Romány

Kdysi jsem na lyžích v Alpách z okna hotelu viděl lavinu. V teple a z dálky to byl docela hezký pohled. Jak se jednolitá masa řítí dolů. Teď mi bylo, jako bych nestál v klidném bezpečí, ale na úpatí kopce, a podobná lavina se valila přímo na mě. Mohutná, studená, nevyhnutelná.

Ben neměl nejmenší tušení, co se za ním děje. Slyšel akorát, jak si Kamil něco vytahoval z batohu… a nic dalšího. Neměl žádnou šanci zjistit, co Kamil dělá… nebo co se chystá udělat…, a to ho samozřejmě vzrušovalo… Po chvilce soustředěného napínání všech smyslů to Ben vzdal. V tom tichu se ničeho nedopátral, a tak zavřel oči…, nechal svou fantazii, ať se rozběhne…, a soustředil se jenom na to, v jaké situaci se právě nachází…, a na své vlastní představy toho, co by se mohlo dít dál.

Neuvěřitelné, že? Je to vážně on? Ten člověk, kvůli nemuž jsem před třemi lety téměř umíral láskou, ale bál se mu cokoliv říct, protože vždycky ucukl před jakýmkoliv sblížením, uhnul, odtáhl se, přerušil kontakt. Víte, domníval jsem se, že už se ten kluk nedokáže vytasit s něčím, nad čím bych úžasem oněměl. Ano, je pravda, že mi tohle řekl i v té hospodě (teda spíš tomu barmanovi…). Jenomže takhle na tom parkovišti, ve tmě a v liduprázdnu, všechno dostávalo daleko reálnější a hlubší rozměr.

Když chcete ulovit žraloka, nemůžete klást pasti na břehu moře. Musíte políčit tam, kde se pohybují, a zaútočit v místech, kde by to nejméně čekali. Ovšem, co když máte žraloka uloveného a chcete se ho pouze zbavit? Tuším, že skutečný žralok by s radostí hupsnul do vody a odplaval. S Jonatanem to bude podle mě mnohem složitější.

Po nějaké době to najednou přijde. Představa. Zamlžená a neurčitá vzpomínka, která dostává konkrétní rozměry. V jednu chvíli jedu na kole, prohlížím si krásku jdoucí na protější straně silnice a v tom letím vzduchem. Někoho srazím, když otevřu oči, koukám na Jonatana. Tohle se stalo už téměř před pěti lety. Pohlédnu dolů na ten stejný obličej, jaký jsem měl před chvílí před očima. Na Jonyho, který výjimečně kouká před sebe, ale nejspíš zaznamená pohyb nad svou hlavou a též ke mně stočí zrak. Jako kdyby námi náhle projel elektrický výboj. Hlavně tedy mnou.

Pokud bych byl s ním, pořád bych se díval přes rameno. Nikdy by to neskončilo. A nejhorší je, že bych pan nemohl říkat: no to víte, zkrátka se to tak nějak přihodilo, ani nevím jak. Vždyť bych si ho utrhl sám jako jablko ze stromu! A že shnilý? To už nikoho nezajímá, jak je ti po něm blbě. Nemáš to přece žrát blbečku. Ne? Jednoduchý. Já nechci. Miluju Sáru.

Po týdnu noc o samotě. Nemohl jsem pořádně usnout. Moje postel se mi zdála přehnaně velká a náruč zoufale prázdná. Vlastně to měly být noci dvě, ale ráno přišel Damián jako obvykle s notebookem a obrovskými kruhy pod očima.

Ještě chvilku. Hlavně nepřestávat. Soustředit se jen na pohyby ve stále stejném tempu. Sledovat jeho rytmicky se vlnící dokonalý zadek a hlavně vydržet. Neodpadnout, protože vrchol je blízko. Zhluboka dýchat, aby srdce nevyskočilo z hrudníku. Svaly nechat pracovat na maximum. Už jenom chviličku. Nevzdat to, abych se před ním neshodil.

„Aha, já už si myslel, že bůhvíco…“ „To mi budeš muset vysvětlit, co bůhvíco máš na mysli,“ škádlil jsem ho a on se rozpačitě usmál. Rozhlédl jsem se a opatrně ho pohladil po hřbetu dlaně. Blázínka mého, žárlivého…

Kamil to vnímal podobně. Zatímco z Bena stahoval kalhoty a trenýrky, pohled mu pořád utíkal výš, na Benovy spoutané ruce. Je jenom můj. Bez mýho svolení se odsud nikdy nedostane. Což by mu asi ve skutečnosti vůbec nevadilo, ale pro teď budeme předstírat, že je tu nedobrovolně… Když před ním Ben konečně ležel úplně nahý, Kamil jenom nasucho polkl.

Víte, jsou chvíle, kdy je vám jasné, že z toho, co se děje právě teď a tady, jednou bude vzpomínka…, taková, kterou si vždycky vybavíte, když ji budete potřebovat. A těch není nikdy dost.

Zatímco se Jony věnoval něčemu v telefonu (asi psal Monice, co se právě přihodilo za děsně komickou situaci), tak já se poprvé od doby, co jsem tu věc vytáhl, začal pídit po tom, kam se vlastně strkají baterky. Zjistil jsem, že nikam. Nabíjí se to v nabíječce jako telefon. Vše ve velmi moderním černém vzhledu, nechyběla ani šňůrka, což je logický u tak malinkaté věci, o jejíchž velkých schopnostech jsem ani trochu nepochyboval.

Ovšem Bořkovi to nejspíš secvakne, neboť se ke mně Jony má jako nadržený kocour k hárající kočce. Ne, až tak okaté to není. Nicméně zcela normálně se bavíme. Můj přístup k němu je odměřený, nechci totiž hned vypadat jako uslintané děcko před výlohou cukrárny. Hodlám ho trošku podusit, to už jsem ostatně říkal, ale opakování je matkou moudrosti.