Marek a já – 47. kapitola: Achilles a Patroklos

Ráno jsem se probudil za svítání. Aah… moje hlava… Co se to se mnou včera dělo? říkám si a koukám do stropu. Úžeh… nebo úpal… čert ví co, ale tohle už nikdy nechci zažít. Žízeň…

Vstal jsem a naklopil do sebe dvě sklenice vody. To už je lepší… Kolik je asi tak hodin…? Nalil jsem si další sklenici. Aspoň, že mi je dneska už docela dobře… A taky jsem se konečně pořádně vyspal… Vlastně, dneska jedeme do toho muzea…

„Kousíčku?“ Otočil jsem se. Marek se díval na mě rozespale z postele. „Už je ti líp?“

„Hm,“ přikývnul jsem a hltal vodu ze sklenice. „Ách…,“ otřel jsem si mokrou pusu. „Už je to dobrý. Ještě se mi teda trochu motá šiška, ale už dobrý.“

Vrátil jsem se k Markovi do postele.

„Marku? Uděláme si snídani a pojedeme na ten vejlet?“

„Fakt? No já nevim…,“ pokrčil rameny Marek. „A fakt je ti už dobře? Abys nezkolaboval někde po cestě, víš?“

„Ne. To už je dobrý. Marku, já se do toho muzea hrozně těšim,“ přesvědčoval jsem Marka.

„Jo… já vim… No tak jak myslíš, no,“ pokrčil Marek rameny.

„Marku, ten autobus bude určitě klimatizovanej. A na tý lodi taky bude líp než tady na pokoji. Tady bude zase vedro. A mě to by pak strašně mrzelo, že jsme nejeli.“

„Já vim…,“ smál se Marek a hladil mě po zádech. „Mě taky. Ale musíš dneska hodně pít, jo?“

„Jo.“

„No tak jo. A kolik je?“

Podíval jsem se na mobil. „Půl sedmý.“

„Půl sedmý… Počkej…,“ natáhnul se Marek do zásuvky nočního stolku a vylovil papír s itinerářem výletu.

„Hele… Ty vole… V sedum to vodjíždí… No ty vole!“ vyhrknul Marek.

„Cože? Už? Vodkuď?“

„Vod hotelu. Artemis. To je kousek.“

„A stihneme to?“

„Jo! Ale fofr, vole!“

Marek vyskočil z postele a utíkal do koupelny.

Ježišmarja… Co mám dělat? Co mám dělat!

Rychle jsem popadnul batůžek, nastrkal do něj láhve s minerálkou a snídani, kterou jsme naštěstí koupili už včera odpoledne. Bagety, salám, sejra… Rychle. Co ještě? Jabka! Jogurt ne, ten tu musíme nechat…

„Už balíš?“ vyběhnul Marek z koupelny. „Super. Hele, běž se vopláchnout, já to dodělám.“

„Jo,“ hodil jsem batůžek na postel a utíkal do koupelny.

Rychle jsem si vyčistil zuby a opláchnul si obličej. Sakra… Jsem po včerejšku celej ulepenej.

„Marku?! Stihnu se vosprchovat?“

„Jo! Ale dělej!“ houknul Marek z pokoje.

Rychle jsem skočil do sprchy a bleskově se opláchnul studenou vodou, abych nečekal, až doteče teplá. Tak… dobrý. Rychle usušit… Hotovo!

„Kolik je?“ vyběhl jsem z koupelny.

„Tři čvrtě. Voblíkej se a mažem, šup!“

Natáhnul jsem na sebe trenky, tričko a kraťasy, ponožky, tenisky, hotovo!

„Hotovo!“

„Kšiltovku.“

„Jo, vidiš!“

„Super,“ stál už Marek připravený ve dveřích a klíčem v zámku. „Tak pojď,“ kývnul na mě hlavou.

Vyběhnul jsem ven, Marek zamknul a rozespalou zahradou jsme se rychle vydali k hotelům.

„Nemusíme běžet, stíháme,“ díval se Marek na mobil.

***

K hotelu Artemis jsme došli svižným krokem, ale akorát. Autobus už byl plný lidí. Ani jsme nebyli poslední, ještě dobíhalo pár rozespalých turistů.

Marek v autobusu udělal trochu chaos, protože přesadil jednoho pána, abychom mohli sedět vedle sebe. Samozřejmě, že se mu vůbec nechtělo, ale Markův přesvědčovací talent zvítězil a Marek pána za odměnu zahrnul chválou, jak je nejlepší člověk na světě, až se pán začal usmívat a nakonec byl snad i rád. Spousta lidí v autobusu se smála, protože Marek byl samozřejmě jako vždy živel a vlastně to celé bylo až komické.

Markovi se dokonce podařilo vnést do rozespalého autobusu tak pozitivní energii, že další dvojici, která nastoupila až po nás, udělal kdosi dvě místa sám od sebe.

Marek mě posadil k okýnku.

„Tak dobrý…,“ vydechnul si Marek. „To byla evakuace, co? Hele, na…,“ smál se a hrábnul do batůžku, ze kterého vylovil dva jogurty.

„Jé, tys je vzal, jo?“ díval jsem se překvapeně.

„No jasný… počkej…,“ lovil ještě v batůžku. „Na, tady máš žličku.“

„Teda Marku…,“ kroutil jsem hlavou.

„No co?“ chechtal se Marek. „Musíme se nějak nasnídat, ne?“

Pustili jsme se do našeho oblíbeného jogurtu s medem. Dělal mi moc dobře na žaludek.

„Chceš taky tu bagetu?“

„Ne, asi ne. Ještě mám žaludek trochu na vodě. Ale ten jogurt je fajn.“

„Hele, tak si dojez muj, na…,“ podal mi Marek svoji nedojezenou misku.

„Fakt?“

„No jasně. Když ti dělá dobře, tak si ho vem.“

„Jé. Tak děkuju,“ usmál jsem se šťastně na Marka.

Marek se tiše zasmál a pohladil mě po stehně. V jeho kraťasech se zvedla boule.

Autobus se konečně rozjel.

„I wish you all an early good morning…,“ zachrchaly reproduktory v autobusu. Náš průvodce v černém tričku se totiž chopil mikrofonu. Byl to opálený muž kolem padesátky, který sice nevypadal, že by byl Řek, ale bylo na něm vidět, že je v Řecku snad pořád.

Průvodce se rozpovídal, kam jedeme, kde budeme všude stavět a co nás čeká dnes zajímavého. Aby nás zabavil, tak začal vyprávěl něco z historie antického Řecka. Pozorně jsme s Markem poslouchali, dívali se z okýnka a pořád si něco ukazovali, mně se už dělalo mnohem líp a cesta autobusem utekla při vyprávění jako voda.

Autobus nás vezl do hlavního města ostrova, kde nás vyloží v přístavu. Měli jsme totiž nastoupit na loď, která s námi dopluje na pevninu…

***

Vyhrnuli jsme se všichni z autobusu a před námi už se dmul kovový trup obrovské lodi, s otevřeným chřtánem, který se nás chystal všechny spolykat. Náš trajekt sice nebyl tak velký, aby se do něj vešel autobus, ale byl dost velký na to, aby se dovnitř vměstnalo pár osobních aut a motocyklů. Všichni se chaoticky hrnuli po plošině na loď. Auta, motorky, turisté, lidé vlekoucí velké bedny, pytle a košíky.

„Ty jo, Marku, já nikdy neplul na lodi. Ty jo?“

„Jo, na Krétě. To jsem byl v tý… Samárii. To je takový údolí, taková… jak se to řiká… soutěska! A tou se dojde až dolu k moři. A zpátky se musí lodí. Protože tam nevedou žádný silnice. Tam se ti to bude líbit, až tam někdy pojedem. Taky se tam prej dá přespat na pláži, pod širákem. A to už umíme, vole! Tak to někdy vyzkoušíme!“ smál se Marek.

„Marku, já se bojim, abych neměl tu… mořskou nemoc,“ řekl jsem s obavou.

„Ty vole, nestraš! Včera to stačilo,“ smál se Marek. „Neboj, to bude v pohodě. V nejhorším budeš krmit rybičky,“ mávnul rukou.

„Jak jako? Proč bych měl krmit rybičky? To pomůže?“ díval jsem se na Marka nechápavě.

„No jakože budeš blejt přes palubu do vody!“ chechtal se Marek.

„Jo aha!“ vyprsknul jsem smíchy.

„Hele, čum, nahoře…,“ kývnul Marek hlavou nahoru.

Na palubě nad námi stál opřený o zábradlí mladý námořník v bílé košili s frčkami a shora pozoroval lidi nastupující na loď. Jeho tváře zdobilo tmavé upravené strniště, měl krátké vlasy a velké černé oči.

„Ty jo, ten je krásnej…,“ řekl jsem potichu.

„Viď?“

Přešli jsme po nástupní plošině na loď a vystoupali po kovových schůdkách na horní palubu.

„Běž tam,“ ukázal Marek k námořníkovi, opřenému o zábradlí.

Postavili jsme se kousek vedle něj a také se opřeli o zábradlí. Pozorovali jsme cvrkot dole na břehu. Řekové pořád něco hlasitě halasili a máchali rukama, a turisté se zmateně rozhlíželi, protože úplně nevěděli, kam se v tom zmatku zařadit.

„To je lidí, co?“ podíval jsem se na Marka.

„To teda. Co toho všichni vezou, viď?“ odvětil Marek.

„We are looking, what a lot of people…,“ otočil se Marek na námořníka.

„Yes, it is,“ podíval se na nás svýma uhrančivýma očima. Moc mu ta bílá košile slušela a krásně kontrastovala s jeho černými vousy a tmavými chlupy na rukou.

Marek se ho hned začal ptát, co že to všichni vezou, a námořník se rozpovídal, že různé zboží, z ostrova hlavně ovoce, zeleninu a víno a zpátky zase vozí, co nakoupí na pevnině. A že takhle je to každý den.

Loď najednou hluboce zatroubila. Nástupní plošina se pomalu začala zvedat a chřtán lodi se pomalu zavíral.

„Don't stand here while the boat is moving. Go over that line,“ ukázal nám rukou na bílou čáru na modré podlaze, kam se máme postavit, až loď vypluje. „Have a nice day!“ mávnul na nás a odebral se po svém zaměstnání.

„Evcharistó. You too! Have a nice day!“ zavolal za ním Marek.

Loď se pomalu odrazila od břehu a vyplula na moře.

„Ten byl, co?“ podíval se na mě Marek.

„Jo, nádhernej. Akorát námořník, ten je asi celej život na lodi… Myslíš, že chodí taky s nějakým námořníkem?“

Marek se rozesmál.

„Tenhle asi né. Ten byl na ženský.“

„To poznáš, jo?“

„Jo! Hele, nepoznám, jestli je na kluky, ale že je na ženský, to poznám bezpečně.“

„Aha… No ale když tady žádný ženský nejsou? Tak se spolu třeba vobčas vycákaj, ne?“ smál jsem se.

„Jo! Námořnický orgie,“ chechtal se Marek. „U toho bych chtěl bejt!“

Loď nabrala na rychlosti a do vlasů nám začal foukat slaný vítr. Přístav se pomalu vzdaloval a kolem nás se otevírala nekonečná hladina moře.

***

„Tak co? Už máš hlad?“ podíval se na mě Marek.

„Jo, docela jo.“

Marek si sundal batůžek a sáhnul do něj.

„Tak na,“ vytáhnul papírový pytlík, ve kterém jsme včera kupovali bagetu.

Podíval jsem se dovnitř.

„Ty jo, Marku? Jaks to udělal?“ kulil jsem oči.

V pytlíku totiž byla bageta rozříznutá na půl a naplněná salámem a sýrem.

„Když ses sprchoval,“ krčil se smíchem Marek rameny.

Vytáhnul jsem dvě bagety a jednu podal Markovi.

„Dík.“

„Ty jo,“ zakousnul jsem se. „Ten salám je výbornej, viď? I ten sejra, že jo?“

„Hm,“ zahuhlal Marek s plnou pusou. „Dobřes to vybral,“ přikyvoval.

Zakusovali jsme se do bagety, dívali se na mizející přístav a šťastně se na sebe usmívali.

„Buď tady, jo? Skočim si dolu na záchod,“ řekl Marek, když jsme dojedli.

„Jo.“

Za chvíli se Marek vrátil.

„Hele, čum!“ podával mi malou láhev.

„Jé, kola! A ňáká řecká? Kdes to vzal?“

„Dole je bar. Dělaj tam taky kafe, ale myslel jsem, že ho dneska asi nechceš. Jo a ten průvodce tam furt něco vypráví. Taky jsem potkal na baru ty kluky z letadla. Tak jsem jim řikal, že jsme včera nemohli, že nám bylo blbě. Tak prej máme přijít příště, že tam choděj skoro každej večer.“

***

Mořská hladina se začala víc a víc houpat a loď prudce rozrážela dmoucí se vlny. Zčeřená voda divoce pěnila a za lodí zůstávala v tmavě modrém moři azurová rýha s bílými krajkami.

„Ty jo, Marku, to jsou vlny, co?“ překřikoval jsem vítr.

„To teda!“

„Představ si, kdybys uměl chodit po vodě.“

„Ty vole! Tak po tomdle bych chodit nechtěl!“ chechtal se Marek. „Takový kopce! Jak se to celý houpe, co?“

„Jo. Ale to bysme na tý naší lodičce taky měli, takový vlny.“

„No, ještě to s tou lodí přehodnotim,“ smál se Marek.

„Jé, hele!“ ukázal jsem do moře. „To jsou delfíni!“

„A jó!“ zvolal Marek. „Ty vole, dovopravdický delfíni!“ smál se na mě rozzářenýma očima. „Tak já tu loď chci!“ chechtal se. „Ty kráso… Nikdy jsem delfíny neviděl! Ty jsou super, co? Hele, jak skáčou!“ zářil šťastně Marek.

A opravdu, někteří delfíni plavali podél lodi a jejich hladká těla rozrážela vodu těsně pod hladinou, zatímco další delfíni opodál občas vyskočili, aby se pak ladně zanořili zpátky do vln.

„Marku, víš, že delfín je taky souhvězdí?“

„Fakt?“

„Jo. Kdysi dávno totiž jeden delfín zachránil život antickýmu pěvci.“

„Jak to?“

„No von byl děsně slavnej. Arión se jmenoval. A když si jednou zase někde vydělal truhlu peněz a vracel se lodí domu, tak ho vyhmátli nějaký loupežníci.“

„Klasika…“

„No. A donutili ho, aby z tý lodi skočil do moře…“

„Kurvy…,“ kroutil hlavou Marek.

„A von teda, jako že má poslední přání, ještě jednou zazpívat. A zpíval tak krásně, že připlavali delfíni, aby si to taky poslechli. No a von pak teda skočil do moře, a ten jeden delfín si ho vysadil na hřbet a doplaval s ním až do přístavu. A tak mu zachránil život.“

„Ty jo, dobře von.“

„Ten pěvec mu na památku nechal postavit sochu. A toho delfína, když umřel, vynesli bohové za odměnu na oblohu, jako souhvězdí.“

„Aha. No ty vole, hustý. Hele, já chci taky jezdit na delfínovi!“ rozchechtal se Marek. „Akorát neumim zpívat.“

***

Marek se sehnul a zavazoval si tkaničku u tenisky. Díval jsem se dál přes zábradlí na vzdouvající se vlny s bílým krajkovím.

Marek mě najednou chytil pevně zezadu a zakřičel:

„Bacha! Žralok!“

„Né,“ rozesmál jsem se.

„Támhle!“ napřáhnul ruku, jako že hází harpunou. „Jó, trefa! Jó, už je po něm! Juchů!“

„Ty jsi prdlej…,“ chechtal jsem se. Ale krásně…

„Čum, pevnina! Jsme zachráněný!“ volal se smíchem Marek.

Loď se opravdu přibližovala ke břehům. V dálce se objevily hory a město na pobřeží. Loď hlubokým hlasitým tónem mohutně zatroubila, až nám rozvibrovala těla.

„Wow…,“ smál se Marek a jeho oči zářily štěstím. Stejně jako mně při pohledu na něj.

***

V přístavu loď chvíli manévrovala, rozhučely se turbíny v jejích kovových útrobách, až konečně měkce zakotvila. Pozorovali jsme s Markem přes zábradlí hemžení na břehu, které připlutí lodi vyvolalo. Všude pobíhaly spousty lidí.

„Kousíčku, radši pojď, musíme se držet toho našeho průvodce. Ať se ještě neztratíme.“

V přístavu začal ten pravý chaos. Všichni najednou začali z lodi vystupovat, turisté hledali svoje výpravy a pletli se pod nohy místním, kteří vykládali svoje zboží. Námořníci z lodi pořád něco pokřikovali a zdola na ně halekali s různými dotazy přístavní dělníci ve žlutých vestách.

Drželi jsme se raději naší výpravy. Konečně jsme našli náš druhý autobus, nikdo se v tom babylonu kupodivu neztratil a my mohli vyrazit pevninským Řeckem do vytouženého muzea.

Krajina zde byla jiná než na našem ostrově. Byla mnohem zelenější, všude byla políčka, sady a vinice a v dálce se tyčily vysoké kamenné hory. Průvodce se opět chopil mikrofonu, rozpovídal se o zdejší krajině a jejích obyvatelích a my s Markem hltali nové výhledy za oknem.

***

Autobus zastavil na parkovišti. Konečně muzeum. Nacházelo se ve velkém areálu, byla zde rozlehlá zahrada s upravenými chodníčky mezi keři a zbytky antické svatyně, z níž ale zbyly jen základy a bílé sloupy trčící k blankytně modré obloze. Samotná budova muzea měla velké nádvoří, jež lemoval arkádový ochoz. Pod ním byly vystavené zbytky omšelých soch, kousky svatyně a další kamenné artefakty.

Vešli jsme do muzea. Bylo zde příjemně chladno, teploty venku dnes totiž opět útočily na čtyřicítku. Všichni jsme dostali od průvodce pokyny, co si všechno máme prohlédnout, malou mapku celého muzea a tři hodiny na prohlídku.

Expozice naštěstí sestávala z několika místností, takže dav se rozpustil do všech směrů a nemuseli jsme se během prohlídky přetlačovat.

Já byl samozřejmě jako u vytržení ze všech těch věcí, které jsem poznával z filmových dokumentů a knih. Všude kolem nás byly antické sochy, kusy nádherných mozaiek, tisíce let staré vázy a jiné nádoby, z keramiky i bronzu, a mnoho dalších věcí, od prehistorických dětských hraček, přes lesknoucí se ozdobné brože až po staré zrezivělé zbraně.

„Ty jo, Marku…,“ sevřelo se mi srdce dojetím a vhrkly mi slzy do očí.

„Co je?“ podíval se na mě starostlivě Marek.

„To je tak krásný…,“ posmrknul jsem a utřel si nos.

„Tak pojď, ty vole!“ rozesmál se Marek. „Jdem si to prohlídnout!“ kývnul na mě hlavou.

„Jo,“ zakňučel jsem.

Trochu jsem se bál, že se Marek bude v muzeu nudit, a tak jsem raději udržoval jeho tempo. I když občas jsem ho upozornil na něco zajímavého ve vitríně, a hned se k tomu snažil říct něco zajímavého.

***

Zastavili jsme se před bílou mramorovou sochou statného vousatého muže.

„Ty vole, to je teda samec,“ řekl uznale Marek.

„Jo!“ rozesmál jsem se. „To je Poseidon, bůh moří.“

„Tohle? Ten je hustej ale… Jaký má fousy, co? Takový kudrnatý. A svaly. Ten je teda namakanej… Ty vole, jo. Takhle bych si taky představoval boha. Ten je nádhernej… Hele, ale stejně ty Řekové byli asi pěkný zvířata, co? Skoro všechny sochy jsou nahatý… A takoví samí macho týpci. Jen nevim, že maj tak malý pindíky.“

„No jo. Ve starým Řecku bys s velkým pérem neuspěl. Pro ně to byl spíš znak barbarství.“

„Aha. A myslíš, že dřív chodili fakt takhle nahatý?“

„To ne. Ale prej sportovali nahý.“

„Fakt? Ty vole… To muselo bejt hustý, co? Na takovým stadiónu. Teď všichni zpocený, viď. Ty vole, já bych nemoh sportovat. Mně by z nich furt stálo péro a byl bych za barbara,“ smál se Marek.

***

Prohlíželi jsme si starou keramiku. Na černých talířích, mísách a vázách byly oranžové kresby všemožných zvířat, bohů, antických hrdinů, nahých sportovců a dalších výjevů ze života antických Řeků.

„Hele, čum. Tady jsou namalovaný dva kluci,“ ukazoval Marek na velký talíř. Byli na něm vyobrazení dva sedící muži ve válečné zbroji. Jeden se tvářil moc smutně a druhý mu zavazoval zraněnou ruku.

„To je Achilles a Patroklos.“

„To poznáš, jo?“

„Jo,“ rozesmál jsem se. „A taky je to tady napsaný.“

„A jo! A to byly gayové?“

„Možná. Tenkrát se to ale asi bralo jinak. Spíš to byli jen kamarádi. Achilla znáš, po něm je pojmenovaná Achillova šlacha. Protože byl nezranitelnej, až na tu patu. A Patroklos, to byl jeho největší kamarád. Bojoval s ním v Trojský válce. Jednou si vzal jeho brnění a vyrazil do boje místo něj. A přišel při tom vo život.“

„Hm, to je smutná storka. Jsou jako my dva. Jak se vo sebe staraj, viď? To je hezký.“

„Myslíš, jak jsem měl včera ten úžeh?“

„Ne, jak jsi se mi tenkrát staral vo ten kotník! Takys mi ho takhle vobvazoval,“ smál se Marek.

„A jo!“ vzpomněl jsem si na náš víkendový výlet.

„A tys mi takhle zase zavazoval ten prst, když jsem se říznul.“

„No jo! Ty vole, my jsme teda dvojka…,“ rozchechtal se Marek. „Akorát vo nás nikdy žádná báje nebude.“

„To nevadí. Pro mě jseš Marku hrdina i bez báje,“ obejmul jsem ho kolem pasu.

„Jo?“ podíval se na mě Marek.

„Jo,“ podíval jsem se do Markových očí.

„Kousíčku…, já tě tak hrozně moc miluju,“ obejmul mě Marek kolem ramen a přitisknul k sobě.

„Já tě, Marku, taky miluju,“ zašeptal jsem.

Políbili jsme se.

***

Prohlíželi jsme si ještě spousty dalších úžasných věcí. Marek dokonce přestal spěchat a začal si vše víc prohlížet. Pořád se mě na něco ptal a každou chvíli žasnul a říkal pořád „ty vole…“ nebo „hustý…“.

Protože už se blížil čas odjezdu, ještě jsme vyrazili ven, abychom si prošli také zahradu a venkovní expozici. Venku ale bylo nesnesitelné vedro. Marek mě pořád nutil pít, abych zase nedostal úžeh, ale nakonec jsme přeci jen ustoupili a raději se stáhli zpátky do klimatizovaného muzea.

„Marku, já si ještě vodskočim, jo?“ řekl jsem u pokladen.

„Jo. Počkám tady.“

Když jsem se vrátil z toalety, Marek stál u obchůdku se suvenýry a culil se na mě.

„Co je?“ zeptal jsem se, protože mi bylo jasné, že má něco za lubem.

„Nic. Chceš se podívat dovnitř?“ ukázal na výlohu.

„Jo,“ přikývnul jsem. V obchůdku ale neměli nic zajímavého. Tedy měli, třeba knihy s nádhernými velkými fotografiemi antických artefaktů. Ale byly bohužel buď v angličtině nebo v řečtině. Také zde měli nádherné repliky některých předmětů, ale jejich cena byla v řádu stovek i tisíců eur, a tak jsem si musel nechat zajít chuť.

„Ach jo,“ řekl jsem smutně. „To je škoda, že je to tak drahý.“

„Hm, to jo,“ pokrčil Marek rameny. „Je to fakt hezký. Ale jestli něco moc chceš…“

„Ne, to ne. Ale líbí se mi to. Leda by tady měli Achilla a Patrokla. Ale toho tu stejně nemaj. Nekoupíme si aspoň pohled?“ podíval jsem se na Marka.

„Eh eh,“ zavrtěl hlavou Marek. „Hele, ale tuhle malou knížečku bysme si mohli vzít. Je to teda taky v angličtině, ale zato je tu spousta vobrázků, čum,“ strčil mi Marek rychle pod nos malou brožurku.

„Hm,“ listoval jsem obrázky předmětů z expozice muzea. „Jé, hele, tady jsou! Kluci…,“ ukázal jsem na fotografii talíře s Achillem a Patroklem, který jsme si spolu prohlíželi.

„A jo! Tak to berem? Stojí to jen deset euro.“

„Tak jo,“ souhlasil jsem a měl jsem radost, že máme alespoň nějaký suvenýr.

***

Byl už čas jít, a tak jsme rychle vyrazili k parkovišti. V zahradě se zvednul poryv horkého vzduchu, který začal vířit prach na cestě.

„Ty vole, to je hnus,“ mračil se Marek a zakrýval si oči.

Doběhli jsme na parkoviště. Všude se ve vzduchu vznášel písek a prach a všichni turisté se stejně jako my běželi rychle schovat do autobusu.

„Rychle, dovnitř! Čum támhle!“ ukázal Marek rukou k oblaku prachu, který se řítil přímo na nás.

Do autobusu jsme vběhli akorát. Už jsme byli ve dveřích, ale ještě jsme dostali facku žhavého vzduchu, plného jemného písku.

„Fuj, ty vole!“ oprašoval si už uvnitř Marek obličej.

I další turisté byli celí od prachu, zvlášť chudáci, kteří nastupovali až za námi a schytali to nejhorší.

„Ty vole, co to bylo?“ oprašoval se Marek.

„Marku, to je asi furt ten vítr z Afriky.“

„No ale fuj. Kousíčku, tak tam nikdy nepojedem, jo? Tohle fakt nemusim,“ smál se Marek.

„Marku, mně skřípe písek mezi zubama,“ rozesmál jsem se.

„Jo! Mně taky!“ chechtal se Marek.

Autobus se pomalu rozjel. Za okýnkem řádil vichr a házel nám prach na sklo. Náš průvodce, který nastoupil jako poslední, už neměl černé tričko jako na začátku cesty. Se smíchem se oprašoval a do mikrofonu hlásil, kam jedeme teď.

Další cesta vedla zpět do města s přístavem, kde nás čeká krátká prohlídka centra, velký oběd se zmrzlinou, a pak už jen zase dvě hodiny lodí na náš ostrov a další jízda autobusem zpátky k hotelu Artemis.

***

Konečně jsme dorazili zpět k našim hotelům. Bylo už osm hodin večer a my byli z výletu sice celí utrmácení, ale ze všech těch nových zážitků nabití dobrou náladou.

Vešli jsme do našeho pokoje, kde bylo příšerné dusno. Marek pustil batoh na zem.

„Fuj! Tady je vedro!“ svléknul si hned tričko a hodil ho na postel.

Přitisknul jsem se k jeho zádům a objal ho kolem pasu.

„Copak?“ zasmál se Marek.

„Nic. Chci se s tebou trochu pomazlit,“ špitnul jsem Markovi do ucha.

„Jó?“ zeptal se Marek šibalsky.

„Marku, to byl tak hezkej vejlet…“

„Jo, parádní. Jsem fakt moc rád, že jsme jeli. Na tý lodi to bylo boží. I to muzeum bylo skvělý. Všechno to bylo moc hezký. Kousíčku…, děkuju,“ řekl Marek tiše.

Postavilo se mi péro v kraťasech. Díval jsem se na Marka ve velkém zrcadle na zdi vedle postele.

„Marku… Ty jsi tak krásnej,“ řekl jsem potichu a hladil ho po chlupatém bříšku a po hrudi.

Marek si všimnul, že se na něj dívám ze zrcadla. Trochu se narovnal a vypnul hruď. Upřel zrak na můj odraz.

„Já nevim,“ řekl nejistě Marek. „Myslíš, jo?“

„Jo. Koukej. Jakou máš krásnou hruď…,“ hladil jsem ho po prsou. „A nádherně chlupatej pupík…,“ zajel jsem prsty do hnízdečka zpocených chloupků. Probíral jsem se chloupky svými prsty a chvílemi za ně trochu tahal. Markův dech se začal zrychlovat.

Marek se čím dál usmíval a pořád se prohlížel se v zrcadle.

„A co ještě?“ řekl potichu.

„Máš hezký svalnatý paže…“

Marek zvednul ruce a zatnul svaly.

„Jo, tak trochu jo asi…,“ prohlížel si je.

Objel jsem jeho zaťaté svaly dlaněmi.

„Takový tvrdý svaly máš…“

Marek se zasmál.

Zvedl jsem jeho paže ještě výš, abych odhalil jeho huňaté podpažní jamky.

„A nádherně chlupatý hnízdečka pod nima…,“ přejel jsem Markovy zpocené chloupky prsty. Huňaté hnízdečko bylo celé mokré a chloupky v něm byly potem slepené do chomáčků. Cítil jsem jak mi z péra začíná vytékat nektar…

„Jo? A co ještě?“ smál se Marek.

„A velkou bouli v kraťasech,“ řekl jsem šibalským tónem a sjel rukama na jeho rozkrok.

„Jo, to já mám! A pořádnou!“ rozchechtal se.

Přitiskl jsem se k Markovi svým naditým rozkrokem, v němž trčelo moje ulepené péro.

„Mám ji vybalit?“ zeptal se.

„Jo,“ špitnul jsem.

Marek si rozepnul kraťasy, sáhnul do nich rukou a vytáhnul svůj ztopořený ocas.

Díval jsem se na Marka v zrcadle a uchopil jeho tvrdý penis do dlaně.

„Ten je krásnej… Že jo?“

„Jo, asi jo,“ pokrčil Marek rameny.

„Ne asi, určitě,“ honil jsem pomalu jeho napnutý ocas s lesknoucím se žaludem.

„Kousíčku…,“ vzdychnul Marek. „Svlíkni se!“ vyhrknul. „Já chci strašně moc mrdat.“

Propustil jsem Marka z objetí a oba jsme se rychle svlékli. Marek skočil na postel a díval se na mě, jak si stahuju trenky, ze kterých se vyhouplo moje napružené péro. Zajel si prsty do zpoceného podpaží, přivoněl si k prstům a olíznul si je.

Kleknul jsem si k němu na postel a Marek mě hned chytil za ocas. Přitáhnul mě k sobě a začali jsme se vášnivě líbat.

„Marku, votoč se,“ řekl jsem mezi polibky.

„Proč?“

„Já si tě chci ještě prohlížet v tom zrcadle.“

Marek se rozesmál: „Tak jo.“ Otočil se a kleknul si naproti zrcadlu.

Přitisknul jsem se zase k jeho zádům a svůj penis jsem rychle zasunul mezi jeho chlupatá stehna. Ulepený žalud vklouznul do štěrbiny.

„Marku…, ty jseš tak krásnej…,“ hladil jsem ho po těle a prohlížel si jeho odraz.

Marek se díval na nás v zrcadle a usmíval se. Já jsem pomalu jezdil svým penisem ve zpocené štěrbině mezi stehny. Ze žaludu mi prýštil nektar a Markovy chlupy mezi stehny dráždily můj žalud tak, až začal brnět.

„Kousíčku…,“ vzdychal Marek a prohlížel si nás. „Strašně moc mě rajcuješ,“ začal si jednou rukou rychle honit svůj ocas, druhou rukou zajel pod svoje chlupatá varlata a prsty přiložil k mému kluzkému žaludu, aby ho přitisknul víc do svého rozkroku. Cítil jsem, jak mi žalud měkce naráží do Markových naditých varlat.

„Protože jseš takovej…,“ hladil jsem jeho prsní svaly, které se napínaly, jak si Marek honil péro. „Jseš jako ten hrdina. Z antický báje. Jseš jako ten Achilles…,“ šeptal jsem Markovi do ucha a líbal ho za krkem.

„Já?“ vzdychal Marek.

„Jo, ty. Odvážnej…, silnej…, chytrej… a krásnej. Máš krásnou duši…,“ šeptal jsem a nepřestával projíždět svým tvrdým žaludem Markovu skulinu mezi stehny.

„Kousíčku…,“ vzdychal vzrušeně Marek a zrychlil v honění svého péra. „Zasuň se do mě.“

„Tak jo,“ zašeptal jsem a zanořil žalud do Markovy jamky plné zpocených chloupků. Mokrý žalud pomalu pronikal dovnitř.

Marek si olíznul svoje prsty, které měl vlhké od mého nektaru.

„Wow… to je krásný…,“ vzdychal a díval se na nás v zrcadle, jak ho hladím po hrudi a po pupíku.

Žalud proniknul do Marka a celé moje mazlavé péro zajelo pomalu dovnitř. Po několika pohybech začalo hladce klouzat. Začal jsem víc přirážet a ozvalo se slabé mlaskání. Vzrušením mě brněly konečky prstů u nohou.

„Jo,“ vzdychal Marek. „Kousíčku…, Kousíčku…, já se musim… vystříknout.“

Zrychlil jsem svoje pohyby a přidal do nich ještě víc intenzity. Vždy jsem zarazil svůj penis co nejhlouběji. „Ah… ah… ah…,“ vzdychal jsem a můj rozdrážděný žalud brněl čím dál víc.

„Ah!“ vykřiknul Marek a z jeho lesklého žaludu vystříklo sperma. První dávka vycákla na prostěradlo. Marek si stáhnul penis ke kořeni a vytrčil svůj blýskající se žalud dopředu. Vší silou jsem zarazil svůj penis co nejhlouběji do Marka. „Ah!“ Markovy svaly na břiše se stáhly v křeči a prudce vystříkla druhá dávka spermatu, která se rozprskla až o zrcadlo.

„Marku…,“ vzdychnul jsem. Z mého žaludu se začalo řinout sperma do jeho horké skrýše. „Aah…,“ kňučel jsem, přitisknul se k Markovým zádům a silou stisknul jeho trup ve svém objetí. Můj penis pulzoval a vypouštěl další sperma do Markovy horké skrýše.

Marek si dál honil péro a jeho další semeno divoce cákalo na prostěradlo před námi.

„Wow…,“ vzdychnul Marek a olíznul si dlaň plnou svého spermatu. „Ty jo… Kousíčku…,“ díval se na mě ze zrcadla. „Ty umíš tak nádherně mrdat… To bylo úplně skvělý! Ty jsi jako ten… jako ten druhej… jak se jmenoval?“

„Myslíš… Patroklos?“

„Jo! Patroklos… Jseš můj Patroklos, víš?“

Zasmál jsem se.

„Miluju tě, Achille…,“ políbil jsem Marka za krk.

Rozchechtali jsme se a v objetí se smíchy svalili na postel.

„Sagapó, Patroklosi. Já tě hrozně moc miluju,“ políbil mě Marek, který ležel nade mnou.

„Taky tě moc miluju. Jsem s tebou hrozně moc šťastnej,“ díval jsem se do jeho očí.

„Já jsem s tebou taky šťastnej,“ šeptal Marek a zajel mi mokrými prsty do vlasů.

Markovo zpocené tělo nádherně vonělo. Přitulili jsme se k sobě a dál se něžně líbali…

***

Marek vyšel ze sprchy.

„Kousíčku, vyrazíme na večeři?“ zeptal se.

„Jo. A půjdeme se potom mrknout na tu diskotéku?“

„Hele, uvidíme. Zajdeme nejdřív na jídlo k Michalisovi, jo? Včera jsme tam nebyli, tak aby si nemyslel, že ho nějak vodpálkovali. A dlužíme mu to. Za tu kolu.“

„Hm, to je fakt. No tak jo.“

„A potom uvidíme. Jo?“

Oblékli jsme se a patřičně nazdobili, abychom nedělali ve společnosti ostudu. Venku se už stmívalo a u hotelů se to hemžilo lidmi, kteří korzovali vlahým večerem.

Vešli jsme do Michalisovy taverny. Dnes tu bylo nezvykle plno. Hrála tu hudba, nádherně to tu vonělo olivovým olejem, kořením, hořícím dřevem a grilovaným masem.

Spatřili jsme Michalise, jak se otáčí mezi hosty. Marek na něj krátce zamával. Michalis, jakmile nás spatřil, celý se rozzářil a hned se vydal k nám.

„Kalispéra, Michalis! We are sorry, we didn’t come yesterday,“ omlouval se Marek, že jsme včera nepřišli.

„Kalispéra! It's okay. Feeling better today?“ podíval se na mě Michalis.

„It’s much better. Thank you for the Coke,“ poděkoval jsem za kolu, která mi tolik pomohla.

„You are welcome. You are my special guests today,“ zazubil se na nás.

„How so?“

„I’m happy to see you,“ pokrčil Michalis rameny a usmál se na nás svým neodolatelným úsměvem. „Follow me, I have reserved a table for you.“

„How did you know we came?“ rozesmál se překvapeně Marek, proč máme rezervovaný stůl.

„I didn't, I believed!“ rozesmál se Michalis. „Come on!“ mávnul na nás rukou a bylo na něm vidět, jak září radostí, že nás zase vidí.

Michalis nás usadil v blízkosti grilu, kde to neodolatelně vonělo a měli jsme výhled na kuchaře, který jako Hefaistos v kouři a praskání ohně připravoval voňavé pochoutky, které na grilu syčely a prskaly.

„Kalispéra,“ mávli jsme krátce na kuchaře.

„Kalispéra!“ usmál se na nás kuchař a dál se věnoval grilování.

„This is Panagiotis, our master chef. And he is very good,“ odsunul nám Michalis židličky.

„Thank you. Yes, he is. You have very tasty cuisine,“ chválili jsme Panagiotisovo kuchařské umění.

„Thank you, guys. You are so nice. Wait a minute. I'm going for the welcome drink.“

Michalis odběhl pro drink na přivítanou a my se zatím usadili a rozhlíželi se kolem sebe. Dnes tu vládla velmi živá atmosféra. Z reproduktorů zněla řecká hudba, Panagiotis se točil kolem grilu a u stolů lidé brebentili a očividně si večer užívali.

Michalis byl za chvíli zpátky se dvěma sklínkami ouza.

„Here you are,“ zazubil se na nás.

„Michalis? Drink with us!“ podíval se Marek na Michalise.

„I'm sorry, guys, I'd like to, but I'm not allowed at work,“ přiložil si Michalis ruku na hruď. „I'm very sorry…,“ omlouval se, že nesmí ve službě pít.

„Yeah, I understand,“ pokrčil Marek rameny.

„Maybe some other time, yes?“ mrknul na nás Michalis.

„Okej!“ rozesmál se Marek.

„Have a nice evening, guys!“ odporoučel se zase Michalis, aby se honem věnoval dalším hostům.

Michalis nás usadil na velmi taktické místo, protože jednak my jsme měli výhled na gril a Michalis nám každou chvíli přinesl na malém talířku nějakou vonící ochutnávku, a jednak kolem nás stále kroužil, když obsluhoval ostatní stoly, a pořád se na nás krásně usmíval.

„Ten je dneska nějakej rozvernej,“ poznamenal Marek.

„Marku, já si stejně myslím, že vod nás čeká nějakej sex.“

„Já myslim, že ne,“ odvětil Marek.

„Proč myslíš? Nebo podle čeho?“

„Já myslím, že je jenom šťastnej, že jsme přišli. Že jsme ho nevodpálkovali, víš?“

A tak jsme se na Michalise také usmívali. Vždy když nám přinesl něco dobrého, Marek s ním prohodil pár slov a Michalis celý zářil.

Těch dobrot bylo nepočítaně. Malé jehněčí kotletky paidakia, masové kuličky keftedakia s citrónovým bramborem, grilované kuřecí paličky marinované v jogurtu s jogurtovou omáčkou, kotobeikon, což byly zase malé kousky kuřete obalené ve slanině, soutzoukakia, malé válečky z mletého masa s rajčatovou omáčkou, a spousty dalších dobrot.

Michalis se dnes měl opravdu co ohánět. Ale navzdory tomu měl pořád dobrou náladu a bylo na něm vidět, že ho práce v taverně baví.

Gril nádherně voněl hořícím dřevem a protože šéfkuchař byl jen kousek od nás, Marek na něj každou chvíli zasignalizoval, že nám všechno moc chutná a Panagiotis se vždy potěšeně usmál a pokývnul hlavou.

„Marku, tady je to dneska super, viď?“

„Jo. Vidíš, ještě, že jsme sem šli.“

***

Blížila se půlnoc a hosté se začali pomalu vytrácet. Vzhledem k tomu, že jsme s Markem přišli mnohem později než ostatní, užívali jsme si večer a ještě se nikam nechystali. Jako bychom chtěli Michalisovi vynahradit, že jsme včera nepřišli.

Panagiotis začal uklízet gril a Michalis uklízel opuštěné stoly.

Všichni hosté z taverny již pomalu odešli a my tu zůstali sedět s Markem sami dva.

„Hele, šmoulo, co kdybysme mu trochu pomohli?“ díval se Marek na Michalise, který zůstal na terase sám a hledal zatoulané židle ke stolům, aby je uklidil na svá místa.

„Nevim,“ pokrčil jsem rameny. „Tak můžeme. Jestli bude chtít.“

„Tak pojď,“ kývnul na mě Marek hlavou.

„We can help you,“ zavolal Marek na Michalise a chopil se hned jedné osamocené židle.

„Oh no no. Let me do it,“ bránil se Michalis.

„We want,“ pokrčil Marek rameny.

„Really?“ rozesmál se Michalis. „Oh, guys… Thank you… Okay… So… Can you help me with the chairs?“ rozhlédl se Michalis po terase.

„Yeah,“ přikývnul Marek.

„Thank you…,“ přiložil si Michalis ruku na hruď. „Thank you very much.“

A bylo na něm vidět, že je potěšený, protože za ten večer už byl určitě hodně unavený. Nechal nás s Markem tedy uklízet židle a sám se rychle vrhnul na další práci.

Židle jsme brzy poklidili a nenápadně začali Michalisovi pomáhat i s dalším drobným úklidem. Michalis se krásně usmíval a pořád říkal „thank you very much“ a „you are so nice“.

„Guys? I think it’s done,“ rozhlédl se Michalis po terase. „Thank you very much. Really. You know what? Wait a minute,“ mávnul na nás rukou a odběhl dozadu do taverny.

Michalis za chvíli přinesl láhev ouza a džbánek vody. Ouzo nalil do panáčků a dolil ho trochou vody, takže zbělalo.

„So…,“ pozvedl Michalis sklínku. „How we say – styn ijiá mas!“

„Styn ijiá mas!“ zopakovali jsme s Markem řecký přípitek a všichni tři si dohromady přiťukli.

„Are you in a hurry?“ podíval se na nás.

„No,“ zavrtěl Marek hlavou. „Why?“

„Just a minute,“ zvednul Michalis prst a odběhnul zase dozadu.

Za chvillku Michalis přinesl prkénko s velkou klobásou lukániko a také kus domácí pruhované slaniny. Položil vše na stůl a odsunul tři židle.

„Sit down if you have time.“

„Yeah, thanks!“ rozesmáli jsme se a přijali místa u stolu.

Michalis nám pořád děkoval, nejen že jsme mu pomohli, ale také že jsme přišli, protože večer s námi byl mnohem veselejší. A my mu zase vyprávěli o našem výletu lodí a návštěvě muzea. Michalis si s úlevou položil svoje unavené nohy na další židli a byl rád, že si konečně může na chvíli odpočinout. A také nám během vyprávění doléval další ouzo a všichni jsme si k němu ukrajovali nožíkem tenké plátky ze slaniny a z klobásy, která voněla po tymiánu a pomerančích.

***

„And what about your life in Athens, Michalis?“ zeptal se Marek na Michalisův život v Athénách, když zrovna nepracuje na letní brigádě v taverně.

„Oh, do you remember? Well… I'm not from Athens. I'm from a small village in Kefalonia. And… well… I didn't have a happy childhood. I was weak and slim, and the boys were beating me up all the time,“ vypravoval Michalis o svém smutném dětství.

Zadíval se do stolu.

„I wanted to kill myself. I was sitting on a rock… looking at the sea… and I wanted to jump… But then… It was such a beautiful sunset. I started to cry… And believe in life again…“

Michalis se smutně odmlčel. Jeho příběh o tom, jak chtěl spáchat sebevraždu, mi trochu připomněl můj nešťastný coming out.

„And then I wished to travel to some far away happy land. And so I began to study geography. And then I went to Athens, to university. My whole life changed! I met guys like me, I went to gay bars, I was at Athens Pride… And then I decided to tell my parents everything about me. They kicked me out. I've never saw them again since that bad day…,“ vyprávěl Michalis, jak se dostal na univerzitu do Athén a o svém nešťastném coming outu.

„It is a sad story.“

„Yes, but not completely. Then I decided to prove my existence. And I started playing sports and building my body. And also to improve my soul. Like kalokagathia, do you know about it?“

„No,“ zavrtěl Marek hlavou. Co je kalokagathia, jsem sice věděl, ale nechtěl jsem Michalisovo vyprávění přerušovat.

„It is about the beauty of the body and soul. What is good is also beautiful. And what is beautiful is also good. That's why I also tried to write poetry and learn to draw…,“ zasmál se Michalis. „Wait, guys, let me show you something!“

Michalis vyskočil a odeběhl dozadu.

„Ty jo, to jsem netušil, že měl takový smutný dětství,“ podíval se na mě Marek.

„Hm… Hele Marku? Řekneme mu, že v neděli vodjíždíme?“

„Asi ne. Byl by smutnej.“

Za chvíli se Michalis vrátil s něčím v ruce.

„Here. My sketchbook. I never showed it to anyone. Only to you. You're the first.“

Otevřeli jsme s Markem jeho skicák, který ještě nikdo neviděl, až my. Na bílých stránkách byly tužkou nakreslené obrázky řecké krajiny, městská zákoutí, antické sochy… Zpočátku trochu neumělé, ale postupně se Michalisovo umění výrazně zlepšovalo.

„Wow! That's beautiful, Michalis!“ otáčeli jsme stránky.

„Really? Do you like it?“ culil se Michalil a trochu se styděl.

„Yes, sure! It's really very nice, you are talented,“ chválili jsme jeho kresby.

„Thank you, guys. You are so nice. Thank you very much,“ přiložil si Michalis ruku na hruď.

Ještě dlouho jsme si tu noc s Michalisem povídali. Vyprávěl nám své zážitky s klukama z univerzity i z athénských gay barů. Některé byly veselé, jiné hodně smutné. A také jsme tu noc vypili hodně ouza…

„Thank you, guys. It's been very nice chatting with you tonight. I will always remember this wonderful evening. I love you. As friends, you know!“ rozesmál se.

Také my s Markem jsme byli za dnešní večer s Michalisem moc vděční. A i my věděli, že na něj nikdy nezapomeneme.

„Evcharistó, Michalis. You are our friend too.“

„It's so nice. Evcharistó, my lovely guys. Can I hug you?“

„Of course, you can!“ rozesmál se Marek.

Objali jsme se Michalisem. Přitiskl nás každého postupně na svou hruď. Nic víc a nic míň.

„Kalinýchta, Michalis.“

„Kalinýchta, guys. Will you come again tomorrow?“

„Yes, we will,“ slíbili jsme, že zítra určitě zase přijdeme.

„Thank you, I’m looking forward to seeing you,“ položil si Michalis ruku na hruď a krásně se na nás usmál.