Romány

"Jak ty na mě, tak já na tebe," prohlásil jsem se zadostiučiněním a obešel ho, abych si vzal z věšáku kabát. Když jsem se ale vracel ke dveřím, ucítil jsem jeho ruku, jak mě zezadu chytá za krk. Narazil mě hrudníkem na zeď vedle dveří, stále mě však pevně držel za týl, abych u toho nemohl cuknout hlavou dopředu a praštit se. "Tak abychom si to ujasnili," zavrčel mi do ucha, "tady žádné jak ty na mě, tak já na tebe neplatí."

Měl by se s tím konečně smířit, měl by si uvědomit fakt, že to, že měl v posteli dokonalého muže, do něhož se nejspíš zamiloval, byla jen zvláštní náhoda. Nebyl to osud ani nad ním nestál anděl, který mu do náručí pohodil kluka, jenž je pro něj jako stvořený a který by mu pomohl vymýtit jeho samotu. Tohle nebyla pohádka a on už byl velký, dospělý, a proto by se rychle měl smířit s koncem, který mu přinese jen trápení. Jeho nejlepší přítelkyni samotu si tu bude dál hýčkat, protože ta od něj neodejde.

„Počkej tu chvíli, mám matnou představu, kde ji najít…," vstal a položil mu bezděčně ruku na rameno. Hned ji však stáhl, protože mu tělem proběhla vlna horka, která se přesouvala na nepatřičné místo. Můj Bože, co se mňú ten ogar dělá…, pomyslel si, zatímco rychle utíkal do chaloupky, aby se z letmého doteku vzpamatoval.

Vtom mu brousek sjel z ostří, to se otočilo a jen tak tak že se nezařízlo do Olivierova zápěstí. Myšlenky na krásné tělo okamžitě zmizely a on leknutím upustil brusný kámen. Adrenalin mu v tu chvíli vystoupal tak, až se mu zatmělo před očima. Toto se mu ještě nikdy nestalo, nikdy! Dobře věděl, jak moc umí být kosa nebezpečná, a on místo toho, aby dával pozor, čumí na kluka. Jednou ho ten Pražák přivede do hrobu, doslova. Ačkoliv v této chvíli si za své selhání mohl jenom on sám. A dobře to věděl.

Jenže Šimon nemohl tušit, jaké následky to může mít pro majitele onoho lože. Tomu nyní opět začala tělem proudit horká krev jen při pomyšlení, co s ním udělá krásné snědé tělo přitisknuté těsně na tom jeho. Nedělal si iluze, že by to šlo vyřešit jinak na jeho malé posteli, a ani si nechtěl nalhávat, že by mu to vadilo. Jen měl obavy, co se stane, jestli ho tělo zradí a jeho spolunocležník na to přijde. Dobře si pamatoval na narážky, kterých se mu dostávalo, když jeho vlastní kamarádi zjistili, že preferuje muže. Tohle tajemství ale naštěstí zůstalo v Paříži.

Před očima se Šimonovi opět objevil výraz, který po něm černovlasý hodil, když slyšel, kdo je. Tak překvapený, zároveň ale možná krapet bolestný… A to v Šimonovi budilo něco zvláštního a rozhodně ne požadovaného. Strach. Možná šlo o nějaký přirozený ochranitelský pud, brunet pak ale rozhodně nechápal, proč se mu to dělo zrovna v přítomnosti toho nesnesitelného muže. A přesto stačil jeden pohled plný bolesti a v Šimonovi se naráz spustily laviny otázek. A co bylo nejděsivější, část jeho samého si přála vstát, jít do té prokleté koupelny a přesvědčit se, že je majitel domku v pořádku.

„To si jako stěžuješ?“ přimhouřil na něj Kamil oči. „To bych si nedovolil,“ zlobil Ben. „Mně to tak ale trochu zní… Každopádně, to si vyřídíme zítra! Nebo nejpozdějc ve středu, kdybych to zítra nestihl!“ Nebo si to s tebou vyřídím v rámci toho narozeninovýho překvápka, počkej jenom!

"Můžu ti nějak pomoct?" sjel mě nedůvěřivě pohledem. "Já…," vydechl jsem. Těch pár vteřin prodlevy stačilo k tomu, abych opět znejistěl. Hudba skrz zavřené dveře duněla, ale cítil jsem se tak podivně odříznutý od všeho opravdového, že jsem si dovolil udělat dva kroky blíže k němu. "Jsi v pohodě?" zeptal se pobaveně. "Zdá se mi, že jsi trochu… přebral." "Jo, to asi jo," uchechtl jsem se sám nad sebou. Opilý, po jednom jediném snu zoufale chtivý po vlastním šéfovi, kterého znám sotva pár týdnů… Neměl jsem být na co pyšný.

"Za chvilku budu zamykat a kódovat, tak se do té doby sbal a běž do chodby," houkl na mě zezadu. Udělal jsem těch pár kroků k šatně, jen co jsem do ní ale nakoukl, pohledem jsem ihned uhnul stranou. Dobře, musel jsem uznat, že ten parchant měl zatraceně pěkné tělo, jen co jsem díky té rozepnuté košili stihl vypozorovat. A vlastně to ani není parchant. Nebo možná jo, protože ten hrudník a břicho samy o sobě stojí za hřích, což mě děsně štve. A o svým šéfovi bych takhle fakt uvažovat neměl.

„Mám si nechat radit od někoho, jako jsi ty? To myslíš vážně? Nebudu tě prosit a nebudu tě poslouchat! Řídím firmu, vydělávám peníze. Slyšel jsi o něčem takovém někdy?! Co vlastně děláš? Čím se člověk jako ty živí? Ach, já zapomněl. Paseš ovce. To je hodně náročné na mozek. Jo, a taky rozdáváš rady lidem kolem. Hele, kašlu na tebe, o tvoje rady a tvou pomoc nestojím. Ale jednu dám já tobě – běž si zase hlídat ovce…"

"A co mi o něm můžeš říct?" "Nic moc. Vím, že na vedoucí pozici je už necelé dva roky, je mu o rok víc než mně, takže dvacet osm, a jmenuje se Oliver. A to je tak nějak všechno." "Takže vůbec nevíš, jaký je?" "Nevím," zavrtěl hlavou, "ale určitě sem jednou nebo dvakrát zajde, než nastoupí, takže se pokusím zjistit co nejvíc. A bylo by fajn, abys tu v té době taky byl, abych vás mohl seznámit." "Proboha, prosím, ať je v pohodě!" zvolal jsem zoufale. "Neboj, určitě ti tu nebude dýchat za krk, myslím, že bude mít úplně jiné starosti." Mohl jsem jen doufat.

Benovi se vůbec nechtělo zvedat z postele, když slyšel, jak někdo zvoní. Samozřejmě ho napadlo, kdo by to mohl být… Ale to by mi snad nejdřív napsal, že sem jde, ne? Nebo by se zeptal, jestli chci, aby přišel… Třeba je to jenom pošťačka… Jenže jediný pohled do kukátka mu na všechny úvahy odpověděl… a taky mu, proti jeho vůli, maličko zvýšil tep.