• Vanggerland
Stylklasika
Datum publikace5. 9. 2022
Počet zobrazení838×
Hodnocení4.59
Počet komentářů3

Ráno jsme vstali podle plánu. Půl sedmé. Poslední ráno v Řecku… Vlastně všechno potom probíhalo dle plánu. Marek bral dnešní odlet odpovědně. A já pod tíhou vědomí, že naše dovolená končí, dělal všechno tak nějak automaticky.

Nasnídali jsme se a Marek naposledy kontroloval naše batůžky, že máme všechno správně zabalené a na letišti nenastane nějaký problém.

„Kousíčku, mrkneš se prosim tě ještě na terasu, jestli jsme tam něco nenechali?“

„Jo, jasně.“

Vyšel jsem na terasu a kontroloval, zda jsme něco nezapomněli sušit na šňůře a nebo nám nespadlo pod stůl. Zastavil jsem se a s těžkým srdcem se rozhlédl po probouzející se zahradě.

Ach jo. Začalo se mi dělat smutno.

Támhle – tam jsme první den šli, kolem těch fialově kvetoucích keřů… Vzpomněl jsem si na první dojem, který na mě náš penzion udělal, když jsme vystoupili z Dimitrisova rozhrkaného auta, když nás svým kolébavým krokem přivítala majitelka penzionu, paní Sofia. Šli jsme po dlaždicích, co buď pálí a nebo chladí do chodidel, podle toho, zda na ně svítí slunce, nebo jsou ve stínu… A támhle – venkovní sprcha, pod kterou jsme se sprchovali. A Marek měl při sprchování malý, ale přitom pořád tak hezký péro… Támhle jsme zase měli zaparkovaný náš skútr, na kterém jsme strávili nejkrásnější dva dny v mém i v Markově životě…

„Copak?“ přerušil Marek znenadání moje zamyšlení a objal mě zezadu kolem pasu.

„Nic,“ pohladil jsem jeho jemně chlupaté ruce. „Rozhlížím se.“

„Bylo to tu hezký, viď?“ položil mi Marek bradu na rameno.

„Moc. Marku…,“ vzdychl jsem. „To byla ta nejkrásnější dovolená…“ Rozesmál jsem se sám sobě, svým tuctově znějícím slovům.

„Čemu se směješ?“ zeptal se Marek.

„Né nic,“ zavrtěl jsem hlavou. „Vždyť já nikdy nebyl u moře. Až s tebou,“ mrknul jsem na Marka přituleného k mým zádům. „A všechno to tady bylo tak krásný…,“ zahleděl jsem se zasněně do zahrady.

„Mmmm…,“ začal mě Marek mazlit po břiše.

Hladil jsem jeho ruce a nechal se šimrat jeho vousky.

„Tak pojď,“ dal mi Marek pusu na tvář. „Zabalíme se, kdyby přijel Dimitris. Ať na nás nemusí čekat.“

„Jo,“ opětoval jsem Markovi pusu.

Vrátili jsme se do pokoje.

Pustil jsem se do stlaní postele, abych aspoň něco dělal, protože Marek už všechno zabalil a batůžky připravil ke dveřím.

„Teda Marku…, řeknu ti…, že to prostěradlo je po nás docela flekatý, koukej.“

„A jo,“ rozesmál se Marek. „Hele, to se nedá nic dělat. Tak to prostě nějak zamaskuj, no.“

Přehodil jsem přes prostěradlo přikrývku.

„Jo Marku, kouknul jsi taky do trezoru? Jestli jsme v něm něco nenechali?“

„Jasný. Nic tam nezůstalo. V šuplících a v koupelně taky. Jo hele, radši si ještě zčekni, že máš peněženku a vobčanku někde, abys je pak rychle našel, jo? Letenky mám u sebe.“

Zkontroloval jsem svůj batůžek a všechno v něm bylo. I klíče od našeho bytu. Klíče od našeho bytu…, díval jsem se na ně. Připadalo mi to tak dávno, kdy jsem je naposledy držel v ruce. Dárek od Marka…

„Marku?“

„No?“

„Já bych se chtěl ještě naposledy podívat na moře,“ otočil jsem se na něj.

„Jo, jasný, můžem. Máme ještě čas,“ podíval se Marek na svůj mobil.

Nechali jsme si tedy batůžky připravené za dveřmi, zamkli jsme pokoj a vydali se na pláž.

***

Při pohledu na rákosí ve svahu jsem si opět vzpomněl na první den a vyprsknul jsem smíchy.

„Co je? Čemu se chechtáš?“ smál se Marek.

„Hele, jak jsme první den nemohli to moře najít!“ chechtal jsem se.

„Jo, no jo!“ rozchechtal se Marek se mnou.

Vyšli jsme po schůdcích na pláž.

Moře.

Ráno vypadá úplně jinak než večer, kdy jsme se chodili koupat.

Rozespale.

Na obzoru byl bílý opar a opuštěná pláž vypadala moc smutně. Ale dnes na ni zase přijdou lidé a budou se koupat a řádit ve vlnách nebo hrát badminton, stavět hrad z písku nebo se jen tak opalovat…

Vydal jsem se po písku k vodě.

„Hele, Marku, ten náš vzkaz pro Michalise tu ještě je.“

„No jo. Tak snad to vydrží, než tu poběží. Kdy asi tak chodí běhat?“ zadíval se Marek směrem k hotelům.

Sednul jsem si k vodě na bobek a ruku ponořil do vlnek, které líně šplouchaly do uhlazeného písku. Olíznul jsem si prst. Slaná. Je slaná jako voda na špagety…

„Kousíčku?“ řekl potichu Marek, jako by mě nechtěl rušit. „Pojď, radši půjdem. Už je vosum. Kdyby přijel Dimitris, tak ať nás nehledá.“

„Jo,“ zvednul jsem se. Tady už nás stejně nic nečeká…

„Tak ahoj, moře…,“ řekl jsem potichu a zamával krátce na nekonečný obzor.

„Ahoj…,“ zašeptal Marek se mnou.

Chytli jsme se za ruce a pomalu se vrátili do zahrady.

Marek odemknul a vynesl batůžky na terasu.

„Tak… asi je to všechno…,“ podíval se na mě. „Klíče prej máme nechat v zámku.“

Naposledy jsem se rozhlédl po pokoji. Po pokoji, ve kterém jsme sice moc času nestrávili, ale kde jsme spolu připravovali úžasné snídaně a krásně se milovali… Na posteli pro dva, před velkým zrcadlem na zdi…

„Marku?“ zašeptal jsem. „Hele, támhle v rohu. Ještěrka.“

„Kde?“ zašeptal Marek.

„Támhle,“ ukázal jsem pomalu prstem.

„A jó. Jé, ta je hezká. Co to je, nevíš?“

„Gekon.“

„Gekon, jo? Se s náma přišel asi rozloučit,“ šeptal Marek.

Vzpomněl jsem si, že to je právě ta ještěrka, kterou jsem zahlédl, když jsem měl úžeh a bylo mi tak hrozně moc špatně. Takže se mi to nezdálo… Bydlela tady s námi celou tu dobu…

Ještěrka se rozeběhla po zdi a schovala se za skříň.

„Tak čau, gekone. Už je to zas tvoje,“ řekl Marek.

Zavřeli jsme dveře a nechali ještěrku hlídat opuštěný pokoj.

***

Sedli jsme si do křesílek na terase a dívali se do rozespalé zahrady.

Najednou se ozvalo zatroubení a do tiché zahrady se jako uragán vřítila hlučná Dimitrisova rachotina. Auto prudce zabrzdilo na štěrkové cestě a zaskřípaly brzdy. Dimitris vystoupil a jako bychom ho naposledy viděli včera. Rozesmátého chlapíka s obrovským knírem, s krátkýma, chlupatýma rukama a volnou rozhalenkou přes kulaté bříško.

„Good morning!“ halasil Dimitris a smál se na nás od ucha k uchu.

„Kaliméra!“ zamával mu Marek. „Pojď,“ mrknul na mě a zvedl se.

Vzali jsme naše zavazadla a vydali se k autu.

„Kaliméra!“ chechtal se Dimitris. „How did you enjoy your holiday?“

„It was super! The best accomodation ever, beautiful beach, sea, taverns, food…,“ chechtal se Marek.

„Cha cha! That's good to hear!“ halasil Dimitris a pomáhal nám dávat zavazadla do auta. „Do you have everything? Can we go?“

„Yes, we can go!“

Usadili jsme se na zadní sedačku rachotiny a zabouchli za sebou dveře.

Dimitris nastartoval, spustilo se hlasité autorádio a Dimitris se prudce rozjel.

Vyjel ze zahrady po prašné cestě, zatroubil a z našeho malého ráje jsme se vydali zpátky na letiště…

***

Dimitris překřikoval motor a hlasitou hudbu z autorádia, zda jsme něco zajímavého zažili, což byla voda na Markův mlejn.

Díval jsem se z okýnka.

„Hele Marku, minimarket!“ ukázal jsem rychle na obchůdek, před kterým stál dědula a právě odemykal roletu.

„A jo!“ vyhrknul Marek a pohotově zasypal Dimitrise našimi historkami z minimarketu.

Marek se pak rozpovídal, jak jsme navštívili také modré jeskyně a šnorchlovali, jak jsme byli na festivalu, pluli velkou lodí na výlet do muzea, viděli delfíny, vyráběli keramiku, jak jsme jeli na výlet na motorce a navštívili klášter a farmu a vinařství, spali pod širákem na útesech… Dimitris se chechtal a nestačil se divit, co všechno se dá za týden zažít.

Bylo toho ale tolik, kam jsme ještě chtěli jít. Navštívit další památky, strávit další dny šnorchlováním, objevovat další taverny a ochutnávat v nich ty spousty vynikajících řeckých jídel, poznávat řecké byliny a nádhernou krajinu, jezdit skútrem na další objevné výlety, kochat se nádhernými západy slunce, shlížet z útesů na moře hrající paletou modrých barev, se slaným větrem ve vlasech brázdit jeho hladinu na lodi…

Z autorádia zněly řecké hity pop music. Všechny ty písničky zněly tak nějak smutně, nostalgicky. Zaposlouchal jsem se do nich. Nerozuměl jsem jim. Jen jsem téměř v každé písničce zaslechl vždy alespoň jednou „sagapó“. Sagapó. Miluju tě. Všechny ty písničky jsou o lásce… Podíval jsem se na Marka, který byl nakloněný k Dimitrisovi a pořád něco hlasitě brebentil. Položil jsem ruku přes Markovo stehno.

Marek na chvíli přestal a podíval se na mě. Usmáli jsme se na sebe.

Dimitris využil pauzy a začal hned něco brebentit, ale já už ho neposlouchal. Poslouchal jsem smutné písničky z rádia, zkoušel si zapamatovat některá slova a díval se dál z okýnka.

Přál jsem si, aby se Dimitrisovi ta jeho rachotina porouchala, aby nám to kvůli tomu uletělo a my museli v Řecku zůstat…

***

Dimitris se vřítil na parkoviště před letištěm, kde už byly autobusy a velké hemžení turistů.

Vystoupili jsme z auta. Dimitris nám vyndal ze zavazadlového prostoru náš velký batoh.

„Ah! I can't forget! Wait, Markos!“ naklonil se Dimitris do auta, až jeho kalhoty na zadku odhalily zednický výstřih. „Here you have!“ vynořil se vítězoslavně z auta s lahví v ruce. „Tsipouro from Dimitris! It is home made! Our family heritage, do you know!“ chechtal se s hrdým výrazem Dimitris, když nám podával lahev vlastnoručně vyrobené domácí pálenky.

„Wow! Evcharistó, Dimitris“ smál se Marek. „I wonder how it tastes!“

„Exeretikó! Excellent!“ dal si Dimitris ruku k sešpuleným ústům, aby naznačil, jak moc dobře jeho pálenka chutná.

„Eh… And this is end,“ rozhodil Dimitris svýma krátkýma, tlustýma rukama. „Finíto. Óla ta oréia teliónoun!“

„Evcharistó, Dimitris. And say hello to Sofia from us!“

„Evcharistó, I will! Sure I will. Adío!“ mávnul na nás Dimitris.

„Adío!“ zamávali jsme a vydali se do letištní haly.

***

Letištní kontrola proběhla celkem hladce. Jen jsme museli ještě nějak vtěsnat láhev pálenky do velkého batohu, což nebylo jen tak, takže jsme na poslední chvíli některé věci v batůžcích museli přeorganizovat.

Na letištním personálu bylo vidět, že si přejí, aby všichni ti turisté už konečně zmizeli.

Rozesmálo mě to.

A vzpomněl jsem si na Michalise, jak se vždy hezky usmíval. Na tajemného Kostu, na věčně rozchechtaného Dimitrise a usměvavou paní Sofii, na vstřícného dědulu z minimarketu, na rozevlátou vílu Katerinu i na veselou Eleni se svým šťastným Giannisem z farmy, na seschlou stařenu z kláštera, nahluchlého dědka s veselou babkou ve staré křivé taverně, na ochotnou pracovnici folklórního muzea, na mužného Nikose, na vinařku Paraskevi, na šéfkuchaře Panagiotise v kouři grilu, na číšníka z restaurace, kam jsme lezli přes zeď, na prodavače náramků, které nás teď zdobily, na cukrářku, na tančící kluky a na spoustu dalších Řeků, které jsme potkali.

***

Prolézali jsme uličkou stísněného letadla a hledali naše sedačky.

Dva kluci… Kterým jsme slíbili, že přijdeme na diskotéku…

„Čau!“ kývli jsme na ně, když jsme procházeli kolem nich.

„Čau,“ řekl jeden. Druhý jen krátce zvedl hlavu a zase se zadíval do svého mobilu.

„Hele sorry, že jsme nakonec nedorazili, my jsme měli děsně nabitej program. Tak třeba někdy příště…,“ omlouval se Marek.

„Jasně. V pohodě,“ řekl jeden kluk.

„Tak Kousíčku,“ řekl Marek, když jsme se uvelebili v sedačkách. „Za chvíli jsme doma.“

Podíval jsem se na Marka a trochu se usmál. Ale nešlo mi to. Sevřelo se mi srdce…

Marek se ke mně přitulil svou hebce chlupatou nohou a položil mi ruku na stehno.

Letadlo se pomalu rozjelo po runwayi. Ozval se hukot motorů, rychlost nás přimáčkla do sedadel a letadlo se pomalu vzneslo do vzduchu.

Pod námi se objevila suchá kamenitá krajina, s nízkými pichlavými keříky, s bílými domky s barevnými střechami, písečná pláž, útesy lemované bílými krajkami, třpytící se vlnky moře všech modrých barev, které brázdily bílé loďky…

Sbohem, Řecko…

Strašně, strašně moc se mi nechtělo zpátky. Udělal se mi obrovský knedlík v krku a do očí mi vhrkly slzy.

Marek mě hladil po stehně.

„Nebuď smutnej…“

„Hm…,“ zakňučel jsem tiše.

„Pojedeme zas, jo? Hele a hned jak přijedem, tak půjdem do taverny za Georgiosem, jo? A za Leonidasem. Hele, vždyť my máme kus Řecka u nás doma, co?“

„Jo,“ kníknul jsem a rozbrečel se.

***

Letiště.

Čekání na batoh.

Autobus. Tramvaj.

Česko.

Všechno vypadalo tak povědomě a přitom nějak jinak. Jako by se tím naším výletem do Řecka všechno nějak změnilo. Spěchající lidé v ulicích jako by se mračili víc než kdy jindy. Všude byly české nápisy. A mezi tím vším my dva, opálení, ozdobení náramky a korálky, nasycení sluncem a exotickými vůněmi, vracejícího se z jiného světa, zpět do šedi dnů.

Celou cestu jsme téměř nic neříkali. Jen takové to „už to jede“, „pojď“, „vem to, prosim tě“. Nevím, co se honilo hlavou Markovi, ale já se cítil jako vyoraná myš, jako dítě, kterému spadly do kanálu hračky, jako byl bych někde, kde nechci být, ale kde být musím…

***

Naše čtvrť.

Podvědomě jsme s Markem přidali do kroku. Nevím proč, ale roztřásla se mi kolena a sevřelo břicho napětím.

Vešli jsme do chladného, temného průjezdu našeho domu. Marek zkontroloval schránku. Je tam už můj pohled? Ne, je prázdná.

Rychle jsme vydupali po schodech do našeho patra.

Marek odemknul. Ozval se známý zvuk cvaknutí zámku.

Vešli jsme dovnitř. Zavřel jsem za sebou dveře.

Doma.

Voní to tu známou vůní. Krásnou vůní. Okamžitě se mi vybavil první den, kdy jsem vstoupil do Markova bytu…

Ale ještě něco, co tu před tím nebylo. Čím to tady zvláštně voní? Hlínou…

„Jé, Marku, naše bylinky! Jestlipak neuschly?“ Okamžitě jsem zamířil do kuchyně.

„Tak co? Jak vypadaj?“ ozval se Marek z předsíně.

„Hele, dobrý. Jen trochu zalejt, ale dobrý!“

„Fajn,“ houknul Marek.

Rozhlédl jsem se po kuchyni. Okny svítí dovnitř polední slunce. Je tu ticho. Všechno spí. Jako v nějakém zakletém zámku. 

Náš stůl. U kterého spolu snídáme… Pohladil jsem jeho světle dřevěnou desku. Stůl se probudil a mně se oživovaly vzpomínky. Sporák… Kolem kterého Marek doslova tančí, když vaří v rytmu své oblíbené hudby… Dotknul jsem se ho, abych ho také probudil.

Vrátil jsem se za Markem, který už byl v ložnici a otevíral okno.

„Musíme pořádně vyvětrat. Je to tu ňáký zatuchlý…“

Byt se otevřeným oknem zhluboka nadechnul.

Podíval jsem se na naši postel. Byla krásně ustlaná. Rozhlédl jsem se po ložnici. Po naší ložnici. Pomalu se probouzela Markovou přítomností. Šatník, u kterého se spolu převlékáme… Lampa se stínítkem… Stolek, na kterém už tolikrát stála večer láhev vína a hořela svíčka…

Všechno se mi najednou vrátilo. Všechny ty chvíle, které jsme tu spolu s Markem zažili. Naplnil mě krásný pocit bezpečí, pocit návratu do našeho starého přístavu.

„Marku? Už nemusíme malovat.“

„Jak to?“ otočil se na mě Marek od okna.

„Já jsem teď zjistil, že jsem se… vrátil domů.“

„Ty jo! Fakt?“ usmál se široce Marek. „Ty jo… Já mám takovou radost,“ objal mě Marek kolem pasu a pohltil mě do své náruče.

Stáli jsme v těsném objetí a tulili se k sobě.

„Tobě stojí péro, když máš radost?“ rozesmál jsem se.

„Mně stojí péro, když jsi šťastnej. Tak jsem potom taky šťastnej. Tobě taky stojí péro!“

„Protože jsi šťastnej…“

Usmívali jsme se na sebe a tiskli se k sobě svými tvrdými péry.

„Ale jo, vole, stejně vymalujem. Jo? Je to potřeba, čum na ty zdi.“

Rozesmál jsem se, jak Marek i v tak něžných chvílích používá svůj drsný slovník. Vlastně se mi to hrozně líbilo. Marek je jako vajíčko. Navrch tvrdá skořápka, ale uvnitř hebký obsah se zlatým pokladem.

„Čemu se směješ?“

„Protože jseš jako vajíčko.“

„Vajíčko?“ rozchechtal se Marek. „Ty vole, jak jsi na tohle zase přišel?“

„To je jedno…,“ přitulil jsem se k němu. „Miluju tě, Marku.“

„Jako že jsem uvnitř mazlavej? To teda jsem. A jsem toho plnej, vole. Vycákáme se?“

„Jo!“

Vrhli jsme se hned na postel a o překot ze sebe sundávali trička a kraťasy vonící ještě Řeckem.

„Jau…,“ sykl Marek, když si přetahoval tričko přes svá spálená záda.

„Marku…,“ objal jsem ho.

„Vopatrně…“

„Já vim,“ šeptal jsem vzrušením.

„Kousíčku…,“ šeptal Marek. „Já tě chci strašně moc pocákat…“

„Já vim, já to taky chci… Tvoji mrdku… a tvoje sladký péro…,“ šeptal jsem.

„Jo…“

Mazlili jsme se a péra mezi námi se napružila vzrušením a očekáváním.

Marek chytil naše penisy do ruky.

„Ty máš tvrdýho čuráka…,“ vzdychal Marek.

„Ty taky…,“ chytil jsem Markův penis do dlaně. „Takovýho klacka…“

„Jo… Kousíčku, lehni si,“ strčil do mě jemně Marek.

Položil jsem se na postel.

Marek si kleknul kolem mých nohou a přiložil naše penisy k sobě. Uchopil je do ruky a začal je společně honit.

„Wow, my máme krásný čuráky… Hm!“ vrhnul se k mému penisu a zasunul ho rychle do úst. „Mňam!“ podíval se šibalsky na mě.

„Marku!“ rozesmál jsem se. „Ale nemusíme se vycákat jakože hned!“

„Jo, jasně, sorry. Sorry…“ Marek se zklidnil, pohladil mě po hrudi a pak si pomalu zasunul do úst můj žalud.

„Ty jo, to je krásný…,“ vzdychal jsem, protože žalud v Markových teplých ústech mě začal intenzivně brnět. Chytil jsem Marka za vlasy, abych ho zpomalil. Marek poslechl. Pomalu laskal můj žalud v ústech a vykouzlil na něm nepopsatelně nádherný pocit.

„Marku, už ne… Já jinak vystříknu!“

Marek propustil moje péro. Začal ho zespodu lízat jazykem. Přesunul se ještě níž, k mým varlatům. Trochu mi roztáhnul nohy a jazykem zajel do prohlubně mezi varletem a stehnem. Začal jamku jazykem pečlivě vylizovat. Jako kočka, když si čistí srst. Širokým jazykem lízal chlupy na mých koulích, která se vzrušením přitáhla k tělu a vytvořila chlupatý míček. Marek si vzal jedno varle do úst a nasál ho. Ucítil jsem vzrušující teplo a vlhko. Marek převaloval varle ve svých ústech a jazykem ho laskal. Jemně ho propustil a to samé zopakoval s druhým. Pak se přesunul do jamky u druhého stehna. Hluboce z ní nasál nosem. „Wow…,“ vzdychnul a jazykem začal jamku pečlivě vylizovat. Na svém stehně jsem cítil Markovy vousy, jak mě přitom něžně škrábou a třou se o moje chlupy na míčku varlat.

„Marku, to je tak krásný, tohle…“

„Jo?“ podíval se na mě a krásně se usmál. Marek se jazykem přesunul na spodní stranu mého penisu a olizoval ho až k místu, kam se penis zanořuje do těla. Postupně postupoval zpět nahoru k žaludu. Péro sebou každou chvíli vzrušením zamávalo.

„Ach…,“ vzdychal jsem tím slastným pocitem.

„Wow!“ řekl Marek. Zvednul jsem hlavu a podíval se na něj.

Držel pevně můj žalud v objetí své dlaně. Ze žaludu mi vzrušením vytékal čirý, hustý nektar. „Ty krásně tečeš…“ Marek obejmul tělo penis do dlaně a stisknul jej. Ze žaludu vytekla mohutná dávka nového nektaru a ukápla na můj pupík.

„No ale ty vole!“ rozesmál se Marek.

Okamžitě se sklonil k třpytivé loužičce a nasál ji ústy.

Přinesl mi ji ochutnat. V našich ústech se rozlinula sladká chuť. Naše jazyky po sobě mazlavě klouzaly a vychutnávaly si můj lahodný dárek.

Marek můj žalud mezitím nasměroval do jamky mezi svými hýžděmi. Pomalu zanořil mazlavý žalud dovnitř. Cítil jsem, jak mi penis pomalu pohlcuje svým něžným teplem.

Marek vytáhnul moji ruku nad hlavu a odhalil moji podpažní jamku. Hluboce se z ní nadechnul nosem, aby nasál moje vůně.

„Wow! Ty zvláštně voníš. Asi mořem…,“ vzdychnul. Zanořil se do jamky svými ústy. A svými vousy… Slyšel jsem, jak Markovy vousy v mých chlupech v podpaží jemně šustí, a cítil teplo Markova jazyka, jak pečlivě vylizuje chutě z jamky, aby mu nic neušlo.

Moje tělo penisu se čím dál tím hlouběji zasouvalo do Markovy skuliny, která se víc a víc uvolňovala. Její sevření najednou povolilo a penis se hladce zanořil do měkkého tepla.

„Marku…, ty jsi tak měkkoučkej…,“ vzdychnul jsem.

„Jo… Protože ty vole… Ty tak krásně chutnáš… Počkej…,“ vzdychnul Marek, pečlivě vylízal moji zpocenou jamku a přesunul se k mým ústům, aby se se mnou podělil. Sladkou chuť na jazyku vystřídala pikantně slaná chuť. Marek měl pravdu, opravdu jsem byl ještě trochu cítit mořem.

Marek začal pohupovat svými hýžděmi a masírovat se mým tvrdým penisem. Zvednul se a kleknul si nade mnou. Pohltil mě tak ještě víc a můj penis se zanořil dovnitř až po kořen.

„Wow!“ vykřiknul. „No ty vole! To je tak krásný!“ vzdychal hlasitě Marek a mračil se na mě soustředěným pohledem.

Marek začal pohybovat svými boky. Jeho penis se divoce rozhoupal. Uchopil jsem ho do jedné ruky a druhou objal chlupatý míček jeho varlat. Začal jsem měkký balónek jemně masírovat v dlani. Markova varlata vyklouzla podél penisu nahoru k tělu a odhalila masitý kořen penisu. Přitiskl jsem na něj dlaň a zatlačil.

„Wow!“ vykřiknul nahlas Marek.

Marek roztáhnul nohy od sebe. Přitisknul jsem patu dlaně ještě víc na tlustý kořen penisu a silou na něj zatlačil.

„Nene… To je… to je nádherný…,“ vzdychal Marek. Z jeho žaludu začal vzrušením vytékat nektar.

Jednou rukou jsem dál masíroval kořen Markova penisu mezi rozevřenými chlupatými stehny a druhou rukou držel penis těsně za žaludem. Jak se Marek pomalu pohupoval, jeho penis v mé dlani sám klouzal. Zajel jsem palcem na nektar vytékající z Markova žaludu. Začal tak mezi mými prsty hladce klouzat.

„Kousíčku…,“ vzdychal Marek. „Já… já už musim… Ah!“ vyhrknul hlasitě Marek.

Ze žaludu se vyřinul hustý nektar s trochou spermatu přímo do mé dlaně. Obejmul jsem kluzký žalud, který dostal tmavě červenou barvu, ještě víc natekl a hladce se napnul. Z lesklé přilbice najednou vytrysknul mohutný proud hustého spermatu. Vycáknul na celé moje předloktí. „Ah!“ vzdychal hlasitě Marek. Další dávka spermatu divoce vystříkla na celé moje tělo. „Ne! Ty vole!“ skučel Marek a zakabonil se. Markův lesknoucí se žalud vystříknul rychle po sobě několik dalších dávek nového spermatu všude kolem nás.

„Kousíčku… Pusť… Už ne…,“ vzdychal Marek.

Propustil jsem jeho penis.

„Ach…,“ vzdychal Marek. Rukou přejel přes sperma na mé hrudi a voňavou mazlavou dlaň mi přiložil na ústa, aby mi sperma vetřel do vousů. „Marku…,“ vzdychnul jsem vzrušením do jeho dlaně. Olizoval jsem její vlhké polštářky, zatímco Marek mi dál pečlivě vtíral semeno do vousů. Intenzivně samčí vůně mě vydráždila. Začaly mě brnět nohy. Věděl jsem, že brzy vystříknu i já. Do Markovy měkké skrýše.

„Ah! Marku!“ vykřiknul jsem vzrušením.

Marek si vší vahou nasednul na můj penis, který se zanořil do jeho hlubiny a ztvrdnul na kámen. Žalud mě nesnesitelně brněl. Konečně! Ucítil jsem mohutnou úlevu a zároveň slastnou bolest.

„Aaah! Marku! To se nedá vydržet!“ skučel jsem a zavřel oči. Penis se mi začal křečovitě stahovat.

„Ty vole!“ smál se na mě Marek. „Já tě cejtim. Jak do mě stříkáš!“ smál se na mě. Můj penis v pravidelných intervalech pulzoval v Markově horké skulině a pumpoval do ní dávky semene.

Napětí konečně povolilo.

„Marku, prosím…, nehejbej se…,“ oddychoval jsem vzrušením.

„Jo, jasný.“

Marek se pomalu naklonil ke mně. Všimnul si bílých polštářků svého semene na mém předloktí. Vzal mi ruku a sperma z něj nasál ústy. Sklonil se ke mně, aby mi dárky předal.

Nechal si můj penis zanořený uvnitř a něžně mužnou hrudí si na mě lehnul.

Měkounce jsme se líbali a odpočívali.

„Marku, to bylo tak krásný.“

„Viď? To bylo nádherný. Jaks mi ho zespodu masíroval. To se mi strašně líbilo.“

„Mně se zase líbilo, když jsi mi lízal koule.“

„Jo? Mně taky,“ políbil mě Marek.

„Marku,“ šeptal jsem. „Ty krásně stříkáš. To bylo tak nádherný mrdání.“

„Jo…,“ vzdychnul Marek a zase začal funět. Nadzvedl se nade mnou, opřel se o jednu ruku a druhou si začal rychle honit svoje stále nalité péro.

Díval se mi upřeně do očí.

Můj penis uvnitř Marka vzrušením také opět ztvrdnul.

Chce to, napadlo mě. Abych mu to řekl. Vidím to na něm.

„Marku, ty máš nádhernýho čuráka…,“ řekl jsem a díval se mu při tom přímo do očí.

„Jo!“ vzdychnul Marek. „Ah!“ vykřiknul a sklonil svůj pohled dolů mezi nás.

Z Markova penisu vystříkly dvě menší dávky hustého spermatu. Marek si penis stisknul, aby z něj vytlačil poslední sperma.

Nabral bílé loužičky čerstvého semene do prstů a nosil mi je do úst. Pečlivě jsem jej z prstů olizoval, ale schovával v ústech pro Marka.

Marek si naposledy olíznul svoje prsty a opět si na mě lehnul, aby se přisál k mým rtům. Konečně jsme si mohli společně vychutnat ten mužně sladký dárek. Převalovali jsme si husté semeno jazykem a nemohli se nabažit jeho drsné chuti.

Marek mi nakonec olíznul moje slepené vousy.

Ještě dlouho jsme pak odpočívali. Moje péro se stále tetelilo uvnitř Marka. Marek si pomalu položil hlavu na moje rameno a rukou mi zajel do vlasů. Něžně mě vískal.

Zavřel jsem oči. Položil jsem ruku na Marka.

„Sss… pozor…,“ syknul tiše Marek.

„Promiň.“ Úplně jsem zapomněl na jeho spálená záda. Položil jsem tedy ruce na Markova chlupatá stehna a něžně hladil jejich hebký kobereček.

„Marku? Já tě pak zase namažu tou aloí, jo?"

„Jó…," zatetelil se Marek na mém péru v jeho skrýši. „Ale až za chvilku, jo?"

„Tak jo…"

Podíval jsem se na okno. Do ložnice svítilo slunce a vánek jemně pohyboval látkovou žaluzií. Tak, jak jsem to znal. Měl jsem pocit, jako by se mi to celé s tím Řeckem snad jen zdálo. Bylo to všechno najednou tak vzdálené. Zavřel jsem oči. Abych se tam ještě, alespoň na chvilku, vrátil…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+4 #3 Odp.: Marek a já – 49. kapitola: DomovVanggerland 2022-10-08 11:01
Cituji Tamanium:
Bude ještě pokračování? Za ten, skoro, rok jsem si na ty dva docela zvyknul. Tak snad ta dovolená nebyla něco jako Finit coronat opus.

Také doufám, že pokračování bude. Nějaké nové kapitoly se už pomalu rýsují. Ale potřeboval jsem také dovolenou ;-)
Citovat
+1 #2 Odp.: Marek a já – 49. kapitola: DomovTamanium 2022-10-03 13:10
Bude ještě pokračování? Za ten, skoro, rok jsem si na ty dva docela zvyknul. Tak snad ta dovolená nebyla něco jako Finit coronat opus.
Citovat
+6 #1 Tak a je konecGD 2022-09-07 13:28
krásné řecké dovolené😢 Tak snad tento příběh ještě zdaleka nekončí. Bylo by to strašná škoda.
Citovat