Marek a já – 17. kapitola: Prolínání

Probudil jsem se. Marek spal. Kouknul jsem na budík. Devět. Co je dneska vlastně za den? Pátek? Že Marek ještě není v práci? Jemně jsem s ním zacloumal. Marek sotva slyšitelně zamručel.

„Marku? Asi jsme zaspali.“

„Hm,“ zamručel Marek a ani se nepohnul.

„Musíme vstávat,“ snažil jsem se ho jemně probudit.

„Ne,“ zamručel potichu.

Došlo mi, že Marek je úplně zpocený. Sakra, snad není nemocný, blesklo mi hlavou.

„Marku? Tobě není dobře?“

„Musim se vyspat,“ s přemáháním vysoukal na půl úst a zachumlal se víc do deky.

Skočil jsem se opláchnout.

Marek pořád tvrdě spal. Musel jsem ale do práce.

„Mám tu s tebou zůstat?“ řekl jsem mu potichu do ucha.

„Ne,“ zamručel.

„Chceš něco? Napít…“

„Potřebuju se vyspat,“ zamumlal se zavřenýma očima a překulil se ode mě na druhý bok, na znamení, abych ho nechal.

„Fakt nic nechceš?“ Bez odpovědi.

Odešel jsem do kuchyně. Našel jsem něco v lednici, rychle to kopnul do sebe.

Napadlo mě uvařit Markovi aspoň konvici s čajem.

Rozmíchal jsem v misce müsli s jogurtem.

Vzal jsem ještě hrnek, cestou banán a vše donesl do ložnice. Postavil jsem věci na stolek u postele.

Naklonil jsem se nad Marka: „Máš tu konvici s čajem. A müsli s jogurtem.“

„Dík,“ zamručel Marek a ani se nepohnul. Byl zpocený. Sáhl jsem mu na čelo, bylo ledové.

Potichu jsem se oblékl. Marek se ani nepohnul. Nemohl jsem v tu chvíli nic jiného dělat. Tiše jsem za sebou zavřel a nechal Marka samotného. Bál jsem se, že onemocněl…

***

Celý den jsem byl v práci nesvůj a nemohl se dočkat, až vypadnu.

Napsal jsem Markovi zprávu: „Už je ti líp? :*“

Kontroloval jsem pořád mobil. Nic, žádná odpověď…

Ve dvě odpoledne najednou mobil zapípal. Rychle jsem ho zapnul… Marek!

„Cus. Uz jsem dobrej. Potreboval jsem se akorat vyspat. Sry. Jdu delat jidlo. Tesim se na tebe :*“

Srdce mi radostí poskočilo.

Šéfová dnes není v práci, uvědomil jsem si, odjela na služebku. Před kolegy jsem se vymluvil na bolení břicha a rychle vypadnul.

***

Přišel jsem k Markovi domů. Neměl jsem klíče, tak jsem zazvonil.

Dveře se otevřely. Stál v nich rozesmátý Marek.

„Čús. Ty vole, ty už jseš doma?“

„Ahoj. Jo, vypadnul jsem dřív, v práci skoro nikdo nebyl. Tak co? Už je ti líp?“

„Jó, jsem dobrej. Potřeboval jsem se akorát strašně moc vyspat. – Ty vole! Já vařim!“ rychle odeběhl do kuchyně, ze které se ozývala hudba. V předsíni byla cítit vůně vaření.

„Já se bál, jestli nejseš nemocnej…,“ vešel jsem do kuchyně rozvoněné cibulí, paprikou, rajčaty, masem a kořením.

„Né vole, v poho,“ řekl Marek do plotny. Otočil na mě hlavu a pokrčil rameny: „Asi jsme to včera trochu přepískli.“

„Trochu asi jo.“

„Ale víš co, člověk si musí sáhnout na svý hranice. Aby věděl, kde jsou,“ vrátil se Marek k vaření.

Hranice. Marek asi žije blízko své hranice celý svůj život, pomyslel jsem si. Proto žije tak naplno. Neplazí se někde pohodlně při zdi. Jako já. Kde je asi tak ta moje hranice? To vůbec netuším… A kde jsou vlastně naše – společné hranice? Marek je určitě bude chtít objevovat… Nebojím se ale. S ním ne. Taky je chci objevit. Spolu s Markem…

„Co děláš?“ nakoukl jsem pod Markovy ruce.

„Ty vole! Včerejší večeři!“ rozesmál se. Jeho smích byl nakažlivý.

„A co to bude? Nádherně to voní…,“ smál jsem se na něj.

„Džuveč,“ mrknul na mě. „S hovězím. Počkej vole, jak se budeš voblizovat.“

Rozesmál jsem se Markovu vyjadřování, jak na mě mluvil. Ale v jeho drsně znějících slovech jsem cítil upřímnost a lásku. Pohladil jsem ho po zádech a políbil na tvář. Marek na mě zvedl od hrnců hlavu a dal mi krásnou měkkou pusu. Cítil jsem v ní chuť zeleniny a koření.

„Marku? Zejtra je sobota. Co kdybysme se šli podívat na ten můj byt? Přebrat ty věci a tak…“

„No vidiš, to můžem. Hele, mrkni se do skříně na chodbě. Měly by tam bejt igelitový pytle, budou se hodit.“

Šel jsem se podívat do chodby.

„V horních dvířkách! V takový ruličce!“ halekal Marek z kuchyně.

„Jo! Myslím, že je mám,“ natáhl jsem se pro černou roličku.

„Vyndal bys prosím tě prádlo z pračky?“ volal Marek z kuchyně.

„Jasně!“ šel jsem do koupelny. Vytahoval jsem z pračky další a další povlečení.

Nakoukl jsem do ložnice. Postel byla krásně bíle povlečená a v odpoledním slunci zářila čistotou.

Vrátil jsem se do kuchyně. Na stole zapípal Markův mobil.

„Někdo ti píše,“ řekl jsem.

Marek pokrčil rameny a soustředěně se věnoval obsahu hrnce, ze kterého stoupala voňavá pára, ochutnával a občas něco přihodil nebo přisypal.

„Přečti mi to, prosim tě…,“ řekl nezúčastněně, aniž by zvedl od vaření zrak.

Vzal jsem Markův mobil a otevřel zprávu: „Čus, jdeme dneska večer na pivko. 18 hod. v Chobotnici. P.“

V mojí kapse taky zapípal mobil. Koukl jsem do zprávy.

„Aha, tak to je Petr. Mně píše taky.“

„Tak… můžem jít. Jestli chceš…,“ pokrčil Marek rameny.

„Ani ne.“

„Já taky asi ne,“ olízl Marek naběračku. „Ještě tak hoďku!“ přiklopil hrnec a překontroloval očima sporák.

Marek přišel ke mně, objal mě kolem pasu a přitulil se. Do ucha mi potichu řekl:

„Já jsem rád s tebou. Dneska budeme spolu jen my dva, jo?“

Pohladil jsem ho ve vlasech a zašeptal: „Marku, já tě tak miluju.“

Ucítil jsem tlak ve svých kalhotách. Marek se ke mně přitiskl rozkrokem a hladil mě po zádech.

„Promyslíme, co všechno potřebujeme na zejtra, jo?“

Přikývl jsem.

Marek otevřel lednici: „Nalejeme si k tomu skleničku?“

„Jo.“

Marek vytáhl lahev vína a sáhl pro dvě skleničky: „Tak můžeme jít do ložnice. Vypneš prosím tě ten přehrávač?“

***

V ložnici bylo prosluněné ticho. Lehl jsem si na postel, Marek se posadil vedle mě a nalil víno. Cinkli jsme o sebe sklenicemi.

„Takže… jak to zítra provedeme?“ zeptal jsem se.

„No tak hlavně z toho nesmíš dělat žádnou vědu. Uvědom si, jsou to jen krámy, vole. Všechno důležitý máš už s sebou.“

Tázavě jsem se na něj podíval.

„Přeci tady,“ řekl potichu a položil dlaň na mou hruď.

Rozesmál jsem se: „Marku, ty dokážeš všechno složitý vždycky tak jednoduše říct. Děkuju,“ pohladil jsem ho po tváři, na které byly jemné vousy.

„Ráno vstanem, nasnídáme se – to je základ. Takže udělám něco vydatnýho, abysme neměli hned hlad. No, a vezmeme ty pytle, budeme brát jednu věc po druhý a musíš to hned třídit. Co vyhodit, co je k něčemu, co naopak nesmíš vyhodit, co si může vzít ještě někdo jinej… A takhle to postupně všechno zpacifikovat. Jak říkám, hlavně nad tím moc nepřemejšlet.“

„No tak jo. Myslíš, že to stihneme během soboty?“

„Já myslím, že jo,“ pokrčil Marek rameny.

Pohladil jsem Marka po jeho hebce chlupatém stehně. Ten dotyk mě vzrušil. Přestal jsem myslet na stěhování a zálibně si Marka prohlížel.

„Tak takhle ty si představuješ plánování, jo?“ lišácky se na mě Marek usmíval. Lehl si vedle mě na postel.

Marek mi vyhrnul trochu tričko a ústy a jazykem mě dráždil na pupíku. Postupoval výš a tričko mi dál vyhrnoval nahoru. Sundal jsem si ho. Marek pokračoval na mou hruď, pak na bradavky. Postupně se dostal až na krk. Zaklonil jsem hlavu, jeho líbání na krku mě neskutečně vzrušovalo. Marek mi vzal potom vousy do zubů a zatahal mi za ně. Ještě chvíli si hrál s mými vousy, ale pak se přesunul zpátky dolů.

Rozepnul mi kalhoty a vybalil z nich moje péro, které už bylo mokré. Marek si hrál svými rty i jazykem s mým kluzkým žaludem a mě pomalu začínaly brnět prsty u nohou…

Najednou se na mě podíval:

„Chceš se vystříknout?“

„Nevim. Asi ještě ne. Ty chceš?“

„Ne. Já si to chci nechat na večer.“

„Tak já taky.“

Marek se vrátil ke mně nahoru a políbil mě. Ucítil jsem v ústech sladkou chuť vlastního nektaru.

„Marku,“ vzdychl jsem.

Marek se vrátil k mému vzpínajícímu se penisu pro novou šťávu.

Pokračovali jsme v líbání. Zajel jsem rukama pod Markovo tričko a ucítil jeho horkou kůži a nádherné chloupky na jeho pupíku.

„Marku, taky chci tvoje péro.“

„Ne.“

„Proč?“

„Protože já bych hned vystříknul. Jsem z tebe děsně nadrženej.“

Dál jsme se už jenom jemně a citlivě líbali.

„Jdu se juknout na to maso, jo?“ zvedl se najednou Marek.

„Už by to mělo bejt!“ volal už z předsíně.

Natáhl jsem si kalhoty a tričko a vydal se za ním do kuchyně.

Marek právě olizoval vařečku a pochvaloval si: „Výborný.“

„Mám už dát talíře na stůl?“

„Těšíš se, co?“ šibalsky zamrkal. „Tak brzdi, teprv tam dám rejži. Pak se to bude dělat ještě asi tak dvacet minut a pak – to nejdůležitější – to musíme nechat rozležet. Rozumíš?“

„Rozumím,“ rozesmál jsem se nad Markovým kuchařským prožitkem.

„No nesměj se, vole! To je důležitý.“

„Já se nesměju,“ chechtal jsem se.

Marek zvedl obočí, zakroutil hlavou a pokračoval ve svém umění.

„Já tě náhodou obdivuju,“ řekl jsem uznale, „jak to krásně umíš. Mě jenom rozesmálo, jak to prožíváš,“ zase jsem se rozesmál.

„No to musíš – prožívat. Jinak to bude vo ničem. Chápeš?“

„Hm. Na tom něco je…“ A nejen vaření, pomyslel jsem si.

Marek přidával do hrnce rýži, s citem míchal vařečkou a z otevřeného hrnce se vznášela do vzduchu pára plná krásných vůní, až jsem začal mít opravdu hlad. Začaly se mi sbíhat sliny a nemohl jsem se večeře dočkat.

Marek konečně zaklopil hrnec a podal mi vařečku, obalenou oranžovou hustou štávou: „Hm?“

Olízl jsem ji. Chutnala skvěle. Olizoval jsem vařečku jazykem a díval se při tom Markovi do očí.

Marek se rozchechtal: „Ty vole! Na tohle tě užije!“

Marek mi vařečku sebral a políbil mě: „Víš co? Budeš na to chtít sýr?“

„Jo. Sýr miluju.“

„Tak ho nastrouháš, viď?“ a sáhl do ledničky.

„Jasně!“

Kdepak by mohlo být struhadlo, pomyslel jsem si. Otevřel jsem jednu skříňku. Nic. Druhou, další. Marek byl opřený o kuchyňskou linku, pozoroval mě a usmíval se.

„Samá voda.“

Udělal jsem krok do strany.

„Samá voda…“

Krok k Markovi…

„Přihořívá.“

Další krok…

„Přihořívá, přihořívá,“ rozesmál se Marek.

Přišel jsem až úplně k němu.

„Teď už hodně přihořívá.“

Objal jsem ho: „Já asi vim. Je za tebou viď?“

„Už skoro hoří,“ chytil mě Marek kolem pasu a dlouze mě políbil.

Začali jsme se mazlit.

Cítil jsem v rozkroku Markovo péro a odpověděl stejně. Tulili jsme se k sobě svými rozkroky, ukrývajícími naše tvrdé penisy. Líbal jsem Marka na krk a na ucho. Začal hluboce dýchat, poznal jsem, že ho to dráždí a líbí se mu to.

Chvíli jsem při tom přemýšlel, jak navázat. Napadalo mě všechno možné, ale prostředí kuchyně mělo teď tak krásně romantickou atmosféru, o kterou jsem ji nechtěl připravit. Přestal jsem. Chytil jsem Marka za hlavu a hluboce se zadíval do jeho široce otevřených očí.

„Pokračování příště,“ řekl jsem potichu a něžně jsem Marka políbil na rty a pohladil po tvářích s hebkým strništěm.

Marek se usmál, ustoupil na stranu a otevřel skříňku, kde bylo krom jiného i hledané struhadlo.

Marek sáhl do skříňky nad sebou a podal mi s úsměvem talíř.

„Dík,“ odebral jsem se se svými věcmi ke stolu a dal se do práce.

Marek si sedl naproti mě, opřel si bradu o ruce a díval se na mě. Beze slova, jen se hezky usmíval. Pozoroval mě, jak vybaluji sýr z papíru, jak beru struhadlo, jak pomalu sýr strouhám. Občas jsem na něj mrknul a taky se usmál.

„Víš, co je škoda?“ zeptal se Marek a dál mě pozoroval při práci.

„Ne.“

„Že nemám čerstvý bylinky.“

„Jaký třeba?“

„Různý. Pažitku třeba. Nebo petrželku. Bazalku…“

„To se dá zařídit, na tom není nic složitýho. Stačí pár truhlíků. Místo za oknem máš – teda máme. A světla je tu dost, slunce sem svítí celej den.“

„To jde, jo?“

„No jasně. Můžeme si to zařídit. Třeba v neděli?“

„Ty vole, to by ale bylo supr,“ opřel se Marek o židli, složil ruce na prsa, hodil si nohu přes nohu a zadíval se přimhouřenýma očima k oknu, jak si hned začal bylinkovou zahrádku představovat.

„A navíc to bude všechno nádherně vonět. Můžeme si tam dát třeba taky rozmarýn… mátu – ta krásně voní. Nebo mateřídoušku, dobromysl…“ pokračoval jsem.

„K čemu je dobromysl?“ upřel na mě Marek svůj pohled.

„No různě. Na vajíčka, do pomazánky – prostě oregano.“

„Počkej, oregano znám. To je jako dobromysl, jo?“

„No. To je stejný. Akorát to má dva názvy.“

„Ty vole, to je hustý. Tak to jsem nevěděl. Oregano je náhodou skvělý. Ty vole, to chci!“ nadchnul se Marek, vyskočil ze židle a běžel k oknu, kde hned začal zkoušet pevnost parapetu a malého plůtku kolem něj.

„Já jsem si řikal, že tohle je asi na kytky!“ halekal nakloněný ven z okna.

Marek se s nadšením vrátil a oči mu svítily.

„Ty vole, to bude dobrý,“ s ohrnutým spodním rtem na mě pokyvoval hlavou.

„Tak já mám hotovo,“ zvedl jsem struhadlo z hromady sýra. „Jsem možná trochu přehnal.“

„Nevadí, ráno bude na pomazánku. A nebo na vajíčka. Dík!“

Zvedl jsem se a šel se podívat na okno. Začal jsem si na něm představovat truhlíky. 

„Máš metr? Musíme si to změřit.“

„Jo, někde ho najdu, počkej.“

Zadíval jsem se z okna. Cítil jsem pohodu. Řešili jsme spolu všední, banální věci.

„Na co koukáš?“ překvapil mě zezadu Marek.

„Na nic, jen tak. Říkám si, jak je to skvělý – bejt dva. Spolu.“

Marek mě zezadu objal kolem pasu a položil mi hlavu na rameno: „No jo. Vlastně.“

Dívali jsme se z okna, Marek mě držel kolem pasu a já hladil jeho jemné chloupky na rukou.

„Ty vole! Rejže!“ vyhrknul Marek a odeběhl ke sporáku. Tiše jsem se rozesmál.

Otočil jsem se do kuchyně. Z hrnce stoupala voňavá pára a Marek olizoval vařečku.

„Výborný. Necháme to tak půl hodinky proležet… a můžeme večeřet,“ zaklopil Marek zase hrnec.

„Otevřeme si zatím lahvinku?“ zeptal se Marek.

„Máme ji v ložnici,“ usmál jsem se.

„No jo, vlastně!“ rozchechtal se Marek.

***

Přesunuli jsme se zpátky do ložnice.

Marek dostal neposednou náladu a začal plánovat, co kam dáme.

Došlo mi, že den D se neúprosně blíží a já budu muset zase do svého bytu. Uvědomil jsem si, že už je to vlastně jen místo plné smutku, bolesti, samoty. Marek poznal, že jsem duchem mimo.

„Co je?“

„Eh… Víš…, nechce se mi tam,“ vzdychnul jsem.

„Ty vole…,“ posadil se Marek ke mně na postel. „To zvládnem. Spolu to zvládnem. Neboj.“

Neodpovídal jsem.

Začal jsem být nervózní.

„Nebo… nějakej problém?“ pokračoval Marek.

„Ale né… Já… prostě… nevim.“

„Co nevíš?“

„Co bude. Víš… já se vždycky bál toho, co bude. Celej život. Celej život se bojim. Toho, že nevim, co bude,“ soukal jsem ze sebe.

„Ty vole, to je normální. Lidi se normálně bojej toho, co bude. To nikdo nevíme, co bude.“

Mlčel jsem a potlačoval v sobě svůj strach.

Marek mě obejmul kolem ramen.

„Ty vole… Já jsem tu s tebou. Spolu to zvládneme. Všechno spolu zvládneme.“

Všechno spolu zvládneme. Krátce jsem se tiše zasmál a současně úlevou zvlykl. Všechno spolu zvládneme. S Markem. To vědomí mě tolik uklidňovalo.

„Děkuju. Marku… promiň. Já jsem… takovej přizdisráč.“

Marek se rozesmál: „Ale hovno, pocem,“ objal mě, aby mě ukonejšil.

Dlouho jsme se beze slov nehnutě objímali. Cítil jsem, jak do mě z Marka proudí jeho pozitivní energie a všechen předchozí strach ve mně rozpouští.

„Děkuju, Marku. Promiň,“ zahuhlal jsem do jeho ramene a zastyděl se.

„To bude dobrý. Hele vole, já mám třeba taky strach,“ řekl Marek s hlavou na mém rameni.

„Ty? Z čeho?“

„Já se třeba zase bojim toho, co bylo.“

„Jak to?“

Marek mě pustil z objetí a chytil mě za ruce.

„Víš… Mám teď takovej pocit, jako bych… s tebou… konečně našel cestu. Ale já… mám v sobě běsa.“

Nechápavě jsem se na Marka podíval: „Jakýho běsa?“

„Běsa, kterej ovládal můj minulej život. A já se bojím, že… jednou vyleze zase ven…“

„A proč by měl vylejzat?“ chtěl jsem z Marka dostat víc.

„Já nevím… Chce mě dostat nebo co, já nevim…“

Markův obličej byl najednou nezvykle vážný. Nechápavě jsem se na něj díval.

„Ale když jsem s tebou… tak nevyleze. Z tebe má strach. Víš?“ dál vysvětloval s naléhavým tónem v hlasu.

Odmlčel se a pokračoval: „Ale je tam – zalezlej. A čeká, až tady nebudeš.“

„Proč bych tu nebyl?“

„Já nevím… Třeba… mě opustíš, nebo umřeš… Prostě až tady nebudeš. Pak vyleze ven a zabije mě.“ Marek se na mě upřeně díval velkýma očima.

Přejel mi mráz po zádech. Takového jsem Marka nikdy nepoznal. Uvědomil jsem si, že právě přede mnou odemknul svou nejskrytější třináctou komnatu. Hlavou mi probleskla vzpomínka na všechny ty Markovy noční výlety, kdy se vracel potlučený a které vždy vyprávěl jako veselé historky pro pobavení.

Objal jsem ho: „Budu ho hlídat, neboj. Nenechám ho vylízt. Budu s tebou. Neboj se.“

„Já vím,“ objal mě Marek. „Dík.“

Láskyplně jsem Marka hladil a uvědomil jsem si, že každý se něčeho bojíme. A že se navzájem potřebujeme, abychom ty strachy překonali. Společně.

Chvíli jsme se drželi a hlavou se nám honily černé myšlenky, které se ale v našem objetí pomalu bezmocně rozplývaly.

Marek mě pustil a dal mi krátkou pusu: „Půjdeme se najíst?“

„Jo.“

Ještě jsme se políbili, tentokrát už dlouze a cítil jsem, že se do našich duší zase vrátil klid. Anebo se náš strach přinejmenším schoval a zavrtal se někam hodně hluboko…