Romány

Otočil jsem k němu hlavu a upřel na něj svůj pohled. Kdybych se prostě sebral a odešel, bylo by to nejjednodušší. Už nikdy bych ho nemusel vidět, jelikož od následujícího týdne jsem měl beztak nastoupit na novou pobočku. Jenže pohled na něj mě vábil. Chtěl jsem mu být blíž. Jeho nádherné, jasně modré oči se na mě zaměřily a mně se usadil knedlík v krku. "Takže…," začal jsem opatrně, "co pro tebe jsem?" Srdce mi bušilo až v krku a připadalo mi, že se každou chvíli pozvracím.

Položil se na mě a poslepu mi pouta odepl od čela postele. Stále spoutanýma rukama jsem ho objal kolem krku a tiskl si ho k sobě. Zběsile jsme oddechovali, srdce nám tloukla snad ještě zběsileji a já se cítil, jako by mě někdo vynesl přímo do nebe. To se ale vlastně stalo. Vynesl mě do nebe. Odhalil mi hvězdy. Mohl jsem se jich dotknout.

Nesnášel vlasy za ušima, ale kdyby tohle hnědovlásek dělal každý den, úplně klidně by chodil po dědině jako debil. Ten pohyb byl tak překvapivý, že stihl jen pootevřít pusu a udiveně zamrkat. Věděl, že si z něj Šimon tropí žerty, přesto tohle gesto bylo tak něžné, že se mu po těle rozprostřel krásný pocit. Stále cítil na spánku jeho prsty, které se ho dotkly jen letmo, ale přesto to místo hřálo, a Olivier si přál, aby to udělal znovu.

Olivier… byl zvláštní. Byl to nesnesitelný idiot, který zavinil Šimonovu situaci, idiot, který den ze dne měnil názory. Ostatně, podobně jako Šimon nálady. Štvalo ho to, chtěl vědět, na čem je, a právě to mu černovlásek rozhodně znemožňoval. A proč po tom tak moc toužil? To byla ta druhá věc, která ho trápila. Co bylo na Olivierovi tak sakra zvláštního? Proč Šimona najednou bolelo, když se k němu choval špatně? Byl to idiot. Naprostej idiot se sexy tělem, rty k zulíbání, nádhernýma očima, anděl…

V ten moment se Samovo srdce rozběhlo jako splašené. Uvědomoval si postupně, že již není cesty zpět. A ještě víc si to uvědomoval, když udělal první krok do letištní haly. Tam ho o pár metrů dál čekal starší policista v uniformě, drže papír s jeho jménem. Sotva ho spatřil, vydal se k němu.

Oliver si mě pomalinku obcházel, prsty putoval po mém nahém břiše a hrudníku, po zádech, šíji, linii ramene a paže. Když se po druhém kolečku vrátil zpět za mě, vjel mi rukou do vlasů a zlehka mi za ně zaklonil hlavu. Přitiskl se mi k zádům, dlaň mi položil na podbřišek, abych se svým zadkem více natiskl na jeho klín. Zároveň mezi zuby zlehka skousl můj ušní lalůček a já hlasitě zalapal po dechu. Po zádech mi přejel mráz, zachvěl jsem se a zatrnulo mi v podbřišku – byl naprosto neskutečný. Jak věděl, co dělat s mým tělem. Jak mě přiměl k tomu, abych se mu úplně podvolil.

Byl jsem vzrušením pořád tak mimo, že když mi na pozadí přistála těžká, lehce štiplavá rána, která se rozprostřela přes celou mou půlku, připadalo mi to vlastně docela příjemné. Se zamručením jsem se lehce zavrtěl a více se mu nastavil, lačný po další ráně. Nikdy jsem nezažil takový pocit – spalující kombinaci bolesti a vzrušení, opojné slasti a naprosté bezmoci. Šílel jsem z toho. Šílel jsem z něj.

"Bolí to?" zeptal jsem se, když mi do ruky dal smotaný provaz na ohmatání. "To záleží," odvětil. "Jde o to, co bude mým cílem. A co budeš ty chtít. Můžu si s tebou jen tak hrát a pak ti zaručuju, že to bude zatraceně příjemné. Můžu si tě znehybnit do určité pozice, což už může být poměrně nepříjemné. A taky tě můžu mučit svázáním do hodně bolestivé pozice. Variant je opravdu mnoho." "A budu si to moct vyzkoušet?" "Vyzkoušíš si všechno, co tě bude lákat, Eriku, proto ti to ukazuju," odpověděl a provaz vrátil zpět mezi ostatní. 

"Seš ten nejnetrpělivější člověk, jakého jsem kdy poznal," zamručel, ale navzdory svým slovům si mě za pas přitáhl blíž. "Nemám ten pocit," zamumlal jsem mu do rtů. "Čekal jsem dost dlouho." "Máš se o trpělivosti ještě hodně co učit," odvětil a jedním rychlým chvatem si mě přetočil na záda pod sebe. Chytil mi obě ruce a přišpendlil je jednou rukou nad mou hlavou. V tu chvíli jsem pocítil horkost a začalo mi mravenčit v podbřišku.

Měl jsem pocit, že se na mě dívá neskutečně dlouho. Připadalo mi to jako celé minuty. Hodiny. "Chceš ještě něco dodat?" zeptal se ledově klidným hlasem, který se plížil tím tíživým tichem panujícím mezi námi jako duch. Srdce se mi divoce rozbušilo a v krku se mi usadil knedlík. Stěží jsem dokázal dýchat. A to se na mě jen díval, nic víc. "Ne," hlesl jsem. Byl tak blízko. A já seděl na svém místě jako zařezaný, ruce i nohy olověné a srdce zažívající jeden malý infarkt za druhým.

Ale co vlastně čekal? Že se včera v noci proměnil někde v lese v normálního kluka? To byla přesně ta jeho naivita, kterou včera vzpomínal. Promnul si kořen nosu, sebral mokrou peřinu i polštář a vyšel z ložnice, na tváři ledovější výraz než voda ze studny. Viděl koutkem oka, jak se jeho host cpe chlebem s máslem a medem, a v tu chvíli měl chuť mu ten krajíc naplácnout namazanou stranou na tvář a pak jeho hlavu strčit do úlu. Přesto kolem něj beze slov prošel a přehodil mokré peřiny přes hambálky nad kamny. Ani se neotočil a rychle odcházel ven nakrmit králíky a slepice.

Zamrkal ve snaze odehnat tuto představu pryč, a to se mu, bohudík, i povedlo, pořád ale stál jako solný sloup, neschopen se vzpamatovat. Co jen to právě viděl? Nad čím to přemýšlel?! Copak mu opravdu začínal tenhle kus země lézt na mozek? Nemohl mu připadat krásný a nemohl ho považovat za anděla, byl to nevychovaný bača! A přesto to viděl, přesto nad tím přemýšlel, a moc dobře si to uvědomoval.

A jak mě začalo opouštět vzrušení, začínalo mi zpocené svalnaté tělo položené na tom mém vadit. Nespokojeně jsem se zavrtěl a on se překulil na bok vedle mě. Tohle byl můj věčný problém. Jakmile bylo po sexu, byl mi každý dotyk podivně nepříjemný, jako bych chtěl smazat, co se před chvílí odehrálo.