Romány

U dveří se na chviličku zarazil a vzrušeně se na Bena, který klečel uprostřed pokoje zády k němu, zahleděl. S těma rukama za zády, sklopenou hlavou a pruhem látky přes oči vypadá jako nějakej můj zajatec. Jako malí jsme si na to s klukama hráli… a už tenkrát jsem si užíval, když jsem nebyl ten zajatej, ale naopak ten, kdo to měl celý na povel. Se vsadím, že Ben to měl přesně naopak. Škoda, že jsme se neznali už tenkrát, haha… No, ale na tohle stálo za to si ty roky počkat! Hlavně mu teď můžu přikazovat úúúplně jiný věci, než jaký mě napadaly tenkrát, že…

Když jsem ho vzal do pusy a zasunul si ho pomalu do krku, zalapal po dechu a začal přirážet. Sám si určil tempo, ale bylo pěkně rychlý. Intenzivní přírazy co nejhloubš, jak jsem měl rád. Nezdržoval to, neokřiknul mě, že si to chce ještě užít. Už se taky potřeboval vystříkat, a tak jsem jenom držel a rty a jazykem mu pomáhal, co to šlo. Cejtil jsem, jak mi v krku tvrdne a zvětšuje se ještě víc.

Ubytováni budeme v penzionu, protože naše snobská těla nemůžou přece ležet v chatce nebo normálně ve stanu. Proč snobská? Inu během těch dvou dní, co navštěvuji soukromou vysokou školu v Brně, jsem zjistil, že sem chodí fakt jen ti lepší a bohatší. Ne teda naprosto všichni, ale drtivá většina mých spolužáků je dost za vodou. Jonatan mě úspěšně sere (to se jinak říct nedá, pardon) stejně jako já jeho. Ovšem včera došlo k překvapivému zlomu.

„Kite! A tohle, s čím jsem se ti svěřila, nikomu neříkej. Vím, že by lidé měli být informovaní, ale ne tím, že vypustíme nějakou informaci takhle necíleně ven. Mohla by vzniknout panika, fámy, které by lidé vymýšleli, by zcela jistě způsobily víc škody než užitku, chápeš. A to, že je virus uměle vypuštěný, to se v žádném případě nesmí dostat ven. Válečný konflikt s Čínou, která je jedna ruka se Severní Koreou určitě nikdo nechce. Jsou to psychopati a tohle si musí v tichosti vyřídit vlády mezi sebou. Já pevně doufám, že to, co jsem ti řekla teď, hned zapomeneš a nikdy, ani kdyby tě mučili, tohle nikomu nevyzvoníš.“

Naneštěstí se můj osud vzpamatoval. Ano začal jsem tomu, co se dělo v létě, říkat osudová setkání. Po celých čtrnáct dní jsem měl od Jonatana skutečně klid. Ani jednou jedinkrát jsem ho nepotkal. Horší bylo, jak často jsem si na něj vzpomněl. Děsilo mě to. Samozřejmě, vždycky jsem na něj myslel pouze jako na blbečka. Hezkého blbečka. Blbečka, ze kterého mi buší srdce.

„Někdy před rokem Leviho kontaktovala Centres for Disease Control s tím, jestli by se jeho firma nemohla zabývat vývojem léku a vakcíny proti jistému druhu chřipky. Z jednoho pochopitelného důvodu organizace nechtěla, aby o tomto vědělo mnoho lidí, a tak Levi poprosil mě, jestli bych mu s tím nepomohla…“ „Z jakého důvodu?“ nedokázal jsem počkat, až domluví. „Ten virus ještě pro svět neexistoval, nikdo jím nebyl nakažený…“

Všude byla tma a tu já rád. Dá se v ní schovat, utýct před světem. Přikrejt se a zalízt jen do svý bubliny, kam nemá nikdo jinej přístup. Už když jsem byl malej, schovával jsem se do tmy. Byla bezpečí. Měl jsem skrýš na půdě, kam jsem zalejzal, když se naši hádali a Sean nebyl doma. Vždycky mě tam našel, skrčenýho, vyděšenýho a ubrečenýho. Říkal mi tehdy cvrčku.

„No, a takhle je to úplně nejlepší,“ ohodnotil si Kamil svou práci sám pro sebe. Dokonalá výslechová pozice. Jediný, co teď může dělat a co bych mu fakt radil, aby dělal, je odpovídat mi na otázky. Na všechny. No, trošku problém je, že jemu se to bude líbit, i když mi odpovídat nebude. Ale já už přijdu na to, jak si ho rozmluvit! Ben na to nic neřekl. Ostatně ani nemusel. Mý péro to říká za mě. Že se mi líbí bejt přivázanej k tvrdý, dřevěný židli, která mi nedovolí se pohnout ani o kousíček.

Vykodrcal jsem se z pracovny a nakoukl do kuchyně, abych tam uviděl objekt mých tužeb, kterak stojí u linky a vyřvává s rádiem nějaký aktuální hit, který jsem v životě neslyšel. Kroutil u toho tou jeho sexy prdelkou, která se krásně vyrýsovala i v jeho zálesáckých kalhotách, které pořád nosil. Sluší mu, to uznávám a ta zbraň, která se mu houpe u pasu a k tomu kuchyňská zástěra. To je kombinace. Zakroutil jsem hlavou. Úžasná, sexy kombinace – ježkovy voči, já jsem úchyl, nikdy bych si nemyslel, že něco takového se mnou může tak zamávat. Cítil jsem, jak se mi klacek pomalu plní krví, přičemž poměrná část této krve patřila původně mozku, který tímto se mnou pomalu, ale jistě přestával spolupracovat.

Z něj čiší jen živočišná touha a v téhle chvíli mně to paradoxně ani trochu nevadí. Teď nepotřebuju předehru, po které by brečela kdejaká holka, nechci žádné romantické šeptání do ucha. Potřebuju, aby mi ho tam vrazil, jinak se zblázním. On se k tomu ale nemá. Jen jeho jemné ruce bloudí po celém mém těle a zastavují se přesně na těch místech, která jsou k uzoufání citlivá. Pomalu a jemně si hraje s mými bradavkami a já cítím, jak tvrdnou a staví se, jsou citlivější než kdy jindy a v té chvíli je obě hrubě zmáčknul. V hlavě mi vybuchl krátký ohňostroj a nevím, jestli mám kňučet bolestí, nebo se svíjet slastí.

„Nespíš?” Górdan mě otočil na bok a hrábl mi do rozkroku. Nespal jsem. Jeho erotická hra měla stejnej efekt jako ráno. Na oba. I jeho kláda se hlásila o slovo, proto chtěl vědět co a jak. „Sice jsi zbitý jak pes a zraněný, ale pusu máš, myslím, v pořádku,” uculoval se. „A pořád jsi můj sexuální otrok,” připomněl. Rukou mi přitom zlehka honil ocas, takže se ke mně jako k otrokovi rozhodně nechoval.

Ben si uvědomoval, že pro tuhle chvíli není ničím víc než jenom pouhou hračkou sloužící ke Kamilovu uspokojení – a neskutečně ho to vzrušovalo. A stejně tak ho vzrušovalo, jak ho Kamil dokonale ovládal. Bylo totiž plně na Kamilovi, kdy se Ben může nadechnout zhluboka a kdy může dýchat jenom tak plytce. Bylo jenom na Kamilovi, v jakém tempu a jak hluboko bude Ben sát Kamilův penis. A je jenom na Kamilovi, jestli se ještě vůbec někdy narovnám v zádech, že… nebo jestli mě dnes nechá se vystříkat… Všecko to má pod kontrolou on. MĚ má pod kontrolou on. A je v tom neskutečně dobrej!