Marek a já – 34. kapitola: Změny

Probudil jsem se. Ještě jsem dospával se zavřenýma očima a vzpomínal na včerejší večer při svíčkách. Marek… Leží teď přitisknutý k mým zádům, svůj ztopořený penis má zasunutý mezi moje stehna, ruku má položenou přese mě a drží mě ve spánku za péro. Zatetelil jsem se v jeho náruči. Marek…

„Mmm…,“ zavrtěl se.

Také jsem potichu zavrněl. Marek začal nenápadně klouzat svým penisem mezi mými stehny a pomalu mnout můj ocas, který rychle nabíhal. Dal jsem ruku za sebe, chytil jsem Marka za zadek, abych ho trochu povzbudil. Marek začal zrychlovat.

Měl jsem zavřené oči. Cítil jsem Markův nádherný penis, jak klouže ve zpocené štěrbině mezi mými stehny. Marek mi rukou honil moje napružené péro. Jeho dech se zrychloval.

„Ah, ah…“ Mezi mýma nohama se rozlilo krásné vlhké teplo. Marek mi pustil penis a zajel rukou mezi mé nohy pro svou ranní nadílku. Vrátil se s mazlavou dlaní na můj penis. Stačilo pár pohybů rukou a vystříkl jsem na prostěradlo.

„Dobré ráno,“ řekl mazlivým tónem Marek za mými zády.

Otočil jsem se. „Dobré ráno,“ usmál jsem se na něj. „To je hezký probuzení.“

„Viď?“ usmíval se Marek od ucha k uchu. „Jdeš dneska do práce?“

„Jdu. Ale na oběd zase přijdu. Vzal jsem si na dnešek půl dne volna.“

„Mmm…,“ přitulil se Marek ke mně a dal mi pusu.

„Co dělá noha?“

„Hm… docela dobrý. Jdem si udělat snídani?“

„Tak jo.“ Všiml jsem si mých zmuchlaných trenek na posteli. „Na,“ podal jsem Markovi moje včerejší trenýrky, které byly plné našich zaschlých večerních dárků.

„Jé, tvoje trenky! Dík,“ vyskočil Marek z postele a navlékl si zmačkané trenýrky. „Ty jo, ty jsou krásný,“ pohladil se pod trenkách. Péro se mi začalo zase zvedat.

Marek se sehnul na zem a podal mi svoje modro-bíle pruhované trenýrky. „Na, vem si moje.“

„Děkuju,“ oblékl jsem si je. „Já si je vezmu dneska s sebou do práce, jo?“

Marek si sedl vedle mě zpátky na postel a zašeptal: „Jo.“ Mazlivě mě pak obejmul a dal mi krásnou pusu.

K snídani jsme měli chléb s máslem a ředkvičkami, přesně podle mého včerejšího plánu. Kuchyně byla prosvícená ranním sluncem a otevřeným oknem dovnitř pronikal čerstvý vzduch. Seděli jsme u stolu jen v našich vyměněných trenkách.

„Marku? Co budeš dělat dneska?“

„Ještě nevim. Asi dám vyprat povlečení… nebo tak něco. Ještě uvidím.“

Dosnídali jsme.

„Nech to bejt. Pak to zpacifikuju. Aspoň budu mít co dělat.“

***

V práci jsem se snažil rychle udělat to nejnutnější, abych mohl být co nejdřív zase doma, s Markem. Naštěstí po mně dneska nikdo nic nechtěl, tak mi šla práce rychle od ruky.

Přelepený prst začínal trochu bolet. Trochu mi v něm cukalo. Ale co, Marek mi to večer zase přelepí…

Zapípala esemeska v mém mobilu.

„Cus :) Umiral jsem doma nudou, tak jsem se sel podivat na chvilku do prace. Neboj, jel jsem tagem 0:)“

„Jak tam budeš dlouho? Kvůli obědu.“

„Jeste nevim. Dam ti vedet, jo? :***“

Hm. No nic. Pokračoval jsem v práci a dopoledne rychle ubíhalo.

„Jdeš na o?“ houknul na mě kolega ve dveřích mé kanceláře. Podíval jsem se na hodiny. Ty jo, už je jedna. Co ten Marek?

„Ne ne, dneska ne. Mám odpoledne půl den volna, takže za chvíli už půjdu.“

„O k. Tak zejtra…,“ zavřel za sebou dveře.

Napsal jsem Markovi zprávu.

„Tak jak to s tebou vypadá?“

Píp píp: „Sry, ale asi se tu zdrzim 0:)“

„Co oběd?“

„Udelame si az veceri, jo? Nezlobis se? 0:)“

„Ty tam budeš i odpoledne?“

„Tady se dejou veci. Ti budu pak vypravet. Sejdem se doma? Treba v pet?“

Aha. Tak to mi Marek udělal trochu čáru přes rozpočet. Co tam vyvádí? Hm, pokrčil jsem rameny.

Odepsal jsem: „Oukej“.

Ach jo, povzdechl jsem si.

Píp píp: „Nezlobis se? Miluju te kousicku :***“

Markova zpráva mě rozesmála. No co, zruším si tedy dovolenku a otevřu si další práci.

„Taky tě miluju Marku :-*“

To by mě teda zajímalo, co tam ten Marek vyvádí… Dějou se věci… budu ti vyprávět…

Píp píp: „<3“.

Dohnal jsem kolegy na obědě.

„Co ty tady? Já myslel, že máš dovču?“ podivoval se kolega.

„Změna plánu, dneska zůstanu v práci. Dobrou chuť. Dá se to jíst?“ podíval jsem se na kolegův talíř s plněnou paprikou a knedlíkem.

„Ale jo, docela to jde.“

Odpoledne jsem se zabral do nové práce, takže mi uteklo jako voda.

V půl páté jsem už ale celý netrpělivý vyrazil domů a nemohl se dočkat, až se dozvím, co to ten Marek dneska v práci vyváděl…

***

Dveře od bytu byly zamčené. Takže ještě není doma… A nebo na mě zase vybafne?

„Marku?“

Ticho. Byt byl prázdný. Všude bylo uklizeno, postel byla čistě povlečená a na šňůře viselo vyprané prádlo.

Sáhl jsem do kapsy pro mobil. Zpráva žádná.

„Ahoj, už jsem doma.“ poslal jsem esemesku.

„Sry. Timeout. Uz jedu :*“

Za chvíli zachrastily klíče v zámku. Otevřely se dveře a vešel Marek plný energie.

„Čůs. Promiň, nestíhačka.“ Marek si rychle zul tenisky a obejmul mě. Dal mi pusu.

„Nezlobíš se?“ pohladil mě.

„Ne. Cos vyváděl?“

A Marek se hned rozbrebentil:

„Ty vole, ani se neptej. Teda ptej!“ rozchechtal se. „Představ si – šel jsem se tam jen podivat… páč už jsem nevěděl, co mám tady dělat – a šéf hned, že s tou nohou bych neměl bejt ve skladu a jestli nechci jít na prodej, protože jeden kolega vonemocněl. Jako že tam budu sedět a nemusim chodit. No tak jo, povidám. Tak tam sedim, prodávám, viď, jakože radim lidem, co si maj koupit za kompa a tak, a šéf prej, že mi to jde, jestli to nechci zkusit celej tejden. Jako prodávat, rozumíš? To je co?“

Rozesmál jsem se Markovu proudu informací.

„To teda jo. Počkej, takže ty už budeš chodit do práce?“

„No jo, ty vole. Vod zejtra budu dělat prodavače!“

„Jako na furt?“

„Né, jen do konce tejdne. Na záskok. Pak půjdu zas do skladu. Tak co? Jdem dělat večeři?“

„Jo, můžeme.“

„Bude párek s br kašej?“ usmál se na mě Marek.

„Ty si to pamatuješ, jo?“

„No jasný, přece. Už se nemůžu dočkat,“ smál se Marek.

„A… nechceš si chvilku vodpočinout?“ ukázal jsem rukou do ložnice.

„Dáme jen vařit brambory, to je hned, a pak budem vodpočívat, jo?“ pohladil mě.

„Tak jo.“

„Budu zase za Loupáka!“ halekal Marek už z kuchyně.

Marek bleskově oloupal pár brambor, hodil je do hrnce s vodou a přiklopil pokličkou.

„Tak hotovo. Teď se můžem jít válet.“

Uvelebili jsme se na postel a Marek mi začal vyprávět, co všechno zažil v práci. Jaké měl zákazníky a jak jim radil. Předváděl mi různé lidi a všechny historky přibarvoval, což Marek uměl moc dobře, takže jsem se musel pořád smát. Na Markovi bylo vidět, že je ve svém živlu. Komunikace s lidmi ho vždycky bavila a věřil jsem, že kdyby mohl, tak by dokázal prodat i ten Karlštejn.

„Tak co, jdem na tu br kaši?“ zvedl se Marek.

***

„Já tu kaši udělám, jo? Ty nemůžeš, s tím prstem. Ale můžeš mi pomoct, chceš?“

„Chci.“

„Tak vyndej mlíko a dej trochu ohřát do rendlíku.“

„Do rendlíku…,“ rozesmál jsem se.

„No. Do rendlíku. Co je na tom?“

„Nic. Jen že je to takový vtipný slovo. Rendlík,“ smál jsem se.

„Ty jsi šmoula. Prostě rendlík, no. Rendlík.“

Naléval jsem tedy mléko do rendlíku. „Asi tolik?“

„Jo, dobrý, to bude stačit. Jo a ještě vyndej máslo.“

Marek zatím slil brambory.

„Udělám ji pěkně metličkou, jo? To je pak nejlepší. Ale nejdřív je musíme rozšťouchat.“

Marek se pustil do práce.

„Tak, teď mi sem šoupni trochu toho másla…“

Ukrojil jsem máslo do hrnce s rozšťouchanými bramborami a Marek je znovu propracoval.

„Dobrý, to stačí. Tak jdem na to!“ pustil se Marek do šlehání metličkou.

„A už mi tam cmrndni trochu toho mlíka. Pomalu. Čemu se zase tlemíš?“

„Že ti tam mám cmrndnout,“ smál jsem se.

„Ty vole… Ty neumíš česky nebo co?“ šlehal Marek dál kaši.

„No… hele, už se pěkně dělá. Tak cmrndni ještě trochu. Ty, rendlíku,“ smál se Marek.

Chechtal jsem se a přiléval mléko do kaše.

„Ty vole, nevycmrndej to!“ chechtal se Marek se mnou a dál šlehal kaši. „Můžeš zatím ohřát ty párečky.“

„Jo, jasně. Jdu na to.“

„Dej je jen na pařáček, jo? Ať se zbytečně nekoupou ve vodě.“

„Jasně,“ poslechl jsem Markovu radu, dal ohřát párky a Marek zatím pokračoval v práci s metličkou.

„Fuf. Ty vole, moje ruka… To je jiná práce než honit péro! Ale hele… už vypadá pěkně, co?“ mrknul na mě.

„Jo,“ souhlasil jsem při pohledu na žlutou, krémovu kaši, která vznikala pod Markovýma rukama.

„No, já myslim, že hotovo. Počkej…,“ Marek nabral prstem trochu kaše a ochutnal. „Mmm…,“ olízl se, nabral znovu prstem a podal mi ho. „Co řikáš?“

Olízl jsem Markův prst.

„Marku, ta je výborná. To je nejlepší kaše ever.“

„No to bych řek,“ hrdě prohlásil Marek. „Chceš ještě vochutnat?“

„Jo,“ špitl jsem.

Marek nabral další kaši na prst. „Tak na…,“ podal mi ho se šibalským úsměvem.

Strčil jsem si Markův prst do pusy. Nechal jsem si ho ale v ústech déle a olizoval prst jazykem. Marek se usmíval čím dál víc a nechal si prst ochutnávat. Díval se mi do očí. Péro v kraťasech se mi pomalu zvedalo.

Nabral jsem taky trochu kaše prstem a podal ho beze slova Markovi. Marek mi začal olizovat prst, stejně jako já jemu. Cítil jsem Markův jazyk, jak mi olizuje prst a zasouvá si ho víc a víc do úst. Péro v kraťasech se mi už vzpínalo.

Marek propustil můj prst ze svých úst. „Už máš vohřátej ten párek,“ řekl potichu, pohladil zřetelně se rýsující bouli na mých kraťasech a lišácky na mě zamrkal.

„A jo!“ rozesmál jsem se.

Rychle jsem prostřel stůl a Marek zatím ustřihnul trochu pažitky. Nandal jsem na talíře párky a kaši a Marek ji dozdobil nasekanou pažitkou a troškou másla.

„Tak dobrou chuť,“ popřál mi Marek, když jsme se usadili ke stolu.

„Dobrou chuť. To vypadá krásně.“

„Jo,“ usmál se na mě Marek. „Co prstík? Už dobrej?“ zeptal se.

„Nevim,“ pokrčil jsem rameny.

„Ukaž,“ natáhl ke mně Marek ruku.

Podal jsem Markovi přelepený prst přes stůl. Marek mě chytil za ruku.

„Au,“ zasykl jsem.

„Ty vole, ty ho máš celej horkej. Bolí to? Pravdu.“

„Trochu.“

„Ach jo, to je blbý. Potom to přelepíme, jo? Až se najíme,“ mrknul na mě Marek a pustili jsme se do jídla. Kaše chutnala výborně, párek byl krásně šťavnatý a já byl v sedmém nebi. Moje nejmilovanější jídlo, které díky Markovu umění chutnalo jako nikdy.

***

„Ty jo, to bylo dobrý. Párek s br kašej… takový vobyčejný jídlo. Marek, párek! Tak se mi vždycky smáli na základce. Marečku, párečku.“

„Tak to já bych ti nikdy neřek.“

„Já vím, že ty ne,“ pohladil mě Marek po ruce.

„A navíc, ty přeci nemáš žádnej páreček. Ale pěkný velký péro,“ usmál jsem se na něj.

„Přesně. Jó, kdyby věděli, že jsem na kluky, tak by si nezahrávali. A už vůbec by mi neřikali Marečku, podejte mi péro. Protože by měli strach, že mi ho budou muset vykouřit,“ rozesmál se Marek.

„Mně se taky posmívali,“ zavzpomínal jsem na posměšky, které jsem obdržel od spolužáků já, a ještě na další zlomyslnosti, které jsem jako malý kluk musel ve škole snášet. Vyprávěl jsem Markovi svoje zážitky ze školy a Marek přidal ještě pár svých historek.

„A kdy jsi, Marku, přišel na to, že jsi na kluky?“

„Já? Ty vole, víš, že ani nevim… Já jsem nad tim vlastně nikdy nepřemejšlel. Mně se prostě vždycky líbili chlapi. Vlastně jsem si vzpomněl, jak jsem šel jednou jako malej s rodičema po ulici – to jsem chodil nějak na základku – tak jsem si všim, že chlapi mají v rozkroku na kalhotech takovou jakože bouli. A děsně se mi to líbilo. Pak jsem si toho všímal čím dál víc a díval se furt chlapům na kalhoty. A hrozně se mi to líbilo.“

„Jo, to se mi taky líbí,“ smál jsem se.

„A ty?“ zeptal se Marek.

„Já? Asi taky nějak na základce. Jednou jsem v nějaký knížce našel obrázek chlapa v kalhotech bez trička. A hrozně se mi líbil. Tak jsem si ho obkreslil a pak jsem mu pořád zkoušel kreslit různý varianty oblečení, aby vypadal sexy. Ale to bylo tajný, měl jsem to schovaný v šuplíku, aby to nikdo nenašel. Taky jsem si vystřihoval obrázky chlapů z reklam v časopisech. Lepil jsem si je do takovýho tajnýho sešitu.“

„Ty jo, hustý. A máš ještě ten sešit?“

„Nemám. Když jsem šel na vejšku, tak jsem se bál, že ho naši doma objevěj, tak jsem ho u hřbitova spálil.“

„Ty jo, to je škoda.“

„To jo. Taky mi to potom bylo moc líto. Vždycky jsem si u něho honil péro.“

Marek se rozesmál: „Ty jsi zvíře! Ale já si jako malej taky furt honil péro. A hrozně mě bavilo mít tvrdý péro a chcát s ním. To se mi děsně líbilo. Teda to se mi líbí furt!“ chechtal se Marek.

„To se mi taky moc líbí. S tebou se mi to líbí.“

„Mně se to s tebou taky líbí mnohem víc. Zase se spolu někdy venku vystříkáme, jo?“ mrknul na mě šibalsky Marek a pohladil mě po ruce. „Musíme se podívat na ten tvůj prst,“ podíval se Marek na moji ruku. „Půjdem s tím zase do ložnice?“

„A nedáme ještě nádobí do myčky?“ zeptal jsem se.

„Můžem.“

„Ukážeš mi zase, jak ji nastavit?“

„Jasný.“

***

Lehl jsem si stejně jako včera na postel a podal Markovi ruku. V prstu mi trochu cukalo. Marek mi opatrně sundával starou náplast. Díval jsem se radši na druhou stranu.

„Ajajaj…,“ zanaříkal Marek.

„Co je s tim?“ zeptal jsem se s obavou.

„Trošku nám to zhnisalo. Hele víš ty co? Necháme to chvíli na vzduchu, a přelepíme to až pak, jo?“

„Tak jo.“

„Jen ti to trochu vydezinfikuju.“

Marek mi opatrně pečoval o můj bolavý prst.

„Tak hotovo. Je to takhle lepší, když to není zalepený?“

„Je.“

„No, vidiš. Musí to trochu dejchat. Tak na to buď vopatrnej, ať s tím třeba někde nezavadíš, jo?“

„To si nebudu moct honit péro,“ usmál jsem se na Marka.

„No, to né. Ale můžeš levou. Honil sis někdy levačkou?“

„Jo, jasně že jo.“

„Je to takový jiný, že jo?“

„Trochu jo. Ale já si ho nebudu honit levou.“

„Proč?“

„Protože nejlepší je to vod tebe,“ přitulil jsem se k Markovi.

„Fakt?“

„Jo.“

„Mně se to taky vod tebe líbí. Vycákáme se?“ zeptal se Marek.

„Teď?“

„Třeba.“

„Když mě bolí ten prst. A nemáš třeba chuť na pivo?“ navrhnul jsem.

„Na pivo, jo? Hele, a víš, že docela jo? Ale zašel bych dneska. Půjdem vopatrně, jo? Pomalu.“

„Když já nevim.“

„Jó. Hele, vždyť to, co nachodim tady doma, tak jsme tam už dvakrát,“ přemlouval mě Marek.

„Hm. To asi jo, no. Tak jo, tak jdem. Můžu jít s tím prstem takhle? Nezalepeným?“

„Jasně. Vždyť je to kousek. A jdem jenom na jedno.“

***

Na ulici byl krásně vlahý podvečer. Slunce se už sklánělo za obzor.

„Počkej, prohodíme se,“ nasměroval mě Marek, abych šel po jeho pravém boku. „Ať si vo mě neškrkneš tím prstem. A taky to mám radši.“

„Co?“

„No když jdeš po pravý straně.“

„Jak to?“

„Já nevim. Prostě se mi to líbí víc.“

„Aha,“ zamyslel jsem se a vzpomínal si, po které Markově straně většinou chodím. Vpravo? Nebo vlevo?

„Počkej…,“ vyměnil jsem si zase místo, abych zkusil jít po Markově levém boku.

„Hm, máš pravdu, to je nějaký divný, chodím vždycky vpravo,“ vrátil jsem se na druhou stranu.

„No, vždyť já vim,“ smál se Marek.

***

Na zahrádce za rozkvetlým plůtkem sedělo jen pár lidí a v mohutných kaštanech svítily malé žárovičky.

„Marku, najdeš nějakej stoleček? Já zatím koupim pivko, jo?“

„Tak jo, dík,“ rozhlížel se Marek po zahrádce, zatímco já jsem mířil k okénku.

„Nazdár Máro!“ zahalekal potetovaný týpek s dredy, s naušnicemi a piercingem v nose i v obočí. „Ty vole, tebe jsem neviděl ani nepamatuju!“

„Čau vole!“ vydal se Marek k týpkovi, který měl pivo v ruce a mířil k Markovi.

Protože nemám rád cizí lidi, šel jsem raději rychle k okénku pro pivo, ale pozoroval jsem Marka a poslouchal, co si povídají.

„Co děláš, ty píčusi?“ chechtal se týpek na Marka.

„Jsem krypl, ty vole, čum!“ ukazoval Marek svou nohu s tejpami kolem kotníku.

Bylo vidět, že to jsou staří kamarádi. Marek vyprávěl, co se mu stalo, a týpek se chechtal.

„Jsem tě kámo v těch vousech skoro nepoznal!“ smál se týpek na Marka.

„Dobrý, ne?“ přejel si Marek rukou po vousech na bradě.

„Docela změna…, ale cool, vole!“

„Tak co to bude, mladej pane?“ ozvalo se z okénka.

„Jo, aha. Dobrý večer. Dvě piva, prosím,“ zakoktal jsem.

Bodrý chlapík s bradkou a velkým břichem mi natočil dvě sklenice piva, zaplatil jsem a otočil se do zahrádky. Marek se ještě bavil s týpkem. A sakra… asi bude společnost… Došel jsem k Markovi a podal mu pivo.

„Na.“

„Dík. Hele, vy se neznáte,“ podíval se na mě a na týpka Marek a představil nás. „To je teď můj spolubydlící,“ dodal na konec Marek a kývl hlavou směrem ke mně.

„Fakt? Ty vole, dobrý. Hele, pojďte si sednout k nám,“ ukázal týpek, který se jmenoval Dan, ke stolu, kde seděla holka podobného vzhledu a pak ještě jeden tlustý kluk s tlustou holkou.

„Co? Jdem?“ podíval se na mě Marek.

„Hm,“ pokrčil jsem rameny.

„No jasně, pojďte, vy kundy!“ halekal Dan a mávl rukou, jako že máme jít s ním.

Sedící kamarádi u stolu Marka dobře znali. Rychle jsme se navzájem představili a přisedli si k nim. Marek začal hýřit vtipem a historkami. Cítil jsem se trochu nesvůj, protože se jednak všichni znali a pak jsem taky nevěděl, zda o Markovi ví, že je gay. Marek vyprávěl, kde jsme spolu byli na výletě a jak jsme lezli na skálu a on spadnul ze stromu.

„A vy spolu teda jako bydlíte, jo?“ halekal Dan.

A je to tady… polilo mě horko.

„No jasný. Prostě jsme spolu začli chodit, tak jsme si řekli, že spolu budeme i bydlet, viď?“ podíval se na mě Marek.

„No,“ špitl jsem.

„Fakt? Hustý! No ty vole, tak na to se napijem!“ zahalekal Dan. „Šefiku! Tady jednu rundu!“ zavolal Dan na pána z výčepu, který šel zrovna kolem.

„Hele, neřvi tady, už bude deset,“ uzemnil Dana hospodský.

„Sorry… šéfe,“ řekl Dan tišším hlasem. „My bysme si dali šest fernetů.“

Ach jo… povzdechl jsem si v duchu. Z toho kouká pitka… Marek se na mě podíval:

„Dáme si jen panáka a pak půjdem, jo?“

„Tak jo.“

„Mně citrus,“ ozvala se Danova holka.

„Já chci taky citrus,“ přihlásil jsem se, protože mám raději sladší alkohol.

„Mně taky,“ přidala se tlustá kamarádka.

„A já si dám taky,“ přidal se Marek.

„Ty vole…,“ povzdechl si Dan. „Ještě řekni, že ty chceš taky jasoně,“ podíval se na svého tlustého kamaráda.

„Ale jo,“ rozesmál se, až se natřásal.

„No tak šest jasoňů,“ mávl rezignovaně Dan rukou.

Hospodský donesl rundu.

„Tak chlapi… a ženský!“ rozhlédl se Marek po všech kolem stolu. „Ať nám to všem klape! Co?“ zahalekal Dan a pozvedl skleničku.

„Dane, neřvi,“ řekla potichu jeho holka.

„Sorry, lásko,“ naklonil se k ní Dan a dal jí pusu.

Přiťukli jsme si a kopli do sebe panáky.

„No nic, my zas jdem,“ plácl se Marek do stehen a začal se zvedat.

„Ty vole, poseďte a dejte ještě pivko, ne?“ zvedl se Dan.

„Nasrat vole, my jdem zejtra do práce,“ odvětil Marek.

„Dane, my už taky půjdem,“ řekla holka tichým, ale nekompromisním hlasem.

„No, vidiš to?“ obrátil se Dan na Marka. „Ty vole, tak já už jsem taky pod pantoflem,“ rozhodil Dan rukama a tlustý pár naproti se Danovi začal smál.

„Ty vole, jděte všichni do prdele,“ mávnul rukou Dan a s rezignovaným výrazem si zase sednul, čemuž jsme se všichni rozesmáli.

„Hele, ty vole,“ poplácal Marek Dana po ramenou, „buď rád. Co by za to jiný dali.“

V dobré náladě jsme se nakonec rozloučili a vydali se s Markem zpět k domovu. Marek mi cestou vyprávěl o svých kamarádech, že bydlí v naší čtvrti a jak s nimi mnohdy pařil, často až do rána, a jak ho druhý den vždycky pekelně bolela hlava.

„… Takže jsem vlastně rád, žes tam byl se mnou. Jinak by mě zase přemluvili a já bych se s nima zase vožral. Jako vona je s Danem vždycky sranda, ale já mám takovej pocit, jako že na sebe máme neblahej vliv – jako že se vždycky spolu strašně vožerem, rozumíš? A já ani nevim, jestli to chci. Vlastně nechci,“ pokrčil Marek rameny. „Poslouchej… víš, že mě ta noha už asi nebolí?“

„Fakt?“

„No jo, čověče… už to nebolí. To je tím pivem asi…“

„Ale radši si, Marku, ty tejpy ještě nech.“

„Jasný, neboj. Nechci celej život pajdat.“

„Marku? Já už vím, proč chodím radši vpravo.“

„Proč?“

„Protože přitom cejtím…, jako že jsem tvůj kluk.“

„Mmm…,“ zavrněl Marek, objal mě pravou paží kolem ramen a přitul k sobě. „A já jsem tvůj kluk?“ podíval se na mě poťouchlým pohledem.

„Jo,“ rozesmál jsem se.