Marek a já – 48. kapitola: Poseidon zasahuje

Po noci strávené s Michalisem nad lahví ouza nás ráno kupodivu ani nebolela hlava, ale zato jsme dlouho vyspávali. Však jsme se také vrátili na pokoj až někdy ve tři hodiny nad ránem. V deset hodin ale zapípal Markovi budík na mobilu.

„Mmmm…,“ začal se Marek protahovat. Pak se ke mně hned přitulil, zasunul si svůj velký penis mezi má stehna a obejmul mě do své náruče.

„Dobré ráno, Kousíčku…,“ zašvitořil mi do ucha.

Jeho žalud pomalinku klouzal v mé štěrbině.

„Dobré ráno, Marku…,“ hladil jsem jeho jeho chlupaté ruce. Přitisknul jsem se k Markovi ještě víc svými zády a ucítil Markovo teplo. Otočil jsem hlavu, abych dal Markovi pusu. Krásně se na mě usmíval. Stisknul jsem stehna k sobě. Rukou jsem zajel do svého rozkroku a nahmatal Markův velký žalud, který projel štěrbinou až pod má varlata. Špičkami prstů jsem nalitý žalud uchopil a ukazováčkem hladil jeho uzdičku.

„Marku, co budeme dneska dělat?“

„Dneska… bude… přeci… velká snídaně,“ švitořil mi Marek legračně do ucha.

„Aha… A potom?“ smál jsem se.

„A potom jedeme do těch jeskyní.“

„A jo vlastně.“ Bylo mi jasné, že Marek se na tenhle výlet určitě těší, stejně jako já včera do muzea. „To je až v jednu, ne?“

„Jo. Ale než se vykopem a najíme, tak to bude akorát.“

„Hm. A potom?“

„Nevim. Uvidíme. Však vono se něco vyvrbí…,“ Marek se zatetelil na mých zádech a začal penisem projíždět mezi mými stehny. Držel jsem pořád jeho žalud ve svých prstech. Marek uchopil můj vzrušený penis do dlaně, přiložil palec na jeho špičku a začal ho pomalounku honit.

Slyšel jsem za svým krkem, jak Marek začíná funět. Olíznul mi několikrát krk a pak se do něj jemně zakousnul.

„Ach…,“ vzdychnul jsem vzrušením. Z mého penisu začal vytékat nektar. Marek ho palcem jemně roztíral po mém žaludu.

„Marku…,“ vzdychal jsem a z mého žaludu, který Marek tak krásně dráždil, vytékal další nektar. Marek pomalu objel klouzavý žalud celou dlaní. „Ne…,“ vzdychnul jsem, protože žalud mě začal strašně brnět. Marek zajel svou rukou pod moje varlata, odstrčil moje prsty ze svého žaludu a přitiskl si ho svou vlhkou dlaní k mému rozkroku.

Chytil jsem si svůj penis do ruky a Marek začal víc přirážet. Jeho teplá ruka masírovala moje varlata, do kterých zároveň měkce narážel jeho tvrdý žalud.

„Ah!“ vykřiknul tlumeně Marek a zakousl se mi do krku. Do mého rozkroku a po mých varlatech se rozlévalo teplé vlhko. Marek mi odstrčil ruku z mého penisu a objal ho svou úplně mokrou dlaní. Pomalu po něm několikrát mazlavým pohybem přejel. Můj brnící žalud se napnul.

„Marku…,“ vzdychal jsem pod tíhou toho až nesnesitelného vzrušení. Z mého penisu vystříklo sperma na prostěradlo.

Marek mě políbil za krk.

„Jejda!“ kníknul Marek.

„Co je?“

„Já jsem… ti asi udělal cucflek,“ zasmál se.

„Mmm…,“ přitulil jsem se k němu v jeho objetí. Sáhnul jsem pro Markovu ruku a přitáhnul si ji k obličeji. Zanořil jsem do jeho dlaně plné našich mazlavých dárků svá ústa. Marek mě hladil po vousech, vtíral mi do nich naše sperma a já olizoval naši společnou nadílku z jeho mužné teplé dlaně, která intenzivně voněla čerstvým spermatem.

Otočil jsem k Markovi svou hlavu, abych ho políbil. Marek se vrhnul k mým ústům, líbal mě a pečlivě sbíral všechny naše společné ranní chutě…

***

„Kaliméra!“ zahalasil Marek a zvonek minimarketu zacinkal nad našimi hlavami.

„Kaliméra!“ mávnul na nás dědula od pokladny, ale dál se věnoval svým účtům.

„Tak Kousíčku, co si dáme?“ chopil se Marek nákupního košíku. „Mám po tom večírku chuť na něco… rozumíš?“ luskal Marek prsty.

„Jo!“ rozesmál jsem se. „Já taky!“

A tak jsme zapluli mezi regály a nechali naše chutě vybírat.

„Ty vole, to je škoda, že tady neni ňákej vařič a pánev, co? Já bych to rozjel… Kurva… To bys čuměl, co bych tady začal vařit!“

„To věřim!“ rozchechtal jsem se. „Hele Marku, a co kdybysme si vzali něco s sebou, jakože domu?“

„No jó, ale… tu cestu to nevydrží. Ráno brzo vodjíždíme a vracíme se až někdy vodpoledne,“ díval se smutně Marek.

„Hm…,“ škrábal jsem se ve vousech. „Tak něco, co vydrží. Nějaký konzervičky… tady maj něco ve skleničkách… hele,“ vzal jsem do ruky skleničku s tajemným řeckým nápisem a červeno-oranžovým obsahem uvnitř.

„Jo, to můžem,“ drbal se Marek za krkem. „No tak jo, tak to sem dej.“

„Tohle?“ podíval jsem se na skleničku, kterou jsem před chvílí náhodně vytáhnul z regálu.

„No jasně!“

„No jo, ale co to je?“

„Hele, nevim, ale vypadá to dobře. Dávej to sem,“ nastavil Marek košík. „Hele, stejně tý hatmatilce nerozumíme, tak vemem, co se nám líbí. A doma to vždycky votevřeme, vochutnáme a podle toho, co to bude, tak z toho něco uvaříme. To bude všechno dobrý, uvidíš,“ vrtěl Marek hlavou.

„No tak jo!“ rozesmál jsem se.

A náš košík se začal plnit tajemnými dobrotami.

„Ber jen to, co je řecký, jo?“ houknul na mě Marek od regálu, kde zrovna vybíral další tajemnou konzervičku.

„Jo, jasný. Hele Marku, tohle jsme tady měli první den,“ ukázal jsem Markovi plechovku s drcenými olivami, rajčaty a kapary.

„Jo, to bylo výborný, těch vem aspoň pět.“

„Pět? Neni to nějak moc?“

„Neni, vždyť je to malý. Házej to sem,“ nastavil mi košík.

„Marku, já chci vyzkoušet taky ty sušenky, Papadopulos. Koukej, jsou s kouskama čokolády.“

„No jasný, dávej je sem.“

„A nevemem si taky nějaký ouzo?“

„Ouzo? Hele…,“ díval se Marek na přeplněný košík. „Už toho máme docela dost. Aby se nám to vešlo do batohů, víš?“

„Hm. Tak ne,“ vrátil jsem láhev do regálu.

„Ještě něco na snídani, pojď,“ mávnul na mě Marek a vydal se k chladícímu boxu. „Vemem taky něco na zejtra na ráno, jo? Ať nejedem vo hladu, víš?“

Vybrali jsme si plátky uzeného masa, pak různé sýry, také dvě klobásky, olivy, jogurty a další dobroty, které se nám samy nabízely. Ještě nějaké pečivo a konečně jsme se mohli vydat k pokladně.

„Ó, tóso megáli agorá!“ rozesmál se dědula u pokladny při pohledu na náš košík, který vypadal, jako bychom kupovali válečné zásoby.

Dědula markoval zboží a Marek ho dával do batůžku. Věci se nám ani nevešly, protože s tak velkým nákupem jsme nepočítali. Naštěstí jsme od děduly dostali obrovskou igelitovou tašku.

Dědula všechno namarkoval, Marek postupně plnil tašku a já zaplatil. Dědula se zadíval na náš velký nákup. „Periménete!“ zvednul prst a vydal se od pokladny mezi regály.

Za chvíli se vrátil s něčím v ruce.

„Páre avtó, to écheis apó ména,“ strkal do naší igelitky tajemnou plechovku.

„Evcharistó,“ smál se Marek a podíval se na mě překvapeným pohledem.

Vytáhnul jsem ještě peněženku, ale dědula brebentil něco dalšího v řečtině, chechtal se na nás, a strkal nás ze dveří, ať už jdeme.

„Evcharistó, já sas!“ smáli jsme se.

„Já sas, já sas. Adío!“ chechtal se dědula ve dveřích a díval se za námi na ulici, jak odcházíme.

„Adío! Evcharistó!“ zamával mu ještě Marek.

„Marku? Co je adío?“

„Adío? Sbohem. Asi poznal, že už nepřijdeme.“

„Aha… Adío! Evcharistó!“ otočil jsem se, zavolal na dědulu a naposledy mu zamával.

Dědula krátce mávnul rukou a zmizel zpátky ve dveřích svého minimarketu.

„Ach jo…,“ podíval jsem se do země a udělal se mi knedlík v krku.

„Co je?“

„Je mi smutno…,“ vhrkly mi slzy do očí. „Že už nepřijdeme…“

„Jdi ty, šmoulíku,“ chytil mě Marek za ruku. „Pomůžeš mi s tou taškou?“ podíval se na mě.

„Jo…,“ posmrknul jsem.

„Na, vem ji za jedno ucho.“

***

Na pokoji jsme ten velký nákup začali přebírat, co si odvezeme s sebou domů, co sníme teď a co si necháme na zítřejší ráno před odletem.

„Hele, šmoulo,“ drbal se Marek za uchem, „tak nevim, jestli vůbec stíháme ty jeskyně.“

„Jak to?“

„No je to v jednu a už bude dvanáct. A než se nasnídáme…“

„Marku, to stihneme. V kolik jezdí bus vod hotelů?“

„Počkej…,“ díval se Marek do jízdního řádu. „Hele… v půl. A minule měl zpoždění,“ pokrčil Marek rameny.

„Tak to riskneme a vono to nějak dopadne. Pojď, uděláme si snídani a hned vyrazíme, jo?“

„Tak jo,“ zahodil Marek jízdní řád a pustil se hned do přípravy snídaně, zatímco já ještě třídil nákup.

Rychle jsem prostřel stolek na terase. Marek zatím krájel klobásku, sýr a zeleninu. Vyrovnával jsem jídlo na talíře a Marek se pustil do krájení bagety. Ještě jsem nalil do sklenic džus a vodu a snídaně byla za chvíli připravená.

„Ty jo,“ rozesmál se Marek, když vyšel na terasu. „Ty to uděláš hezký, i když spěcháme!“ chechtal se a kroutil hlavou.

„Takže hele…,“ šteloval Marek něco na mobilu. „Máme na to… patnáct minut,“ položil mobil na stolek. „Tak si nech chutnat.“

„Dobrou chuť,“ usmál jsem se na Marka a pustili jsme se do snídaně.

***

„Píp píp píp,“ rozezněl se mobil na stolku.

„No! Konec!“ tlesknul Marek. „Tak pojď, hodíme zbytek ledničky a padáme.“

Rychle jsme sbalili jen vodu do batůžku a vyrazili na autobus k hotelům.

„Do prdele…,“ láteřil Marek na zastávce. „Samozřejmě, že to nejede. Já jsem to věděl, že to takhle dopadne.“

„Klid, Marku. Když to nestihneme, tak si najdem jinou zábavu.“

„Hm…,“ sednul si Marek rezignovaně na obrubník.

„Já vim, že ses do těch jeskyní těšil. Já taky…,“ pohladil jsem ho po zádech.

„Hm… Ach jo…,“ vzdychnul Marek.

„Hele! Už jede!“ ukázal jsem na autobus supící ze zatáčky.

„No sláva…,“ zvedl se trochu unaveně Marek.

Celou cestu autobusem Marek kontroloval mobil a byl jako na trní.

„Kousíčku, se bojim, že to nestíháme. Už je jedna,“ podíval se na mě, když autobus vjížděl do města.

„Třeba jo. Třeba ta loď bude mít taky zpoždění,“ podíval jsem se na něj, ale popravdě jsem tomu také moc nevěřil.

„No to leda!“ rozesmál se Marek. „V Řecku je to dost pravděpodobný!“

„Pojď, zkusíme ho poprosit, jestli nám nezastaví u toho přístavu.“

„Jo, tak jo. Dobrej nápad…“

„Marku, nesmíme to vzdávat. Rozumíš?“

„Jo!“ rozchechtal se Marek. „Nevzdáme to!“

Marek se snažil průvodčího přesvědčit, aby nám zastavil už dřív, protože spěcháme na loď. Průvodčí se vydal za řidičem, chvíli si něco povídali a pak na nás kývnul hlavou, že ano, jako že nám zastaví.

Autobus skutečně zastavil na křižovatce u přístavu a otevřely se dveře.

„Evcharistó!“ zvolal Marek a rychle jsme vyběhli ven.

Běželi jsme o překot k přístavišti, k budce, kde jsme si kupovali lístky.

Marek se naklonil do okénka. Chvíli se rozhlížel, zatímco dostával pokyny, odkud naše loď vyplouvá.

„Né, evcharistó!“ vyhrnkul Marek. „Pojď, je to támhle! Dělej!“

Rozeběhli jsme se k lodím…

Doběhli jsme ke břehu.

„Kurva… Kde to je?“ rozhodil Marek rukama u cedule, protože to nevypadalo, že by tu byl nějaký člun vyobrazený na plakátu, lákajícím na výlet do jeskyní.

„What are you looking for?“ zeptal se opálený mladý muž, ošlehaný větrem.

„The boat to the Blue caves!“ vyhrknul Marek.

„Blue caves? You are late. The boat has just left! There!“ ukázal muž rukou na moře, kde odplouval náš člun.

„Oh no…,“ chytil se Marek za hlavu.

„Never mind. You can go tomorrow,“ mávnul muž rukou, že můžeme jet zítra.

„Hm. It's not possible,“ řekl smutně Marek. „We are going home tomorrow morning. Ach jo,“ vzdychnul.

„Hm. Looks like you are out of luck!“ sehnul se muž pro lano na zemi.

„Yeah… We are…,“ podíval se Marek smutně. „Ach jo…,“ otočil se na mě. „No tak nic, no…,“ pokrčil rezignovaně rameny.

„You have the tickets?“ zeptal se muž, zrovna uvazoval lano ke sloupku.

„Yeah. Can we return them?“ otočil se Marek zase na muže.

„Hm…,“ uvazoval muž na laně velký uzel. „Show me,“ natáhnul ruku.

„Here,“ vytáhnul Marek z kapsy dva lístky.

Muž si vzal lístky a podíval se na ně.

„You say, you are going home tomorrow morning?“

„Yeah.“

„Follow me,“ mávnul rukou a vydal se směrem k budce s prodejem lístků.

Muž se naklonil do okénka a něco si řecky povídal s prodavačem lístků. Po chvíli se z okýnka vysunula ruka s bankovkou. Muž si ji vzal a otočil se na nás.

„If you want, I can take you to the caves with my boat. Or here you have your money,“ nastavil ruku s bankovkou, která byla nepochybně menší hodnoty, než kolik nás lístky stály.

„Really? Co? Pojedeme s nim? Nebojíš se?“ podíval se Marek tázavě na mě.

„Tak… zkusíme to? Když nepojedeme, tak… prostě už nic neuvidíme,“ pokrčil jsem rameny.

„No tak jo,“ přikývnul Marek a otočil se na muže:

„Yes, we are going with you.“

„Okay. So let's go!“ strčil muž peníze do kapsy, mávnul na nás rukou, že máme jít za ním a vydal se zpátky k lodím u břehu.

„My name is Marek, what’s your name?“ zeptal se Marek muže cestou.

„Kóstas,“ odvětil muž stroze.

„Nice to meet you,“ odvětil Marek a představil také mě.

„Hm… Nice to meet you,“ odpověděl Kostas na půl úst.

„So… that is my boat!“ ukázal na malý motorový člun a nastoupil na něj. Hodil nám záchranné vesty: „Take the life vests!“

„Na, voblíkni si to,“ podal mi Marek jednu vestu.

„Jak?“ zkoumal jsem oranžovou záchrannou vestu, kterou jsem držel poprvé v životě.

„Normálně si to takhle převlíkni přes hlavu,“ soukal se Marek do vesty. „A tady si to na straně uvážeš,“ ukazoval mi.

„Aha.“

Nasoukal jsem se také do vesty. Kostas zatím připravoval člun k vyplutí.

„Let’s get on the board!“ pokynul nám ze člunu.

Nastoupili jsme trochu nedůvěřivě na palubu.

„Sit down, there!“ ukázal Kostas rukou na lavici v přední části člunu.

Posadili jsme se s Markem na lavici, Kostas odrazil člun od břehu a nastartoval motor. Sednul si dozadu ke kormidlu, vrtule se zanořila pod hladinu, čvachtavě se roztočila a člun se pomalu rozjel.

Vyrazili jsme sami dva s cizím mužem na moře…

***

Marek se cestou snažil s Kostou navázat řeč, a tak se rozpovídal o tom, co všechno jsme už v Řecku zažili. Kostas se pořád netvářil, že by si chtěl povídat. Jen tak přikyvoval hlavou a díval se na moře. Občas se ale Markovu brebentění zasmál a nakonec trochu roztál a začal se i usmívat.

Marek se Kosty zeptal, co dělá. A Kostas se uprostřed moře konečně také rozpovídal. Říkal, že vypomáhá v přístavu a s kamarádem mají půjčovnu potápěčských potřeb.

Jeli jsme podél skalnatého pobřeží. Bílé skály se tyčily z azurově modrého moře a začínaly se objevovat malé jeskyňky vyhloubené vodou do útesů. Proti nám jel velký člun s asi deseti lidmi.

„That’s your trip boat!“ ukázal Kostas ke člunu a zamával na něj. Z člunu mu jiný muž také zamával a přidalo se i několik turistů. Také jsme jim zamávali. „Ahój!“ volal Marek a Kostas se rozesmál.

„So… We are here!“ ukázal Kostas k větší jeskyni.

Zpomalil člun a pomalu zajel dovnitř.

Azurově zbarvená voda se ve tmě jeskyně rozzářila jasně modrou barvou.

„Wow!“ vydechnul úžasem Marek. „Čum ty vole, to je nádhera, co?“

„Jo! To je krásná barva. Jak ta voda svítí, viď?“

„No ty krávo, to je super!“ zářil Marek nadšením.

Kostas zastavil člun v zadní části jeskyně a vypnul motor. Mírné vlnky narážely do skály a bublinky, které se tak vytvářely, modro-bíle svítily.

„Splash the water!“ cáknul Kostas rukou do vody a zčeřená voda se vždy modrobíle rozzářila jako nějakým kouzlem.

Také jsme s Markem šplouchali rukou ve vodě a žasli nad úžasnými, doslova svítícími barvami.

„Let's move on,“ nastartoval Kostas opět člun.

Vyjeli jsme z jeskyně opět ven a pokračovali dál podél pobřeží. Za chvíli se objevila další jeskyně. Kostas vjel člunem pomalu opět dovnitř.

„Watch your head!“ ukázal si Kostas na temeno hlavy.

Další jeskyně byla mnohem nižší a temnější. Museli jsme dávat pozor na hlavu, protože strop jeskyně byl velmi nízko. Voda kolem nás dostala tmavě indigovou barvu a o to víc v ní zářila azurově modrou barvou místa, kam pronikaly sluneční paprsky pod vodou. Všude ve vodě kolem nás se mihotala magicky modrá světélka, která tančila pod vlnící se hladinou.

„Wow…,“ žasli jsme s Markem. „To je nádhera…“

„Be careful! Move down!“ ukazoval Kostas, že se máme sehnout a zamířil dál do jeskyně, kde byl strop už velmi nízko.

Sehnuli jsme se a pomalu jsme vjeli do úzkého tunelu. Kolem nás se udělala tma, jen v černé vodě se objevovala tmavě modrou barvou svítící místa, která působila jako nějaký zázrak.

„Ty krávo…, tak to je hustý, tohle…,“ šeptal Marek s posvátným úžasem.

Člun projížděl pomalu temným tulenem, až se opět vynořil v další jeskyni, která už byla větší a světlejší. Kostas člun zastavil.

„Can you swim? Aren't you afraid?“ podíval se na nás Kostas.

„To swim? Here?“ podíval se Marek.

„Yes!“ rozesmál se Kostas.

„Okay,“ pokrčil Marek rameny. „Co, zaplavem si?“ podíval se na mě.

„Tady?“ zeptal jsem se překvapeně. „Já nevim, já se bojim.“

„Neboj. Pojď,“ sundal si Marek vestu, aby si mohl svléknout tričko a kraťasy.

„Keep the vest,“ ukazoval nám Kostas, že si máme záchranné vesty nechat.

„Okay,“ nasadil si Marek zpátky vestu, dlouho se ale nerozmýšlel a hned skočil z člunu rovnýma nohama do vody.

Člun se rozhoupal a kolem Marka se modře rozsvítila zčeřená voda jako nějaká svatozář.

„Ty vole!“ chechtal se Marek. „Pojď! Je to super!“ mával na mě z vody.

A tak jsem se také svléknul do trenek, nasadil si zpátky vestu a skočil za Markem.

Kostas se rozesmál, sundal si také tričko, odhalil svoje opálené tělo a v bermudách skočil do vody za námi.

„You have to try diving sometime! It’s wonderful here!“ volal na nás z vody, že je tu hezké se potápět. Nadechnul se a zmizel celý pod hladinou, jen se krátce objevily jeho špičky nohou. Za chvíli se Kostas vynořil na druhé straně člunu.

„Škoda, že musíme mít ty vesty, taky bych se chtěl potápět,“ díval se na mě Marek.

Chvíli jsme všichni tři jen tak plavali v jeskyni a užívali si koupel v azurově světélkující vodě. Marek zkoušel plavat zpátky do temného tunelu, ze kterého jsme před chvílí vypluli.

„Don’t swim there! Come back!“ zavolal na něj Kostas.

„Okay, sorry,“ otočil se Marek.

„That’s right, but it's dangerous there,“ vysvěloval Kostas, že je do těch míst nebezpečné plavat.

Ještě chvíli jsme si užívali koupel a Kostas se pořád potápěl pod hladinu.

„So guys, come back, let's move on!“ vracel se Kostas zpět ke člunu, aby se vyhoupnul nahoru.

Marek také doplaval ke člunu, chytil se za jeho okraj a zkoušel vyskočit nahoru. Moc mu to nešlo, tak mu Kostas podal ruku a Marek se konečně vydrápal na palubu.

„Thanks,“ zatřepal Marek mokrou hlavou.

Kostas mi také podal ruku. Chytil mě svou silnou, mozolnatou tlapou a vytáhl mě nahoru na člun lehce jako pírko.

„Thank you, Kostas,“ podíval jsem se na něj a Kostas na mě mrknul a malinko se usmál.

Kostas nastartoval člun a vyjeli jsme z jeskyně ven, do tropického slunce. V další cestě jsme pokračovali všichni svlečení jen do trenek. Kostovo opálené tělo hrálo všemi svaly, jak manévroval člun. Na prsou měl vytetovanou kotvu obtočenou lanem, pak ještě nějaké řecké nápisy a pak velký trojzubec vystupující z mořské vlny.

Projeli jsme ještě dvěma menšími jeskyněmi a Kostas otočil člun, abychom se vydali zpátky do přístavu. Cestou jsme si ještě povídali a Kostas se rozpovídal o potápění. Také nám říkal, že si můžeme vypůjčit šnorchly a brýle, abychom si také mohli prohlédnout podmořský život. S nadšením vyprávěl o životě pod hladinou, o svých podmořských úlovcích a bylo na něm vidět, že potápěním doslova žije.

***

Vjeli jsme pomalu zpět do přístavu a Kostas člun zakotvil. Vrátili jsme s Markem záchranné vesty a vystoupili z člunu na břeh.

„Evcharistó. Thank you very much. It was a wonderful trip!“ volal na Kostu Marek.

„Yeah, you are welcome!“ smál se Kostas z člunu. „Wait for a minute!“ mávnul na nás z člunu.

„Ještě nám něco chce?“ podíval jsem se na Marka.

„Asi, nevim,“ pokrčil Marek rameny.

Kostas vyskočil z člunu na břeh.

„Do you want to rent the snorkels? And see underwater life?“ podíval se na nás svým nadchnutým pohledem, který až lákal, abychom šnorchlování také vyzkoušeli.

„Yes, we want,“ zakýval Marek hlavou.

„Come on!“ mávnul na nás rukou. „Let me show you our diving club,“ rozešel se svižným krokem do města, aby nám ukázal jejich potápěčský klub.

Klub byl asi deset minut chůze nedaleko centra, v malé, špinavé, zastrčené uličce.

„So… we are here!“ ukázal Kostas rukou na vývěsní štít s legračně namalovaným delfínem, který držel v ploutvičce trojzubec. „That’s our diving club,“ řekl hrdě.

Vešli jsme do malého obchůdku. Uvnitř bylo pár lidí a za pultem snědý muž, starší než Kostas, s prořídlými vlasy, které už měly hodně šedin. Hned začal na Kostu hlasitě pokřikovat.

„Kostas! Pu íse?“ volal muž rozzlobeně.

Kostas něco hlasitě brebentil řecky. Muž za pultem začal máchat rukama a hlasitě na Kostu pokřikovat. Kostas si s ním důrazně vyměnil ještě pár slov a podíval se zase na nás.

„Come on,“ mávnul na nás rukou.

„Kostas? Something is wrong?“ zeptal se Marek.

„No, all right,“ zasmál se. „Here you are, the snorkels… and masks…,“ vytahoval na pult šnorchly a potápěčské brýle. Ukazoval nám, co a jak, a dával nějaké rady. Marek pozorně poslouchal a pokyvoval hlavou.

Zaplatili jsme za vypůjčení, Kostas nám věci nastrkal do igelitové tašky a ještě nám vrazil do ruky vizitku, kde byla otevírací doba, do kdy musíme věci vrátit.

„Evcharistó, Kostas! Já sas!“ mávnul Marek rukou, když jsme odcházeli.

„Já sas!“ zasmál se Kosta. A starší muž za pultem už ani nevypadal moc nazlobeně.

***

„Ty vole!“ smál se Marek, když jsme vyšli na ulici. „My se budem potápět!“ chechtal se na mě a oči mu zářily štěstím.

„Jo,“ smál jsem se. „To jsem teda zvědavej. Nikdy jsem se nepotápěl.“

„V pohodě. To zvládneš, na tom nic neni,“ mávnul Marek rukou. „No jo, vole, ale musíme vymyslet, kam půjdem.“

„Hele Marku, a co takový útesy tam u nás? Jak nám říkal Michalis? Že se tam dá potápět…“

„Ty jo, to je ale hrozná dálka… A pak se zase budeme muset vracet…“

„To je fakt… Ták… kdybysme šli tam, co jsme byli předevčírem? Jak jsme byli v tý keramický dílně a pak tam byla taková ta laguna? Jak jsme se tam koupali…“

„No jo! Vidiš, ty vole! To je dobrej nápad. Jdem tam!“ zavelel Marek a vydali jsme se hledat známé místo.

„Akorát si úplně nepamatuju, kde to bylo.“

„No…,“ drbal jsem se na čele. „Tak pak jsme lezli přes zeď do tý restaurace… Takže když půjdeme nějak tímhle směrem a budem se furt držet podél břehu, tak tam musíme nějak dojít.“

„A jo. Tak jdem.“

Vyrazili jsme. Brzy jsme našli restauraci, které jsme se raději obloukem vyhnuli, a ulička se zatočila do kopce. Nedalo se prakticky nikam moc odbočit, a tak jsme šli pořád dál. Za chvíli se objevila známá keramická dílna. Katerina byla zrovna venku a rovnala svoje zboží před obchodem.

„Kaliméra, Katerina!“ zvolal Marek.

Katerina se otočila a hned nás poznala.

„Kaliméra!“ rozzářila se. „Boys! Where are going?“

Zamířili jsme k obchůdku. Marek se rozpovídal, jak jsme byli v modrých jeskyních, a ukazoval Katerině igelitku, že jsme si půjčili šnorchly a brýle a jdeme se potápět.

„That’s amazing!“ smála se Katerina. „Tomorrow I’ll fire your pottery.“

„Really? That’s great!“

„I wonder how it will turn out!“ chichotala se.

Ještě chvíli povídala, jak se dílo ne vždy vydaří. Nechtěla nás ale už zdržovat, a tak se ptala, kam se jdeme potápět. Marek popisoval místo, které jsme minule objevili. Katerina zátoku znala a říkala, že je to její oblíbené místo. Že tam také občas chodí, buď načerpat inspiraci, a nebo si jen tak zaplavat. Rozloučili jsme se tedy a vyrazili k naší zátoce.

***

Brzy jsme našli známé schůdky mezi keři.

Marek uprostřed fialově rozkvetlých keřů zastavil a podíval se na mě.

„Kousíčku?“ chytil mě za ruku.

„No?“

Marek pustil igelitku na zem a bez dalších slov mě objal a přitulil k sobě. Podíval se mi do očí a dal mi krásnou pusu.

„Kousíčku, to byl tak skvělej vejlet do těch jeskyní.“

„Jo,“ rozesmál jsem se. „Mně se to Marku taky moc líbilo.“

„Jo, mně taky… Jenže… to je díky tobě, víš?“

„Jak to?“

„No protože kdybys mě nevyhecoval, tak… tak já už bych to vzdal. Jak jsme přišli pozdě a… jak nám to ujelo… A pak… když se vobjevil ten Kostas, tak… tak já už věděl, že to prostě nesmím vzdávat… A pak v těch jeskyních… To… to bylo prostě tak krásný… Že já… já prostě už vím, že bůh existuje… Musí… Protože… jinak…,“ Markovi zvlhly oči dojetím.

Objal mě a přitisknul vší silou k sobě.

„Děkuju…,“ zašeptal mi tiše do ucha pohnutým hlasem. „Kousíčku…, já tě hrozně moc miluju… Já mám takovej pocit…, jako by dneska zažil… nějakej zázrak nebo co… Miluju tě. Hrozně hrozně moc. Děkuju…,“ šeptal mi Marek do ramene.

„Já tě, Marku, taky miluju…,“ zakňučel jsem a sevřelo se mi hrdlo dojetím. „Jo, Marku…, byl to zázrak… A bůh existuje… Já už to taky vím…“

Stáli jsme dlouho v pevném objetí.

Marek mě pohladil po vousech a dal mi dlouhou, měkkou a teplou pusu.

„Tak co, jdem čumět do vody?“ podíval se na mě zase svým šibalským pohledem.

„Jo!“ rozesmál jsem se. „Jdem!“

***

Rozběhli jsme se dál po schůdcích a konečně se ocitli v azurové zátoce s bílými útesy.

„Wow! Ale tady je to fakt super! Naše soukromá laguna! Juchů!“ rozesmál se nadšeně Marek.

Hodil igelitku na zem a hned začal sundávat tričko a kraťasy. Také jsem se rychle svléknul do trenek a Marek už vytahoval šnorchly a masky z igelitky.

„Takže Kousíčku, jdem na to!“ zářil Marek. „Hele, tady máš brejle… šnorchl… a teď sleduj, jo?“ Marek mi začal ukazovat, jak šnorchl připevnit k masce, aby mi do něj zbytečně nenateklo, a začal udílet další rady, co a jak. „A teď čum. Takhle tam plivni…,“ Marek plivnul do masky, „a takhle… to prstem… rozmatlej… To je, aby se ti to nemlžilo, víš?“

„Fakt?“ rozchechtal jsem se a plivnul do své masky.

„Tak… co ještě… asi nic. Můžem?“ kývnul na mě.

„Jo,“ přikývnul jsem. „Hele, Marku, ale vopatrně, jo? Já jsem se nikdy nepotápěl. Se trochu bojim, aby se nám něco nestalo.“

„Jasný, v pohodě. Hele, dneska ani nejsou vlny. Budem plavat spolu, abysme se furt viděli, jo?“

„Tak jo.“

„Tak si to nasaď…,“ nasadil si Marek masku. „Těsní ti to? Hele, kdyby ti tam nějak teklo, nebo něco, já nevim, ňákej problém, tak mi dáš takhle znamení, jo?“ ukázal Marek znamení rukou. „To znamená blbý. A tohle… znamená dobrý. Chápeš?“ ukazoval Marek rukou.

„Jasně. Blbý…, dobrý…,“ opakoval jsem po Markovi smluvené signály.

„Jo!“ rozesmál se Marek. „Tak můžem?“

Přikývl jsem.

„Jo a ještě něco. Na nic radši nešahej, jo? Na těch útesech je všechno pěkně vostrý, tak ať se neřízneš. A taky nikdy nevíš, která potvora je jedovatá. Kdybys viděl medúzu, tak vod ní plavem radši pryč, jo?“

„Jo, jasný,“ přikyvoval jsem.

Žbluňkli jsme společně do vody.

Ponořil jsem hlavu pod hladinu. Moje vlasy rozpálené sluncem zalila chladná voda. Zalehlo mi v uších a uslyšel jsem hučení. Pode mnou se otevřel dosud nevídaný svět plný odstínů modrých barev.

Chvíli jsem si musel na dýchání šnorchlem zvykat a překonat instinktivní strach z dýchání s obličejem ponořeným pod vodou. Ale Marek vedle mě i barevné rybky hemžící se pode mnou mi rychle pomohli se přizpůsobit a já se konečně mohl soustředit na krásy podmořského života.

Na mořském dně tančila zrcátka slunečních paprsků, rozbitých o vlnky na hladině. Některé rybky se bály a snažily se schovat mezi kameny, zatímco jiné byly bezostyšně zvědavé a drze skotačily kolem nás doslova na dosah ruky.

Vynořili jsme se zase nad hladinu. Marek si vyndal šnorchl z pusy.

„Tak co? Dobrý?“ podíval se na mě skrz masku.

„Jo! Marku, to je super! Viděls takovou tu modrou rybu se žlutejma pruhama?“

„Jo, viděl!“ chechtal se Marek. Strčili jsme si opět šnorchly do pusy a zanořili se společně zpátky pod hladinu.

Některé rybky byly samotářky, zatímco jiné plavaly v nesčetných hejnech. Některé rybky byly maskované tak, že jsem je zpozoroval, až když se pohnuly, a jiné zase hýřily pestrými barvami. V útesech se čepýřily ostnaté ježovky, jinde se pomalu šinula malá červená hvězdice…

Marek ukázal rukou na dno. Mezi kameny se předváděla malá chobotnička, jak umí měnit struktury na povrchu svého těla, do jakých fantastických tvarů umí srolovat svoje chapadélka a dělala, že je ve skutečnosti mnohem větší, než si myslíme.

Zkrátka podmořských zážitků bylo víc než dost, až jsme úplně přestali vnímat čas…

***

Vylezli jsme s Markem zpátky na břeh.

„Tak co? Hustý, viď?“ zářil Marek.

„To teda! Marku, to je fakt paráda, to šnorchlování! Já jsem z toho úplně to…“

Sundali jsme si masky.

„Jé, ty máš vobtisklý brejle kolem vočí!“ rozesmál jsem se.

„Jo! Ty taky, vole!“ chechtal se Marek.

Uvelebili jsme se na velkém hladkém kameni a vystavili se slunečním paprskům. Marek si lehnul a zavřel oči.

Pozoroval jsem jeho hruď, jak zhluboka oddychuje.

Marek vycítil, že ho pozoruji. Otevřel jedno oko a podíval se šibalsky na mě. Zase oko zavřel, trochu se zavrtěl a usmál se. Věděl jsem, že čeká na nějaké poškádlení.

Zajel jsem rukou do jeho chlupatého ostrůvku na pupíku. Markovy mokré trenky se nadzvedly. Nechal zavřené oči, položil si ruku na moje stejno a začal mě pomalu hladit.

Posunul jsem se blíž k němu.

Marek otevřel oči a podíval se na mě. Usmívali jsme se na sebe.

„Marku, ty jsi tak krásnej.“

„Ty taky, Kousíčku,“ hladil mě Marek po stehně.

„Vycáknem se?“ zeptal se potichu Marek.

Péro v mých trenkách se také postavilo.

„Marku…, já nevim. Aby sem někdo nepřišel…“

„Jo, myslíš třeba Katerina, jo?“ vyprsknul smíchy Marek.

„No tak to jsi zabil!“ rozchechtal jsem se.

„Hele a co Kostas? Kdyby sem přišel. Líbil se ti?“ podíval se na mě Marek.

„Kostas, jo? Nevim… Tak… nebyl k zahození. Měl hezký tetování.“

„Jo, to jo,“ zvednul se Marek a opřel se o lokty. „Já bych asi taky chtěl mít nějaký takový tetování. Ale musím si něco vymyslet,“ podíval se Marek na svoji hruď. „Něco svýho, rozumíš?“

„Hele, Marku, a co tvuj radar? Je Kostas na ženský? Nebo na kluky?“

„Kostas, jo? Hele… nevim. Možná by si dal říct. Takovej divoch. To je škoda, že tu nejsme dýl, co? Vyrazili bysme s ním někam na pivo a von by se rozkecal. Jako Michalis!“

„Jo! Jako Michalis…,“ rozesmál jsem se. Dneska večer se s ním uvidíme naposledy…, napadlo mě. Smích mě přešel.

„Poslouchej, Kousíčku, když už je řeč vo Michalisovi, jo… tak mám děsnej hlad. Co ty?“

„Jo, já taky. Kolik vůbec je?“ nahmatal jsem mobil v kapse svých kraťasů vedle nás. „Ty jo, Marku, vono už je pět. A v šest Kostas zavírá. Tak to zabalíme a vyrazíme někam na jídlo?“

„Jo, tak jo!“ Marek vyskočil a podíval se na svoje trenky. „Ale mám mokrý trencle. Ty jen tak neuschnou. Hele, já bych to viděl, že půjdem na vostro. Co?“ podíval se na mě.

„Navostro, jo? No… proč ne…“ Také jsem se zvednul.

Marek už si sundával trenky a ven se vyhouplo jeho napůl vztyčené péro. Marek si ho párkrát promnul v dlani, objel si rukou svůj chlupatý pytlík a sehnul se pro kraťasy.

Oblékli jsme se, nastrkali šnorchly zpátky do igelitky, mokré trenky vyždímali a hodili je do batůžku.

„Hele, ale potřebuju chcát. Jsem z toho potápění nacucanej jak houba. Vystříkáme se tu někde?“

„Jo, tak jo,“ rozhlédl jsem se. „Támhle?“ ukázal jsem rukou ke křoví, kde bychom se mohli schovat.

Zalezli jsme si do křoví a vytáhli z kraťasů naše péra. Marek se rozstříkal jako první. Z jeho péra vytryskl mohutný proud. Marek si objal penis do dlaně, ten se ještě víc ztopořil. Pomalými pohyby si péro honil a z lesklého žaludu divoce skříkal proud před nás. Moje péro tím pohledem ztvrdlo. Musel jsem se chvíli snažit, abych tlak překonal a také vystříknul. Konečně. Přidal jsem se k Markovi a skrápěly jsme společně křoví před námi.

Měl jsem chuť se z Markovu proudu napít. Ale bál jsem se, že si postříkám tričko a Markovi kraťasy. A pocákaní bychom do města jít rozhodně nemohli. A tak jsem si musel nechat zajít chuť. Ale nedalo mi to a opatrně jsem do Markova proudu smočil alespoň prsty. Marek se na mě podíval a moc hezky se usmál.

Markův proud ustal. Marek si pečlivě otřel lesknoucí se žalud dlaní, olíznul si ji a zastrčil péro zpátky do kraťasů.

„Ty jo, mě to tak baví, spolu takhle chcát,“ podíval se na mě.

„Jo, mě taky,“ zasmál jsem se.

„To je prostě strašně hezký, když spolu stříkáme, víš? Jakože, já nevim, jak to popsat…, ale… prostě líbí se mi to.“

„Mně se to taky moc líbí. Hlavně, když ti přitom stojí. To je supr, jak potom stříkáš.“ Vykonal jsem svoji potřebu a po Markově vzoru si otřel mokrý žalud dlaní a olíznul ji. Zasunul jsem penis do kraťasů, na kterých se pak vyrýsovala velká boule.

Dali jsme si s Markem pusu a s boulemi v kraťasech vyrazili zpátky do města.

***

Vrátili jsme se s potápěčskými věcmi zpět do potápěčského klubu.

„Kalispéra!“ pozdravili jsme. Za pultem stál jen starší muž.

„Excuse me, Kosta is here?“ zeptal se Marek.

Muž něco zabručel a zakřičel důrazným hlasem do dveří za sebou:

„Kosta! I fíli su íne edó!“

Ze dveří vyšel se vynořil Kosta s udiveným výrazem. Jakmile nás spatřil, rozesmál se.

„Ah! That’s you! So how was the snorkeling?“ zeptal se.

Marek vychrlil na Kostu, jak moc jsme si šnorchlování užili, a začal popisoval, co jsme všechno pod vodou viděli. Kosta samozřejmě vyzvídal, kde jsme byli, a tak jsme mu popsali naši tajnou lagunu, kterou najde za keramickou dílnou. Kosta kupodivu místo vůbec neznal, ale děkoval za tip, že se tam určitě někdy zajde podívat, protože to zní jako zajímavé místo.

„Evcharistó, Kosta. For everything. For the boat trip and… for everything, you know!“ rozhodil Marek rukama.

„You are welcome,“ rozesmál se Kostas. „So… happy journey tomorrow. You're the right guys,“ spiklenecky na nás mrknul a nastavil ruku do pěsti na znamení, abychom si s ním ťukli klouby prstů.

„You are the right guy too! Evcharistó, Kostas. Adío,“ loučil se Marek.

„Adío,“ mávnul Kostas rukou. 

***

„Tak co? Kam vyrazíme na jídlo?“ zeptal se Marek před potápěčským klubem.

„Hele, Marku, já bych chtěl ještě zajít do jedný tý taverny na křižovatce.“

„Ty jo, to je ale docela daleko. A já už mám fakt pekelnej hlad.“

„Hm… Tak…,“ rozhlížel jsem se. „Hele, támhle je nějakej fast food,“ ukázal jsem rukou k malému obchůdku s velkou tabulí grilovaných jídel.

„Prasárnička, jo? Hele, proč ne? Já bych si klidně dal nějakej ten gyros,“ rozesmál se Marek. „Co ty?“

„Jo, gyros jsme ještě neměli,“ pokrčil jsem rameny.

A tak bylo rozhodnuto. Zapluli jsme do nejbližší malé taverničky na rohu oprýskaného domu, počmáraného graffiti. Uvnitř to ale vypadalo čistě, na stolech byly čisté papírové ubrusy a vonělo to tu kořením. U malého stolku seděli dva starší muži, kteří řecky živě diskutovali s prodavačem za pultem.

„Kalispéra,“ pozdravili jsme, trochu zaskočení, zda jsme právě nevlezli do nějaké hádky.

„Kalispéra!“ zvolal prodavač a pokynul nám rukou, že máme jít dovnitř.

Objednali jsme si tedy dva gyrosy a zatím pozorovali osazenstvo.

„Hele, voni ty Řekové vypadaj, jako že se hádaj, ale já myslím, že se nehádaj,“ podíval se na mě Marek. „Já jsem se nejdřív bál, že Kostas dostal kvůli nám nějakýho zprďáka. Ale řek bych, že se prostě tak normálně bavěj.“

„Your gyros!“ zakřičel na nás snědý muž za pultem.

„Evcharistó,“ rozchechtali jsme se.

Muž nám úsměv opětoval a opět pokračoval v překřikování se s dědky u stolu.

Gyros byl zabalený do tlusté pity v papírovém kornoutu. Uvnitř ale byla kromě masa také hromada hranolků, čerstvé zeleniny, bílé a růžové omáčky a celé to chutnalo fantasticky. Nevím jak, kdybychom neměli takový hlad, ale troufám si říct, že bychom se olizovali i tak.

„Marku? Já bych chtěl jít zpátky pěšky,“ zobal jsem gyros z pity.

„Hm,“ pokrčil Marek rameny a soustředěně se přehraboval ve svém kornoutu. „Jo, můžem…“

A tak jsme se vydali pomalým krokem podél pobřeží, po betonovém chodníčku. Nakonec jsme ale nezahnuli na naši oblíbenou křižovatku se dvěma tavernami, ale vydali jsme se dál po kamenité pláži, kolem malé kapličky na útesu, kolem kamenitého srázu, až na písečnou pláž, kde jsme se kdysi potkali s Michalisem, a po pláži až do našeho penzionu.

***

„Fuf!“ svalil se Marek na postel. „Ty kráso, jsem utahanej jako kotě…“

„Já taky,“ lehnul jsem si k Markovi. Zajel jsem rukou pod jeho tričko. Do Markova huňatého pupíku.

„Mmm…,“ zamručel něžně Marek. „Ale zas tak moc utahanej nejsem…,“ zašvitořil a pohladil mě po zádech.

„Já taky zas tak moc ne.“ Moje prsty se probíraly měkkým chlupatým hnízdečkem. Postavilo se mi péro. Přejel jsem rukou přes Markovy kraťasy, pod kterými se rýsovala velká boule.

Najednou se jakoby ze všech stran ozvalo rachocení, až se postel rozechvěla. Rrrrr.

Zvuk ustal.

„Marku? Co to bylo?“ zastavil jsem ruku uprostřed mazlení a podíval se na Marka.

„Nevim,“ pokrčil Marek rameny. „Asi nějakej náklaďák.“ Marek se zvednul a s boulí na kraťasech šel ke dveřím. Chvíli se díval ven, pak se otočil zpátky do pokoje:

„Hele, nikde nic,“ rozhodil rukama.

„To je divný. Ale znělo to jako nějakej náklaďák,“ díval jsem se na Marka.

„No jo…,“ vracel se Marek zpátky. Zase si lehnul na postel a přitulil se ke mně.

Rrrrrrr. Celý pokoj se zase roztřásl.

Marek rychle vyskočil a otevřel dveře, aby zase vykoukl ven.

Ticho.

„Ty vole!“ chechtal se Marek. „Co to je? Venku fakt nic neni!“

Rrrrrrrrrrrr…

„Ty vole, já vim! To je zemětřesení!“ zvolal Marek.

„Nene…,“ nechtělo se mi věřit. „Tohle?“

„Jo! Pojď ven, dělej!“ mávnul na mě Marek rukou ze dveří.

Vteřina přemýšlení.

Vyskočil jsem z postele a rozbušilo se mi srdce. Rychle jsem utíkal k Markovi.

Vyběhli jsme do zahrady a čekali, co se bude dít dál.

Ticho.

Z některých domků také vylezlo pár lidí a stejně jako my se napjatě rozhlíželi.

„Marku, já se bojim.“

„Neboj. Hele…, asi už je to pryč,“ rozhlížel se Marek.

„Co budeme dělat?“

„Nic,“ rozhodil Marek rukama. „Co by? Hele, já myslim, že už to nepřijde. Už asi můžeme jít zpátky.“

„A nepočkáme radši ještě?“

Marek pokrčil rameny.

Lidé postupně zalézali zpátky do svých domků.

„Pojď, to už je asi v pohodě,“ mávnul na mě Marek rukou a vydal se také dovnitř. „Hele, kdyby se to zase vobjevilo, tak musíme rychle vyběhnout ven, jasný, jo?“

„Jo. Ale stejně se bojim. Aby nás to tady ještě nezavalilo.“

„Ty vole, nestraš. Víš ty, co? Já mám nápad. Že bysme šli na pláž, co? Tam na nás nic nespadne. A stejně se ještě musíme vosprchnout vod tý soli.“

„Jo, na pláž. A ještě přijde ta… tsunami.“

„Ttsunami, jo?“ rozchechtal se Marek. „Hele. I kdyby, tak ji tam aspoň hned uvidíme, abysme mohli zdrhat. Co? Pojď, vemem si plavky a jdem na pláž.“

A tak jsme se rychle převlékli do plavek a utekli se před dalším zemětřesením k moři.

Naštěstí už žádné další otřesy nepřišly. A nebo jsme si jich snad ani nevšimli, protože jsme s Markem hned skočili do vody, která byla dnes opět teplá jako kafe, a my se rozhodli si naplno užít poslední koupání na večerní pláži, kterou jsme měli jen pro sebe.

***

Protože už začalo pomalu zapadat slunce, osprchovali jsme se pod venkovní sprchou a vrátili se na pokoj.

„Fuf!“ svalil se Marek na záda na naši velkou postel. „Jau! Ty vole…,“ hned se zase zvednul, aby se podíval na svá záda.

„No ty krávo… Já jsem spálenej jak prase…,“ zahuhlal Marek. „Hele, čum,“ otočil se Marek zády ke mně.

Marek měl pravdu. Měl záda rudá jako rak.

„Ty jo, Marku! Ty jsi úplně rudej!“

„No jo, vole. To je z toho šnorchlování. Ale kdo moh tušit, že se to dneska takhle vyvrbí. Bejvali bysme si vzali vopalovací krém. No to jsem zvědavej, jak budu dneska spát.“

„Na břiše.“

„Na břiše… To se snadno řekne. Já na břiše neusnu. Hele, Kousíčku, najdeš někde tu aloi?“

„Jo, jasně!“

„Ještě, že jsme ji vzali. Já věděl, že ji budem potřebovat,“ prohlížel si Marek v zrcadle svůj spálený hřbet.

„Mám ji! Ti to namažu, jo?“

„Jo, prosim. Ale vopatrně. To pálí jak čert.“

Stříknul jsem z lahvičky gel na Markovu červenou kůži a začal ho něžně roztírat.

„Ááá, to je příjemný. Ty jo, to jsme dneska ale zařádili, co? Jsem ráno teda vůbec netušil, že z toho nakonec bude celodenní vejlet,“ rozesmál se Marek.

„To teda,“ klečel jsem za Markem a opatrně roztíral gel. „Ale bylo to super, to šnorchlování.“

„Mmm…,“ mručel něžně Marek. „To teda. Ale ty jeskyně taky byly super. Na to nikdy nezapomenu. To mě fakt dostalo… Hele, ale stejně to byla náhoda, že jsme tam jeli s tím Kostou, co? Kdybysme tam jeli jako že normálně, tak nevím, jestli bysme se tam mohli koupat.“

„To je fakt. Ale trochu jsem se bál. Že nás chce třeba nějak napálit.“

„Jo, to já taky!“ rozesmál se Marek. „Já myslel, že se budeš bát a že s ním nepojedem. A tys nás nakonec takhle hecnul! Jo, Kousíčku? Musíme si taky nějak zabalit. Zejtra v osum pro nás přijede zase Dimitris. Teda doufám. A taky než se nasnídáme… To abysme vstávali tak v sedum. Možná dřív.“

„Aha. Tak jdeme balit hned?“

„Jo. Ale ještě chvilku mě namaž… To je hrozně příjemný…“

„Tak jo.“ Stříknul jsem na Markova záda nový gel a dlaní ho něžně roztíral po rudé pokožce, která měla čím dál víc sytější barvu.

„Áááá…,“ liboval si Marek.

Tak dneska už asi žádný další mazlení nebude, napadlo mě.

***

Třídili jsme věci, které budeme ještě potřebovat, které už si můžeme zabalit teď, které hodíme do batůžků na poslední chvíli, co musí přijít do velkého batohu a co na palubu. Trochu oříškem se ukázalo zabalení velkého ranního nákupu, ale nakonec se nám podařilo do batohů všechno nějak roztřídit a napěchovat.

„Kousíčku? Dneska musíme říct Michalisovi, že zejtra vodjíždíme.“

„Hm… Ach jo,“ posadil jsem se na postel a smutně si vzdychnul.

„Marku, já bych mu chtěl udělat nějakou radost.“

„Jako myslíš si s ním zašukat, jo?“ zasmál se Marek.

„Né!“ rozesmál jsem se. „Něco, aby nebyl smutnej, až vodjedem.“

„Hm… Ale co? Mě nic nenapadá,“ rozhodil Marek rukama a posadil se vedle mě na postel.

„Dal bych mu třeba tuhle mušličku,“ sáhnul jsem na noční stolek pro svůj objev z pláže. „Ale těch von asi má, co?“

„No to asi jó, nó…“

„Tak já nevim. Ani s sebou nemáme nic českýho…“

„Hele, já mám nápad! Víš, jak říkal, že chodí každej den běhat po pláži? Tak bysme mu tam mohli nechat nějakej vzkaz. Jakože vyrejt do písku, rozumíš?“

„Aha. To je dobrý. Ale co?“

„Nevim. Třeba… Hello Michalis… Ale aby věděl, že je to vod nás, že jo.“

„Já bych tam vyryl Michalis a srdíčko.“

„No tak to nepozná, že je vod nás,“ namítal Marek.

„Já vim! Vyryjeme tam: two guys, srdíčko, Michalis.“

„Jo! To je dobrý. Von nám furt tak řiká, viď? Tak jdem?“

Vyrazili jsme tedy na pláž a do písku vyryli patami vzkaz pro Michalise. Trochu jsme to museli vymyslet, aby náš vzkaz nespláchla voda a zároveň, aby si ho Michalis všimnul, až poběží podél moře. Pláž byla už naštěstí zcela vylidněná, vyrývali jsme do písku jedno písmeno vedle druhého a doufali, že do rána vzkaz vydrží.

Když jsme byli s výtvorem spokojeni a vyzkoušeli, že se nedá přehlédnout, vyrazili jsme za Michalisem do taverny.

***

Michalis nás hned zaregistroval a mávnul na nás rukou, že už má pro nás připravený stůl. Jako vždy se na nás zubil od ucha k uchu.

„Hello, guys! Nice to meet you again!“

„Ja su, Michalis!“

„You want to have dinner?“ podíval se na nás, když jsme si sedali ke stolu.

„Yes, of course. We want something special today. Something you like too.“

„Really? Oh… such a responsible task!“ rozesmál se Michalis. „It is hard to say…,“ zamyslel se Michalis. „But… I have an idea… I'll give you a little something for now and think in the meantime. Yes? Do you agree?“

„Okej!“

Michalis se vydal mezi stoly obsloužit další hosty. Za chvíli nám přinesl grilovaný sýr chaloumi, přelitý rajčatovou omáčkou a dvě sklínky ouza.

„Guys? I think I already know. Do you know stifado?“

„Stifado? No. What is it?“

„It is beef, cooked for a long time in red wine… with kokaria – tiny white sweet onions,“ popisoval Michalis jídlo s nefalšovaným zaujetím, až jsme se rozesmáli.

„Wow! That sounds great!“ smál se Marek. „All right, we will take it.“

„Yes?“ zazubil se Michalis. „You will love it, it's very tasty!“ předváděl Michalis, jako by to byla ta největší dobrota na světě.

Dnes byla v restauraci poklidná večerní nálada a na některých turistech bylo podle bílé barvy pokožky vidět, že právě dnes přijeli.

Michalis za chvíli přinesl kameninové misky se stifadem. Vypadalo trochu jako guláš. Maso bylo už od pohledu do měkka uvařené, v červené omáčce bylo spousta malinkých cibulek, a celé to vonělo červeným vínem a skořicí.

„Stifado for you. Enjoy your meal,“ zazubil se na nás krásně Michalis.

„Evcharistó, Michalis!“ opětovali jsme Michalisovi jeho okouzlující úsměv.

Pustili jsme se do jídla. A Michalis měl pravdu. Stifado bylo totiž opravdu fantastické. K zakousnutí jsme dostali čerstvou bagetu. A také dvě sklenice červeného vína.

Večer se nachýlil a nadešel čas, kdy jsme museli už jít. A Michalisovi říct, že zítra ráno odjíždíme…

„Michalis? We have to go now. We have to say… that we are going to return… tomorrow morning.“

„Oh… no…,“ podíval se na nás smutně Michalis.

„We are very sorry. There were beautiful evenings here. And we are so pleased to meet you. You are such a nice, smiley guy! We like you very much. You are our friend.“

„Really? Thank you, guys. Very much. I’m so pleased,“ položil si Michalis ruku na hruď. „You are my friends too. Will you ever return to Greece?“

„Yeah. We believe. It's a nice country. With nice people. Like you.“

„Guys… I love you,“ podíval se na nás smutnýma očima.

„We love you too.“

„Can I hug you? Last time…“

„Yeah, come on…,“ objali jsme se postupně s Michalisem.

„I will miss you,“ řekl Michalis tak smutně, až se mu zaleskly oči. „Guys? This is the first time any guests have come to say goodbye to me… I am so touched…,“ říkal Michalis pohnutým hlasem, že jsme první, kdo se s ním přišel takhle rozloučit.

„We are too,“ řekl chlácholivě Marek a pohladil Michalise po paži.

„Wait… Wait! I have a surprise for you! Wait here! I'll be back in a minute!“ vyhrknul Michalis a rychle odeběhl.

„Co to bude?“ podívali jsme se s Markem překvapeně na sebe, protože jsme opravdu nečekali, že pro nás bude mít Michalis nějaké překvapení.

„Marku, mně je z toho hrozně smutno…“

„Mně taky, Kousíčku…,“ objal mě Marek kolem ramen.

Michalis se za chvíli vrátil.

„Here. It’s for you…,“ podal nám list papíru.

Podívali jsme se na něj. Byla na něm kresba tužkou.

„It's the two of us! How to walk on the beach!“ rozesmál se Marek. Na obrázku jsme byli my dva, jak spolu jdeme po pláži a držíme se za ruce.

„Oh no! I shame!“ smál se Michalis a zakryl si stydlivě oči.

„This is for us? Really?“

„Yes, it is specially for you. Like a memory.“

„Thank you very much, Michalis. But… we haven't anything for you…“

„Never mind,“ mávnul rukou Michalis. „I have two new friends! And it is rich!“

„Michalis? Don't forget to go running to the beach tomorrow morning and look at the sand around. Will you?“ naváděl Marek Michalise, aby šel zítra ráno na pláž, kde jsme mu jako překvapení nechali vzkaz v písku.

„Yes, I will…,“ usmíval se nechápavě Michalis, protože netušil, proč mu to Marek říká.

„And whenever you travel to Czechia, visit a tavern of Georgios in our city and tell him your name and you are there. He will know and we will meet together at that place. Do you understand?“ udílel Marek Michalisovi pokyny, kdyby jel někdy do Česka, kde se sejdeme u Georgia v jeho taverně.

„Yes! That sounds like some mystery game!“ rozesmál se Michalis. „And when you travel to Greece again, write to me on this email,“ Michalis otočil list s kresbou, který držel Marek v ruce. Z druhé strany byla rychle načmáraná emailová adresa. „I will answer you where I'll have my summer job,“ zasmál se. „And now go. Or I'm gonna cry… Evcharistó, my guys… Happy journey…,“ roztáhnul ruce, aby se s námi na rozloučenou ještě jednou objal.

Michalisovy oči se rozesmutněly.

„Evcharistó, Michalis… You are right guy,“ obejmul Marek Michalise a poplácal ho přátelsky po hřbetě.

Přišel jsem na řadu já. Obejmul jsem Michalise a pohladil ho po zádech.

„Thank you, Michalis. For everything… You are our friend…,“ řekl jsem potichu.

„Thank you very much…,“ zakňučel mi Michalis plačtivým hlasem do ucha.

Chtělo se mi brečet, stejně jako jemu.

„Go guys…,“ mávnul rukou Michalis a z očí mu vyhrkly slzy.

Stejně jako nám s Markem…

„Adío…,“ řekl Marek rychle, a z jeho hlasu bylo poznat, že zadržuje pláč.

Já už jsem neřekl nic, protože jsem měl velký knedlík v krku a rozbrečel jsem se.

„Adío, guys…,“ řekl Michalis, který se na nás neusmíval jako obvykle, ale koulely se mu slzy po tvářích.

***

Vyšli jsme z taverny na noční ulici.

„Ach jo,“ posmrknul jsem a utíral si nos a slzy v očích.

„Pojď,“ řekl strašně moc smutně Marek a chytil mě za ruku. „Nebreč, já taky nebrečim. Třeba se s ním zase někdy potkáme. Určitě…,“ nedořekl, protože popotáhnul nosem a moc smutně vzdychnul.