• Vanggerland
Stylklasika
Datum publikace30. 5. 2022
Počet zobrazení676×
Hodnocení4.68
Počet komentářů4

Čekal jsem na Marka jako vždy u zábradlí před prodejnou a lechtalo mě břicho netrpělivostí, až Marek vyjde ven, co bude říkat na moji nečekanou návštěvu.

„Čůs,“ chechtal se na mě Marek, když vyšel svým energickým krokem z prodejny.

„Čau,“ dali jsme si pusu a chytli se konečky prstů. „Tak jak to dneska šlo? Nevotravovali tě zákazníci?“

„Čověče, ani né. Byl tam teda dneska jeden takovej kluk, co si kupoval kabel k telefonu.“

„Jo? A hezkej?“

„Ten kabel? Nebo ten kluk?“

„Ten kluk,“ rozesmál jsem se.

„Jo, ty vole, byl moc krásnej. Ale kabel měl taky pěknej. Teda vůbec nevěděl, co chce, ale byla s ním hrozná sranda. Fakt byl moc milej.“

„Aha,“ řekl jsem. „Ty takhle laškuješ se zákazníkama, jo?“

„He hé! Tady někdo žárlí,“ přitulil mě k sobě Marek. „Ty šmoulo, vždyť jsi to byl ty…“

Rozesmál jsem se, protože jsem samozřejmě věděl, že je řeč o mně.

„Hele, ale ty jsi se mnou taky pěkně laškoval. Já byl z tebe úplně hotovej, fakt!“ rozchechtal se Marek. „Ty vole, kde ses tam vůbec vyloup?“

„Prosim tě, to jsem kupoval pro šéfovou. Ten její kabel se nějak rozbil nebo co, tak mě poslala pro novej,“ vysvětloval jsem.

„Jo takhle! No ty vole, ale já fakt nemoh. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát. No a jakej jsem byl?“

„Moc ti to, Marku, šlo. Jseš fakt šikovnej,“ chválil jsem ho.

„Fakt? Ty jo… Dík. Hele a víš, že mi šéf říkal dneska to samý? Teda né kvůli tomu kabelu, to by se asi nestačil divit!“ rozesmál se zase Marek. „Ale představ si, nabíd mi, že kdybych chtěl, tak bych moh na prodeji zůstat. To je, co? Jeden kolega totiž vodchází, tak se tam vod září uvolní místo. Dostal bych i víc peněz než ve skladu. Dobrý, ne?“

„No vidíš. To je super. A ty bys chtěl prodávat?“

„Čoveče asi jo,“ pokrčil rameny Marek. „Docela mě to baví. Víš jak, furt choděj nějaký lidi, každej je jinej a pokaždý chce něco jinýho. Prostě je to mnohem zajímavější, než bejt zavřenej celej den ve skladu.“

„A neserou tě někdy? Ty lidi? Jak furt něco chtěj a tak…“

„Hele, víš, že ani ne? To víš, na mě si jen tak někdo nepřijde. Ale jako má to taky jednu nevýhodu.“

„Nevýhodu? Jakou?“

„No, jak tam celej den sedim. Víš co, já jsem zvyklej furt někde pobíhat… Takhle když budu celej den dřepět na prdeli… no tak nevim… Budu holt muset vo to víc cvičit. Jo vlastně, vždyť von je dneska čtvrtek, viď? No vidíš, normálně bysme šli na workout. Ale s tou nohou dneska ještě né. Jo a taky jsem volal na rehabko a zejtra tam mám dorazit na kontrolu. Tak uvidím, co mi řeknou. Ale už je to dobrý, už mě to vůbec nebolí.“

Marek takhle celou dobu brebentil a pomalu jsme se šourali ulicí, aniž bychom věděli, kam přesně jdeme.

„Jo a hele, co mám…,“ strčil Marek ruku do kapsy a vytáhl papírovou vizitku.

„To já mám taky, heč!“ nahmatal jsem vizitku z Markovy prodejny ve své kapse a vytáhl ji.

Marek se rozchechtal. „No tak tu zrovna né. Hádej,“ mával na mě kartičkou tak, abych ji si ji nemohl přečíst.

„Nevim,“ smál jsem se. „Na tu rehabilitaci?“

„Ne.“

„Taaak… tyjo, fakt nevim,“ rozhodil jsem rukama.

„Ale víš. Kde jsi ještě viděl nějakou vizitku, no?“

„Nevim… U šéfový dneska na stole?“ rozesmál jsem se.

„Ty jsi šmoula! Včera…,“ napovídal mi Marek.

„Jo počkej, už vím. V taverně! To je na toho… Leonidase?“

„Přesně! Na Leonidase. Dneska jsem mu volal, že bysme jako přišli. Víš co, jen tak to vomrknout. Co je ta jeho cestovka vůbec zač a tak. Že bysme viděli.“

„Aha. A co ti řek?“

„No že můžem dneska přijít.“

„Dneska?“

„No. Proč ne? Nebo se ti nechce?“

„Já nevim. Takhle z ničeho nic. To se musí nějak naplánovat, taková cesta. Navíc do Řecka. To neni jen tak,“ krčil jsem rameny.

„Ty jsi šmoula! To přeci neznamená, že už jedeme. Jen to vomrknem, poptáme se a uvidíme. Co?“

„No tak jo,“ pokrčil jsem rameny. „Já se tam ale trochu bojim.“

„Proč?“

„No když ten Georgios říkal něco vo tom, že s náma bude chtít ten Leonidas mluvit, nebo tak něco.“

„No, to přeci nevadí. Hele, když bude divnej, tak pujdem pryč, jo? A když se bude na něco ptát, tak to nech na mně. Tak co? Půjdem?“

„No tak… jo,“ rozhodil jsem rukama, protože i když se mi tam moc nechtělo, Markovi jsem důvěřoval a věřil mu, že si bude vědět rady.

***

Dorazili jsme na adresu z vizitky. Místo před cestovní kanceláří jsme ale stáli před vilkou s malou předzahrádkou. Na plotu vedle branky byl zvonek.

„Je to určitě tady?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

„Jo, jasně. Čum, tady je cedulka. Leonidas Papa-do-pou-los,“ slabikoval Marek těžko vyslovitelné jméno z cedulky. „Travel agency. Tak já zvonim, jo?“

„Tak jo. To je nějaký divný ale…“

„Zachovej klid,“ uklidňoval mě Marek a zazvonil. „To jsem zvědavej, jestli ten Leonidas bude vypadat jako z toho filmu. Co myslíš?“

„Jako jestli bude nahatej a bude mít helmu a kopí, jo?“ rozesmál jsem se.

„Ty vole, nestraš. Hele, už někdo jde.“

Dveře vilky se otevřely a vyšel muž kolem čtyřicítky. Sice vůbec nevypadal jako hrdina z filmu, ale byl moc hezký. Na první pohled zaujal velmi hustý, ale pečlivě na krátko zastřižený, černý plnovous. Vlastně jsem nikdy tak husté vousy, jako měl Leonidas, neviděl. Kudrnaté černé vlasy s občasnými přírodními šedinami, jen decentně nastylované gelem, mu dodávaly rošťácký výraz. Měl vysoké čelo a stejně jako Georgios měl i Leonidas velký, výrazný nos a husté obočí, pod kterým svítily oříškové oči, plné temperamentu.

Leonidas měl urostlou atletickou postavu. Mohutnou hruď se širokými rameny měl zakrytou tmavě modrou košilí s vykasanými rukávy, kterou měl u krku rozepnutou, aby jako lákadlo vystavoval alespoň kousek svých bohatě chlupatých prsou. Černé kudrnaté chlupy se choulily v hnízdečku a některé neposedně vykukovaly z košile ven.

„Dobrý den!“ zahalasil Marek. „Tak jsme tady! Marek, jak jsem vám dneska volal…“

„Á, dobrý den, vím. Už na vás čekám,“ otevřel nám s úsměvem branku a podal si s námi ruce.

Leonidas měl pevný stisk chlapské dlaně a jeho hustě chlupatá ruka byla zdobená i z vnitřní strany předloktí, kde chloupky vytvářely zajímavou pěšinku, zatímco na vnější straně se chloupky spojovaly do kudrnatých pramínků a zdobily ji až na hřbet ruky.

„Leonídas Papadópulos. Vítám vás. Pojďte dál,“ pozval nás živým hlasem dovnitř a pokynul, že máme jít za ním.

Když se od nás otočil, podívali jsme se s Markem na sebe a pohledem si potvrdili, že Leonidas vypadá velice dobře. Následovali jsme ho do vily. Leonidovy bílé kalhoty před námi zvýrazňovaly jeho sportovní nohy i pěkný zadek.

***

Vešli jsme do prostorného obývacího pokoje, který byl plný nádherných, velkých fotografií Řecka.

„Prosím, posaďte se,“ ukázal na pohodlná křesílka. „Co vám mohu nabídnout k pití? Kromě vody třeba džus, a nebo kávu?“ ukázal na stolek, kde už stál džbánek vody a sklenice.

„No… tak… třeba ten džus, jestli můžeme prosit,“ odpověděl Marek.

„Mohu nabídnout také led?“ zavolal ještě Leonidas cestou do vedlejší kuchyňky.

„Může být. Děkujem!“ halasil za ním Marek.

Podíval jsem se na Marka a trochu se bál, co se bude dít.

„To je teda divná cestovka, co?“ šeptal jsem.

„Hm, trochu jo,“ pokrčil Marek rameny.

Leonidas se vrátil se džbánkem plným pomerančového džusu a ledu a hned nám naléval do sklenic na stolku před námi.

„Nám vás totiž doporučil Georgios, z taverny,“ rozpovídal se Marek, aby prolomil ledy.

„Jeórgios?“, rozesmál se Leonidas a položil džbánek s džusem na stolek. „To se podívejme! Vy se znáte?“

„Jo jo, já znám Georgiose už docela dlouho,“ přikyvoval Marek. „My k němu vobčas chodíme do taverny, viď?“ podíval se na mě.

„To rád slyším, Jeórgios je můj starý dobrý přítel. Známe se už od studentských let, když jsem ještě žil v Řecku…“

Leonidas se usadil do křesílka naproti a pokračoval:

„Ale dlouho jsme se potom neviděli. Já jsem totiž odjel studovat sem, do Česka, na vysokou školu. A Jeórgios zůstal v Řecku, aby pomáhal svému otci s provozem jejich rodinné taverny. Bohužel jejich podnik jednou vypálili demonstranti a starý Jeórgios krátce na to zemřel. To bylo v roce 2008. No… a Jeórgios se pak nějakou dobu potloukal po světě – jako kuchař, až zakotvil tady.“

Marek přikyvoval, protože část té historie znal přímo od Georgia. Ostatně něco z toho mi i vypravoval, když jsme byli v taverně poprvé spolu.

„Vlastně jsem ho sem přilákal já, když jsme se po letech náhodou setkali doma, v Řecku,“ vzpomínal dál Leonidas. „Totiž v tom domě, kde má teď Jeórgios tavernu, jsem kdysi bydlel! Pomáhal jsem mu tenkrát celý podnik rozjet. Ale Jeórgios se naučil od svého otce velmi dobře vařit, a to byl dobrý základ,“ smál se Leonidas svým širokým úsměvem s bílými zuby, které kontrastovaly s temnými vousy.

Potom nám ještě vyprávěl, jak po studiích v Česku zůstal a zařídil si zde cestovní kancelář, protože v Řecku má mnoho přátel a kontaktů. Narozdíl od Georgia mluvil Leonidas česky velice dobře a měl jen nepatrně cizí přízvuk.

Rozpovídal se o tom, že není klasická „cestovka“, ale že si zakládá na osobním přístupu a chce pro každého klienta najít tu nejlepší dovolenou. A že záleží, jak si chceme dovolenou užít – jestli chceme jezdit na výlety, nebo létat paraglidem a nebo se prostě jen tak válet na pláži u moře a také na spoustě dalších věcí.

„Máte tedy nějakou konkrétní představu? Byli jste už někdy v Řecku?“ zvedl na nás své husté obočí.

„Já jo, na Krétě. Tam to bylo super. Ale představu žádnou nemáme. Totiž, my jsme se vlastně přišli jen zeptat. Protože víte co, já jsem si zvrknul kotník…,“ ukazoval Marek svou nohu s barevnými tejpami, které už byly trochu ušmudlané a na některých místech se začínaly trochu odlepovat. „A Georgios furt, že s tím musím jet k moři a že se mi to tam uzdraví,“ pokračoval v živém vyprávění Marek. „No, a tak jsme tady.“

„Tak to si živě dokážu představit, jak vás Jeórgios přesvědčoval!“ rozesmál se Leonidas Markovu vyprávění. „Ale v tomhle má naprostou pravdu – koupání v moři a slunce je skutečně ta nejlepší rehabilitace.“

„No ale jen se válet u moře, to bysme asi nechtěli, viď?“ podíval se na mě Marek.

„To asi ne,“ zavrtěl jsem hlavou, ale držel se raději zpátky, protože jsem byl před Leonidem trochu nervózní.

Leonidas se rozpovídal, že Řecko není přece jen o koupání v moři, ale že je zde především spousta památek, nejen v Athénách, ale i krásná příroda, protože Řecko je přece zemí tisíců ostrovů.

„Vy pokyvujete hlavou, jako že to znáte…,“ usmál se na mě krásným úsměvem, naklonil se směrem ke mně a vykulil na mě svoje oříškové oči.

„Né, já… totiž…,“ koktal jsem nervózně, „vobčas se dívám na takový ty historický dokumenty. O antice, o Egyptě a tak.“

„Jen nepovídej, vždyť ty všecko znáš,“ podíval se na mě Marek. „No fakt,“ otočil se na Leonida. „Zrovna včera mi vyprávěl děsně zajímavý věci vo tý bitvě… u toho…, no to je fuk, ale von fakt všecko ví,“ přikyvoval Marek.

„No ale pokud máte rádi antické památky, tak bych vám mohl doporučit třeba také Kypr. Nebo Turecko.“

„Jo tak to né. To by mi Georgios nikdy nevodpustil,“ smál se Marek.

„To máte pravdu!“ rozesmál se Leonidas. „To by vám zcela určitě neodpustil. Jeórgios je hrdý Řek! A pyšný na svoji zemi! Přestože se s ní vlastně nerozloučil zrovna v nejlepším…“

Takhle jsme si nezávazně dál povídali a Leonidas vždy chytře zabrousil na nějaké téma, takže z nás postupně vytáhl, zda si raději užíváme noční život v barech a na diskotékách, a nebo spíš krásy přírody, jestli chodíme rádi na výlety, a nebo zda si chceme užít dovolenou sportovně a s adrenalinem. Nakonec jsem se dokonce rozpovídal i já a s Markem jsme se vzájemně doplňovali a práskli na sebe skoro všecko.

Nálada se uvolnila a velmi příjemně se s Leonidem povídalo. Leonidas nás poslouchal, smál se Markovu brebentění a opřel se při tom pohodlně do křesílka, aby dal nohu přes nohu, takže kalhoty v jeho rozkroku se napnuly a vykouzlily výrazné kulaté obrysy jeho stehen i pokladu schovaného ve velké bouli uprostřed. Jednu ruku si položil přes opěradlo křesílka, takže bohatým porostem kudrnatých chlupů na jeho předloktí prosvítalo světlo jako lesíkem. Natažená ruka odhalila i část svalu na jeho paži, který byl také zdobený černými krátkými chloupky.

„Já myslím, že bych pro vás něco měl,“ sedl si zase normálně a s koleny od sebe se naklonil ke svému notebooku na stolku. „Pokud toužíte jet na Krétu, tak ta je teď beznadějně vyprodaná. Nějaké termíny sice ještě jsou, ale to je až někdy na září. Nicméně bych vám nabídl něco jiného a myslím, že by se vám tam mohlo líbit.“

Leonidas otevřel svůj notebook, natočil ho svou chlupatou rukou k nám a pustil na něm krátké video, na kterém se střídaly záběry moře, přírody, antických památek i taveren a místních obyvatel. Při tom nám povídal, že je to malý ostrůvek, kde není takový turistický ruch, že je tu klid a spousta různých zajímavostí, které můžeme navštívit, a nebo třeba jet na výlet lodí.

„Tak co tomu říkáte?“ zvedl na nás s úsměvem svůj tázavý pohled.

„Jo, to vypadá dobře. Co?“ podíval se na mě Marek.

„Mně se to líbí,“ pokrčil jsem rameny.

„A jak je to s ubytováním?“ otočil se Marek na Leonida.

„Ubytování je v malé vesničce u moře, v jednom soukromém penzionku. Majitelka je moc milá starší paní. Měli byste vlastní apartmán, to znamená žádný hotel. Sice není v ceně stravování, nicméně v okolí je spousta taveren, které můžete navštívit. A také místní tržiště a obchůdky, takže vařit si můžete i sami. Součástí ubytování je totiž i kuchyňský kout. A pochopitelně koupelna se sprchou.“

Leonidas nám ukázal vesničku na mapě. Byla skutečně na pobřeží, ale dost daleko od turistického centra, takže nehrozilo, že by tam byl nějaký hluk. A také fotografie penzionu, který sestával z malých domečků obklopených zelení, které vypadaly sice prostě, ale účelně.

„To je docela pěkný,“ pokyvoval Marek hlavou. „Co?“ podíval se na mě.

„Asi jo. Marku, já nevím, já jsem nikdy na takovýhle dovolený nebyl.“

„To je v pohodě, neboj. A na kdy tam máte termíny?“ obrátil se Marek na Leonida.

„Moment… podívám se přesně…,“ natočil Leonidas notebook zpátky k sobě a začal v něm zkoumat svoje tabulky.

„Tak… no – bylo by to trochu na poslední chvíli. Je tam volný termín teď od soboty. To víte, shánět dovolenou uprostřed léta je trochu těžší. A také by vám nesmělo vadit, že je to… apartmán s manželskou postelí,“ podíval se zvídavě na nás.

Orosilo se mi čelo a zrudnul jsem.

„Nám? Vůbec. My spolu totiž žijem, viď?“ podíval se na mě Marek.

„No…,“ špitnul jsem s trapným pocitem a čekal, co tahle informace udělá s Leonidem.

Leonidas se na nás široce usmál. „Já jsem si to trochu myslel,“ zasmál se a poškrábal se na nose. „Víte, co si myslím? Že tenhle penzion je pro vás jako stvořený. Tady budete mít absolutní soukromí – dokonce ani majitelka tam přes den není. Dá vám jen klíče a telefonní číslo na sebe, protože jinak tam dochází jen dopoledne na úklid. Takže vlastně jediným problémem by mohl být ten termín.“

„No… to teda jo. Já bych si, Marku, musel zařídit dovolenou. A nevím, takhle narychlo…,“ drbal jsem se na hlavě.

„Hm… to je fakt,“ zamyslel se Marek. „A něco jinýho byste tam neměl? Někdy na srpen třeba…“

„Na srpen ne…,“ vrtěl Leonidas hlavou a koukal do notebooku. „Až to září. A tam by tedy připadala do úvahy i ta Kréta.“

„No jo, tak my to budeme muset nějak promyslet,“ řekl Marek.

„V každém případě kontakt na mě máte, takže stačí zavolat. Pokud byste ale chtěli tenhle termín, tak nejpozději zítra dopoledne, abych stihl vše zařídit.“

Rozloučili jsme se, Leonidas nám stiskl ruce svými tlapami a během toho, když nás doprovázel ven, s námi ještě vesele prohodil pár nezávazných slov. Šourali jsme se všichni tři pomalým krokem ven, každou chvíli se zastavovali a stále si něco povídali, jako bychom si chtěli ještě honem říct všechno, co jsme nestihli. Leonidas se na nás neustále zubil svým širokým úsměvem, zářícím v jeho temném hustém plnovousu, a svítil svýma oříškovýma očima. Marek také pořád švitořil a já se na Leonida jen pitomě uculoval a pozoroval ho, jak se během rozšafného hovoru škrábe svou hustě chlupatou rukou v hnízdečku černých kudrnatých chlupů, schovaném v modré košili rozepnuté u krku. Zkrátka jsme museli vypadat jako dvě slípky, natřásající se před kohoutem.

„Tak děkujeme a… nashledanou,“ rozloučili jsme se u branky.

„My se vám nějak ozveme,“ dodal ještě Marek.

„Nashledanou a děkuji za návštěvu. Moc rád jsem vás poznal,“ mrknul na nás šibalsky Leonidas, ještě jednou si s námi podal ruku a krásně se usmál.

***

„Tak co, jak se ti líbil Leonidas?“ zeptal jsem se Marka, když jsme vyšli na ulici.

„Ty vole, ten byl krásnej, co? Taky se ti líbil?“ vykulil na mě Marek oči.

„Jo, líbil.“

„Jaký měl nádherný fousy, co? Ty vole, ten byl hustej,“ říkal s nadšením Marek.

„Jo. Taky byl hodně chlupatej, všim sis? A měl hezkej kukuč.“

„Hele, ty šmoulo…, aby ses mi do něj nakonec nezakoukal,“ řekl šibalským tónem Marek.

„Tady taky někdo žárlí,“ připomněl jsem v legraci Markovi.

„Jó, jedna jedna!“ rozesmál se Marek. „Ale jako jó, fakt byl krásně chlupatej. Takovej kocour, viď? Ty vole, ten byl fakt hustej! Jak asi vypadá bez košile, co?“ chrlil ze sebe nadšeně Marek.

„Hele, tak tobě se líběj Řekové, jo? To teda nevim, jestli chci, abysme jeli do Řecka…,“ řekl jsem s nadsázkou.

„Ty šmoulo, na tebe přeci žádnej Řek nemá,“ objal mě Marek kolem ramen a přitulil mě k sobě.

„Fakt?“

„No fakt. Ty jseš prostě muj Kousíček, víš? A to nikdo jinej bejt nemůže. A navíc tě miluju,“ vysvětloval mi Marek.

„Já tě, Marku, taky moc miluju,“ zastavil jsem se, podíval se na Marka a dal mu pusu.

„No a co, jak to vidíš? Že bysme vyrazili hned teď, v sobotu?“

„Marku, já nevim. Jestli dostanu v práci takhle narychlo dovolenou. A vůbec. Musíme se zabalit… asi dokoupit nějaký věci… Vůbec nevím, co si vzít s sebou. Nikdy jsem nebyl u moře,“ rozhodil jsem rukama.

„V pohodě, to zvládnem. Tohle nech na mně.“

„A nepočkáme radši až na to září?“

„Hele, ale já bych tam chtěl jet taky trochu kvůli tomu kotníku, že jo. A za dva měsíce už by to asi nemělo moc smysl.“

„Hm, to je pravda.“

„Ale jako taky bych si musel v práci zařídit volno, no. To je fakt. Hele, víš co? Tak to zejtra v práci zjistíme a vod toho se vodpíchnem, co? A dáme si co nejdřív vědět, jo? Abych mu když tak hned dopoledne zavolal, aby se to stihlo. Co?“

„Hm. No tak jo.“

„Tyjo, Leonidas… Vidiš to, jsem netušil, že Georgios má takovýhle kámoše… Tak pojď,“ chytil mě Marek za ruku a oba jsme měli ještě chvilku pocit, jako bychom právě sestoupili z Olympu, kde nám bylo dovoleno navštívit jednoho z řeckých bohů.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

-1 #4 Odp.: Marek a já – 37. kapitola: LevGD 2022-05-31 20:27
Cituji Mára:
"Ty šmoulo, ty se přeci žádnýmu Řekovi nevyrovnáš ,"
To je lichotka?

Tak ono se to dá chápat z různých směrů. Pravda ten jeden asi bude většina brát primárně.
Citovat
+1 #3 Odp.: Marek a já – 37. kapitola: LevVanggerland 2022-05-31 16:28
Cituji Mára:
"Ty šmoulo, ty se přeci žádnýmu Řekovi nevyrovnáš ,"
To je lichotka?
:lol:
Děkuji za upozornění, to jsem špatně formuloval. Nedošlo mi to. Opravím.
Citovat
+4 #2 Odp.: Marek a já – 37. kapitola: LevMára 2022-05-31 15:56
"Ty šmoulo, ty se přeci žádnýmu Řekovi nevyrovnáš ,"
To je lichotka?
Citovat
+2 #1 Slint, slinfGD 2022-05-31 08:11
Na tyhle dvojče se mi líbí, jak si umějí vychutnat každý chloupek toho druhého, ale Leonidas je podle popisu v chlupatosti trumfnul na celé čáře. Hned bych si dal říct. Jsem zvědavý co bude dál.
Citovat