Romány

„Á, copak? Tenhle rarášek nemá nikdy dost?“ Fofrem mi zrudly tváře a začal jsem blbě vysvětlovat, bóže… „No, ne… to je to ranní, přechodníkový, ne, myslím přechodový… teda jako přechodný. To přejde… samo.“ To jsem debil, ani nenajdu to správný slovo! Jak jsem byl otočenej, tak mi Ondra poplácal mý velectěný půlky. „A nebolí tě prdelka, Prdelko?“ Vyplázl jsem jazyk a zaprděl pusou: „Nejsem žádná Prdelka.“ Hned se mi na zadek přilepila trochu svižnější dlaň. Mlask. „Jsi.“ Zavalil mě a já už neprotestoval, pro tentokrát.

„Mimochodem, mladý muži, kolik jsi platil za ten svůj partizánský nákup?“ „No… 480 ká.“ „To ti dám, domluvili jsme se, že to budu platit já, tak si to laskavě pamatuj.“ „Ano, Jasná paní.“ To jsem se naučil od Ondry. Třepla mi výchovnej pohlavek s úsměvem sobě vlastním. Iva zaparkovala ve městě. „No tak vystupuj! Necháš mě jít samotnou?“ „Ne, ne…,“ a už jsem valil. Zatáhla mě do docela útulný kavárny a poručila dvakrát horký maliny. Mňam. Myslím, že by se ze mě mohl stát i kavárenskej povaleč.

Teda probudit se a cítit, jak na mně visí Prdelkův pohled, tak to mně vehnalo krev i do tváří. Hlavně když jsem si uvědomil, na co tak vejrá. Jo, tam už bylo krve nahnáno dost, sakra. Musel jsem rychle utéct a uklidnit se ve sprše. Když jsem přišel s čajem, tak se ten drzoun posadil na posteli, vytáhl obočí, trochu vykulil oči, začal s nima koulet jak neviňátko, rty pevně stisknutý. Pak jen otevřel pusu. Co jsem s ním měl dělat? Vrátila se mi ta nemocnice. No dobrá, já tě teda napojím, ty hříbě. Jednou! Sedl jsem si k němu a zdálo se mi to, nebo se ke mně přitiskl? Oči už vykulený neměl, ale byly takový spokojený. Jen jsem si řekl, Ondro, ty jsi ale pěkný pako.

„Dobrý večer.“ „Kiliáne, pojďte dál.“ U doktora byl i můj ošetřovatel z nemocnice. „Ááááá, zlobidlo přišlo, čau.“ „Brý den.“ Nasucho jsem polknul, protože ti dva tady evidentně už bydleli spolu. Matyáš byl jen v tričku, trenkách a naboso. Jestli jsem na něj někdy pokukoval, tak teď jsem se nějak nemohl odlepit. Ty chlupatý nohy a ty kérky. Měl je i na stehnech a lejtkách, což jsem dřív neměl možnost vidět. Sluší mu to, ufff. Stejně se v jeho přítomnosti furt cejtim jako nahej. Culil se na mě a poplácal mě po ramenu. „Sedni, chceš kafe nebo limču?“

A byl v trapu. Super, poděs jeden. Za chvíli bude padla, doufám, že tu nebude chtít bejt do večera, aby si nadělal ty hodiny. Od stolu mě zvedla rána na chodbě. Co to je? Vyjdu z kanclu a Kilián se zrovna sbírá ze země. Vedle něj leží povalenej kýbl, hadr a rozlitá voda. „Jééé, nic se neděje! Já jen zakopl. Hned to uklidím.“ „Kiliáne!“ trochu jsem zvýšil hlas. „Mazej ještě pro jeden hadr.“ Začal jsem tu vodu vytírat, za chvíli se ke mně přidal. „Seš celej mokrej!“ „To je v poho, jen trochu kalhoty.“ Koukám na něj a má celou nohavici mokrou. To je trdlo, prej v poho.

Těším se na Vaška, že uvidím jeho veselej kukuč. A nezklamal. Usmíval se na mě už z dálky, svérázně milej a docela opálenej. Seděli jsme nakonec u piva. „Kili, ty teda vypadáš! Proč seš tak hubenej?“ „Co jako? Hele ty taky oblečenej nevypadáš nic moc, nahej si byl lepší, hahaha.“ Kecal jsem, protože mu to moc slušelo. Moc rád jsem ho viděl, a dokonce ani ta pusa na tvář, hned jak jsme se potkali, mi vůbec nevadila. Ať si lidi myslí, co chtěj.

„Já vám nějaký věci donesu, vždyť to z vás padá! Jen řekněte, kde je mám vyzvednout?“ Zas na mě koukal jak harpyje. Bože, jestli tohle budu mít někdy na krku! To mě čeká očistec, ale krásnej, chichichi. V práci mi to jde, být tvrdej na lidi i na sebe. Nejsem teda žádnej kat, ale práce musí být hotová. Ale tady u toho rošťáka prohrávám na celý čáře. Koupil jsem mu pyžamo, pantofle a doma jsem vzal nějakej župan. Přece ho tu nenechám lítat s padajícíma gatěma a bosky!

Přišla sestra a pomohla mi oblíknout takovej zelenej hábit, co se zavazuje vzadu. Návleky a roušku. Příště si to mám prý koupit v nějakým automatu na chodbě. To jsem vůbec nevěděl, že se sem chodí v mundúru. Musel jsem si vydezinfikovat ruce a šli jsme. Nikdy jsem na takovým oddělení nebyl. Člověk má nějaký představy, ale dokud to nevidíš přímo… No, připadal jsem si jak v Chicago Hope. Byl to prostor neurčitýho tvaru, kde různě leželi pacienti, kolem nich přístroje, oddělený paravanama a prosklenýma přepážkama. U každýho někdo byl, buď přímo u pacienta, nebo seděl u stolečku u postele. Bylo tam dost sester a vůbec personálu. Dovedla mě ke Kiliánovi. Bože, to byl pohled. Vedle něj byly samý přístroje, všude to blikalo, pípalo. Vedly do něj hadičky. 

Jemine, to je dobrý. U mašiny stojí pan Ondra, Tomáš, Pája a Petra. Úplnej slet, tak mi přišlo, jestli jim nemám donést košťata. Co tam zas řeší? To nemůžou jít někam… třeba do prdele. Ufff. No vyhodím mu tam z vozíčku papír a půjdu tam asi já. Nebo spíš zas na vécko. Teda to je nálada. „Brý…“ něco neurčitýho jsem zabručel. „Dobrý den, Kiliáne, vy vypadáte jak přeloženej Rákosníček! Není vám něco?“ Pan Ondra srší vtipem, hahaha. „No a vy vypadáte jak Maková panenka! Ne, není!“ třísknul jsem mu s krabicema k nohám. Neseru se s ním, dneska ne. Všichni vyprskli a já se klidil pryč. Ty vole, jako Rákosníček? Se posral, ne?

V boxerkách jsem si došel ke skříni pro ručník, dával jsem si záležet, abych pěkně vrtěl zadkem. Očekoval jsem, že mě stále po očku sledujou. Stáhnul jsem si trenky zády k nim. Pak jsem se s bezelstným úsměvem otočil a oba jejich pohledy padly, kam měly. Žán si užíval minuty svý slávy. Vláďa jen nasucho polkl a honem se očima uskočil. Křepelka jen vydechla: „Ty vole…“ V klidu hoši, hoši, hoši, v klidu. Sedl jsem si zas na postel a sundaval si ponožky, jednu a pak druhou. Já ti dám, ty hovado, si na mě stěžovat. Holka se nemohla odtrhnout, uhejbala očima pryč a hned zpátky, nedalo jí to. Pěkně jsem si protáhl koule a usmál se na ni. Byla rudá jak záře nad Kladnem. Spokojeně s ručníkem v ruce jsem odešel do sprchy. Stejně tak jsem taky přišel zpátky, pěkně vyvoněnej a čisťoučkej.

Taky je dost otevřenej, jednou na firemním večírku se přiopil a nechal se slyšet, že mu to přetejká z koulí a že je stále ve věku, kdy je mu jedno, do jaký díry ty vidle zapíchne. Otvory naštěstí nevyjmenovával. Všichni si asi mysleli svý. Bude to nějakej obecní pomrdávač. Postavu teda má jak plemennej bejk. Takovej tmavej typ, černej jako nějakej Arab nebo Maďar, ale je to myslím Slovák jak poleno. Taky to nemá zadarmo, dost na sobě maká, sportuje, ale něco tam vázne. Šel jsem na záchod kolem šaten a viděl jsem v zrcadle výjev. Až mi to přišpendlilo nohy. 

Nespustil jsem z něj oči. On se postavil, slez dolů a začal se předvádět. Vlnil se, pohupoval bokama a koukal na mě. Ukazováčkem jsem zatočil ve vzduchu a on pochopil a otočil se. Výstavní zadek, vlnit se nepřestal a já koukal na ty půlky, jak se vrtí a pohupujou. Už jsem byl taky tvrdej. Vstal jsem, postavil jsem se za něj a dlaní jsem ho chytil za bříško a připlácl k sobě. Ve svých slabinách jsem cítil jeho vlnící se půlky. To vlnění se přeneslo i na mě. Otevřely se dveře, barman šel polejt kamínka vodou asi s nějakým eukalyptem. Chvíli na nás koukal a my se vlnili, jak kdybychom mu hráli nějakou lajfšou v bordelu. Myslím, že v sauně asi už nikdo jinej nebyl. Byl jsem přiopilej a nadrženej. Hladil jsem to zpocený tělo.