Romány

Ne, všechno to byla hloupost, jen si něco stále potřeboval namlouvat, Šimon se po jeho telefonu ani nepídil. Proč by? Kdyby ho opravdu chtěl, vyprosil by si ho, jak odjížděl. Neudělal to. A kdyby se černovlásek nevrátil tenkrát do chalupy, tak by se ani nerozloučil. Olivier mu jeho odjezd pokazil, a když nad tím dnes, ale i minulé dny přemýšlel, brunet byl velmi nervózní a opravdu to vypadalo, jako by utíkal. Oblečení nacpané narychlo do tašek, on bledý a roztěkaný. Možná by bylo lepší, kdyby jej nenachytal. Nemusel by se teď trápit nejistotou, bylo by to jasné už od první chvíle.

Tiše se zasmál, políbil mě za ucho a šeptl: "Ano, smíš se otočit." Nemusel to říkat dvakrát. V další chvíli už jsem klečel čelem k němu, objímal ho kolem krku a hladově líbal na rty. Nic pro mě nebylo dost. Nedokázal jsem se ho nabažit. Přisunul se ke zdi, aby se o ni mohl opřít zády, posadil si mě na klín a nerušeně jsme pokračovali. Desítky polibků, doteků, rozechvělých dechů a nekonečné lačnosti po tom druhém. Dychtící. Žíznící. Prahnoucí po přítomnosti toho druhého.

„Miluju tě…," zašeptal a zavřel oči, aby si ještě víc mohl vychutnat tu krásnou, jedinečnou chvíli. Než se budou muset vrátit do reality, než jim začne být zima a než bude třeba začít zase fungovat. Než ten moment skončí. „Stůl vydržel…," pousmál se Olivier a mírně zčervenal. „Připadám si hloupě… Nedokážu se s tebou ovládat."

Zabalil jsem se do velkého huňatého ručníku a posadil se do obýváku na gauč. Mlčky jsem čekal, než si Oliver sedne ke mně, a když tak konečně učinil, zůstali jsme v naprostém tichu ještě několik dalších minut. Nespěchal jsem na něj. "Trvá mi to, promiň," povzdechl si. "To nic, nespěchej na sebe," špitl jsem, ačkoliv jsem se chvěl zvědavostí. A nervozitou.

„Olivier byl vždycky zvědavý, přirozeně nedůvěřivý. Když něčemu nerozuměl nebo se mu něco nezdálo, snažil se zjistit pravdu za každou cenu. Často se mne na něco zeptal, já mu odpověděl, po pravdě, a týden nato jsem zjistil, že tu samou otázku pak položil všem mým známým, protože mi zkrátka nevěřil. Nebylo to příjemné… Ale to je jedno, už jsou to všechno jen vzpomínky, nic aktuálního," nadhodil zamyšleně a usmál se, jako by skutečně o nic nešlo. A vzhledem k výrazu, který se v Šimonově tváři objevil, a zoufalému pohledu, který hodil po černovláskovi, leč ten si ho nevšiml, usoudil, že se hra rozvinula daleko lépe, než předpokládal.

"Jak se cítíš?" zeptal se a rukou přitom sjel dolů přes krk, až se dostal k hrudníku. Stiskl mi bradavku a dráždivě ji promnul mezi prsty. "Mhmm…," zakňoural jsem. Bolest tříštící se se vzrušením, stejně jako několik posledních týdnů. Psychicky i fyzicky. Oliver neměl nejmenší tušení, co se v mé hlavě odehrává. On nic špatně nedělal, právě naopak. A já se nesnášel za svou nejistotu. Za to, jak moc lpím na dvou prostých slovech. Na slovech.

„Nemohu ti však slíbit, že ti neuteču," pousmál se na něj, „je to takový můj koníček, zdá se. Nemůžu za to. Když cítím problémy, se kterými se nedokážu vypořádat, prostě uteču. Jsem zbabělec, já vím. Promiň mi to, já už jiný nebudu a nejspíš bude jen na tobě vždycky mě chytit a donutit se postavit k problémům čelem."

Stáli na chodbě a čekali. Ve dveřích kanceláře vyšetřovatelů se objevila mladá dívka s dlouhými hnědými vlasy. Sam si ji pozorně prohlédl a na chvilku se zamyslel. Docela se podobala dívkám z případu, s nímž se první dny seznamoval po svém příchodu. I výškou byla mrtvým dívkám podobná. Jenže tahle přišla kvůli smrti Viktora. Už ho předtím napadlo, zda třeba nemají oba případy něco společného, jenže bez důkazů nemůže nic takového potvrdit, ale ani vyvrátit.

Sam při tom vyzpovídání Romana úplně zapomněl na to, v jakém stavu se nachází, a znovu se po těch slovech začervenal. Mezitím, co snídal, na sebe stihl navléct aspoň boxerky. I tak byl pořád skoro nahý a ulepený po předešlé noci. Těm horkým rtům však nešlo odolat a polibku se vůbec nebránil.

Roman celé jeho počínání sledoval, a když pohlédl na pietní místo, bylo jasné, proč to Sam udělal. Nehodilo se to. Ne na místě, kde jeho bratr naposledy vydechl. Modlil se jen, že to byl jediný důvod a nebylo to proto, že ho chtěl nadobro odmítnout.

"Dobře, tak se nepřesuneme do postele," uchechtl se, jeho hlas pozbyl veškeré ospalosti. Přisál se mi rty pod čelist a pomalu se přesouval výš, až se dostal k mým rtům. Horlivě jsem mu polibek oplácel a objímal ho kolem krku, dokud nesjel svýma rukama níž. Pevně mi stiskl obě půlky a roztáhl mi je od sebe. Se zamručením jsem obličej zabořil do prohlubně mezi jeho krkem a ramenem a rukou jsem vklouzl mezi naše těla, abych mohl obemknout prsty kolem jeho napůl tvrdého mužství. "Eriku," napomenul mě, když jsem se o něj začal zároveň otírat. Pleskl mě přes pravou půlku. "Nechápu, o co se snažíš." "Fakt?" ušklíbl jsem se ironicky. "To je zajímavé, protože jsme to před nějakými dvěma hodinami dělali naposled. To, co nechápeš."

„Já jen pevně doufám, že tu nohu budeš zítra cítit, když ses tak upsal tomu jít na svatbu. Nepočítej s tím, že tě před lidmi budu nosit jako princeznu," hučel Olivier, když se krokem ploužili po pastvinách. Kdyby neměl tolik práce, asi by si tu pomalou projížďku i užil, stejně jako Šimon, který vypadal zase jako dítě. Spokojeně seděl na Lady a usmíval se jako sluníčko.