrušený penis.

Marek si stříknul krém do dlaně. Postavil jsem se zase naproti Markovi a pokračoval v hlazení jeho těla a roztírání opalovacího krému. Marek se přidal a roztíral krém po mé hrudi. Pečlivě mě hladil po celém těle. Zajel rukou na můj pupík a potom mazlavou dlaní objal můj penis, který krátce, ale pečlivě promnul.

„Musíme pořádně, všude…,“ říkal potichu Marek.

„Pořádně, jo?“

Stříknul jsem si tedy další krém do dlaně, nanesl ho na jeho hruď a objal ho. Naše těla se k sobě přilepila a začala po sobě klouzat. Hladili jsme se vzájemně po zádech a snažili se nevynechat ani kousek naší pokožky.

Mazlili jsme se spolu a klouzavými pohyby krém o sebe vzájemně roztírali.

Marek si stříknul nový krém do dlaně a zajel mi mezi stehna. Pak mezi ně zasunul svůj vzpínající se penis a přitiskl se zpátky ke mně.

Cítil jsem jeho penis, jak hladce klouže mezi mými stehny, zatímco můj se tetelil na jeho pupíku.

„Nevycákáme se?“ zeptal se Marek.

„Říkal jsi, že budeš cákat až večer,“ usmál jsem se na něj.

„No to jó, ale už mě začínaj tlačit koule.“

„Neboj, voni se ti ve vodě zase zchladěj,“ zasmál jsem se.

„Mmm…,“ udělal Marek smutný obličej.

„No, je to tak.“

„Ach jó. Tak jdem? Já myslím, že už jsme namazaný,“ mrknul na mě Marek.

Oblékli jsme si přes naše vztyčené penisy plavky a vyrazili přes zahradu k moři.

Na pláži skoro nikdo nebyl, jenom pár důchodců, kteří si přišli podvečer zaplavat.

Voda se přes den krásně ohřála a opravdu byla jako kafe. A tak jsme si užívali cachtání, já objevoval různé mušličky, rybky ve vodě a Marek mi říkal, abych si dával pozor a nešlápl na mořského ježka. Občas jsme se jen tak váleli na ručníku, ale to nám nikdy dlouho nevydrželo a zase jsme běželi zpátky do vody.

***

„Ty jo, Marku, to jsme se krásně vykoupali, co?“ říkal jsem na naší terase, když jsme dávali sušit na šňůru naše plavky. „Mi z toho docela vyhládlo.“

„Hele, mě taky. Víš kam bych teď šel? Vyzkoušet to na druhou stranu.“

„Já myslel, že půjdeme do tý vesnice. Jak se tam vo nás přetahovali.“

„Tam můžeme zejtra, na voběd. Na druhou stranu to ještě neznáme.“

„To je fakt. No tak jo.“

Vzali jsme si jen peníze do kapsy, abychom s sebou nemuseli nic zbytečného tahat, a vyrazili směrem k hotelům.

Po pár minutách chůze se divoké keře podél silnice proměnily v upravenou zeleň, všude byla tráva s rozprašovači vody a začaly se objevovat první taverny. Bylo jich zde hned několik a ve všech už seděly spousty turistů. A protože jsme měli z čeho vybírat, nahlíželi jsme do jídelních lístků u jejich vchodů.

U jedné taverny ve velké zelené zahradě na nás začal mávat muž a pobízet nás, ať jdeme k němu.

„Hele, už nás zase naháněj. Necháme se nalákat? Co?“ podíval se na mě Marek.

„Tak můžeme,“ pokrčil jsem rameny.

Muž měl radost, že jsme se vydali dovnitř, a začal nás hned obletovat. Marek si s ním hned začal anglicky povídat. Muže to potěšilo, že jsme se nepřišli jen tak najíst, a také se rozpovídal. Jmenoval se Michalis. Bylo mu kolem třiceti, byl urostlý a měl krásné tmavé strniště, pořád se na nás smál a moc mile se k nám choval.

„Sympoš, co?“ podíval se na mě Marek, když Michalis odešel.

„Jo,“ souhlasil jsem.

„Sem budeme chodit, ne?“

„No ještě, jak tady vařej… Ale je docela hezkej.“

Stejně jako v městečku následoval jeden chod za druhým. Občas i překvapení, které jsme si neobjednali, ale byla to pozornost podniku a my se jen divili, co všechno z řecké kuchyně ještě neznáme. Michalis se na nás pořád usmíval, i když procházel jenom kolem nás k jinému stolu.

Marek si jako hlavní chod vybral smažené taštičky z listového těsta plněné mletým masem a sýrem a já plněné vinné listy s rýží. K tomu jsme dostali vrchovaté misky hustých tzatziků, bohatě zalité olivovým olejem. A stejně jako při obědě jsme si vždy nabídli z talíře toho druhého, abychom se o nové chutě společně podělili.

„Tak co ty, šmoulo?“

„Hm, moc dobrý,“ odvětil jsem s plnou pusou.

„Že se tak pořád culíš?“

„Já?“ rozesmál jsem se.

„No. Ty,“ smál se Marek.

Pokrčil jsem rameny, ale věděl jsem, proč se culím. Protože jsem šťastný, že si užíváme dobrého jídla, nikam nespěcháme, je krásný teplý podvečer a hlavně jsme spolu.

Mezitím, než jsme dojedli, setmělo se. Seděli jsme pod svítícími lucerničkami a popíjeli sladké bílé víno. Michalis se na nás vždy mile usmál, když šel kolem nás.

Bylo mi moc hezky. Díval jsem se na Marka a měl jsem potřebu mu něco hezkého říct.

„Marku? Já jsem s tebou hrozně moc šťastnej. Miluju tě. Strašně moc. Sagapó. Evcharistó.“

Marek se na mě široce usmál. Pak si schoval obličej do dlaní a potichu do nich zakňučel. Vykoukl skrz prsty, sundal si dlaně, naklonil se ke mně a potichu mi řekl:

„Mně z tebe hrozně moc stojí péro. A bolej mě koule. Protože tě taky hrozně moc miluju.“

Rozesmál jsem se a Marek také. Cinkli jsme si sklenicemi vína a dívali se zamilovaně na sebe.

„It's a beautiful evening tonight, isn't it? Another glass of wine?“ usmál se na nás Michalis, který šel právě kolem.

„Jo?“ usmál se Marek.

„Tak jo,“ souhlasil jsem, protože víno mi moc chutnalo a chtěl jsem ještě chvíli s Markem jen tak posedět.

***

„Kousíčku? Já už se nemůžu dočkat, až budem cákat,“ objal mě Marek kolem ramen, když jsme vyšli trochu opilí z taverny na potemnělou ulici.

„Marku, já taky ne,“ zašeptal jsem a pohladil Marka v rozkroku, kde se vzpínalo jeho velké péro.

„Já chci hrozně moc mrdat, hned teď,“ šeptal Marek a přitulil mě k sobě.

„Marku, já taky. Ale tady asi né.“

„Já vim,“ šeptal vzrušeně Marek a hladil mě v rozkroku. „Tak pojď,“ chytil mě za ruku a vydali jsme se zpátky do našeho penzionu teplou nocí, při večerním zpěvu cikád.

Nedočkavě jsem odemknul dveře a vklouzli jsme rychle dovnitř. Ani jsme nerozsvítili, okamžitě ze sebe sundali trička, kraťasy i trenky a vrhli se na velkou postel.

Začali jsme se vášnivě mazlit, jak jsme se nemohli dočkat jeden druhého.

Klečeli jsme na posteli, objímali se a divoce se líbali. Marek mi zasunul penis mezi stehna.

„Počkej,“ natáhnul se na toaletní stolek, rozsvítil lampičku a vzal opalovací krém. Stříknul si ho do dlaně a objel si svoje vztyčené péro. Vrátil se s ním mezi moje stehna. Markův penis začal hladce klouzat.

Marek vzrušením zprudka vzdychal a pohyby v bocích dráždil svůj žalud, který klouzal v mé štěrbině. Sevřel jsem stehna co nejvíc k sobě. Cítil jsem, jak Marek musí svůj žalud vždy silou zatlačit mezi ně. Když jeho kulatá hlava zatlačila mezi stehna, zase jsem trochu povolil, aby mezi nimi hladce proklouzla.

„Ty vole, to je krásný,“ vzdychal Marek mezi polibky. „Počkej, počkej, už ne. Už ne. Nebo vycáknu. Lehni si,“ strčil do mě.

Položil jsem se na záda a Marek se sklonil k mému penisu.

„Wow…,“ zadíval se na můj žalud, ze kterého prýštil sladký nektar. Objal ho do úst a vysál z něj šťávy. „Ty jsi tak dobrej,“ zakroutil hlavou a vrátil se hned zase k mému žaludu. Vzal ho do úst a začal ho kouřit tak krásně, jak to dovede jen on. Chytil jsem Marka za vlasy. Začaly mě brnět nohy.

„Marku, ne,“ vzdychal jsem.

Marek okamžitě přestal a vrhnul se k mým ústům. Jeho byla plná sladkého nektaru.

Divoce jsme se líbali.

Marek si sednul na moje boky a začal si honit péro.

„Marku? Ukážeš mi zase takový to, co ti nesmím dělat?“

„Jo, dneska jo,“ vzdychal Marek.

Objal si žalud, který se lesknul od opalovacího krému, do dlaně a pomalými krouživými pohyby ho začal pečlivě mnout. Jeho žalud rychle dostal tmavě červenou barvu.

Marek se mračil a díval se střídavě na mě a střídavě na svůj penis.

„Bacha, už,“ vyhrknul a ze žaludu sevřeného v dlani začalo prudce stříkat sperma na mou hruď.

„Ty jo…,“ vydechl jsem obdivem nad tou nádhernou sprškou spermatu, která skropila mou pokožku až na prsou.

Marek si ho nabral rukama a nanesl na můj penis, který začal v jeho dlaních hlasitě mlaskat. Pak ho vzal do úst a soustředěně ho kouřil. Žalud mě začal nesnesitelně, ale přitom nevýslovně nádherně brnět. Křečovitě jsem prsty sevřel prostěradlo.

Vykřikl jsem vzrušením.

Semeno začalo prýštit z mého penisu do Markových horkých úst.

Marek se zvednul, aby se na mě podíval. Měl semeno všude ve vousech. Vrátil se k mému penisu, pečlivě z něj nasál zbytek šťáv a pak se vrhnul k mým ústům.

Markův trup se přilepil do loužiček spermatu na mé hrudi a ucítil jsem v ústech vzrušující chuť. Líbali jsme se a Markovy vousy krásně voněly.

„Ty vole!“ vydechl úlevně Marek a svalil se vedle mě na postel.

Leželi jsme na zádech a dívali se na sebe.

„To jsme se parádně vycákali, co?“ usmíval se Marek a rychle oddychoval.

„Krásně. Marku, ty jsi byl dneska plnej mrdky,“ roztíral jsem si vlhko po své hrudi.

„Jo, to teda! Taky to držim dva dny!“ rozchechtal se Marek. „Strašně moc mi chutnáš,“ podíval se na mě. „Sagapó, Kousíčku.“

„Sagapó, Marku.“

Oba jsme se nahlas rozchechtali a přitulili se zpátky k sobě, abychom si ten první večer v Řecku vyměnili ještě spoustu něžných polibků…