Romány

„Mám si nechat radit od někoho, jako jsi ty? To myslíš vážně? Nebudu tě prosit a nebudu tě poslouchat! Řídím firmu, vydělávám peníze. Slyšel jsi o něčem takovém někdy?! Co vlastně děláš? Čím se člověk jako ty živí? Ach, já zapomněl. Paseš ovce. To je hodně náročné na mozek. Jo, a taky rozdáváš rady lidem kolem. Hele, kašlu na tebe, o tvoje rady a tvou pomoc nestojím. Ale jednu dám já tobě – běž si zase hlídat ovce…"

"A co mi o něm můžeš říct?" "Nic moc. Vím, že na vedoucí pozici je už necelé dva roky, je mu o rok víc než mně, takže dvacet osm, a jmenuje se Oliver. A to je tak nějak všechno." "Takže vůbec nevíš, jaký je?" "Nevím," zavrtěl hlavou, "ale určitě sem jednou nebo dvakrát zajde, než nastoupí, takže se pokusím zjistit co nejvíc. A bylo by fajn, abys tu v té době taky byl, abych vás mohl seznámit." "Proboha, prosím, ať je v pohodě!" zvolal jsem zoufale. "Neboj, určitě ti tu nebude dýchat za krk, myslím, že bude mít úplně jiné starosti." Mohl jsem jen doufat.

Benovi se vůbec nechtělo zvedat z postele, když slyšel, jak někdo zvoní. Samozřejmě ho napadlo, kdo by to mohl být… Ale to by mi snad nejdřív napsal, že sem jde, ne? Nebo by se zeptal, jestli chci, aby přišel… Třeba je to jenom pošťačka… Jenže jediný pohled do kukátka mu na všechny úvahy odpověděl… a taky mu, proti jeho vůli, maličko zvýšil tep.

Do nosu mě praští vůně sexu. Bořek se ani neobtěžoval obléct, když nepočítám boxerky, jinak je zcela nahý. Hruď a ramena má pokryté slabou vrstvou potu. Je celý zadýchaný, nejspíš jeho tělo spotřebovalo víc kyslíku, než dokázaly plíce poskytnout. Mimoděk mě napadne, jestli se dneska třeba neocitnu v podobné situaci.

„Hledal jsem tě všude po městě a ty si tu klidně spíš,“ zašeptá naštvaně Jony. „Zašukali jste si?“ dodá. Aha, asi už jsem doma (myšleno v přeneseném slova smyslu, protože doma fakt nejsem). Jako tradičně jsem místo řešení problémů vytvářel další, že jo. Však jsem o tom už párkrát mluvil: blbeček už od malička a nezměním se nejspíš ani v šedesáti.

„Sáro…,“ vydechnu a stočím k ní zrak. Zvedne se mi žaludek z toho, jak se začnu nenávidět, když si uvědomím její upřený pohled. Vím, jak dobře v lidech čte, a zrovna teď měla přehlídku všech mých pocitů jako na dlani. Neovládal jsem se, nějak jsem se nesnažil nic skrýt. Ani ten lehký šok, ale hlavně tu čirou hrůzu z toho všeho. Jasně, nejsme v hororu, ale i tak, fakt mám prostě strach a nejhorší je, že nevím z čeho všeho.

Na chvilku jsem se zasnil, jak bych trestal zrovna jeho. Samozřejmě něžně a s láskou. Ale to nebyl ten úplně nejlepší nápad. Stokrát jsem si mohl říkat, že ho nemůžu a nesmím mít stále plnou hlavu, ale moje emoční Já se tomu racionálnímu jen vychechtalo a dál si vedlo svou. O těle ani nemluvím.

„Co mám dělat?“ zeptal se potichu. „Vůbec nic jiného než jindy,“ posadil jsem se a natáhl k němu ruku. Nechal jsem ho dojít k sobě a potom si ho z té osušky vybalil. Jako předčasný vánoční dárek. Vtiskl jsem mu polibek na břicho a pak i kousek níž, těsně nad kořen penisu a jedním plynulým pohybem si ho stáhnul k sobě.

Ve sprše jsem si Damiána k sobě konečně přitiskl a políbil. Neodolal jsem a přejel mu rukou nejen přes hrudník, ale i přes rozkrok. Líbilo se mi, že reaguje okamžitě. Ale on se odtáhl a přes šumění vody mi do ucha zašeptal: „Nejsme tu sami, neprovokuj.“ Tak jsem toho hodně nerad nechal.

„Pojď…“ To bylo všechno, co jsem ze sebe dostal, a sledoval, jak se mu ten usměvavý výraz změnil nejdřív na údiv a pak na touhu. Vzal jsem jeho obličej do dlaní a dlouze ho políbil. Za ruku jsem si ho vedl za sebou. Podařilo se mi cestou do ložnice všechny nepříjemné myšlenky a otázky odsunout do úplně nejzazšího koutku mysli. Natáhl jsem se na postel. Damián se nerozhodně zastavil hned u dveří.

„Tak vidíš,“ začal ho Kamil po té zčervenalé kůži na zadku hladit. „Na mluvení jsi měl plno času přes den. Teď už je pozdě.“ Ben se akorát nesouhlasně ošil, ale Kamil si z toho nic nedělal. Ostatně, to Benovo neustálé vrtění, které cítil přímo na svých stehnech, se mu moc líbilo… A to se ještě nemá důvod moc vrtět! Za chvilku si zacvičí mnohem intenzivnějc…

A víte, co? Já nad tím vážně nechci přemýšlet. Už ne. Znova už prostě ne. Žádný co by kdyby, žádný že jsme volové oba. Žádný, že to je celé jak z nějaké ujeté telenovely. Lidi se chovají jako blbci docela často. Proto teď hodlám udržet si chladnou hlavu a soustředit se na přítomnost a budoucnost po boku Sáry.

Kdykoliv jsem vzal do ruky telefon a začal smolit zprávu. Kdykoliv jsem vzal do ruky papír a zkusil si napsat, co všechno bych mu chtěl sdělit. Vždycky to ztroskotalo na tom jediném: miluji tě.