Marek a já – 36. kapitola: Muž za pultem

V noci jsme spali, jako když nás do vody hodí. Když jsem se probudil, cítil jsem Marka přilepeného na mých zádech. Vzpomněl jsem si na včerejší krásný večer plný vzrušujících zážitků a péro se mi začalo stavět do pozoru. Začal zvonit budík.

„Mmmm…,“ začal se Marek protahovat a budík zaklapnul.

„Dobré ráno,“ zaskřehotal a přitulil se.

„Dobré ráno.“

„Ty jo…,“ huhlal mi Marek do zad. „My jsme ňáký ulepený, co?“

„Jo,“ špitnul jsem. „Taky jsi včera pěkně řádil,“ hladil jsem Marka po ruce, kterou mě objímal.

„No jo, vlastně…,“ zavrtěl se Marek. „Ty vole, to bylo ale hustý, včera. Mmmm…,“ přitulil se. „To musíme někdy zvopakovat,“ říkal mazlivým tónem. „Týjo…,“ šeptal zasněně.

„Jo,“ přitulil jsem se víc k Markovi. „Já bych chtěl něco takovýho častějc…“

„Já taky… To byl mazec… No ty vole,“ zvedl se Marek a zadíval se zamyšleně do pokoje. „Wow! To bylo fakt hustý, včera. Hele, šmoulo, ale my se nemůžeme válet. My musíme vstávat,“ podíval se na mě.

„Hm…, to je škoda. Hele, Marku? A dneska bysme stihli jít do pekárny?“

„Počkej…,“ podíval se Marek na budík. „Jo, dneska asi jo. A ty chceš, abysme šli spolu?“

„Jo, právě že jo.“

„Ty jo, super. Tak jo! Tak pojď, jdem se vosprchnout, ať můžem vyrazit,“ dal mi Marek pusu a vyskočil z postele.

Také jsem vyskočil a s mávajícím pérem běžel s Markem do koupelny.

***

Vlezli jsme si spolu do sprchy a Marek pustil vodu. Péra se nám tyčila drze dopředu a voda omývala naše ulepená těla.

Marek si stříkl mýdlo do dlaně a začal si jezdit rukama po zpěněné pokožce. Díval jsem se na něj a péro se mi vzpínalo nahoru. Také jsem se namydlil a prohlížel si přitom Marka a nemohl se na něho vynadívat. Marek se hladil po těle a šibalsky se na mě usmíval. Vzal mi můj tvrdý penis a začal ho pomalu mazlit namydlenou dlaní.

„Nechceš se rychle vycáknout?“ podíval se na mě šibalským kukučem.

Břicho se mi křečovitě stáhlo vzrušením.

„Marku…, já… já nevim…“

„Nebo radši až večer?“ mnul Marek dál můj penis.

„Radši až večer. Já se chci s tebou při tom taky pomazlit. Já se nechci jenom tak vystříkat…“

„Tak jo. Vždyť já se chci taky pomazlit. Ale večer zařádíme, jo?“ Marek ještě krátce promnul můj namydlený penis, zajel mi dlaní pod varlata, pomazlil je svou kluzkou dlaní a dal mi mokrou pusu.

Vylezli jsme ze sprchy, Marek se natáhl pro dvě bílé osušky a jednu mi podal. Utírali jsme se a já přitom pozoroval Marka, jak se pečlivě a jemně stará hebkou látkou o svoje trčící péro a napnutý žalud.

Omotali jsme si osušky kolem pasu a zase si společně čistili zuby před zrcadlem. Prohlíželi jsme se navzájem v zrcadle, usmívali se na sebe a péra nám na osuškách vydouvala velké boule. Byl jsem šťastný, že trávíme ráno v koupelně opět spolu. Dříve jsem byl rád, že se ráno jen tak opláchnu a nemusím být v koupelně déle, než je nutné. Ale ranní hygiena s Markem mě začala moc bavit. Byli jsme vždy krásně čistí a v intenzivním světle bílé koupelny jsme v bílých osuškách zářili jako dva andělé.

***

Rychle jsme dokončili ranní hygienu, navlíkli na sebe trička a kraťasy, Marek mi nasadil kšiltovku, pohladil mě po zadku a s boulemi na kraťasech jsme vyběhli ven na ulici, do chladného rána.

„Ty jo, to je hrozně super, že jdem spolu,“ usmíval se Marek, když jsme šli spolu po ulici.

„Marku, já tě tak miluju,“ usmál jsem se na něj.

Na Markově tváři se rozzářil širokánský úsměv. Marek mě objal jednou paží kolem ramen a dal mi pusu. Další cestu už nic neříkal a jen se uculoval.

„To je krásný ráno, viď?“ podíval se na mě.

„Jo,“ špitnul jsem a byl jsem jednoduše šťastný.

Vešli jsme do voňavé pekárny. Marek šel první a podržel mi dveře. Za pultem stál kudrnatý blonďatý kluk, usměvavý, trochu při těle a se zákazníkem vždy vesele prohodil pár slov. Ten tu minule nebyl, napadlo mě.

Stoupli jsme si do fronty, dívali se za skleněný pult, kde se na nás lákavě vystavovaly všechny možné laskominy a čekaly, až přijdeme na řadu.

„Prosím, co to bude?“

„Eh… já… já nevim…,“ zakoktal jsem.

„Čus, Milane,“ řekl Marek, který stál za mnou.

„Čau, Máro,“ odpověděl vesele kluk. „Vy jdete spolu? Tak co si dáte, pánové?“

„My si dáme šest křupavejch rohlíků… A… ještě něco sladkýho… Máš rád vořechový rohlíčky? Nebo radši makový?“ podíval se na mě Marek.

„Já nevim,“ koktal jsem. „Voboje mám rád.“

„Tak ještě dva vořechový a dva makový rohlíčky,“ řekl Marek klukovi, který právě položil papírový sáček s rohlíky na pult.

„No jasný, když nevíte, co si vybrat, tak si vyberte voboje. Navíc je zrovna přinesli, jsou ještě teplý. Ty do vás jen spadnou! Jen pozor, ať se nezapařej,“ cvrlikal kudrnáč.

„Dík. To věřím. Ty máš samý výborný věci. Co jsme dlužný?“

„Děkuji, vyřídím, to nás těší, že vám od nás chutná. Bude to rovných šedesát korunek.“

Marek vytáhl drobné z kapsy. „Dík. Tak čus, Milane, měj se.“

„Čau, Máro!“

„Na shledanou,“ řekl jsem nesměle.

„Nashle, ahoj, přijďte zas,“ mávnul krátce rukou Milan. „Tak další prosím, co to bude, mladá paní?“ věnoval se už dalším zákazníkům.

„Vy se znáte?“ zeptal jsem se Marka, když jsme vyšli z pekárny na ulici.

„No, jasně. Hele, taky tady budeš kdekoho znát, až tu budeš bydlet dýl.“

„No jo, asi jo…,“ zamyslel jsem se. „A von ví, že jsi gay?“

„Milan? Nevim. Já ho znám jen z pekárny. Hele, ty šmoulo, nemusíš se pořád bát, jestli někdo ví, nebo neví, že jsi gay. Když jseš v pohodě, nikoho neprovokuješ, tak je to lidem většinou dost volný. A když to někdo řeší, tak je to jeho problém. A když to někomu vadí, tak běž vod něj co nejrychlejc pryč, jo? Ten ti nestojí za to, abyses s nim vůbec bavil. Víš?“

„Hm. Já jsem jednou dostal přes hubu vod nějakýho vožraly v autobusu, kterýmu vadilo, že jsem teplej. Z ničeho nic. Prostě mi řek, že jsem buzna, a praštil mě do vobličeje.“

„Hm… To znám, to je blbý. Jsou i takový kreténi,“ povzdechl si Marek.

„Tak se vod tý doby trochu bojim. Ale s tebou se nebojim,“ podíval jsem se s úsměvem na Marka a chytil ho za ruku.

„To je dobře, že se nebojíš. Neboj se. Když se budeš bát, tak ty svině to poznaj.“

***

„Nemáte iPhona?“ rozrazila šéfová prudce dveře mé kanceláře.

„Ne, to nemám. Proč?“ otočil jsem se.

„To je hrozný. Nikdo tady nemá iPhona,“ vzdychla. „Přestal mi fungovat nabíjecí kabel!“ dívala se na mě nešťastným pohledem.

„Aha. A tam nejde dát nějakej jinej?“

„Právě, že ne. Ach jo,“ vzdychla. „Kde já teď takhle narychlo seženu kabel?“ rozhodila rukama.

Rozesmál jsem se.

„Jo ale paní šéfová, počkejte. Já mám v počítačový prodejně kamaráda. Moh bych vám ten kabel zítra donést.“

„Vážně? No to byste byl moje záchrana. Ale potřebuju ho dneska,“ zamračila se. „Neskočil byste mi tam? Dám vám peníze.“

„Teď?“

„No teď. Já potřebuju nabít mobil!“

„No tak jo, já tam skočím.“

„No!“ zpráskla šéfová ruce. „Já vás nemít…“

Šéfová mi tedy dala do ruky pětistovku a já vyrazil do města.

***

Vešel jsem do počítačové prodejny, kde Marek pracoval.

Vzal jsem si pořadové číslo na osobní prodej a čekal, až přijdu na řadu. Díval jsem se, kde je Marek. Támhle sedí! Přepážka číslo 2.

Na světelné tabuli zapípalo moje číslo. Přepážka číslo 1. Sakra!

Podíval jsem se za sebe. Za mnou stála slečna a mačkala lísteček se svým číslem v ruce.

„Jdete taky na prodej?“ zeptal jsem se.

„Jo, jdu.“

„A nechcete si se mnou vyměnit čísílko? Já jsem teď na řadě, ale zrovna se mi to nehodí,“ podával jsem jí svůj lísteček.

„No… tak jo. Tak děkuju,“ vyměnili jsme si lístečky a slečna se vydala k přepážce s jedničkou místo mě.

Pozoroval jsem Marka. Starší pán sedící u jeho přepážky se už pomalu zvedal a loučil se. Snad přijdu konečně na řadu já.

Zapípala znovu světelná tabule. Moje číslo. Přepážka číslo 2! Vydal jsem se k Markovi.

„Čůs,“ kulil na mě Marek překvapeně oči.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem a usadil se u přepážky na židli proti Markovi.

„Dobrý den,“ rychle pochopil Marek a přistoupil na moji hru. „S čím vám mohu pomoci?“

„Prosím vás pěkně, já bych potřeboval nabíjecí kabel k mobilnímu telefonu značky iPhone.“

„Aha. A jaký máte typ?“ zeptal se Marek.

Tak to mě dostal. Nevěděl jsem.

„V tom je nějaký rozdíl?“

„Ano, je. Pokud máte typ pět a novější, tak ten má konektor lightning. Pokud ale máte starší typ, tak budete potřebovat kabel s třicetipinovým konektorem.“

„Ahm…,“ drbal jsem se na hlavě. „No tak ještě že jsem se k vám přišel poradit. Mohl bych si prosím vás na chvilku zavolat?“

„Ale jistě, beze všeho. Já počkám.“

Vytočil jsem na svém mobilu číslo šéfové.

„No, to jsem já. Prý jaký konektor? Lajt…,“ podíval jsem se na Marka.

„Lightning nebo třicetipin,“ napovídal mi Marek.

„Jestli lajtnink… nebo třicetipin?“ slabikoval jsem do telefonu, aniž bych věděl, co ta slova znamenají.

Šéfová na druhé straně také nevěděla, na co se ptám, ale řekla mi typ svého mobilu.

„Prý pět es,“ řekl jsem potichu k Markovi a tázavě se na něj podíval, zda bude vědět.

Marek přimhouřil oči a pokýval hlavou, jako že ví.

„Tak to stačí. Díky, zatím,“ típnul jsem mobil.

„Pokud máte iPhone 5S, tak budete potřebovat kabel s lightning konektorem. A jak dlouhý se přejete ten kabel?“ zeptal se Marek tak, že jsem měl co dělat, abych se nezačal smát.

„No… a jakou délku byste mi doporučil?“

„Tak samozřejmě čím delší, tím lepší. Dosáhnete s ním na všechna místa, kam potřebujete. A nebo můžete mít kratší, který je zase praktičtější. Neplete se vám zbytečně pod ruce, když potřebujete jenom rychle nabít a jít.“

„Rozumím,“ zadržoval jsem v sobě smích. „A jakou délku preferujete vy?“

„Mně se líbí dlouhé kabely. Mají své kouzlo. Ale jak říkám, kratší kabel je v praktickém životě lepší. Můžete si ho dát do kapsy, aniž by vám z ní koukal ven, lépe se s ním manipuluje a energie, kterou kratší kabel nabíjí, je prakticky stejná jako energie z dlouhého kabelu. Záleží samozřejmě především na nabíječce, ke které je kabel připojený. Máte kvalitní nabíječku?“

„To mám. Mám tu nejlepší nabíječku na světě.“

„Tak to vám gratuluji, to se jen tak někomu nepoštěstí. Nechci se chlubit, ale já mám také velmi kvalitní nabíječku. S velmi pěkným kabelem. Chtěl byste se na ten kabel nejdřív podívat?“

„Na váš kabel?“

„Ne na můj kabel,“ zasmál se Marek. „Na ten váš kabel, který si chcete koupit.“

„Jo takhle. No tak jestli to jde, tak se rád podívám. A ukážete mi ho tady? Nebo ho máte někde vzadu?“

„Kabel vám ukážu tady. Nemám s tím sebemenší problém. Když chvilku vydržíte…“

„Dobře, já vydržím.“

„Tak malý moment, hned jsem zpátky,“ zvedl se Marek a odeběhl někam do prodejny.

Za chvíli se vrátil s krabičkou v ruce.

„Chcete si ten kabel prohlédnout? Vyzkoušet si ho, jak se drží v ruce, jak se s ním manipuluje, nebo si prohlédnout jeho konektor?“

„Jestli to jde, tak proč ne.“

„Tak malý moment,“ vybaloval Marek kabel z krabičky. „Tak prosím, to je on, v celé své kráse. Líbí se vám?“

„Je moc hezký. Takový jemný na dotek.“

„Ano, je velmi příjemný na dotek. Také je třeba s ním zacházet s citem. Tento kabel je totiž velmi citlivý na zacházení.“

„Aha. A délka je skutečně akorát. A ten konektor? Jak že jste říkal, že se jmenuje?“

„Lightning. Prosím, podívejte se. Líbí se vám jeho konektor? Co říkáte na jeho tvar?“

„Má krásný tvar. Neobvyklý. Ale opravdu moc hezký. Tudy teče ta energie?“

„Ano, přesně tak. Tudy vytéká proud z nabíječky přímo do vašeho mobilu. Vašemu mobilu se bude určitě moc líbit, když do něj tento konektor zasunete a necháte do něj proud téct. Myslím, že váš mobil bude velice spokojený.“

„To určitě bude. Můj mobil má moc rád, když do něj teče proud. A hodně takový kabel stojí?“

„Ano, tento kabel stojí hodně. Ale záleží, zda u nás máte věrnostní slevu. Jste náš věrný zákazník?“

„Jsem věrný zákazník.“

„A máte svou zákaznickou kartu?“

„To nemám. Já myslel, že věrný můžu být i bez karty?“

„To zajisté můžete, ale naše prodejna bohužel vyžaduje, aby se zákazník nejdříve zaregistroval a svoji věrnost poté prokazoval kartou.“

„Aha, vidíte, to mě nenapadlo, že taková registrace a karta se může prakticky hodit.“

„Je to tak. Také mě to nikdy předtím nenapadlo. Až teď, když o tom takhle mluvíme. Ale to nevadí. Věřím vám, že jste náš věrný zákazník a nějak už to zařídíme. Vaše cena tedy bude dvě stě devadesát korun. A na vašem místě bych s koupí neotálel, protože se může každou chvíli zvednout.“

„Opravdu se zvedá tak často?“

„Ano, může se zvednout každou chvíli.“

„V tom případě bych si ten kabel vzal nejraději ihned.“

„To je samozřejmě možné. Chcete platit hotově, nebo platební kartou?“

„Hotově,“ podal jsem Markovi pětistovku.

„Peníze nedáte mně, ale musíte na pokladnu. Tam zaplatíte a s potvrzením o zaplacení se potom vrátíte ke mně. Ale kdybyste chtěl, tak mohu platbu zařídit za vás.“

„To byste pro mě udělal?“

„Samozřejmě, pro vás cokoli. Tak mi prosím dejte peníze a chvíli zde počkejte, já budu hned zpět.“

Dal jsem Markovi pětistovku a Marek odeběhl k pokladně, zatímco já v sobě dusil smích. Za malou chvilku se Marek zase vrátil.

„Tak prosím, tady máte dvě stě deset korun nazpátek a zde je doklad o zaplacení, který použijete při případné reklamaci. Ale věřím, že s kabelem, který jste si vybral, nikdy žádné potíže mít nebudete. A tady je váš nový kabel, jen vám ho ještě zasunu zpátky do obalu…,“ Marek soukal kabel zpátky do krabičky a podali mi ji.

„Velice děkuji. To jste moc hodný. Rád si ho doma z obalu opět vytáhnu.“

„Úplně vám rozumím. Na rozbalování kabelu, a nejen kabelu, je vždy cosi magického. Tak ať si s ním užijete mnoho radosti a hodně šťastných nabití,“ podal mi Marek s úsměvem krabičku.

„Děkuji, to je hezké přání. Já věřím, že se to splní. Moc se mi totiž ten kabel líbí.“

„Ano, je velice krásný. Vybral jste si opravdu dobře.“

„To jsem moc rád. Tak ještě jednou děkuji a na shledanou.“

„Na shledanou. A přijďte brzy zas. Tady ještě máte naši vizitku, kde najdete naši provozní dobu.“

„Děkuji. Já zase někdy rád přijdu. Když si nebudu vědět rady, tak se na vás určitě obrátím. Umíte člověku moc hezky poradit a pomoci.“

„To já rád. Zvlášť tak sympatickému zákazníkovi, jako jste vy.“

„Ó, děkuji. Tak tedy na shledanou, moc mne těšilo,“ zvedl jsem se ze židle.

„Na shledanou, také mne velmi těšilo,“ usmál se na mě Marek.

Otočil jsem se a z prodejny jsem jakoby nic odešel.

Vyšel jsem z prodejny na ulici a vyprsknul smíchy. A nemohl jsem se dočkat, co mi Marek řekne, až se odpoledne uvidíme…