Romány

S Markem jsme se pomalu šourali stmívajícím se parkem domů, lampy se začaly mihotavě rozsvěcet. Chytil jsem Marka za ruku. „Marku? Tady jsme spolu minulej tejden…“ „Já vím, ty vole! Myslim na to celou dobu,“ přerušil mě vesele Marek. „Fakt?“ péro v kalhotách se mi okamžitě postavilo. „No jasný.“ Marek se zastavil, chytil mě kolem pasu a přitiskl svůj rozkrok k mému. „Taky myslíš na to, co já?“

Kleknul jsem si nad Marka a zajel jsem rukama pod jeho tílko. Prsty jsem zanořil do Markova chlupatého pupíku a něžně se přehraboval v jeho hustých chloupcích. Marek se mi pokoušel sundat tričko. Zvedl jsem ruce a Marek mi tričko přetáhl přes hlavu.

Marek mě chytil za ruku. Ucítil jsem jeho vlhkou teplou dlaň. A také mužnou energii, která z ní sálala. Péro v kalhotách mi okamžitě ztvrdlo. Šli jsme pomalinku podél líně se převalující vody, nikde nikdo nebyl a my jsme měli celý svět jenom pro sebe.

Marek přišel ke mně, objal mě kolem pasu a přitulil se. Do ucha mi potichu řekl: „Já jsem rád s tebou. Dneska budeme spolu jen my dva, jo?“ Pohladil jsem ho ve vlasech a zašeptal: „Marku, já tě tak miluju.“ Ucítil jsem tlak ve svých kalhotách. Marek se ke mně přitiskl rozkrokem a hladil mě po zádech.

Zase si lehl do trávy a ruce si dal pod hlavu. Díval se na mě a usmíval se. Měl unavený pohled, ale v očích mu běhaly jiskřičky. Zadíval jsem se na jeho podpaží, která mi vystavoval. Chloupky v jeho hnízdečcích byly úplně mokré a kůže se třpytila potem. Cítil jsem v kalhotách, jak se mi zvedá péro. Sáhl jsem Markovi do chloupků a několikrát je něžně pohladil. Přivoněl jsem si k prstům. Intenzivně a omamně voněly Markem. Přitiskl jsem prsty k nosu a zhluboka z nich Markovu vůni nasál.

I když Sam ten vánoční shon neměl rád a svátky by raději proležel v posteli, na stromku si vždy zakládal. A jelikož on nikam nemůže, oni skloubí dvě věci do jedné. Vánoční L.A. bylo vždy nádherné a věřil tomu, že se jim bude líbit. Aspoň nějaký symbol, když u nich se sněhu moc nedočkají. Teda, záleží, kde taky zrovna jsou.

Přede mnou šla spolužačka Klára, kterou doprovázel její přítel. Každou chvilku měla jít na potítko, takže jsem se nedivil, že vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít. On ji objímal kolem ramen, pokoušel se ji uklidnit a opakoval jí, "že se to učila tolik měsíců, tak není možné, aby to neudělala, vždyť to umí i pozpátku". No dobrý den, já se učil měsíc, z čehož první dva týdny jen velmi sporadicky. Jsem v prdeli. Další myšlenka, která se mi vloudila do hlavy, ačkoliv jsem se ji neúspěšně snažil vytlačit, byla, jak super by bylo mít s sebou taky takovou podporu. Toho určitého člověka, jehož objetí by mě udělalo nekonečně šťastným.

Březen uběhl jako voda a stejně tak rychle ubíhal i duben, venku se oteplovalo a mně připadalo, že už jsem snad konečně vyrovnaný. Vyrovnaný s rozchodem s Oliverem. Vyrovnaný s tím, že už nikdy nikoho nebudu milovat tak jako jeho. Že už nikdy nebudu milovat. A že svět se kvůli tomu pravděpodobně nezboří. Ale ani v nejmenším to neznamenalo, že bych zapomněl.

Bavilo mě ho pozorovat. Byl plně soustředěný a věděl, co chce. Když se pro něco natahoval, pozoroval jsem jeho krásně vytvarovaná chlupatá lýtka, svaly na jeho pažích, snažil jsem se zahlédnout dolíčky pod nimi nebo aspoň kousek pupíku, který mě tak vzrušoval. Marek to věděl a občas se krásně usmál a lišácky na mě zamrkal.

Roman seděl zaražený a přehrával si v hlavě všechny možné scénáře. Od těch špatných až po ty možné dobré, než se vrátil zpět do reality a kouknul na Sama, jak se před ním schovává se sklopenou hlavou. I když na něj nechtěl tlačit, stejně ho nakonec znovu pobídnul.

Musel jsem přiznat, že mě současná práce bavila o dost víc než brigáda v bance. Daleko více jsem tady mohl komunikovat s lidmi a zároveň jsem měl mnohem méně času na to, abych se propadal do depresivních stavů. Přesto nebyl den, kdy bych na Olivera nemyslel. Nebylo ráno, kdy bych ho těsně po probuzení ještě se zavřenýma očima nehledal vedle sebe. Nelákalo mě sbližovat se s nikým jiným. Neviděl jsem v tom smysl. Připadalo mi, že už nikdy nebudu chtít nikoho jiného než jeho.

V tu chvíli ho obklopila hrdost. Uvědomil si totiž, že ty jiskry a ohně, které se v nich skrývaly, dokázal vyvolat jen on. Na nikoho jiného se ty oči nedívaly s takovou vášní a životem. V tu chvíli se mu vybavily vzpomínky na setkání ten večer v dešti, už tenkrát je tam viděl, ale přisuzoval jim jiný význam. Šimon byl divoký a nespoutaný, stejně jako příroda kolem. Ale z těch studánek, přestože působily čertovsky, vyzařoval zvláštní klid a jistota, kterou Olivier potřeboval vidět. Zadíval se znovu vzhůru k nebi a hned zpět na jeho tvář. Ovládly ho emoce…