Romány

Olivier, stejně jako v jeho myšlenkách Šimon, vklouzl rukou do svých kalhot a promnul si chloubu, protože měl dojem, že jestli si na ni nesáhne, asi mu vybuchne. Penis mu tepal a potřeboval prostor, ale černovlásek věděl, že si teď nemůže poskytnout potřebné uvolnění. Nebyl na to čas, protože tekoucí voda se zastavila. Seděl tedy dál s nohama přitisknutýma u sebe a jen se modlil, aby na něj Šimon nezavolal, že potřebuje asistenci z koupelny.

Sam nechápal, co se děje. Vždycky, když řešili nějaký složitý případ, už v tuhle dobu nějakou stopu měl. Ale teď nemá nic. Ani náznak, který by se dal použít. Proto se utvrdil v tom, že se muselo stát něco, čím Viktor svého vraha naštval. Ale co? Byla v tom ta jejich neznámá, nebo snad provedl něco, co neměl?

Stoupl jsem si na kyblík a vyhoupl se na okenní římsu, která pode mnou zlověstně zapraskala. Přehodil jsem jednu nohu přes a pak i druhou. Křečovitě jsem se při tom držel okenního rámu a shlédl dolů. Byl jsem sotva metr a půl nad zemí, nohy mi visely metr nad trávníkem, takže jsem doufal, že i když tělocvik nebyl mou nejsilnější stránkou, tak si u seskoku nezlámu obě nohy. V tu chvíli jsem uslyšel otevření vchodových dveří a vzápětí už Oliver mířil směrem ke mně. Do prdele.

Kolik dní jim ještě zbývalo? Olivier nikdy nikomu nepřál nic zlého, ale nyní doufal, že brunetova noha zůstane jako pytel ještě alespoň několik dní. Nechtěl jej pustit, přál si, aby tady s ním zůstal napořád, ačkoliv věděl, že to není možné. Jeho společník nebyl dělník ve fabrice ani nedoplňoval regály v supermarketu, neměl práci, kterou mohl jen tak opustit… Měl zodpovědnost za spoustu lidí i finance a velkou firmu. To nešlo jen tak smést ze stolu a opustit. Určitě ne kvůli jednomu klukovi z konce světa.

Oba mladíci leželi na louce nad chaloupkou a okouzleně hleděli na nebe plné hvězd. Ani Oliviera to nikdy nepřestalo fascinovat a vždycky na to nebeské divadlo hleděl s až posvátnou úctou. Nekonečný vesmír, a oni viděli jen zrníčko, jen malinkatý kousek, a přesto hvězd zářilo nepočítaně. Mléčná dráha měla opravdu své příhodné jméno, vypadala, jako by impresionistický malíř tahem štětce kus oblohy zabílil.

Zpovzdálí si toho Sam moc nevšiml, ale teď měl na muže dobrý výhled a v hlavě mu něco vybouchlo tak, že ani připomínka toho, proč tam vlastně jsou, ten výbuch neutišila. Se zaujetím si bratra jejich oběti prohlížel a to, že mezitím je stačil Petr představit, mu skoro uniklo. Nemohl od Romana odtrhnout oči.

Venku zafoukalo a zimní vítr nadzvedl záclonu, až dovnitř pronikl chlad. Naše těla byla však tak rozpálená, že nám to ani v nejmenším nevadilo. Už zase jsem byl tvrdý a nadržený. A ani on na tom nebyl jinak. Sklouzl jsem mu dlaní do klína, on si mě ale přetočil pod sebe a ruce mi přišpendlil vedle hlavy. Klišé. Zatraceně žhavý klišé. "Nespěchej, hezky postupně," zašeptal a zlehka mě kousl do ušního lalůčku. Měl jsem pocit, že se udělám jen z jeho hlasu.

"Jak ty na mě, tak já na tebe," prohlásil jsem se zadostiučiněním a obešel ho, abych si vzal z věšáku kabát. Když jsem se ale vracel ke dveřím, ucítil jsem jeho ruku, jak mě zezadu chytá za krk. Narazil mě hrudníkem na zeď vedle dveří, stále mě však pevně držel za týl, abych u toho nemohl cuknout hlavou dopředu a praštit se. "Tak abychom si to ujasnili," zavrčel mi do ucha, "tady žádné jak ty na mě, tak já na tebe neplatí."

Měl by se s tím konečně smířit, měl by si uvědomit fakt, že to, že měl v posteli dokonalého muže, do něhož se nejspíš zamiloval, byla jen zvláštní náhoda. Nebyl to osud ani nad ním nestál anděl, který mu do náručí pohodil kluka, jenž je pro něj jako stvořený a který by mu pomohl vymýtit jeho samotu. Tohle nebyla pohádka a on už byl velký, dospělý, a proto by se rychle měl smířit s koncem, který mu přinese jen trápení. Jeho nejlepší přítelkyni samotu si tu bude dál hýčkat, protože ta od něj neodejde.

„Počkej tu chvíli, mám matnou představu, kde ji najít…," vstal a položil mu bezděčně ruku na rameno. Hned ji však stáhl, protože mu tělem proběhla vlna horka, která se přesouvala na nepatřičné místo. Můj Bože, co se mňú ten ogar dělá…, pomyslel si, zatímco rychle utíkal do chaloupky, aby se z letmého doteku vzpamatoval.

Vtom mu brousek sjel z ostří, to se otočilo a jen tak tak že se nezařízlo do Olivierova zápěstí. Myšlenky na krásné tělo okamžitě zmizely a on leknutím upustil brusný kámen. Adrenalin mu v tu chvíli vystoupal tak, až se mu zatmělo před očima. Toto se mu ještě nikdy nestalo, nikdy! Dobře věděl, jak moc umí být kosa nebezpečná, a on místo toho, aby dával pozor, čumí na kluka. Jednou ho ten Pražák přivede do hrobu, doslova. Ačkoliv v této chvíli si za své selhání mohl jenom on sám. A dobře to věděl.

Jenže Šimon nemohl tušit, jaké následky to může mít pro majitele onoho lože. Tomu nyní opět začala tělem proudit horká krev jen při pomyšlení, co s ním udělá krásné snědé tělo přitisknuté těsně na tom jeho. Nedělal si iluze, že by to šlo vyřešit jinak na jeho malé posteli, a ani si nechtěl nalhávat, že by mu to vadilo. Jen měl obavy, co se stane, jestli ho tělo zradí a jeho spolunocležník na to přijde. Dobře si pamatoval na narážky, kterých se mu dostávalo, když jeho vlastní kamarádi zjistili, že preferuje muže. Tohle tajemství ale naštěstí zůstalo v Paříži.

Před očima se Šimonovi opět objevil výraz, který po něm černovlasý hodil, když slyšel, kdo je. Tak překvapený, zároveň ale možná krapet bolestný… A to v Šimonovi budilo něco zvláštního a rozhodně ne požadovaného. Strach. Možná šlo o nějaký přirozený ochranitelský pud, brunet pak ale rozhodně nechápal, proč se mu to dělo zrovna v přítomnosti toho nesnesitelného muže. A přesto stačil jeden pohled plný bolesti a v Šimonovi se naráz spustily laviny otázek. A co bylo nejděsivější, část jeho samého si přála vstát, jít do té prokleté koupelny a přesvědčit se, že je majitel domku v pořádku.