Romány

Damian se postavil u svého stolu, a ač se snažil působit aspoň trochu sebevědomě, věděl, že jeho postoj je pokorný. Netrápil se tím. Jistěže by jeho rozpoložení mohl bratr využít, ale bylo mu vlastně srdečně jedno, jaká slova se snesou na jeho hlavu od nepřítele. Dokonce by přetrpěl i ten políček, který mu sliboval. Tušil, že on si vyslechl celou pravdu, ale potřeboval ho alespoň chvíli na své straně. Jinak než pokorou ho ale přesvědčit nemohl. „Nemám žádný rozumný důvod. Posral jsem to, zasloužil bych si to…“

„Dovedl bych hádat. V tmavých barvách tam bude portrét našeho dědy s žezlem v jedný ruce a stohem lejster ve druhý. Na tváři výraz, kterej od něj Damian tak dokonale okopíroval, ostatně jako úplně všechny další krásný povahový vlastnosti. Trefil jsem se? Ne, zapomněl jsem na popisek. Co takhle: Nechť živnost mého jediného vnuka navždy vzkvétá a žádná z generací, které přijdou, nezapomene házet sračky na všechny, co se rozhodnou z ní odejít. To by tak sedělo. Parchant mizernej.“

„S tím, že jste mi sáhl do rozkroku, jsem se už smířil. Pochopil jsem za ty týdny, že mě na to nenecháte zapomenout. Ale řekněte mi, líbilo se vám to, co jste cítil?“ zeptal se hlasem, který byl o oktávu nižší než obvykle. Pokud se chtěl mstít, Damian se tak lehce nemínil vzdát a doufal, že mu tím nadobro zamezí, aby tuhle situaci ještě někdy vytáhl. Kromě toho byl velmi zvědavý, jak na tuto narážku bude reagovat. Eda zapomněl na vše, co předtím řekl a dělal – snad jen ústa mu zůstala pootevřená ze smíchu, kterým se do té doby zalykal. Vykulil oči, jako by mu to mělo pomoct srovnat se s šokem plynoucím z té otázky. Neměl nejmenší tušení, jak na to odpovědět, primárně protože se nad tím nikdy nezamyslel. Na něco takového se jej ještě nikdy nikdo nezeptal, nikdo po něm nechtěl, aby nad tím přemýšlel. Tváře mu začaly nabírat nachový odstín. „No, jakoby, takhle to, no… to,“ dostal ze sebe moudře. „Totiž, jakože… co?“ Pan Kraus ho balil? Panebože, znělo to, jako by ho balil. Vůbec ho nenapadlo, že by mohl chtít. Mluvil tak jinak. Co měl říct? Netušil!

„Co se s tebou děje?“ vyjela na něj hned poté, co ukořistila dvě skleničky se šampaňským z tácu pikolíka, který kolem nich prošel. „Nic,“ odfrkl otráveně a zabloudil očima zpět na parket, aby vyhledal blonďatou kštici. Zrovna hrála pomalá píseň a Eduard se tiskl ke své tanečnici rozhodně intimněji, než by bylo zdrávo. U něj by to nejspíš nehrálo velkou roli, co ho tak znal, ale ani jeho partnerka se neostýchala a jedna ruka položená na jeho zadnici rozhodně nepůsobila, že jsou jen přátelé z práce. Stiskl ruce v pěst a málem zaskřípal zuby. „Nic? Ale já vidím, že nejsi ve své kůži, a mám dojem, že pan Petiška by mi byl dnes lepším tanečníkem nežli ty.“

Proč se jen, ke všem svatým, nedokázal ovládat? Co bylo na tomto mladíkovi tak zvláštního, že se jej jen dotkl a on se měnil v nadrženého kloučka? Jeho drobný asistent byl zkrátka krásný. Byl anděl, bledý, útlý, třpytky na jeho tváři ho dělaly ještě nevinnějším. A světlé oči, které tentokrát nezakrývala skla brýlí, zářily a byly snad ještě pronikavější než obvykle. Damian sklopil víčka a vnitřně šílel. Cítil všudypřítomnou horkost – jeho těla, jeho klínu, jeho dechu. I v místnosti bylo najednou nesnesitelně horko.

„Jestli mě v noci připravíte o peřinu, utrhnu vám hlavu,“ zavrčel výhružně. Svá slova zmírnil tím, že si zpod hlavy vytáhl jeden z polštářků a přisunul ho k němu. Eduard jej vděčně přijal. Neuplynula snad ani minuta a Damian pochopil, že jeho spolunocležník spí. Pravidelné oddechování bylo nezpochybnitelné. Zato sám majitel postele byl dokonale probraný. Co toto mělo znamenat? Nechápal vůbec nic. A to si myslel, že už toho kluka poznal a dokáže předvídat maléry, do nichž se neustále dostával. Pokoušel se usnout, ale bylo to marné.

A večer, ve chvíli, kdy se zahrabal do deky a pustil si televizi, jeho myšlenky se opět přehouply přes pomyslnou bránu a začal se přehrabovat v případu Petiška. Nechápal ho, ten člověk byl mimo všechny vzorce, se kterými se u lidí kdy setkal. Damian by se s tím dokázal smířit, koneckonců už nějaký týden jeho nevšední chování a hloupé poznámky ignoroval, případně respektoval. Alespoň se o to snažil. Eduard mu pomalu dokazoval, že není tak hloupý, jak se snaží působit, a tím pádem se s jeho poněkud bizarní povahou Damian mnohem lépe smiřoval. Dokonce začínal věřit, že mu opravdu v budoucnu bude mnohem více nápomocen, než tomu bylo dosud. Co však zcela určitě nechápal, byla jeho vlastní angažovanost. Stále si nedokázal vysvětlit, proč se o to štěně tak stará.

„Jen jsem vám přišel říct, že byste měl ještě jednou zvážit, jestli opravdu chcete upozorňovat na případné chyby v Heleniných pracích,“ prohlásil. Tím si jeho pozornost skutečně získal, pan Kraus na něj hleděl, jako by mu narostla druhá hlava a hned nato se zbláznila. Na paměti měl stále její červené oči a přeskakující hlas. Bylo mu jí líto. „Nevěděl jsem, že za to na ni potom budete takový. Nechápu to, jste jinak tak spravedlivý člověk. Každý dělá chyby. Chci říct, vy jste si toho taky nevšiml.“ To možná říkat neměl. Viděl to na něm. „Není to od vás fér. Víte, že je velmi schopná. Nikdo není vždycky úžasný. Vy jste třeba zrovna teďka strašný morous, tváříte se hrozně nepříjemně. A přesto takový nejste, alespoň ne pořád.“

Damian pozoroval jeho soustředěný výraz a opět ucítil tu nevinnou vůni dětského oleje. U posledního knoflíku se Eduardovy prsty lehce dotkly Damianova krku. Téměř neznatelné pohlazení však mělo za následek husí kůži a Damianovi se rozšířily oči. Zhluboka se nadechl. Ucítil i jemnou vůni heřmánku a na chvíli ho popadlo neodbytné nutkání vklouznout mu prsty do vlasů, aby zesílila. Ztuhnul. Když se jeho asistent narovnal, aby zkontroloval svou práci, Damian se mu zadíval do tváře. Před sebou viděl jen tuctového mladíka s přerostlými světlými vlasy, malým nosem, bledými rty, které měl mírně našpulené, jak se soustředil na svůj úkol. Poodstoupil od něj na krok a mírně se zamračil. Eda mu pohled opětoval s kapkou nepochopení. „Máte nakřivo pěšinku. Počkejte.“

Toho chlapce přijmeš na místo svého asistenta, nebo se můžeš rozloučit se svým křeslem ředitele. Společnost pořád ještě vlastním já a mohu ji předat klidně Viliamovi…“ Damian se nejdřív uchechtl a pak se začal hystericky smát. „Magdaleno, vypila jsi moc vína! Myslím, že nevíš, co mluvíš.“ „Tak, a teď toho mám právě dost! Jsi drzý spratek a začínám litovat toho, že tě Vladimír nedržel víc zkrátka. Kdyby tě teď slyšel, byl by z tebe zklamaný. Velmi zklamaný! Jestli tomu klukovi tu smlouvu nedáš, udělám, co jsem řekla. Tvůj bratr po tobě převezme místo a bude jen na tobě, jestli budeš chtít zůstat jako společník a běžný zaměstnanec.“ Z očí jí sršely jiskry, popadla kabelku, zvedla se a mezi dveřmi ještě promluvila: „Zítra spolu po stání zajdeme na oběd, ty mi řekneš, jak ses rozhodl.“