Romány

Měl jsem pocit, že se na mě dívá neskutečně dlouho. Připadalo mi to jako celé minuty. Hodiny. "Chceš ještě něco dodat?" zeptal se ledově klidným hlasem, který se plížil tím tíživým tichem panujícím mezi námi jako duch. Srdce se mi divoce rozbušilo a v krku se mi usadil knedlík. Stěží jsem dokázal dýchat. A to se na mě jen díval, nic víc. "Ne," hlesl jsem. Byl tak blízko. A já seděl na svém místě jako zařezaný, ruce i nohy olověné a srdce zažívající jeden malý infarkt za druhým.

Ale co vlastně čekal? Že se včera v noci proměnil někde v lese v normálního kluka? To byla přesně ta jeho naivita, kterou včera vzpomínal. Promnul si kořen nosu, sebral mokrou peřinu i polštář a vyšel z ložnice, na tváři ledovější výraz než voda ze studny. Viděl koutkem oka, jak se jeho host cpe chlebem s máslem a medem, a v tu chvíli měl chuť mu ten krajíc naplácnout namazanou stranou na tvář a pak jeho hlavu strčit do úlu. Přesto kolem něj beze slov prošel a přehodil mokré peřiny přes hambálky nad kamny. Ani se neotočil a rychle odcházel ven nakrmit králíky a slepice.

Zamrkal ve snaze odehnat tuto představu pryč, a to se mu, bohudík, i povedlo, pořád ale stál jako solný sloup, neschopen se vzpamatovat. Co jen to právě viděl? Nad čím to přemýšlel?! Copak mu opravdu začínal tenhle kus země lézt na mozek? Nemohl mu připadat krásný a nemohl ho považovat za anděla, byl to nevychovaný bača! A přesto to viděl, přesto nad tím přemýšlel, a moc dobře si to uvědomoval.

A jak mě začalo opouštět vzrušení, začínalo mi zpocené svalnaté tělo položené na tom mém vadit. Nespokojeně jsem se zavrtěl a on se překulil na bok vedle mě. Tohle byl můj věčný problém. Jakmile bylo po sexu, byl mi každý dotyk podivně nepříjemný, jako bych chtěl smazat, co se před chvílí odehrálo.

Rychle jsem přitakal a můj pohled na moment sklouzl k jeho prstům, které se hbitě pohybovaly po klávesnici. A asi jsem u něj stál déle, než bylo potřeba, protože když ke mně znovu otočil hlavu, jeho pohled velmi jasně vyjadřoval, že bych měl velmi rychle vycouvat z jeho osobního prostoru. Zrudl jsem jako rajče a s kvapným rozloučením jsem se vytratil zpět dozadu. Přísahal bych, že tak nepříjemného idiota jsem musel přivolat silou vůle. Rozhodně.

Miluji tě.

Jako vždycky v emočně vypjatých situacích, kdy je to tak trochu trapné a já nevím, co vlastně říct, jsem měl chuť se začít hystericky smát. Protože já to najednou viděl docela jasně, proč byl na mě Damián tak strašně naštvaný. Někdy stačí jen vidět, jak někdo jiný dělá stejnou chybu jako vy sami. A náhle jsem věděl, že promluvit musím a taky, co bych měl říct.

Pohyboval jsem v říši vlastní mysli a fantazie, která mi kreslila obrazy všeho, co bych s ním ještě zažít chtěl. Překvapivě to nijak nesouviselo s tím, že jsme nemohli kvůli době sdílet spousty věcí, které obvykle spolu dva lidé dělají. Někam jet, něco vidět. Seznamovat se s novými lidmi jako pár, který k sobě patří. 

Kdysi jsem na lyžích v Alpách z okna hotelu viděl lavinu. V teple a z dálky to byl docela hezký pohled. Jak se jednolitá masa řítí dolů. Teď mi bylo, jako bych nestál v klidném bezpečí, ale na úpatí kopce, a podobná lavina se valila přímo na mě. Mohutná, studená, nevyhnutelná.

Ben neměl nejmenší tušení, co se za ním děje. Slyšel akorát, jak si Kamil něco vytahoval z batohu… a nic dalšího. Neměl žádnou šanci zjistit, co Kamil dělá… nebo co se chystá udělat…, a to ho samozřejmě vzrušovalo… Po chvilce soustředěného napínání všech smyslů to Ben vzdal. V tom tichu se ničeho nedopátral, a tak zavřel oči…, nechal svou fantazii, ať se rozběhne…, a soustředil se jenom na to, v jaké situaci se právě nachází…, a na své vlastní představy toho, co by se mohlo dít dál.

Neuvěřitelné, že? Je to vážně on? Ten člověk, kvůli nemuž jsem před třemi lety téměř umíral láskou, ale bál se mu cokoliv říct, protože vždycky ucukl před jakýmkoliv sblížením, uhnul, odtáhl se, přerušil kontakt. Víte, domníval jsem se, že už se ten kluk nedokáže vytasit s něčím, nad čím bych úžasem oněměl. Ano, je pravda, že mi tohle řekl i v té hospodě (teda spíš tomu barmanovi…). Jenomže takhle na tom parkovišti, ve tmě a v liduprázdnu, všechno dostávalo daleko reálnější a hlubší rozměr.

Když chcete ulovit žraloka, nemůžete klást pasti na břehu moře. Musíte políčit tam, kde se pohybují, a zaútočit v místech, kde by to nejméně čekali. Ovšem, co když máte žraloka uloveného a chcete se ho pouze zbavit? Tuším, že skutečný žralok by s radostí hupsnul do vody a odplaval. S Jonatanem to bude podle mě mnohem složitější.

Po nějaké době to najednou přijde. Představa. Zamlžená a neurčitá vzpomínka, která dostává konkrétní rozměry. V jednu chvíli jedu na kole, prohlížím si krásku jdoucí na protější straně silnice a v tom letím vzduchem. Někoho srazím, když otevřu oči, koukám na Jonatana. Tohle se stalo už téměř před pěti lety. Pohlédnu dolů na ten stejný obličej, jaký jsem měl před chvílí před očima. Na Jonyho, který výjimečně kouká před sebe, ale nejspíš zaznamená pohyb nad svou hlavou a též ke mně stočí zrak. Jako kdyby námi náhle projel elektrický výboj. Hlavně tedy mnou.